24. Metafory

METAFORY

Někdy sofisma expanduje natolik, že se přemění v ucelenou, propracovanou a složitou teorii. V životě běžných lidí se ale častěji zkracuje a smrskává, zříká se formy principu a ukrývá se za slovem či frází.

Paul-Louis[1] se modlil: „Rač nás dobrý Pane ochránit před nástrahami ďábla – a před metaforami!“ A je opravdu těžké říci, co z toho v tomto světě způsobilo více zla. Je to ďábel, říkáte; to on vložil loupeživého ducha do srdcí nás všech a díky němu jsme tak slabá stvoření náchylná podlehnout hříchům. Ano, ale pak stále ještě zbývá protiakce proti loupení ze strany těch, kteří jím trpí. A co paralyzuje tuto protiakci je sofistika. Meč, který zášť vložila do rukou útočníka, by byl bezmocný, kdyby sofisma neroztříštilo štít v rukou napadeného; a Malebranche[2] měl pravdu, když napsal na přední stranu své knihy: Omyl je příčinou lidského neštěstí.

Pohleďme, jak se to děje. Ambiciózní pokrytci mohou mít nějaký zlý cíl, jako například zasít mezinárodní nesvár do mysli veřejnosti. Tato setba může vyklíčit a vést k všeobecné válce, zastavit pokrok civilizace, způsobit prolití proudů krve a uvrhnout na zemi nejhorší ze všech katastrof – invazi. V každém případě nás tyto pocity nepřátelství snižují v očích ostatních národů a nutí Francouze, kteří si uchovali kapku smyslu pro spravedlnost, aby se červenali za svojí zemi. To je bezpochyby velké zlo; a aby se veřejnost mohla bránit před machinacemi těch, kteří by jí vystavili takovému riziku, potřebuje pouze jasně zahlédnout jeho podstatu. A jak může být zabráněno takovému vhledu? Použitím metafor. Zmást a překroutit význam třech, čtyřech slov a práce je hotova.

Samotné slovo invaze je toho dobrým příkladem.

 Francouzský výrobce železa říká: „Musíme se ochránit před invazí anglického železa!“ A anglický vlastník půdy vykřikuje: „Musíme odrazit invazi francouzského obilí!“ A pak naléhají na vytvoření bariér mezi oběma národy. Bariéry následuje izolace; izolace dá vzrůstat nenávisti; nenávist vede k válce a válka k invazi. „Jaký je mezi tím rozdíl?“ řekne sofista. „Není lepší riskovat možnost invaze než přijmout jistou invazi?“ A lidé mu uvěří a bariéry zůstanou zachovány.

A přesto, jaká je analogie mezi obchodem a invazí? Což není rozdílu mezi válečnou lodí, která do našich přístavů připluje šířit oheň a zkázu a obchodní lodí, která nám připluje nabídnout dobrovolnou výměnu zboží?

Totéž platí o slově záplava. Toto slovo se užívá obvykle v pejorativním smyslu, když povodeň zničí pole a stavení. Pokud by ovšem zanechala větší hodnotu než jakou odplavila, jako záplavy na Nilu, pak bychom jí uctívali jako Egypťané. Než se zdvihne pokřik proti záplavě zahraničního zboží, než budou vztyčeny nákladné hráze a bariéry do její cesty, měli by si lidé položit otázku, jestli tato záplava ničí nebo zúrodňuje? Co bychom si pomysleli o Mohamedu Alim[3], pokud by neutrácel velké sumy za stavbu hrází, které mají rozšířit oblast, jež Nil zaplavuje, a místo toho utratil své piastry za prohloubení koryta, takže Egypt by již nebyl zúrodňován tímto zahraničním bahnem spláchnutým z Měsíčních hor?[4] My vykazujeme stejnou moudrost a úsudek, když utrácíme miliony franků abychom svou zemi ochránili – před čím? Aby byla zaplavena požehnáním, které příroda věnovala jiným zemím.

Mezi metaforami, které zahalují škodlivé teorie, není žádná více rozšířená nežli ta, kterou obsahují slova tribut a poplatník.

Tato slova se stala natolik běžnými, že je lidé berou jako synonyma ke slovům nákup a nakupující, a nedělají mezi nimi rozdílu.

Přesto se tribut liší od nákupu stejně jako krádež od výměny; a rád bych slyšel někoho říkat: „Cartouche[5] se vloupal do mojí pokladny a nakoupil z ní sto franků,“ jako slýchám v našich legislativních výborech, že jsme zaplatili Němcům tribut za tisícovku koní, které nám prodali.

Co odlišuje akci Cartouche od nákupu je to, že v pokladně nenechal, se svolením jejího majitele, hodnotu ekvivalentní k tomu, co si odnesl.

A co odlišuje naší platbu 500 000 franků do Německa od tributu je přesně ten fakt, že jsme ty peníze dali jako protihodnotu za tisíc koní, o kterých jsme my sami usoudili, že stojí za 500 000 franků.

Je opravdu nutné podrobovat takovéto lingvistické absurdity seriózní kritice? Je, protože se zcela vážně míněny objevují v knihách a v novinách.

A nedá se předpokládat, že by šlo pouze o sklouznutí pera některých ignorantských pisálků. Za každého spisovatele, který se zdržuje takových výrazů, Vám vyjmenuji deset, kteří je používají, včetně těch nejvzdělanějších – pan d´Argout[6], bratři Dupinovi, pan Villéle[7], peerové, poslanci, ministři vlády – krátce muži, jejichž slova mají váhu zákona, a jimž tato trapná sofismata slouží jako základ, podle něhož vládnou zemi.

Oslavovaný moderní filozof oděl do aristotelovských kategorií sofisma které spočívá v dokazování kruhem a to použitím jediného slova. Citoval několik takových případů a pouze k nim dodal slovo poplatník. Šlo o otázku, jestli jsou nákupy ze zahraničí výhodné nebo škodlivé.  „Jsou škodlivé“, řekl. Proč? Protože z nás činí poplatníky cizinců. Ale to je jednoduše užití slova,  které již předpokládá potvrzení v otázce.

Jak se takovéto klamné slovní obraty mohly stát součástí rétoriky monopolistů?

Peníze opouští zemi, aby uspokojily chamtivost vítězných nepřátel. Peníze také opouštějí zemi, aby se jimi zaplatilo za import. Tyto dvě záležitosti jsou brány jako analogické tím, že se bere do úvahy jenom ta skutečnost, kterou se podobají a zanedbá se ta, kterou se liší.

Přestože to, že se v druhém případě jedná o úhradu, která byla svobodně dohodnuta, ustavuje mezi těmito dvěma událostmi takový rozdíl, že je opravdu není možné řadit do téže kategorie. Jednou věcí je být přinucen vydat sto franků někým, kdo Vás drží pod krkem a docela jinou je to, když je Vy sami dobrovolně vydáte výměnou za to, co si přejete. Stejně byste mohli říct, že se neliší případ když hodíte chléb do řeky od případu, kdy ho sníte, protože chléb je zničený v každém případě. Co je chybného na takovémto zdůvodnění, stejně jako na tom obsahujícím slovo tribut, je to, že bere dvě události jako v každém ohledu srovnatelné a to jednoduše pro jejich podobnost v jednom ohledu a při zanedbání toho, v čem se liší.

Poznámky:

1)      Paul-Louis Courier de Méré (1772-1825) Francouzský armádní důstojník, učenec a publicista. Citace pochází z jeho politické satiry Pamphlet des pamphlets.

2)      Nicolas de Malebranche (1638 - 1715) teolog a filozof, autor La Recherche de la vérité.

3)      Mohamed Ali, také známý jako Mehmed Ali (1769 - 1849) vicekrál Egypta, který se snažil zavádět reformy po Evropském vzoru.

4)      Měsíční hory v centrální části Afriky byly tradičně označovány za místo, kde pramení Nil. Nicméně sedimenty které přináší do Egypta pocházejí převážně z Etiopie a splavuje je Modrý Nil.

5)      Louis Dominique Cartouche (1693 - 1721), slavný pařížský psanec a lupič.

6)      Antoine Maurice Appolinaire, hrabě d´Argout (1782 – 1858), finanční odborník, guvernér Banque de France, ministr průmyslu a obchodu 1831 – 1832

7)      J. P. G. M. A. Seraphin, hrabě de Villéle (1773 - 1854), Francouzský státník a extrémní konzervativec, v Bastiatově době byl členem horní komory parlamentu (peerem.)