1.8. Aristotelés - směna a hodnota
Aristotelova složitá, ale vlivná diskuze nad tématem směny hrozivě trpí jeho neustálou tendencí zaměňovat analýzu za možnost okamžitého morálního soudu. Stejně jako v případě účtování úroků nezůstal Aristotelés spokojený s dokončením studie o důvodech směny v reálném životě, aniž by se pustil do mravních prohlášení. Při analýze směny Aristotelés prohlásil, že tyto vzájemně výhodné transakce předpokládají „proporcionalitu ve vzájemnosti“. V Aristotelovi je však charakteristicky nejednoznačné, zdali jsou všechny směny vzájemně výhodné ve své přirozenosti nebo zdali jsou skutečně „spravedlivé“ pouze ty proporcionální. A pochopitelně se Aristotelés nikdy ani nezeptal na otázku, proč se lidé dobrovolně účastní „nespravedlivých“ směn? Stejně tak bychom se mohli ptát, proč lidé dobrovolně platí úroky, když jsou nespravedlivé?
V dalším protloukání se touto otázkou zavedl Aristotelés ovlivněný pythagorejskou mystikou čísel obskurní a zamlžující matematické pojmy tam, kde mohla být přímočará analýza. Jedinou a pochybnou výhodou tohoto přínosu bylo věnování mnoha krásných hodin historikům ekonomického myšlení, kteří se snažili v Aristotelovi najít sofistikovanou moderní analýzu. Tento problém byl zhoršen nešťastnou tendencí historiků považovat velké myslitele minulosti za nezbytně konzistentní a koherentní. To je ovšem obrovský historiografický omyl. Ať jsou jakkoliv velicí, vždy mohou sklouznout k omylům a nekonzistenci, anebo dokonce občas napsat hatmatilku. Mnoho historiků tento jednoduchý fakt nebylo s to rozpoznat.
Skvělou ukázkou upadnutí v hatmatilku je známá Aristotelova diskuze z páté knihy Etiky Nikomachovy. Aristotelés hovoří o staviteli, který mění dům za boty, které vyrobil švec. Poté píše: „Počet bot směněných za dům musí tedy odpovídat poměru stavitele a ševce. Kdyby tomu tak nebylo, nedošlo by k žádné směně nebo vztahu.“ Cože? Jak může vůbec existovat něco jako poměr „stavitele“ k „ševci“? Navíc v rovnosti s poměrem bot/domů? V jakých jednotkách se vyjadřují lidé – stavitelé a ševci?
Správnou odpovědí je, že to nedává žádný smysl, a tento konkrétní případ by měl být zapomenut jako nešťastný příklad pythagorejské kvantofrenie. A přesto různí významní historici čtou trýznivé konstrukce z této pasáže tak, aby Aristotelés vypadal jako předchůdce pracovní teorie hodnoty, W. Stanleyho Jevonse nebo Alfreda Marshalla. Pracovní teorii vkládají do Aristotela nesprávně tak, že tím „musel myslet“ hodiny práce vložené stavitelem nebo ševcem. Josef Saudek v tom zase vidí odpovídající schopnosti těchto výrobců, které jsou měřeny jejich produktem. Saudek také přichází s Aristotelem jakožto předchůdcem Jevonse. Tváří v tvář těmto nesmyslům je potěšením vidět verdikt o nesmyslnosti od historika specializovaného na starověké Řecko Mosese I. Finleyho a významného studenta Aristotela H. H. Joachima, kteří měli tu kuráž napsat: „Musím přiznat, že je pro mě nesrozumitelné, co mělo představovat hodnoty výrobců a co má znamenat poměr mezi nimi.“ [1]
Další smrtící omyl ve stejném odstavci Etiky způsobil nespočetné škody budoucím staletím ekonomického myšlení. Aristotelés v něm říká, že aby mohlo dojít ke směně (jakékoliv směně? spravedlivé směně?), různé statky a služby „se musí rovnat“. To je fráze, kterou Aristotelés několikrát zdůraznil. Právě tato nutnost „rovnosti“ vedla Aristotela k matematice a znaménkům rovnosti. Tvrdil, že hodnota produktů A a B se musí rovnat, aby došlo ke směně. Různé statky musí mít stejnou hodnotu, protože pouze u takových dojde ke směně.
Jak vysvětlila rakouská škola v pozdním devatenáctém století, aristotelovský koncept rovnosti hodnot ve směně je jednoduše chybný. Pokud A vymění své boty za pytle obilí vlastněné B, dělá to A proto, protože upřednostňuje obilí před botami, zatímco preference B jsou přesně obrácené. Pokud dojde ke směně, neznamená to rovnost hodnot, ale spíše obrácenou nerovnost hodnot obou stran směny. Když si koupím za 30 centů noviny, dělám to, protože preferuji vlastnictví novin před ponecháním si 30 centů, zatímco prodavač novin preferuje peníze před ponecháním si novin. Tato dvojí nerovnost subjektivního hodnocení je nezbytnou podmínkou pro každou směnu.
Když zapomeneme na poměr mezi stavitelem a dělníkem, další části Aristotelovy analýzy byly některými historiky označeny za předchůdce některých částí ekonomie rakouské školy. Aristotelés zřetelně řekl, že peníze představují lidské potřeby či poptávku, která poskytuje motivaci k obchodu a která „drží všechny věci pohromadě“. Tato poptávka je vedena užitnou hodnotou nebo touhou po statku. Aristotelés následoval Démokrita v poukazování na to, že když objem určitého statku dosáhne jisté hranice, poté, co je ho „příliš mnoho“, užitná hodnota padá k nule a statek se stává bezcenným. Aristotelés šel ještě dále než Démokritos, když poukázal i na druhou stranu mince. Když se statek stane vzácnějším, stane se subjektivně více užitečným a hodnotným. V Rétorice říká: „Co je vzácné, je lepší, než čeho je hojnost. Proto je zlato lepší než železo, přestože je méně užitečné.“ Tyto výroky poskytují náznak správného vlivu různých úrovní nabídky na hodnotu statku a přinejmenším narážku na později plně formulovanou rakouskou subjektivní teorii mezní užitečnosti a vyřešení „paradoxu“ hodnoty.
To jsou jistě zajímavé postřehy a názory, avšak několik vět roztroušených napříč různými knihami jen stěží vytvoří plně rozvinutou předlohu pro rakouskou školu. Mnohem zajímavější zvěstovatel rakouské školy byl historiky objeven až v nedávných letech. Jde o poklad pro rakouskou teorii mezní produktivity, tedy procesu, kterým je hodnota konečných výrobků vepsána ve výrobní prostředky nebo faktory.
Aristotelés se ve své méně známé práci nazvané Topiky a později v Rétorice pouští do filozofické analýzy vztahu mezi lidskými cíli a prostředky, kterými jich dosahují. Hodnota těchto prostředků neboli „nástrojů produkce“ je nezbytně odvozena z konečných užitečných výrobků neboli „nástrojů jednání“. Čím větší je touha po statku, tedy jeho subjektivní hodnota, tím větší je touha po prostředcích, kterými je možné ho získat, tedy jejich subjektivní hodnota. Ještě důležitější bylo Aristotelovo zavedení marginálního elementu do těchto úvah, když tvrdil, že pokud získání statku A k současně poptávanému statku C přinese více poptávaný výsledek než přidání B, potom A je hodnotnější než B. Neboli Aristotelovými slovy: „Suď dle dodatečného přidání a viď, zda přidání A ke stejné věci udělá věc více žádoucí než přidání B.“ Aristotelés také přinesl mnohem více před-rakouský nebo před-Böhm-Bawerkovský koncept zdůrazněním rozdílné hodnoty v ubírání statku spíše než v jeho přidávání. Statek A je více hodnotný než statek B, pokud je ztráta A považována za horší než ztráta B. Aristoteles to popsal zřetelně: „Je lepším statkem to, čehož opakem je větší zlo, jehož ztráta nás postihne více.“
Aristotelés si také poznamenal důležitost komplementarity ekonomických výrobních faktorů v přisuzování jejich hodnoty. Pila je v tesařském řemesle hodnotnější než srp, poznamenal, ale není tomu tak všude a ve všech činnostech. Také si všimnul, že statek s mnoha potenciálními užitími bude více žádoucí a hodnotný než statek s pouhým jedním možným užitím.
Kritici důležitosti Aristotelovy analýzy pro ekonomii ho obviňují, že s výjimkou pasáže o pile a srpu neučinil v celém svém filozofickém pojednání žádnou ekonomickou aplikaci. Avšak takové obvinění opomíjí ústřední rakouské tvrzení, významně vyslovené a rozpracované rakouským ekonomem z dvacátého století Ludwigem von Misesem, že ekonomická teorie je jen částí, podmnožinou širší „praxeologické“ analýzy lidského jednání. Analýzou logických důsledků zapojení prostředků k dosažení cílů veškerého lidského jednání Aristotelés brilantně položil základy pro rakouskou teorii odvození hodnoty a mezní produktivity o dvě tisíciletí později.
[1] H.H. Joachim, Aristotle: The Nichomachean Ethics (Oxford: The Clarendon Press, 1951), str. 50. Viz také Moses I. Finley, 'Aristotle and Economic Analysis', v Studies in Ancient Society (Londýn: Routledge and Kegan Paul, 1974), stránky 32-40.