39. Něco jiného

NĚCO JINÉHO

„Co je to restrikce?“

„Částečný zákaz.“

„Co je to zákaz?“

„To je úplná restrikce.“

„Takže co platí pro jedno platí i pro druhé?“

„Ano; rozdíl je pouze ve stupni. Vztah mezi nimi je stejný jako vztah mezi kruhovým obloukem a celým kruhem.“

„Tudíž, jestliže je zákaz špatný, tak restrikce nemůže být dobrá?“

„O nic víc než může být kruhový oblouk jiný než kruhový.“

„Jaké je rodové jméno zákazu a restrikce?“

„Protekcionismus.“

„Co je hlavním cílem protekcionismu?“

„Požadavek, aby člověk vynaložil více práce se stejným výsledkem.“

„Proč jsou lidé tak oddaní protekcionistickému systému?“

„Protože volný obchod jim umožňuje mít stejné zboží s vynaložením menší práce a tento zdánlivý úbytek práce je děsí.“

„Proč říkáte zdánlivý?“

„Protože veškerá práce, která byla ušetřena, může být vynaložena na něco jiného.“

„Co jiného?“

„To nemůže být specifikováno a ani nemusí být.“

„Proč?“

„Protože, jestliže celkové množství spotřebního zboží, z něhož se těší Francouzský lid, může být získáno s vynaložením práce o desetinu menší, nikdo neumí předpovědět, jaká nová uspokojení si lidé budou přát získat s tou zbývající dostupnou prací. Jeden může chtít lepší oblečení, druhý lepší jídlo, další třeba lepší vzdělání, cestování nebo nákladnější zábavu.“

„Vysvětlete mi fungování a následky protekcionismu.“

„To není tak úplně snadné. Než budeme studovat složitější případy, měli bychom nejprve pochopit ty nejjednodušší.“

„Vezměte tedy pro začátek ten nejjednodušší případ.“

„Pamatujete si, jak Robinson Crusoe na pustém ostrově vyráběl prkna aniž by měl pilu?“

„Ano. Porazil strom a pak jeho kmen svou sekerou opracovával z jedné a z druhé strany až ho zredukoval na šíři prkna.“

„A k tomu musel vynaložit spoustu práce, že?“

„Celé dva týdny.“

„A z čeho žil po tu dobu?“

„Ze svých zásob.“

„A co se stalo se sekerou?“

„Samozřejmě se otupila.“

„Docela správně. Ale možná nevíte, jak to bylo doopravdy. Těsně předtím, než se rozpřáhl sekerou k první ráně, Robinson uviděl, že moře vyplavilo na pláž hromádku prken z vraku lodi.“

„Jaká šťastná náhodička! Jistě hned běžel si je posbírat.“

„To byl jistě prvotní impuls. Pak se ale zastavil a zamyslel se: „Jestliže seberu ta prkna, bude mě to stát jenom tu námahu s nošením a čas, než dojdu na pláž a vylezu zpátky na útes. Pokud si ale budu prkna vyrábět sám, tak si tím zajistím zaměstnání na dva týdny, pak se ještě moje sekera otupí, což mi vytvoří další pracovní příležitost při jejím broušení a nakonec, tím, že sním svoje zásoby, vytvořím třetí zdroj pracovních míst, jelikož je budu muset zase doplnit. A protože práce je bohatstvím je jisté, že bych poškodil svůj vlastní zájem, jestliže bych sebral ta naplavená prkna na pláži. Je pro mě naprosto zásadní, abych ochránil svoje pracovní příležitosti, a jak tak o tom přemýšlím, tak dokonce vytvořím pro sebe víc pracovních míst tím, že sejdu na pláž a kopnu ta prkna zpátky do moře!“

„Jaké absurdní zdůvodnění!“

„Může být. Je to ale přesně totéž zdůvodnění, které přijal každý národ, jež chrání sám sebe před vstupem zahraničního zboží. Odkopává věci, jež jsou mu nabízeny výměnou za méně práce, aby si zajistil, že může udělat více práce. A výhody pak vidí dokonce i v pracovních místech celníků, kteří dělají přesně to, co udělal Robinson, když navracel do moře věci, jež mu byly nabídnuty. Představte si národ jako jedinou kolektivní bytost a nenajdete rozdílu v zdůvodnění protekcionismu mezi ním a Robinsonem.“

„Copak si Robinson neuvědomil, že mohl věnovat svůj čas a ušetřené úsilí, aby udělal něco jiného než prkna?“

„A co jiného?“

„Dokud má člověk potřeby, které chce uspokojit a volný čas, tak se najde vždycky něco, co může udělat. Nemusím přece specifikovat, jakou přesně činností se mohl zaměstnat. Já jen tvrdím, že Robinson s neuvěřitelnou slepotou zaměnil práci s výsledky, prostředky s účelem a můžu Vám snadno dokázat…“

„To nemusíte. Faktem je, že toto je pouze ilustrace restrikčního systému v jeho nejjednodušší podobě. Jestliže se Vám zdá absurdní v této formě, je to proto, že producent a konzument jsou zde jedna a táž osoba.“

„Dobrá, pak tedy vzhůru ke komplikovanějšímu případu.“

„S potěšením“.

O nějaký ten čas později, poté co Robinson potkal Pátka, spojili svoje úsilí a začali spolupracovat ve společném podniku. Robinson osm hodin lovil a vracel se s čtyřmi koši zvěřiny, Pátek pracoval osm hodin na zahradě a vypěstoval čtyři koše zeleniny.

Jednoho dne přistála u pobřeží ostrova kánoe s cizincem. Cizinec vystoupil a byl pozván ke stolu našich dvou trosečníků. Ochutnal a velice si pochvaloval zeleninu ze zahrady a než své hostitele opustil, řekl jim toto:

„Drazí ostrované, já a můj kmen přebýváme na sousedním ostrově, kde je zvěř mnohem početnější než zde, ale zelenina je tam docela neznámá. Klidně bych Vám mohl přivézt čtyři koše zvěřiny každý večer, pokud mi výměnou dáte dva koše zeleniny.“

Po těchto slovech Robinson s Pátkem odešli stranou, aby se poradili o jeho návrhu a vedli spolu velmi zajímavou debatu s níž vás nyní seznámím:

Pátek: „Co si myslíš o tom návrhu příteli?“

Robinson: „Jestliže na to přistoupíme, tak nás to zruinuje.“

Pátek: „Jsi si tím jistý? Zkusme promyslet, co to pro nás znamená.“

Robinson: „Všechno už to bylo promyšleno a nemůže být pochyb o následcích. Tahle konkurence bude prostě znamenat konec našeho loveckého průmyslu.“

Pátek: „Jenže, jaký v tom bude rozdíl, když budeme mít tu zvěřinu?“

Robinson: „Teď jenom teoretizuješ! Ta zvěřina už nebude produktem mojí práce.“

Pátek: „No, ale abychom jí dostali, tak za ní budeme muset dát dva koše zeleniny. Nalovit čtyři koše zvěřiny Ti teď trvá osm hodin. Když mi pomůžeš s prací na zahradě, kterou patřičně rozšíříme, tak oba dva zvládneme vypěstovat dohromady šest košů zeleniny, což bude znamenat šest hodin práce každého z nás. Takže tenhle obchod nám přinese dvě hodiny, které budeme mít k dispozici.“

Robinson: „Měl bys raději říct, dvě hodiny ztracené produktivní aktivity. To je přece přesně množství naší ztráty. Práce je bohatstvím, a jestliže ztratíme jednu čtvrtinu své pracovní doby budeme o jednu čtvrtinu chudší.“

Pátek: „Příteli, děláš velikou chybu. Budeme přece mít to samé množství zvěřiny i to samé množství zeleniny a navíc k dispozici dvě hodiny času. Tomu se přece říká pokrok, nebo není nic takového na tomhle světě.“

Robinson: „Mluvíš jen ve všeobecnostech! Co si počneme s těmi dvěma hodinami?“

Pátek: „Můžeme dělat něco jiného.“

Robinson: „No a jsme u toho! Nejsi schopný říct nic konkrétního. Něco jiného, něco jiného – to se snadno řekne, ale co jiného?“

Pátek: „Můžeme rybařit, můžeme si vyzdobit náš přístřešek a udělat ho trochu pohodlnějším, můžeš mě třeba naučit číst.“

Robinson: „Utopie! Kdo ví, kterou z těch věcí bychom měli dělat, nebo jestli vůbec nějakou z nich potřebujeme udělat?“

Pátek: „No, jestli bychom už neměli potřebu nic udělat, tak bychom mohli odpočívat. Není snad odpočinek dobrou věcí?“

Robinson: „Ale když lidé jen polehávají kolem a nic nedělají, tak umřou hladem.“

Pátek: „Můj příteli, vždyť budeme mít tolik zvěřiny i zeleniny jako předtím – což nám zajistí náš zahraniční obchod. A pouze za šest hodin práce místo za osm hodin, které potřebujeme k získání jídla dnes.“

Robinson: „Je zcela jasné příteli, že jsi nevyrůstal v Evropě. Tam by Ti vysvětlili, že to, co chceme sníst, se musí taky vyrobit na našem ostrově a musíme si to vyrobit my sami. To, co pochází z dovozu a není tudíž přímým výsledkem naší vlastní práce, nemůžeme počítat jako svoje bohatství, ale jako naši ztrátu a zmenšení našeho bohatství. Tam to ví už každé malé dítě – když se maso do země přiváží, počítá se to jako ztráta pro zemi v obchodní bilanci. Víš, kdy budeš opravdu bohatý? Nesmíš měřit svoje bohatství rozsahem uspokojených potřeb, ale množstvím práce a počtem pracovních míst – tedy množstvím námahy, která se na uspokojení potřeb vynakládá. A za sebe, jelikož jsem člověk praktický a žádný teoretik, všechno, co vidím je, že přijdu o zaměstnání hlavního lovce na tomto ostrově. A to je to, co mě zajímá. Zbytek je pouze plané teoretizování.“

Pátek: „Jak neobyčejně zvrácené myšlení! Ale...“

Robinson: „Ale tady nejsou žádná ale. Navíc existují politické důvody pro odmítnutí sobecké nabídky toho cizince.“

Pátek: „Jaké politické důvody?“

Robinson: „Tak za prvé, určitě nám tu nabídku učinil jenom proto, že je výhodná pro něho.“

Pátek: „To je snad dobře, protože pro nás je výhodná také.“

Robinson: „Zadruhé, dovozem té zvěřiny se na něm staneme závislými.“

Pátek: „No, a on se zase stane závislým na nás. My budeme potřebovat jeho zvěřinu, on zase naši zeleninu, a tak s ním budeme žít v přátelství.“

Robinson: „Pořád se držíš nějakého abstraktního systému! Ale tohle Tě už určitě přesvědčí, že mám pravdu.“

Pátek: „Tak jen do toho. Stále čekám na nějaký dobrý důvod.“

Robinson: „Předpokládejme, že se cizinci díky kontaktu s námi naučí hospodařit na zahradě, a že jejich ostrov je úrodnější než náš. Už vidíš ty důsledky?“

Pátek: „Ano, potom už nebudou potřebovat naší zeleninu, protože si jí víc vypěstují doma. Pokud by pro ně dovoz od nás nebyl výhodnější, tak nám přestanou dovážet zvěřinu výměnou za zeleninu a budeme v přesně stejné situaci, jako jsme dnes.“

Robinson: „Lehkomyslný divochu! Nevidíš snad, že po zničení našeho loveckého průmyslu přívalem zvěřiny, by mohli zničit i náš pěstitelský průmysl a zaplavit nás zeleninou!“

Pátek: „To jako, že by k nám dováželi maso a zeleninu a nic za to od nás nechtěli?“

Robinson: „No jistě! Nesmím zapomenout, že nemáš zkušenost Evropana. Tohle je běžnou strategií evropských vládců – zaplavit trhy sousedů potravinami, které jsou skoro zadarmo. Invazí zboží můžeš ovládnout sousední zemi. A zabránit takové invazi je naší vlasteneckou povinností. V Evropě tohle chápou všichni a je tudíž mou povinností člověka vzdělaného a kulturního zabránit té katastrofě, kterou by pro nás byl dovoz zahraniční zvěřiny, ačkoli Tvůj mozek primitivního divocha není schopen pochopit ani tyto praktické důvody.“

Pátek: „Říkal jsi skoro zadarmo. Takže připouštíš, že budeme muset vyrobit něco jiného, co jim dáme výměnou za to maso a zeleninu?“

Robinson: „Něco jiného, něco jiného. To jsme zase tam, kde jsme byli. Jsi myslí stále někde v oblacích příteli místo abys uváděl praktické důvody.“

Tato diskuse, jak už to tak často bývá, zanechala každého z našich přátel s nezměněným přesvědčením. Přesto, jelikož Robinsonův vliv na Pátka byl větší, tak jeho názor nakonec převážil a Robinson se vrátil k cizinci s touto odpovědí:

„Cizinče, abychom mohli přijmout Tvou nabídku, musíme se ujistit o dvou věcech: Zaprvé, že zvěř na Tvém ostrově není hojnější než na našem, protože konkurovat si můžeme jen za rovných podmínek. A za druhé, že svou nabídku myslíš nezištně, což dokážeš tím, že budeš mít ztrátu z každé uskutečněné výměny, protože při každé směně existuje ten co ztrácí a ten co získává. Co na to říkáš?“

Cizinec nic neřekl, se smíchem nasedl do své lodi a odplul.

„No tento příběh by neskončil tak špatně, pokud by se Robinson nechoval tak absurdně. Ale případ celého národa je snad něco docela jiného ne? Ve Vašem prvním příkladě byl jen jediný osamocený člověk, a v tom druhém dva, kteří se spolu o všechno dělili. Tohle je přece na hony vzdálené od světa, ve kterém žijeme. Dělba práce, obchodníci a vynález peněz tu situaci přece značně změní.“

„Tyto podmínky způsobí, že transakce budou komplikovanější, ale nezmění jejich podstatu.“

„Cože? Chcete snad srovnávat moderní obchod s jednoduchým barterem?“

„Obchod není nic jiného než barter ve větším měřítku. Barter a obchod jsou totožné ve své podstatě, stejně jako je v podstatě totožná gravitační síla působící na atom a gravitační síla působící na celou planetu.“

„Takže podle Vašeho názoru, argumenty, které jsou jasně neobhajitelné v podání Robinsona jsou stejně neobhajitelné v podání našich protekcionistů?“

„Velmi správně. Ve Francii, díky jejím klimatickým poměrům, oblečení je velmi užitečnou věcí. A je tedy základní potřebou vyrábět ho nebo ho mít?

„Dobrá otázka! No, abychom ho mohli mít, tak ho nejdřív musíme vyrobit.“

„Nikoli nezbytně. Abychom ho mohli mít, někdo ho musí vyrobit, to je bez debaty. Ale již není nezbytné, aby tatáž osoba nebo tatáž země, kde se to oblečení bude nosit ho rovněž i vyráběla. Jistě si sám nešijete oblečení, které nosíte a stejně tak Francie neprodukuje kávu, kterou její obyvatelé pijí k snídani.“

„Já nakupuji svoje oblečení od krejčího a Francie nakupuje kávu z Peru.“

„Přesně tak, a čím?“

„Penězi.“

„Vy si ale nevyrábíte peníze a Francie nevyrábí peníze, kterými se platí v Peru.“

„Kupuje si je.“

„A za co?“

„Za zboží, které posíláme do Peru.“

„Takže ve skutečnosti je to Vaše práce, za kterou si kupujete oblečení a je to francouzská práce, která je vyměňována za kávu.“

„Bezpochyby.“

„Takže není absolutně nezbytné, abychom produkovali přesně to, co konzumujeme?“

„Ne, jestliže dokážeme vyprodukovat něco jiného, co nabídneme při výměně.“

„Takže jinými slovy, Francie má dva způsoby, jak si zajistit dostatek oblečení. Buď ho vyrobí sama nebo vyrobí něco jiného a to něco jiného pak vymění s cizinci za oblečení. Který z těchto dvou způsobů je lepší?“

„Těžko říct.“

„Nebude to ten, při kterém za stejné množství práce obdržíme větší množství oblečení?

„Vypadá to tak.“

„A co bude pro národ lepší, možnost vybrat si mezi těmito dvěma způsoby získání oblečení, nebo mít zákon, který jeden z těchto způsobů zakáže?“

„Zdá se mi, že pro národ bude lepší když bude mít možnost volby, protože v takových případech se vždy rozhodne moudře.“

„Takže zákon, který zakáže zahraniční oblečení způsobí, že jestliže Francie bude potřebovat oblečení, bude si ho muset vyrobit sama a tudíž zabrání, aby bylo vyrobeno to něco jiného, za co by jinak bylo nakoupeno zahraniční oblečení.“

„Pravda.“

„A protože zákon přinutí k výrobě oblečení a znemožní výrobu něčeho jiného, přesně proto, že na výrobu něčeho jiného by bylo potřeba méně práce než na výrobu oblečení, můžeme klidně prohlásit, že za stejné množství práce Francie bude mít jen jeden oblek, který si udělá sama, když by mohla mít dva obleky, pokud by dělala něco jiného.“

„Ale co jiného probůh?“

„Probůh, co na tom záleží? Jakmile jednou bude možnost volby, bude se vyrábět něco jiného pokud cokoli jiného bude moct být vyráběno.“

„To je možné. Ale nemůžu se zbavit představy, že když nám cizinci prodají oblečení a nevezmou si od nás něco jiného na oplátku, tak tím hodně utrpíme. No a v každém případě nabízí se námitka i z Vašeho úhlu pohledu. Souhlasíte s tím, že Francie vyrobí to něco jiného na výměnu za oblečení s využitím menší práce než kdyby si vyráběla přímo to oblečení?“

„Bezpochyby.“

„Čili určitá část dostupné pracovní síly bude nezaměstnaná.“

„Pouze v oděvním průmyslu a bez toho, aniž bychom byli hůře oblečení – což je ten drobný detail, který znamená veškerý rozdíl na tomto světě. To je to, čeho si nevšiml Robinson, a co nevidí naši protekcionisté nebo předstírají, že nevidí. Naplavená prkna rovněž připravila Robinsona o dva týdny práce, což by ho ve skutečnosti jistě neodradilo od jejich využití. Musíme tudíž velmi dobře rozlišovat mezi dvěma způsoby, jakými lze přijít o práci: tím, jehož následkem je strádání a tím, jehož příčinou je uspokojení. Ty jsou od sebe na míle vzdálené, a jestliže je považujete za shodné, pak Váš rozum trpí stejným defektem, jako rozum Robinsonův, neuvědomující si tu prostou skutečnost, že se místo výroby prken může zaměstnat čímkoli jiným. Stejně tak práce dělníků, nepotřebná již více při výrobě oblečení, najde využití při uspokojování dalších lidských potřeb. V těch nejkomplikovanějších případech stejně jako v těch nejjednodušších, sofisma pochází z posuzování užitečnosti práce podle jejího trvání a intenzity místo podle výsledků, což vede k politice redukce výsledků práce za účelem zvětšení trvání a intenzity.“