03. Nedostatek a hojnost

NEDOSTATEK A HOJNOST

Co je lepší pro člověka a pro celou společnost? Hojnost nebo nedostatek?

„Co je to za hloupost?“, podiví se jistě mnozí. „Jak by něco takového mohlo někoho napadnout? Copak někdo vůbec někdy navrhoval nebo tvrdil, že nedostatek je základem lidského blahobytu?“

Ano! Přesně to je navrhováno. Ano! Přesně to někteří tvrdí a tvrdí to pomalu každý den. Dokonce bych neváhal prohlásit, že teorie nedostatku je tou nejpopulárnější ze všech ekonomických teorií. Je břemenem v konverzacích, novinových článcích, knihách a proslovech politiků. A jakkoli podivné se to může zdát, je jisté, že politická ekonomie nedokáže splnit své poslání, pokud nedokáže lidi přesvědčit o pravdivosti tohoto prostého tvrzení: „Bohatství je hojnost komodit.“

Neslyšíme snad, jak někdo každý den říká: „Cizinci nás chtějí zaplavit svými produkty?“ Čili lidé se bojí hojnosti.

Neprohlásil snad pan de Saint-Cricq[1]: „Je zde nebezpečí nadprodukce!“ Takže on se obává hojnosti.

Nerozbíjejí snad dělníci stroje? Takže se bojí nadprodukce – čili jinými slovy hojnosti.

Nepronesl snad pan Bugeaud[2] tato slova: „Ať obilí zdraží a farmáři budou bohatí“? Nuže obilí může zdražit pouze tehdy, jestliže je ho nedostatek. Čili pan Bugeaud vychvaluje nedostatek.

Nezaložil snad pan d’ Argout[3] svůj argument proti cukrovarnickému průmyslu na jeho velké produkci? Neříká snad zas a znova: „Pěstování cukrové řepy nemá žádnou budoucnost a její plochy nesmějí být rozšířeny, protože pouze několik málo hektarů v každém departmánu zcela postačí zásobit všechny konzumenty ve Francii?“ Takže dobro on vidí v neúrodě a nedostatku, a zlo v plodnosti a hojnosti.

Nepublikují snad La Presse, Le Commerce a většina ostatního tisku každé ráno alespoň jeden článek, který dokazuje ministrům ve vládě, že je správnou a rozumnou politikou dosáhnout vyšších cen všeho skrze manipulaci se cly? A nesnaží se snad ministři každý den vyhovět těmto žádostem tisku? Ale cla zvýší cenu věcí jen proto, že zredukují jejich nabídku na trhu! Takže noviny a vláda uvádějí do praxe teorii nedostatku, a proto mám pravdu, když tvrdím, že tato teorie je tou nejpopulárnější ze všech teorií.

Jak se mohlo vůbec stát, že v očích dělníků, novinářů i státníků, hojnost se jeví nebezpečím a nedostatek výhodou? Zkusme vysledovat vznik této iluze k jejímu zdroji.

Můžeme vypozorovat, že člověk získává bohatství v poměru k tomu, jak dobře prodá svou práci, což je vyjádřeno tím, že jí prodá za vyšší cenu. Vyšší cena jeho práce může existovat díky nedostatku a vzácnosti té komodity či služby, kterou svou prací produkuje. Z toho můžeme vyvodit, že co se týče jeho, tak nedostatek znamená jeho obohacení. Aplikací tohoto poznatku na veškeré pracující můžeme odvodit teorii nedostatku. Čímž se dostáváme k tomu, že uplatníme tuto teorii v praxi a ve snaze prospět všem producentům, uměle zvýšíme ceny a způsobíme nedostatek veškerého zboží restriktivními a protekcionistickými způsoby, eliminací strojů a dalšími analogickými prostředky.

To samé platí pro hojnost. Můžeme pozorovat, že když je produktů mnoho, prodávají se za nižší cenu, takže jejich producenti vydělají méně. Jestliže jsou všichni producenti v tomto stavu, tak jsou všichni ohroženi chudobou. Proto je to hojnost, která ruinuje společnost. A jelikož každý člověk, který věří nějaké teorii jí hledí uplatnit v praxi, můžeme vidět, jak v mnoha zemích lidské zákony bojují proti hojnosti zboží.

Tento sofismus, vysloven jako všeobecná generalizace, by třeba udělal jen malý dojem. Ale pokud je aplikován na omezený soubor faktů – na určité průmyslové odvětví nebo pouze na jistou skupinu výrobců – je extrémně svůdný, což se dá snadno vysvětlit. Zakládá se na sylogismu, který není zcela falešný. Je pouze nekompletní. To, co je v sylogismu pravdivé, je vždy nezbytně přítomno v mysli. Ale tu chybějící část je velmi snadné nevzít do úvahy.

Člověk produkuje, aby mohl konzumovat. Je nezbytně vždy obojím – producentem i konzumentem. Argument, který jsem tu právě předložil, bere do úvahy pouze první úhel pohledu. Z druhé strany povede argumentace ke zcela opačnému závěru.

Spotřebitel se stane bohatším úměrně tomu, jak může nakoupit všechno levněji. Nakupuje věci levněji úměrně tomu, jak jsou hojné. Tudíž hojnost ho obohacuje a tento argument, aplikovaný na všechny konzumenty, povede k teorii hojnosti!

Je to nedokonalé porozumění konceptu směny, co dalo vzniknout těmto iluzím. Jestliže prozkoumáme původ našeho vlastního zájmu, naprosto jasně zjistíme, že je dvojí. Jako prodávající máme zájem na vysokých cenách a následkem toho na nedostatku. Jako nakupující máme zájem na nízkých cenách čili na hojnosti zboží. Nemůžeme tudíž postavit náš argument na tom či onom aspektu našeho vlastního zájmu, pokud nejprve nezjistíme, který z nich souzní se všeobecným a trvalým zájmem lidské rasy.

Pokud by byl člověk osamělým živočichem, pokud by pracoval jen a pouze pro sebe a konzumoval přímo plody svojí práce – krátce kdyby se neúčastnil žádné směny – teorie nedostatku by vůbec neměla šanci vzniknout. Bylo by až příliš evidentní, že hojnost by byla pro něj přívětivější, jakýkoli by byl její zdroj. Ať už by to byly důmyslné nástroje, výkonné stroje, které by vynalezl k zúrodnění půdy, štědrost samotné přírody nebo dokonce mysteriózní invaze zahraničního zboží, které by vlny zdarma vyplavily na pobřeží. Žádný osamocený člověk by nikdy nepomyslel, že z důvodů zajištění práce, kterou by se mohl zaměstnat, by měl zničit nástroje, které mu ji usnadňují, znehodnotit úrodnou zemi nebo naházet zpátky do moře zboží, které bylo vyplaveno na břeh. Velmi dobře by chápal, že práce není cílem sama o sobě, ale pouze prostředkem. A bylo by absurdní odmítnout cíl ze strachu, že způsobí škodu prostředku. Chápal by rovněž, že jestliže musí dvě hodiny denně věnovat zajišťování svých základních potřeb, jakákoli okolnost (stroj, úrodnost půdy, velkorysý dar etc.), která by mu ušetřila hodinu práce, mu dává navíc hodinu k dispozici, aby mohl dále zlepšovat svůj životní úděl. Krátce porozuměl by, že úspora práce není nic jiného než pokrok.

Ale směna nám brání vidět tuto prostou pravdu. Ve společnosti s rozvinutou dělbou práce, produkce a spotřeba věcí není vykonána stejným jedincem. Každá osoba pak nebere svou práci již jako prostředek, ale jako účel. Směna vytváří, ve vztahu ke každému objektu, dva zájmy, zájem producenta a zájem konzumenta. A tyto zájmy jsou vždy ve vzájemném protikladu.

Je tedy nezbytné analyzovat a prozkoumat jejich podstatu.

Vezměme si případ jakéhokoli producenta. V čem spočívá jeho bezprostřední zájem? Ve dvou věcech: 1) aby co nejmenší množství lidí vykonávalo tu samou práci, kterou dělá on. 2) aby co největší množství lidí chtělo získat produkty jeho práce. Politická ekonomie to vyjadřuje stručně: aby nabídka byla velmi omezená a poptávka velmi rozsáhlá. Nebo ještě jinak: omezená konkurence a neomezený trh.

V čem spočívá zájem spotřebitele? Aby nabídka produktu byla neomezená a poptávka omezená.

Protože tyto dva zájmy jsou navzájem neslučitelné, jeden z nich bude souznít se všeobecným zájmem a druhý s ním bude ve sporu.

Ale který z těchto zájmů by měl zákonodárce upřednostňovat pro dosažení všeobecného blaha – jestliže, samozřejmě, by vůbec nějaký měl upřednostnit?

Abychom to zjistili, zkusme se zamyslet nad tím co nastane, pokud by tajné touhy lidí měly dojít naplnění.

Jakožto producenti, musíme připustit, že chováme naděje, které jsou značně protispolečenské. Jsme snad pěstiteli vína? Pak by nám jistě bylo po chuti, kdyby se zkazilo všechno víno na světě, mimo toho našeho: toto je teorie nedostatku. Jsme majiteli hutí? Pak si nepřejeme, aby na trhu bylo jiné železo, krom toho našeho, jakákoli je jeho potřeba, protože tato potřeba, velmi citelná a nedokonale uspokojená, nám přinese vyšší cenu: toto je také teorie nedostatku. Jsme farmáři? Pak můžeme prohlásit spolu s panem Bugeaudem: „Nechť je obilí drahé“, (čili je ho nedostatek) a budeme prosperovat: toto je pořád teorie nedostatku.

Jsme snad lékaři? Pak si nemůžeme zastírat, že objev univerzálního léku, který by zbavil lidstvo všech nemocí, by znamenal smrtelnou ránu pro naši profesi. Jakožto lékaři, naše tajná přání jsou protispolečenská. Nechci tvrdit, že lékaři snad opravdu dávají těmto přáním průchod. Chci věřit, že jakožto lidé a křesťané by s radostí přivítali takový objev, a že by neběželi za zákonodárci s žádostí, aby byla zachráněna jejich pracovní místa zákazem tohoto léku. Ale tak dalece, jak lékař vděčí vykonávání této profese za svůj blahobyt, svou prestiž a za prostředky na obživu své rodiny, je nemožné, aby jeho tužby – nebo chcete-li tak jeho zájem – nebyl protispolečenský.

 Vyrábíme snad bavlněné látky? Přejeme si je tedy prodat za cenu, která je nejvýhodnější pro nás. Srdečně tedy přivítáme zákaz, který postihne konkurenční výrobce. Například vyloučením dovozu zahraničních textilií zmenšíme nabídku, a tudíž vytvoříme, použitím násilí k našemu prospěchu, nedostatek oblečení.

Stejně tak můžeme prozkoumat všechna ostatní odvětví a vždy zjistíme, že producent jako takový, má protispolečenské zájmy. Jak říká Montaigne: „Obchodník bohatne extravagancí mladých, farmář vysokou cenou obilí, architekt chátráním domů, soudce soudními spory a hádkami. Dokonce církevní hodnostář vděčí za úctu a důležitost upomínáním na naši smrt a na naše hříchy. Žádný lékař nemá potěšení z dobrého zdraví svého přítele. Žádný voják z míru, v němž žije zem, a to platí i pro zbytek.“

Kdyby se stalo, že tajná přání všech producentů by byla realizována, svět by rychle upadl do barbarství. Plachta by nahradila páru, pádlo by nahradilo plachtu, a postupně bychom nahradili vůz mulou a mulu nosičem. Vlna by zakazovala bavlnu, bavlna vlnu a tak dále, dokud by nedostatek všech věcí nezpůsobil, že by sám člověk zmizel z povrchu zemského.

Předpokládejte nyní na okamžik, že legislativní i exekutivní moc by byla dána k dispozici Mimerelovu výboru, a že každý z jeho členů by měl právo zavést do praxe svůj oblíbený zákon. Je tak těžké si představit jakému druhu průmyslového zákoníku by byla veřejnost podrobena?

Jestliže nyní přesuneme svou pozornost k zájmu spotřebitele, zjistíme, že je v dokonalém souladu se všeobecným zájmem, i.e., s tím co si vyžaduje blaho celého lidstva. Když jde zákazník kupovat na trh, přeje si ho najít hojně zásobený. Přeje si počasí příznivé bohatým výnosům, více a více obdivuhodných vynálezů, které zvětší množství produkce a její dostupnost, ušetření práce i času, překlenutí vzdáleností dokonalejší dopravou, a aby duch míru a spravedlnosti umožnil zmenšit břemeno daní, a aby padly celní překážky všech druhů. Ve všech těchto ohledech, zájem spotřebitele se shoduje s veřejným zájmem. Může rozšiřovat svá přání až do absurdních a fantastických rozměrů, přesto se nestane, že by nebyla ve shodě s přáními jeho bližních. Může si přát jídlo a úkryt, střechu a krb, vzdělání a morálku, bezpečí a mír, sílu a zdraví, všechno, aby bylo dostupné bez námahy, bez dřiny a bez omezení, jako prach na cestách, voda v moři, vzduch, jež nás obklopuje a sluneční svit, jež na nás dopadá. A přesto by splnění takových přání nebylo žádným způsobem v konfliktu s dobrem celé společnosti.

Možná by lidé řekli, že jestliže by tato přání byla splněna, množství produktivní práce by se stále zmenšovalo a zmenšovalo a nakonec by nezbylo pro ní žádné zaměstnání. Ale proč? Protože, v tomto naprosto hypotetickém případě, veškerá představitelná přání a potřeby všech lidí světa by byly zcela uspokojeny. Člověk, stejně jako Všemohoucí, by tvořil všechny věci pouze svým přáním a vůlí. Dokázal by mi někdo vysvětlit, jaký by byl důvod v takovém případě litovat zániku průmyslové produkce?

Představme si nyní imaginární legislativní shromáždění složené z továrníků, jehož každý člen by měl moc zavést do praxe zákon vyjadřující jeho tajná přání z pozice producenta. Zákony, vzešlé z takového shromáždění, by vytvořily systém restrikcí a monopolů a zavedly tak do praxe teorii nedostatku.

Stejným způsobem, legislativní orgán, jehož každý člen by prosazoval svůj zájem z pozice spotřebitele, by vytvořil systém volného obchodu zrušením veškerých restriktivních zákonů a všech lidmi vytvořených obchodních bariér –krátce uvedl by do praxe teorii hojnosti.

Čili můžeme vyvodit, že sledovat pouze krátkodobý zájem producenta při tvorbě zákonů znamená brát ohled na protispolečenský zájem. Naproti tomu zvolit si za základ pro rozhodování zájem spotřebitele znamená přihlédnout k všeobecnému zájmu lidstva, jakožto základu sociální politiky.

Dovolte mi ještě jednou zdůraznit tento bod i když riskuji, že se už budu pouze opakovat.

Existuje základní rozpor mezi prodávajícím a kupujícím.

První chce, aby zboží na trhu bylo vzácné, v omezené nabídce a drahé.

Druhý požaduje, aby ho byla hojnost, veliká nabídka a bylo laciné.

Spousta zákonů, které by přinejmenším měly zachovat neutralitu, zvýhodňuje pozici prodávajícího oproti kupujícímu, producenta oproti konzumentovi, vysoké ceny oproti nízké, nedostatek oproti hojnosti.

Působí, jestliže ne záměrně, tak přinejmenším nezamýšlenými, ale logickými důsledky podle hypotézy, že národ je bohatý, jestliže má všeho nedostatek.

Tyto zákony říkají, že je to producent, kdo musí být zvýhodněn tím, že mu vytvoříme dobré podmínky na trhu. Aby byl dosažen takový cíl, je nezbytné zvýšit ceny produktů. Aby se zvýšily ceny, je nezbytné omezit nabídku. A omezení nabídky znamená vytvořit nedostatek.

Předpokládejme, že v současné době, kdy jsou podobné zákony ve své plné síle, dokázali bychom sečíst veškeré věci, nikoli ve smyslu jejich peněžní hodnoty, ale podle jejich hmotnosti, rozměrů, objemu a množství. Všechny věci, nalézající se ve Francii, schopné uspokojit přání a potřeby lidí – maso, oblečení, palivo, obilí etc.

Předpokládejme dále, že by zítřejšího dne byly zrušeny všechny obchodní bariéry proti dovozu zahraničního zboží.

A tři měsíce poté bychom provedli další součet těchto věcí abychom určili následky tohoto opatření.

Není snad pravdou, že by se ve Francii nacházelo více obilí, potravin, oblečení, plátna, železa, uhlí, cukru etc. při druhém sčítání než při prvním?

Je prostou pravdou, že tarify na zboží nemají žádný jiný účel, než zabránit nám v dovozu těchto věcí, aby tím omezily jejich nabídku, zabránily snížení jejich ceny a zamezily tomu, aby jich byla hojnost.

Nuže dá se snad věřit tomu, že lidé se najedí lépe díky zákonům, které způsobují, že je v zemi méně chleba, masa a cukru? Že budou lépe oblečeni, když bude v zemi méně lněného a vlněného oblečení? Budou jejich domy lépe vytopeny, když bude méně uhlí? Stane se jejich práce snadnější, když tu bude méně železa a mědi nebo méně náčiní a strojů?

Už Vás slyším naříkat, že jestliže nás cizinci zaplaví svými produkty, odnesou si naše peníze.

No ale jaká škoda tedy z toho plyne? Člověk se nenají peněz, neobleče sám sebe zlatem ani nebude topit v domě stříbrem. Jaký je rozdíl v tom, když je v zemi více nebo méně peněz, pokud je více chleba v kredenci, více masa ve spíži, více oblečení ve skříni a více dřeva v kůlně?

Restriktivní zákony nás vždy postaví před dilema.

Buď přiznáme, že vytvářejí nedostatek nebo to nepřiznáme.

Pokud to připustíme, tak přiznáváme to, že působí lidem veškerou škodu, jakou mohou působit. Jestliže to nepřipustíme, pak popíráme, že omezují nabídku zboží a zvyšují cenu a následně tedy popíráme, že mohou producentům jakkoli prospět.

Tyto zákony mohou být buď škodlivé nebo zbytečné. Nemohou být k užitku.

1)      Pierre Laurent Barthélemy, hrabě de Saint-Cricq, člen poslanecké sněmovny, ministr průmyslu a obchodu 1828 - 1829.

2)      Thomas Robert Bugeaud de la Piconnerie (1784 – 1849), maršál Francie a guvernér v Alžírsku, byl rovněž členem poslanecké sněmovny, statkářem, zajímal se o zemědělství a podporoval protekcionistická opatření v tomto odvětví.

3)      Antoine Maurice Appolinaire, hrabě d’ Argout (1782 – 1858), finanční odborník, guvernér Banque de France, ministr průmyslu a obchodu 1831 – 1832