10.3. Sir Edward Coke a jeho „ekonomický liberalismus“
Říkávalo se, že známá „antimonopolní“ common law rozhodnutí šéfa justice Sira Edwarda Coka (1552-1634), eminentního právníka raného sedmnáctého století, byla vyjádřením domnělého přimknutí rostoucí třídy puritánských obchodníků k ekonomickému liberalismu a laissez-faire. Zejména prominentním zastáncem této teze je plodný anglický marxistický historik Christopher Hill, který tento pohled potřeboval, aby mu zapadnul do marxistického pohledu na anglickou občanskou válku.
Avšak ukázalo se, že jsou v této tezi zásadní nedostatky. Coke sám byl umírněným anglikánem, který se příliš nezajímal o náboženské otázky. Také nebyl v žádném případě obchodníkem či mluvčím obchodníků; byl venkovským gentlemanem z Norfolku, který si postupně vzal dvě dědičky a strávil většinu své kariéry jako vládní právník, poté jako hlavní zástupce a nakonec jako šéf justice. Coke také neukázal vůbec žádný zájem pro nové právní obavy obchodníků, pro nová odvětví práva, jakými bylo společné akciové vlastnictví, pojištění bankrotu, cenné papíry a komerční kontrakty.
Ještě důležitější je, že Coke nikdy neprokázal žádnou sympatii pro laissez-faire. Jako člen parlamentu podporoval mnoho merkantilistických politik. Navíc si od svého blízkého spolupracovníka Williama Cecila, Lorda Burghleye, osvojil obdiv k propracované tudorovské struktuře státních nařízení. Jeho pohled na zahraniční obchod byl pevně merkantilistický. Při zasedání parlamentu v roce 1621 si tak po rozchodu s Korunou Coke zoufal nad ekonomickými důsledky domnělého nedostatku mincí. Pustil se do nepříznivé obchodní bilance a litoval skutečnosti, že bylo umožněno Východoindické společnosti vyvážet kov, přičemž taktéž zaútočil na dovoz s Francií, která do Anglie dováží nemravné luxusní zboží, jako jsou „vína a krajky a podobné hlouposti“. Coke také volal po zákazu dovozu tabáku ze Španělska.
Coke se také vší silou snažil ochromit novou praxi vývozu nedokončených látek na kontinent a zpětný dovoz látek již hotových. Neustále prosazoval zákaz dovozu zahraničních látek a stejně tak vývoz látek nedokončených, přičemž se také snažil o zákaz vývozu surové vlny k užívání v zahraničních výrobnách.
Obecně neměl sir Edward Coke s vládními regulacemi a nařízeními v obchodě či s tvorbou monopolů žádný problém; opíral se však do skutečnosti, že je to král, kdo reguluje a monopolizuje, a nikoliv parlament. Cokovi se líbila detailní regulace a kartelizace odvětví, mzdová nařízení a povinná zaměstnanost zavedená Statue of Artificers z roku 1563. Podporoval zákony proti „předprodeji (forestalling) a snaze vlastnit většinu komodity (engrossing)“, které byly pouze snahou o zvýšení cen, kartelizaci znemožňující spekulaci na trhu s potravinami a zákaz prodeje mimo oficiálně vytvoření místní „trhy“ pod záminkou boje proti monopolům a vysokým cenám. Zákony proti předprodeji byly vylobbovány privilegovanými vlastníky na místních trzích, kteří se tak snažili odstranit konkurenci a zvýšit své vlastní ceny.
Co je nedůležitější, je skutečnost, že dobře známá Cokova nelibost k vládou udělovaným monopolům byla pouze nelibostí k výnosům krále, ale již nikoliv k výnosům parlamentu. Ve slavné Statue of Monopolies z roku 1623, napsané z velké části přímo Cokem, parlament zrušil královská monopolní privilegia, ale explicitně si možnost taková práva udělovat ponechal, načež toho začal později skutečně využívat. Zákon také specificky vyňal ze zákazu velké části královských monopolů, včetně takových odvětví, jakými bylo tiskařství, výroba střelného prachu a ledku, právo „korporací“, jako je Londýn, zabránit lidem mimo město zapojit se do obchodu uvnitř městských hranic či monopolní společnosti zaměřené na zahraniční obchod. Navíc Coke osobně podporoval monopolní Ruskou, Virginskou a Východoindickou společnost.
Cokova právně-ekonomická filozofie může být shrnuta větou, kterou sám použil v roce 1621 v parlamentu: „Žádný produkt nesmí být zakázán, pouze zákonem parlamentu.“ [1]
[1] Coke se s králem rozešel a přijal myšlenku „parlament nade vše až v roce 1621. V roce 1616 byl vyhozen ze svého místa v Privy Council, avšak okamžitě si získal své místo v přízni krále Jakuba zpět vdaním své dcery siru Johnu Villiersovi, staršímu bratrovi vévody z Buckinghamu. V roce 1621 byl stále v Privy Council a měl dle očekávání zůstat na straně dvora, avšak nakonec se s králem rozešel potom, co ho král obešel při povyšování na lorda kancléře.