36. Utopista

UTOPISTA

„Kdybych tak jen byl předsedou vlády jeho veličenstva… !“

„A co byste dělal?“

„Začal bych s … s … s tím, že bych byl ve velkých rozpacích. Protože konec konců bych neměl být předsedou vlády, pokud bych neměl většinu; neměl bych mít většinu, pokud bych jí nedokázal získat; a nedokázal bych jí získat, alespoň ne pomocí čestných prostředků, pokud bych nevládl podle většinového přesvědčení… Tudíž dokud se snažím o to, aby moje ideje převládly tak, že odporuji většině, pak jsem v menšině a dokud jsem v menšině tak bych neměl být předsedou vlády jeho veličenstva.“

„Předpokládejme, že by se Vám podařilo získat většinu a tak by Vám tento problém nestál v cestě. Co byste dělal?“

„Nejprve bych prozkoumal způsoby jak dosáhnout spravedlnosti.“

„A poté?“

„Poté bych zkoumal způsoby jak dosáhnout blahobytu.“

„A pak?“

„Pak bych se snažil určit, zda jsou vzájemně slučitelné nebo antagonické.“

„A pokud by se ukázaly neslučitelné?“

„Tak bych řekl králi Filipovi:

Vezměte si zpět Váš vládní post.

Chudý je to rým a styl vyšlý z módy,

Nevidíte však, že takto je to mnohem lepší

Než tyto transakce, jimž se svědomí vzpírá

A čest pak promlouvá mnohem jasněji? “[1]

„Ale předpokládejme, že objevíte, že spravedlnosti i blahobytu lze dosáhnout pomocí týchž prostředků.“

„Pak bych již postupoval přímo.“

„Dobrá, ale abyste dosáhl blahobytu cestou spravedlnosti je zapotřebí třetího prvku.“

„A to je který?“

„Příležitost.“

„Tu jste mi dal.“

„Kdy?“

„Právě teď.“

„Jak to?“

„Tím, že jste mi přiřkl většinu.“

„To se zdá být riskantní autorizací, protože konec konců z toho vyplývá, že většina jasně vidí co je spravedlivé a co je užitečné a neméně jasně si uvědomuje, že tyto věci jsou dokonale harmonické.“

„A pokud většina toto vše chápe tak jasně, dobré výsledky by se dostavily takříkajíc samy od sebe.“

„K tomuto bodu neustále směřujete mou pozornost: že reformy jsou možné pouze skrze pokrok všeobecného osvícení.“

„A že takový pokrok učiní všechny nutné reformy nevyhnutelnými.“

„Obdivuhodně řečeno. Ale tento předpoklad pokroku je dosažitelný poněkud pomalu a v delším období. Předpokládejme tedy, že je již splněn. Co byste dělal? Jelikož již hořím netrpělivostí spatřit Vás při práci jak uvádíte svoje ideje do praxe.“

„Nejprve bych snížil poštovné na deset centimů.“

„Dříve jste říkal na pět centimů.“[2]

„Ano; ale jelikož mám v plánu i další reformy, musím postupovat opatrně, abych se vyhnul deficitu.“

„Bože!“ Jak obezřetné! Váš první návrh již obsahuje deficit třicet milionů.“

„Poté snížím daň ze soli na deset franků.“

„Dobrá! To znamená dalších třicet milionů deficitu. Bezpochyby jste vynalezl nějaké nové daně?“

„Nebesa uchraňte mně toho! Mimoto nepředstírám, že bych měl tak vynalézavou mysl.“

„Nicméně stále zůstává… Ach! Už to mám. Proč jsem na to nepřišel dříve? Přece jednoduše budete snižovat výdaje. To mě prve nenapadlo.“

„Nejste jediný, kdo přehlíží tuto možnost. Mám v plánu zavést i úsporná opatření, ale v tento okamžik nejsou tím, s čím počítám.“

„Ano, a co tedy? Snížíte si příjmy aniž byste zredukoval výdaje a vyhnete se deficitu?“

„Ano, tím že snížím další daně.“

(Zde si tazatel klepe na čelo a smutně pokýve hlavou, což si můžeme přeložit jako: „Zbláznil se.“ )

„Toto Vaše schéma je jistě naprosto geniální. Nyní do státní pokladny platím sto franků; Vy snížíte mou solnou daň o pět franků a poštovné také o pět franků, takže pokud se má do pokladny dostat opět sto franků, snížíte nějakou jinou daň o deset franků.“

„Přesně! Začínáte rozumět mé myšlence.“

„Čert mě vem jestli jí rozumím! Začínám i pochybovat o tom, že jste duševně zcela zdráv.“

„Opakuji, že nahradím výpadek z jednoho snížení daně snížením jiným.“

„Jistě to dokážete! Mám teď volnou chvilku tak si poslechnu, jak vysvětlíte tento paradox.“

„Celá záhada se dá vysvětlit velmi jednoduše: Vím o dani, která Vás přijde na dvacet franků, z nichž ani jediný septim se nedostane do státní pokladny. Polovinu Vám z ní odpustím a druhou polovinu dostane výběrčí daní.“

„Jste opravdu nepřekonatelný finančník! Je zde jenom jeden problém. Jakým způsobem, když dovolíte, platím daň, která nejde do státní pokladny?“

„Kolik Vás stál váš oblek?“

„Sto franků.“

„A na kolik by Vás přišel, kdybyste si látku mohl dovézt z Verviers [3]?“

„Osmdesát franků.“

„A proč jste si jí tedy neobjednal z Verviers?“

„Protože je to zakázáno.“

„A proč je to zakázáno?“

„No abych musel za oblek dát sto franků místo osmdesáti.“

„Tento zákaz Vás tudíž stojí dvacet franků.“

„Bez pochyb.“

„A kam těch dvacet franků jde?“

„Kam jdou? K výrobci textilu.“

„Velmi správně. Dejte mi tedy deset franků pro státní pokladnu a já tento zákaz zruším, takže na tom vyděláte deset franků.“

„Ach, už tomu začínám rozumět. Takto bude vypadat bilance státní pokladny: pět franků ztraceno na poštovních službách, pět franků na soli; a získáno deset franků z látek. A tak se vše vyrovná.“

„A Vaše vlastní bilance ukáže toto: pět franků získáno na soli, pět franků na poštovních službách a deset franků na látkách.“

„Celkem dvacet franků. Takový návrh se mi velmi zamlouvá. Ale co se stane s nešťastným výrobcem textilu?“

„Na něj sem nezapomněl a chci pro něj udělat totéž, co jsem udělal pro Vás ve vztahu k vlně, uhlí, strojům, etc; takže bude moci snížit své ceny aniž by utrpěl ztrátu on, nebo státní pokladna.“

„Jste si ale jistý, že dokážete všechno takto uvést do rovnováhy?“

„Bude k tomu existovat tendence. Deset franků, které jste získal na látkách se ještě zvýší o to, co Vám ušetřím na mase, palivu, obilí, etc. To bude dohromady slušná sumička; a stejná úspora se bude týkat i třiceti pěti milionů Vašich spoluobčanů. A bude to dost na vykoupení všech látek z Verviers i Elbeufu[4]. Národ bude lépe oblečen, to je celé.“

„Budu o tom přemýšlet, protože teď jsem z toho poněkud zmatený.“

„Konec konců, co se týče oblečení, základní věc je být oblečen. Vaše údy jsou Vašim vlastnictvím a nikoliv vlastnictvím výrobce. Chránit je před chladem je primárně Vaší prací a nikoli jeho. Pokud se zákon staví na jeho stranu proti Vám, pak je to zákon nespravedlivý, a vy jste mi dal autoritu jednat podle hypotézy, že co je nespravedlivé je i škodlivé.“

„Možná jsem zašel příliš daleko, ale pokračujte v popisu svého finančního plánu.“

„Pak vydám nový celní zákoník.“

„Ve dvou mohutných sbírkách?“

„Ne, o dvou prostých větách.“

„Pak konečně lidé nebudou moci říkat, že slavný axiom „Neznalost zákona neomlouvá,“ je v realitě fikcí. Podívejme se tedy na Váš zákon.“

„Zde je: Paragraf 1. Z veškerého dovezeného zboží se bude platit daň 5% ad valorem.“

„I ze surovin?“

„Pokud mají hodnotu.“

„Všechny mají víceméně nějakou hodnotu.“

„V tom případě budou platit více či méně.“

„A jak budou naše továrny konkurovat zahraničním, které své suroviny získávají osvobozeny od cla?“

„Za předpokladu, že vládní výdaje zůstanou ve stejné výši, pokud bychom se zbavili tohoto zdroje příjmů, museli bychom najít nějaký jiný, který by nezhoršil relativní podřadnost našich továren a který by znamenal vznik a placení dalšího vládního úřadu.“

„Pravda; argumentoval jsem jako by se jednalo o zrušení daně a nikoliv o její změnu. Budu o tom přemýšlet. Teď se podívejme na Váš druhý paragraf.“

„Paragraf 2. Z veškerého vyvezeného zboží se bude platit daň 5% ad valorem.“

„Slitování, pane Utopisto! Za tohle budete ukamenován a já po vás první hodím kamenem.“

„Předpokládali jsme, že většina již je osvícená.“

„Osvícená! Tvrdíte snad, že exportní daň není zátěží?“

„Každá daň je zátěží, tato ale o něco menší než některé jiné daně.“

„Předpokládám, že určitá míra excentrismu je v době masopustu omluvitelná. Buďte tedy tak laskav a pokuste se vysvětlit tento další paradox.“

„Kolik jste zaplatil za tohle víno?“

„Jeden frank za litr.“

„A kolik byste zaplatil mimo městské brány?“

„Padesát centimů.“

„Proč existuje tento rozdíl?“

„Zeptejte se na berním úřadě, kde vybírají tuto daň.“

„A kdo tuto daň vytvořil?“

„Pařížský magistrát, aby měl z čeho platit vydláždění a osvětlení ulic.“

„Pak je to dovozní clo, že? Předpokládejme ale, že to byla sousední města, která tuto daň zavedla ve svůj prospěch, co potom?“

„Stejně bych platil za víno jeden frank místo padesáti centimů, a těchto dodatečných padesát centimů by šlo na vydláždění a osvětlení ulic Montmartru a Les Batignolles.[5]“

„Takže je to nakonec spotřebitel, kdo platí tuto daň?“

„Vypadá to tak.“

„Pak tedy uvalením daně na export zařídíte, že cizinci budou přispívat k hrazení našich nákladů.“

„Zde se musím ohradit, protože to co navrhujete již není spravedlností.“

„Proč ne? Aby byl vytvořen nějaký produkt, země musí mít soudy, policii, cesty – a to vše stojí peníze. Proč by neměli cizinci, jakožto koneční spotřebitelé produktu, nést veškeré náklady na jeho vyrobení?“

„To ale odporuje převládajícímu přesvědčení.“

„Ani v nejmenším. Koncový spotřebitel by měl hradit veškeré přímé i nepřímé náklady na produkci.“

„Ať už to zdůvodníte jakkoliv, je naprosto jasné, že takové opatření by paralyzovalo obchod a odřízlo nás od zahraničních trhů.“

„To se Vám jen zdá. Pokud by se tato daň jen přidala k daním, které platíme dnes, pak byste měl pravdu. Pokud ale o sto milionů vybraných jedním způsobem snížíte jiné daně, pak může Váš výrobek přijít na zahraniční trh i s větší výhodou, pokud se tato daň ukáže menším břemenem a její výběr bude méně nákladný.“

„Dal jste mi námět k přemýšlení. Takže jste se postaral o sůl, poštovní službu a celnice. Již jste skončil?“

„Sotva jsem začal.“

„Prosím seznamte mě s Vašimi dalšími utopickými nápady.“

„Přišel jsem o šedesát milionů ze soli a poštovních služeb. Reforma celních tarifů mi umožní tento výpadek nahradit, ale poskytne mi i něco mnohem cennějšího.“

„A co to prosím Vás bude?“

„Mezinárodní vztahy založené na spravedlnosti a možnost mírového uspořádání, která hraničí s jistotou. Takže demobilizuji armádu.“

„Celou armádu?“

„S výjimkou specialistů, kteří budou rekrutováni dobrovolně, tak jako všechny ostatní profese. Vidíte co mám na mysli; zrušení branné povinnosti.“

„Prosím za prominutí, pane, ale dnes musíte používat termín odvody.“

„Ach! Zapomněl jsem. Je užitné, jak snadno může v některých zemích pokračovat nepopulární politika, jen když je jinak pojmenovaná.“

„Totéž platí o nepřímých daních, z nichž se staly příspěvky.[6]“

„A také o četnících, kteří byli přejmenováni na municipální stráž.“

„Vy jste tedy ochoten odzbrojit zemi v očekávání příchodu Vaší utopie?“

„Řekl jsem, že rozpustím armádu, nikoliv že odzbrojím zemi. Právě naopak, já chci dát zemi neporazitelnou ozbrojenou sílu.“

„Jak se teď vykroutíte z takové změti protikladů?“

„Navrhnu povolat do služby všechny občany.“

„Těžko by stálo za námahu rozpustit několik vojáků jen abyste v zápětí všechny povolal zpátky do služby.“

„Neudělal jste mě ministerským předsedou abych nechal věci tak, jak jsou. Tudíž při převzetí moci prohlásím, jako Richelieu: „Priority státu se změnily.“ a mými prioritami, které poslouží jako fundamentální princip mé administrativy jsou: Každý občan musí umět dvě věci: postarat se o svoje vlastní živobytí a bránit svou vlast.“

„To mi, alespoň na první pohled, dává docela dobrý smysl.“

„Následně tedy navrhnu jako základ národní obrany zákon o dvou paragrafech: Paragraf 1. Každý tělesně schopný občan musí bez výjimky zůstat ve službě od jednadvaceti do pětadvaceti let věku, aby obdržel vojenský výcvik.“

„To je tedy úspora! Rozpustíte armádu čtyř set tisíc vojáků jen abyste v zápětí povolal deset milionů.“

„Počkejte na druhý paragraf: Paragraf 2. Pokud ve věku jednadvaceti let neprokáže, že umí střílet a zná kompletně pořadové rozkazy.“

„Takový konec jsem nečekal. Aby se vyhnuli čtyřleté službě, tak naši mladí lidé se sami ve svém volném čase budou učit střílet a „vpravo v bok!“ a „pochodem v chod!“ Ten nápad je fantastický.“

„A co je důležitější: aniž bych přinesl smutek do rodin nebo porušil princip rovnosti, země získá takovýmto levným opatřením deset milionů obránců, schopných ji ubránit i před tou nejsilnější armádou světa.“

„Musím říct, že kdybych nebyl opatrným mužem, tak bych takovému fantastickému nápadu snad nakonec byl ochoten dát svoji podporu.“

Utopistův zápal začíná vzrůstat: „Díky bohu jsem našel způsob, jak snížit rozpočet o dva miliony! Poté, co zruším brannou povinnost, zreformuji systém nepřímého zdanění…“

„Jen okamžik pane Utopisto!“

Utopistův zápal nadále vzrůstá: „Zavedu svobodu náboženství a svobodu vzdělání. Nový projekt: Koupím železnice[7] a splatím národní dluh.“

„Pane Utopisto!“

„Zbaven přebujelé byrokracie, veškeré vládní síly soustředím na potlačování nespravedlnosti a na zajištění stejné spravedlnosti pro všechny…“

„Pane Utopisto, nakládáte si příliš mnoho věcí a národ Vás nebude následovat!“

„Dal jste mi většinu.“

„Tak Vám ji zase beru.“

„Dobrá, v tom případě již nejsem předsedou vlády a moje plány zůstanou tím, čím jsou - utopií.“

Poznámky:

1)      Bastiat opět nabízí parodii na Moliéra, tentokrát na slova Alcesta v dialogu o mizerném sonetu.

2)      Autor mluvil o pěti centimech v květnu 1846 v článku v Journal des économistes, který se stal dvanáctou kapitolou druhé série Ekonomických sofismů.

3)      Město s textilním průmyslem v Belgii.

4)      Město s textilním průmyslem nedaleko Paříže.

5)      Dvě předměstí, jenž se stala součástí Paříže v roce 1860.

6)      Francouzské slovo pro „daň“ contribution má ve Francouzštině význam i „dobrovolný příspěvek.“

7)      První Francouzské železnice byly budovány za přispění Britského kapitálu, což mnozí z francouzů nesli dost nelibě.