1.9. Úpadek po Aristotelovi

Je zajímavé, že velký nárůst ekonomického myšlení ve starověku pokrývá pouhé dvě století, páté a čtvrté př. n. l., a jen jednu zemi, Řecko. Zbytek starověkého světa a dokonce i samotné Řecko před a po těchto staletích byl doslova pouští ekonomického myšlení. Nic podstatného nevyšlo z mezopotamské civilizace ani z indické a velmi málo vyjma politického myšlení vyšlo ze staleté civilizace čínské. Je pozoruhodné, že z těchto civilizací vyšlo jen nevýznamné nebo žádné ekonomické myšlení, přestože ekonomické instituce jako například obchod, úvěry, těžba, řemesla apod. byly velmi rozvinuté, dokonce mnohem rozvinutější než v Řecku. To je zajímavé v kontrastu s marxistickými a jinými deterministy, protože ekonomické myšlení a nápady jednoduše nevznikají jako odraz vývoje ekonomických institucí.

Není možné, aby historici byli kdykoliv schopni úplně vstoupit do tajů kreativity lidského ducha a vysvětlit tak toto relativně krátké období nárůstu lidského poznání. Ale jistě není náhoda, že to byli právě řečtí filozofové, kdo nám poskytnul první úlomky systematické ekonomické teorie. Také filozofie prakticky neexistovala před tímto řeckým obdobím a po něm, během zbytku starověku. Podstatou filozofického myšlení je rozbor každodenních strastí kvůli objevení pravdy, která přesahuje jejich časoprostor. Filozofie přichází s absolutní, univerzální a věčnou pravdou o světě a lidském životě, alespoň po dobu trvání světa a lidstva. Stručně řečeno, přichází se systémem přirozených práv. Ekonomická analýza je podmnožinou takového pátrání, protože skutečná ekonomická teorie může pokročit za každodenní události pouze zkoumáním absolutních, neměnných a věčných pravd o lidském jednání, takových, které jsou nedotčené časem ani prostorem. Ekonomické myšlení, alespoň to správné, je samo o sobě ve svém hledání podmnožinou přirozených zákonů.

Když si vzpomeneme na úryvky ekonomického myšlení, kterými přispěli Řekové; Hésiod a vzácnost, Démokritos a subjektivní hodnota a užitek, vliv nabídky a poptávky na hodnotu a časová preference, Platón s Xenofónem a dělba práce, Platón a funkce peněz, Aristotelés a nabídka a poptávka po penězích, směna a odvození hodnoty prostředků od hodnoty cílů, vidíme, že všichni výše popsaní se zaměřili na logické implikace několika široce empirických axiomů o lidském jednání; existence lidského jednání, věčného dosahování cílů pomocí vzácných prostředků, rozdílů a nerovností mezi lidmi. Tyto axiomy jsou zjevně empirické, ale jsou tak široké a přesvědčivé, že platí pro veškerý lidský život, kdekoliv a kdykoliv.  Jakmile jsou vysloveny a zaznamenány, šok z pochopení nás donutí souhlasit s jejich pravdivostí. Jakmile jsou vysloveny, stávají se pro lidskou mysl zřejmé. A protože jsou tyto axiomy ustaveny jako zřejmé a apodiktické (nezvratně pravdivé), lze za pomoci logiky, která je taktéž univerzální, apodiktická a čas i prosto překonávající, dojít k absolutně pravdivým závěrům.

Protože je tento způsob argumentace filozofie a ekonomie odvozený z okolního světa, tedy empirický, a pravdivý, jde proti současné filosofii vědy. V moderním pozitivismu nebo neopozitivismu je například „důkaz“ mnohem přímější, užší, prchavý a náchylný na změny. Použití pozitivistické metody, „empirických důkazů“, je ve velké části současné ekonomie jen snůškou izolovaných a konkrétních ekonomických událostí, z nichž každá je považována za homogenní kousek informace, který má být použit k „testování“ pravdivosti ekonomických hypotéz. Tyto kousky mají stejně jako laboratorní experimenty vést k „důkazům“, které testují teorii. Moderní pozitivismus není vybaven k pochopení a zvládnutí systému analýzy, ať už řecké filozofie nebo ekonomické teorie, založené na dedukci ze základních axiomů tak široce empirických, až jsou při vyslovení jednoduše zjevné. Pozitivismus nechápe, že výsledky laboratorních experimentů jsou „důkazy“ pouze kvůli tomu, že činí vědcům (nebo jiným účastníkům experimentu) zjevné něco, co nebylo zjevné nebo pravdivé před samotným experimentem. Dedukce, logika a matematika dělají to samé, přimějí nás souhlasit tím, že dělají zjevné věci, které dříve zjevné nebyly. Správná ekonomická teorie, kterou jsme pojmenovali praxeologickou, je dalším způsobem, jak učinit člověku pravdu zjevnou.

Také politika, které se vysmívají, že není čistě či striktně ekonomická, je silně ovlivněna ekonomickým myšlením. Politika je samozřejmě jen aspektem lidského jednání a mnoho z ní má zásadní dopad na ekonomický život. Věčné pravdy přirozených zákonů o ekonomických aspektech politiky se mohly dotknout a dotkly se vývoje ekonomického myšlení, a proto je nelze zanedbávat. Když obhajovali Démokritos nebo Aristotelés režim soukromého vlastnictví a Aristotelés rozložil Platónovu představu ideálního komunismu, zapojili se do důležité ekonomické analýzy přirozenosti a dopadů různých systémů kontroly a vlastnictví majetku.

Aristotelés byl vyvrcholením jak starověkého ekonomického myšlení, tak filozofie. Po Aristotelově smrti došlo ke kolapsu ekonomické teoretizování a pozdější Helénské a Římské epochy byly ekonomického myšlení prakticky prosté. Je opět nemožné toto zmizení ekonomického myšlení plně vysvětlit, ale jedním z důvodů byl jistě poarsitotelovský rozpad slavné řecké polis. Během Aristotelova života započal rozpad společně s rozmachem říše jeho žáka, Alexandra Velikého, při kterém byly řecké městské státy dobývány. Časem se bohatství a ekonomické prosperity zbavené Řecko vpilo do Říše Římské.

Není tedy překvapivé, že jediné odkazy na ekonomii jsou zoufalé rady k omezení přání a tužeb, kterými se různí řečtí filozofové naléhavě snažili vyřešit problém zvýšeného nedostatku. Stručně řečeno, pokud jste spoutáni bídou a nouzí, přijměte svůj úděl jako nevyhnutelný osud a snažte se nechtít více, než máte. Takové rady z beznaděje a zoufalosti byly kázány Díogenem (412-323 př. n. l.), zakladatelem kynické školy, a Epikúrem (343-270 př. n. l.), zakladatelem epikurejství. Díogenés a kynikové následovali tuto kulturu chudoby do takových rozměrů, že přijali život pod psa (kynizmus od slova kyón – pes, pozn. př.), sám Díogenés se ubytoval v sudu. V souladu se svým názorem odsoudil Díogenés hrdinu Prométhea, který v řecké mytologii ukradl bohům dar ohně, čímž umožnil inovaci, růst lidských znalostí a pokrok lidstva. Díogenés napsal, že Prométheus byl za tento osudový čin správně potrestán.

Jak to shrnuje Bertrand Russell:

...Aristotelés je posledním řeckým filozofem, který světu čelí s úsměvem. Po něm měli všichni, v různé podobě, filozofii útěku. Svět je špatný, naučme se být na něm nezávislí. Vnější statky jsou nejisté, jsou darem náhody, nikoliv odměnou za naše snažení.

Nejzajímavější a nejvlivnější řeckou filozofickou školou po Aristotelovi byli stoikové, založeni Zénonem z Kitia (kolem 336-264 př. n. l.), který se objevil kolem roku 300 př. n. l. v Athénách a začal učit za pestrým sloupořadím (stoa poikile), podle kterého se jeho následovníci označovali za stoiky. Přestože stoikové začínali jako větev kyniků a kázali omezení tužeb po pozemských statcích, se svým druhým velkým zakladatelem Chrýsippem (281-208 př. n. l.) získal stoicismus nový a mnohem optimističtější nádech. Zatímco Díogenés kázal, že láska k penězům je původem všeho zla, Chrýsippos mu oponoval vtipkováním, že „moudrý člověk udělá za adekvátní poplatek i tři kotrmelce“. Chrýsippos byl také pevný v otázce vrozené nerovnosti a rozdílů mezi lidmi: „Nic nemůže zabránit tomu, aby byla některé místa v divadle lepší než jiná,“ podotknul.

Avšak nejdůležitější přínos stoického myšlení byl v etické, politické a právní filozofii, protože to byli právě stoikové, kteří jako první vyvinuli a systematizovali koncept a filozofii přirozených zákonů, speciálně ve sféře práva. Protože byl Platón i Aristotelés politicky vychováni řeckou polis, jejich mravní a právní filozofie byla blízce svázaná s městským státem. Pro sokratiky byl podstatou lidské ctnosti městský stát, nikoliv jedinec. Avšak rozpad řecké polis po Aristotelovi osvobodil myšlení stoiků od politiky. Stoikové tak mohli použít svůj rozum k vybudování doktríny přirozeného práva, která se zaměřuje nikoliv na polis, ale na každého jednotlivce, a nikoliv na jednotlivé státy, ale na všechny státy světa. Ve stručnosti se přirozené právo v rukách stoiků stalo absolutním a univerzálním, překonávajícím politická omezení a unikající omezením času a prostoru. Principy spravedlnosti, právo a etika se aplikací na všechny lidské bytosti na všech místech světa staly nadstátními a nadnárodními. A protože každý člověk vládne rozumem, může se pomocí něj pochopit pravdu o přirozeném právu. Důležitým důsledkem pro politiku je zjištění, že přirozené právo jako správné a pravdivé mravní zákony objevené lidským rozumem může být a mělo by být použito v kritice pozitivistických člověkem vytvořených zákonů jakéhokoliv státu či polis. Poprvé se stalo pozitivní právo objektem neustálé a nadčasové kritiky, založené na univerzální a věčné přirozenosti člověka.

Stoikové byli bez pochyby ve své kosmopolitní lhostejnosti k úzkým zájmům polis ovlivněni skutečností, že většina z nich pocházela z východu, z oblastí mimo Řecko. Zakladateli Zénonovi se říkalo „vysoký, vyzáblý a snědý“ a pocházel z Kitia na ostrově Kypr. Mnozí další, včetně Chrýssipa, pocházeli z Tarsu v Kilíkii v Malé Asii poblíž Sýrie. Pozdní řečtí stoikové se sdružovali na Rhodu, na ostrově poblíž Malé Asie.

Stoicismus přežil 500 let a jeho nejdůležitější vliv se přesunul z Řecka do Říma. Během prvních dvou století n. l. byli pozdní stoikové spíše Římané než Řekové. Velkým přenašečem stoických myšlenek z Řecka do Říma byl známý římský státník, právník a řečník Marcus Tullius Cicero (106-43 př. n. l.). Cicerovo  stoické přirozené právo hluboce ovlivnilo římské právníky druhého a třetího století n. l., čímž pomohlo vytvořit slavné struktury římského práva, které se stalo přesvědčivé pro západní civilizaci. Cicerův vliv byl podpořen jeho srozumitelným a vytříbeným stylem a skutečností, že byl prvním stoikem píšícím v latině, v jazyce římského práva, myslitelů a autorů západu až do konce sedmnáctého století. Navíc byly Cicerovy a další latinské spisy mnohem lépe zachovány než úlomky, které nám zůstaly po Řecích.

Cicerovy spisy byly velmi ovlivněny předním řeckým stoikem, aristokratem Panaitiem z Rhodu (kolem 186-110 př. n. l.). Navíc jako mladý cestoval za studiem společně s jeho žákem Poseidóniem z Rhodu (135-51 př. n. l.), největším stoikem své doby. Nelze lépe shrnout Cicerovu stoickou filozofii přirozeného práva, než citováním toho, co jeden z jeho žáků nazval „téměř slovem božím“. Parafrázováním a nadefinováním Chrýsippovy myšlenky Cicero napsal:

„Existuje skutečný zákon, správné uvažování souhlasné s přírodou, známé všem lidem, neměnné a věčné, povinné ze své podstaty, odrazující zlo zákazem… Tomuto zákonu se nelze vyhnout bez viny… Není jednoho zákona v Římě a jiného v Athénách, jedné věci nyní a jiné později, ale jen jeden stejný zákon, neměnný a věčný, jenž je vlastní všem lidským rasám a všem dobám, a jedno společné, jako vždy bylo, vládce a vůdce – Bůh, stvořitel, obhájce a šířitel tohoto zákona.

Cicero také přispěl k západnímu myšlení velkým protistátním přirovnáním, které rezonovalo po staletí, přirovnáním, které odhaluje pirátskou podstatu vládců státu. Cicero vyprávěl příběh piráta, který byl odvlečen na soud Alexandra Velikého. Když ho Alexander obvinil z pirátství a loupežnictví a tázal se ho, co ho vedlo k tomu, aby se svou malou lodí činil moře nebezpečným, pirát mu směle odpověděl: „To samé, co vedlo Vás k učinění světa nebezpečným.“

Avšak navzdory důležitým příspěvkům k mravní a právní filozofii nepřispěli k ekonomickému myšlení ani stoikové, ani Římané ničím významným. Jen Římské právo zásadně ovlivnilo a pozdější vývoj práva na západě a prostoupilo jím. Římské soukromé právo rozvinulo poprvé v historii západu myšlenku absolutních vlastnických práv, kdy má každý vlastník právo užívat svůj majetek, jak uzná za vhodné. Z toho pramenilo právo uzavírat svobodně smlouvy a interpretace smluv jako převodu vlastnických titulů. Někteří římští právníci prohlásili, že vlastnická práva jsou přirozeným právem vyžadována. Římané také založili obchodní právo a římské právo silně ovlivnilo common law v anglicky mluvících zemích a civil law v kontinentální Evropě.