1.10. Taoismus ve staré Číně

Politická filozofie ve staré Číně je jediným dalším starověkým myšlením, které stojí za to zmínit. Přestože bylo zajímavé ve svých postřezích, nemělo myšlení staré Číny v pozdějších stoletích prakticky žádný dopad mimo izolovanou čínskou říši, a proto se jí budeme věnovat jen stručně.

Mezi šestým a čtvrtým stoletím př. n. l. byly ustaveny tři hlavní školy politického myšlení: legalisté, taoisté a konfuciáni. Jednoduše řečeno, legalisté, nejvíc pozdní z těchto tří škol, věřili v maximální moc státu a radili vládcům, jak mají svou moc zvyšovat. Taoisté byli světově první libertariáni, kteří věřili v prakticky nulové státní zásahy do ekonomiky či společnosti, a konfuciáni byli v této kritické otázce na půli cesty. Největší z konfuciánů Konfucius (551-478 př. n. l.) byl vzdělaný muž z chudé, ale aristokratické rodiny z bývalé vládní dynastie Šang a stal se ministrem spravedlnosti ve státě Lu. Ve skutečnosti, ačkoliv velmi idealistické, se Konfuciovo učení mírně lišilo od legalistů, protože konfucianismus byl z velké části vytvořen k dosazení filozoficky vzdělané byrokracie, která měla vládnout Číně.

Úplně nejzajímavější čínští političtí filozofové byli taoisté, které založil nesmírně důležitý, ale zastíněný Lao-c’. O jeho životě se toho ví málo, ale zjevně byl současníkem a osobním přítelem Konfucia. Stejně jako on pocházel ze státu Lu a byl potomkem nižší aristokratické rodiny z dynastie Šang. Oba žili v neklidné době válek a etatismu, ale každý z nich na ni reagoval odlišně. Pro Lao-c’a byl klíčovou jednotkou společnosti jedinec a jeho štěstí. Pokud společenské instituce ničily jedincův rozkvět a jeho štěstí, potom měly být tyto instituce omezeny či odstraněny. Pro individualistu Lao-c’a byl vláda se svými „zákony a regulacemi početnějšími než je množství chlupů vola“ zlým utlačovatelem, kterého je třeba se „bát více než divokých tygrů“. Vláda jako celek musí být omezena na nejmenší možné minimum. Pro Lao-c’a bylo klíčové „nečinění“ (v českém prostředí se užívá ve spojení jako „aktivní nečinění“, pozn. př.), protože pouze nečinění vlády může zajistit rozvoj člověka a jeho štěstí. Jakýkoliv vládní zásah, říkal, bude kontraproduktivní a povede ke zmatení a neklidu. První politický ekonom, který rozeznal systematické efekty vládní intervence, Lao-c’, po odkazování na obecnou lidskou zkušenost, došel k hlubokému závěru: „Čím více umělých tabu a omezení je na světě, tím více jsou lidé chudí… Čím více privilegií budou udělovat zákony a regulace, tím více bude zlodějů a lupičů.“

Podle Lao-c’a jsou nejhoršími z vládních zásahů daně a válka. „Lidé hladoví, protože jejich vládci spotřebovávají jejich daně,“ a „Kde táboří vojska, rodí se trní a hloží, po velkých bojích následují hladová léta.“

Nejmoudřejší je nechat vládu jednoduchou a nečinnou, protože potom se svět „sám ustálí“.

Lao-c’ to popsal slovy: „A proto Mudrc praví: Neučiním nic, jelikož lidé se mění sami, upřednostňuji nečinnost a lidé se sami napraví, neučiním nic a lidé se obohatí…“

Hluboce pesimistickým a těm, kteří neviděli žádnou naději pro masové hnutí k nápravě utlačující vlády, Lao-c’ radil dnes známou taoistickou cestu vzdání se, ústupu a omezení vlastních přání.

O dvě století později vybudoval Lao-c’ův velký žák Čuang-c’ (369 až kolem 286 př. n. l.) na myšlence laissez-faire svého učitele logický závěr – individualistický anarchismus. Vlivný Čuang-c’, velký spisovatel, který psal v alegorických přirovnáních, byl tedy prvním anarchistou v historii lidského myšlení. Čuang-c’ byl velice vzdělaným obyvatelem oblasti Meng (dnešní provincie Che-nan) a také byl potomkem staré aristokracie. Ve svém státě byl nižšího postavení, přesto se jeho sláva šířila Čínou tak moc, že i král Wej z království Čchu poslal za Čuang-c’em posla s drahými dary a vyzval ho k místu vrchního králova rádce státu. Čuang-c’ovo opovážlivé odmítnutí královy nabídky je jedním z velkých historických dokladů zla v nástrahách státní moci a naopak ctností soukromého života:

„Tisíc uncí zlata je samozřejmě velký dar a úřad vrchního rádce je skutečně vznešené místo. Avšak, pane, neviděl jste nikdy obětního vola čekajícího na oběť ve státním chrámu království? Je o něj dobře pečováno a je krmen po několik let, je ověšen čabrakou s drahými brokáty, aby byl připraven na cestu do Velkého chrámu. Může být v tom okamžiku, i když by rád, vyměněn se zatoulaným vepřem? Tedy honem, ať je po něm! Nešpiňte mě. Raději bych se toulal a dlel v blátivé strouze k vlastnímu potěšení, než abych byl omezen tím, co vládce zavede. Nikdy nevezmu žádný vládní úřad, čímž budu svobodný v uspokojování mých vlastních potřeb.“

Čuang-c’ opětovně zdůraznil a ozdobil Lao-c’ovu oddanost laissez-faire a opozici vůči státní moci: „Bylo zde něco jako ponechání lidstva sobě samotnému, ale nikdy zde nebylo nic jako vládnoucí lidstvo [s úspěchem].“ Čuang-c’ byl také prvním, kdo rozpracoval myšlenku „spontánního řádu“, nezávisle na něm objeveném Proudhonem v devatenáctém století a zpracovaném F. A. Hayekem z rakouské školy ve dvacátých letech (dvacátého století, pozn. př.). Čuang-c’ pravil: „Pokud jsou věci ponechány tak, jak jsou, spontánně vyplyne dobrý řád.“

Protože lidé ve své „přirozené svobodě“ mohou velmi dobře řídit svůj život sami, vládní pravidla a vyhlášky křiví tuto přirozenost do umělého Prokrustova lože. Jak napsal Čuang-c’: „Obyčejní lidé mají stálou přirozenost, předou a jsou oblečeni, pěstují a jsou sytí… Je to něco, co by se mohlo nazvat jejich ‚přirozenou svobodou‘.“ Tito přirozeně svobodní lidé se sami rodí a umírají, netrpí žádnými omezeními a nejsou ani svárliví ani nespořádaní. Když vládci ustaví obřady a zákony nadvlády nad lidmi, „není to o nic jiné, než natahování krátkých kachních nohou a zastřihávání dlouhých nohou volavky“ nebo „nasazování oprátky koni“. Taková pravidla nejenže nemají žádný klad, ale mohou páchat obrovskou škodu. Čuang-c’ to stručně shrnuje: „[Svět] jednoduše nepotřebuje vládnutí, ve skutečnosti by ovládán být neměl.“

Čuang-c’ byl navíc možná první teoretik, který viděl stát jako zbojníka, když velkolepě napsal: „Drobný zlodějíček je zavřen do vězení. Mocný zbojník se stává vládcem státu.“ Takže jediný rozdíl mezi vládci státu a občasnými lupičskými náčelníky je šíře jejich drancování. Tento obrázek vládců jako lupičů byl opakován, jak jsme již viděli, Cicerem a později křesťanskými mysliteli ve středověku, přestože pochopitelně k tomuto závěru došli nezávisle.

Taoistické myšlení rozkvétalo po několik století a kulminovalo v osobě nejodhodlanějšího anarchistického myslitele Pao Ťing-Jena, který žil na začátku čtvrtého století př. n. l. a o jehož životě není nic známo. Pao vycházel z Čuang-c’a a stavil do kontrastu idylický život starých časů bezvládí s bídou způsobenou současnými vládci. V raných dnech, píše Pao, „zde nebyli žádní vládci ani úředníci. [Lidé] kopali studně a pili, zasévali na polích a jedli. Když slunce vyšlo, šli do práce, a když zašlo, odpočívali. Nerušeně si šli svou cestou bez břemen a velkolepě dosahovali sebenaplnění.“ V období bez státu nebylo žádné zbrojení ani chaos:

„Kde nemohli být ustaveni páni a poddaní, tam nebylo široko žádného zbrojení… Myšlenky užití síly k získání výhod ještě nevyrostly. Nebylo neštěstí ani chaosu. Neužívalo se štítů a oštěpů, nestavěly se městské hradby a příkopy… Lidé pojídali své jídlo a skotačili, byli bezstarostní a spokojení.“

Pao Ťing-Jen následně píše, že do této idylky míru a bezstarosti přišlo násilí a podvody státu. Historie vlád je historií násilí, okrádání slabých silnými. Zlí tyrani se zapojovali do orgií násilí, protože v pozici vládců „mohli upustit uzdu svých přání“. Vládní institucionalizace násilí navíc znamenala, že drobné problémy všedního života byly mohutně zintenzivněny a rozšířeny v mnohem větším měřítku. Jak to popsal Pao:

„Neshody mezi běžnými lidmi jsou obvykle triviálního charakteru. Do jaké šíře následků se může vyvinout soutěž v porovnání sil běžných lidí? Nemají prostor pro šíření svých neduhů… nemohou se ohánět žádnou pravomocí, skrze kterou by získali výhodu v souboji. Nemají moc obstarat si zástupy následovníků a nevelí nikomu, kdo by mohl potlačit [takové zástupy] svých protivníků. Jak se mohou srovnávat s výsledky královského hněvu, který nasazuje armády, hýbe prapory a přiměje lidi bez nepřátel útočit na státy, které neudělaly nic špatného?“

Na častou námitku, že přehlédnul dobré a laskavé vládce, odpověděl Pao tak, že vláda sama o sobě je násilným vykořisťováním slabých silnými. Systém sám o sobě je problém a vláda jako taková lidem nijak neprospívá, jen je ovládá a okrádá. Neexistuje vládce, který by mohl soupeřit v cnosti se stavem bezvládí.

Pao Ťing-Jen se také mistrovsky zapojil do studií politické psychologie, když poukázal na skutečnost, že samotná existence institucionalizovaného násilí ze strany státu vytváří mezi lidmi podmínky pro napodobování tohoto násilí. Pao pravil, že ve šťastném světě bez států se lidé přirozeně otáčí směrem k dobru a řádu a nemají zájem na okrádání svých sousedů. Avšak vládci utlačují a okrádají lid a „nechají je dřít bez odpočinku, aby od nich mohla nekonečně urvat.“ V tomto ohledu je krádež a loupež stimulována mezi nešťastnými lidmi a zbraně a zbroj určené k uklidnění veřejnosti jsou kradeny bandity k zvýšení jejich kořisti. „Všechno to je zde kvůli vládcům.“ Pao uzavírá, že obecná představa, že silná vláda je potřebná k boji s neshodami mezi lidmi, je vážnou záměnou příčiny a následku.

Jediným zaznamenáníhodným čínským více striktním ekonomickým pohledem byl vážený historik druhého století př. n. l. S'-ma Čchien (145 až kolem 90 př. n. l.). Čchien byl zastáncem laissez-faire a poznamenal, že omezená vláda je předpokladem pro hojnost jídla a oděvů, stejně tak zdržení se soutěže se soukromým podnikáním. To je podobné pohledu taoistů, ale Čchien, slovutný a moudrý muž, odmítnul myšlenku, že by lidé mohli vyřešit ekonomický problém snížením přání na minimum. Čchien řekl, že lidé upřednostňují nejlepší a nejvíce dosažitelné statky a služby, stejně tak jednoduchost a pohodlí. Lidé jsou proto navyklí hledat bohatství.

Protože byl Čchien mnohem méně než taoisté ovlivněn myšlenkou omezení lidských přání, byl hnán k prozkoumání a analýze aktivit na svobodném trhu. Všimnul si proto, že specializace a dělba práce na trhu produkuje zboží a služby s příkladným řádem:

„Každý člověk musí být ponechán k využití svých schopností a k projevení své síly v získávání toho, co chce… Když každý člověk dělá své vlastní povolání a věnuje se svému vlastnímu zaměstnání, potom stejně jako tekoucí řeka přirozeně a bez ustání plynou statky, aniž by byly vykouzleny, a lidé vyrábějí zboží, aniž by jim o to někdo říkal.“

To bylo pro Čchiena přirozeným výstupem svobodného trhu. „Cožpak to nedává rozum? Není to přirozený výsledek?“ Navíc jsou ceny na trhu regulovány, protože výrazně levné či drahé má tendenci se opravit a dosáhnout správné výše.

Avšak pokud je svobodný trh seberegulující, ptal se vnímavě Čchien, „k čemu potřebujeme vládní nařízení, mobilizaci pracujících či pravidelná shromáždění?“ A skutečně, k čemu?

S'-ma Čchien také představil funkci podnikatelství na trhu. Podnikatel akumuluje bohatství a funguje pomocí přizpůsobování se podmínkám (např. předvídáním) a jednáním podle nich. Ve zkratce „dává pozor na příležitosti v čase.“

Čchien byl nakonec i jedním z prvních monetárních teoretiků světa. Zdůraznil, že zvýšené množství a snížená kvalita mincí ze strany státu vede k depreciaci hodnoty peněz a zvyšuje ceny. A také viděl, že vláda neodlučitelně tíhne k tomu, aby se účastnila tohoto druhu inflace a znehodnocování.