10.4. Bulionistický útok na zahraniční a východoindický obchod

Před reformací přežil zahraniční obchod útoky od nevzdělaných moralistů, aby byl následně během mnohem méně duchovní doby od pozdního šestnáctého století dále cílem útoků národního státu a jeho regulátorů. Autoři, kterým se nesprávně začalo říkat „bulionisté“, přijali neznalý názor, že je nespravedlivé vyvážet zlatý a stříbrný kov za hranice, přičemž k této kalamitě dochází kvůli působení zlých přeshraničních obchodníků, kteří záměrně znehodnocují hodnotu národní měny ke svému zisku. Nikde se neobjevil vhled, že by odliv kovu mohl plnit nějakou ekonomickou funkci nebo že je výsledkem sil nabídky a poptávky. Navzdory svým názorům na Greshamův zákon a zlehčování lze do kategorie „bulionistů“ zařadit i Thomase Smitha a Greshama. Hospodářská doporučení bulionistů byla velmi jednoduchá: stát by měl zakázat vývoz kovu a měl tvrdě regulovat či dokonce znárodnit obchod s cizí měnou.

Obchodníci s cizí měnou vrátili útok pomocí rozumných a mocných argumentů. V roce 1576 argumentovali ve „Stížnosti proti státní kontrole směnného obchodu“, že státní zásahy mohou způsobit vyschnutí obchodu. Proti nízké hodnotě anglické libry odpověděli, že „nemůžeme říci nic jiného, než že naše směny jsou na základě vzájemné shody mezi obchodníkem a obchodníkem, přičemž pád a růst zapříčiňuje hojnost těch, co dávají, a těch, co berou“.

Jedním z prominentních bulionistů raného sedmnáctého století byl Thomas Milles (kolem 1520 až kolem 1627). V sérii pojednání mezi lety 1601 a 1611 rozšířil Milles starou bulionistickou pozici. Tvrdil, že transakce s cizí měnou jsou špatné, jsou institucí, kde namísto králů vládnou soukromí obchodníci a bankéři, tedy „chamtiví lidé (jejichž cílem je soukromý zisk)“. Avšak bylo přidáno i něco nového, jelikož byla v roce 1600 ustavena mocná Východoindická společnost, která monopolizovala veškerý obchod s dálným východem a Východní Indií. Obchod s Východní Indií byl jedinečný v tom, že Evropané nakupovali velké množství cenného mušelínu a koření, avšak Indie od Evropanů nakupovala mimo zlata a stříbra jen velmi málo. Evropské národy tak měly „nepříznivou bilanci obchodu“ s dálným východem, a tak se Indie rychle stala oblíbeným terčem merkantilistických autorů. Nejenže bylo zboží na východ méně vyváženo, než ho z něj bylo dováženo, ale navíc se zdálo, že kov plyne nekonečně jedním směrem, na východ. Milles tedy vytasil merkantilistický obušek a volal po omezení či zákazu obchodu s Východní Indií a zaútočil na aktivity Východoindické společnosti.

Milles také horlivě usiloval o zintenzivnění regulací Merchant Adventurers, vládou privilegovaného monopolu na export vlněných látek do Nizozemí. Místo toho požadoval návrat ke starým privilegiím na vývoz surové vlny monopolem v podobě Merchant Staple. Ve skutečnosti šel Milles tak daleko, že nazval starý regulovaný staplerský trh „prvním krokem k nebi“.

Je velmi pravděpodobné, že byla Millesova horlivost v regulaci a zákazu zahraničního obchodu a toků kovu spojena s jeho vlastním zaměstnáním v podobě celního úředníka. Čím více regulací, tím více práce a moci pro Thomase Millese.

Proti Millesovi vystoupil ostře dotčený tajemník Merchant Adventurers John Wheeler (kolem 1553-1611) ve svém díle Pojednání o obchodu z roku 1601. Wheeler podporoval „řádnou soutěž“ mezi 3500 členy sdruženými v privilegovaném monopolu proti neorganizovanému, rozptýlenému, „roztroušenému a promiskuitnímu“ svobodnému obchodu. Taktéž se snažil sémantickým trikem tvrdit, že monopol rovná se „jediný prodávající“; stovky obchodníků sdružených v jednu privilegovanou exportní společnost byly koneckonců schopny jednat prakticky jako jedna privilegovaná firma. Wheelerovými vlastními slovy byli tito obchodníci „sjednoceni a drženi pospolu svou dobrou vládou a její politikou a obchodním řádem“ – přičemž nesmíme zapomenout, že byli v pozadí podporováni ozbrojenou mocí státu. O myšlence volného trhu Wheeler jízlivě a samolibě tvrdil, že jakýkoliv obchodník, který ztratí trochu svobody, na tom bude nakonec lépe, pokud bude „vtlačen… do tohoto stavu, než kdyby byl ponechán svým chamtivým chutím“. Když o dekádu později John Kayll v díle Růsty obchodů (1615) protestoval, že monopol Merchants Adventurers jen „nespravedlivě drží navždy ostatní mimo“, byl jeho pamflet potlačen arcibiskupem z Cantabury a vysloužil si za to vězení. [1]

Později, v padesátých letech sedmnáctého století, přišel s Millesovi podobným důvodem pro zákaz vývozu drahých kovů Thomas Violet. Violet byl profesionálním „slídilem“ a vládním informátorem v oblasti porušování zákonů o zákazu vývozu drahých kovů. V knize Pravdivá objevení zvyků anglických (1651) se snažil tento starý dobrý zákon znovu prosadit, přičemž své úsilí o zákaz vývozu kovů podpořil požadavkem, aby on sám opět získal práci hledače narušitelů. Violet byl nakonec potupně usvědčen a potrestán právě za porušení tohoto zákona, na což odvětil připraveným vtipem, že „starý pytlák je nejlepším strážcem lesa“.

Nejuznávanějším bulionistou raného sedmnáctého století byl Gerard de Malynes (zeměřel kolem roku 1621). Malynes byl Vlám narozený v Antverpách do prominentní rodiny van Mechelen a své jméno si pravděpodobně změnil při emigraci do Londýna v osmdesátých letech 16. století (patrně v odpovědi na tehdejší španělskou perzekuci protestantů v Nizozemí). Malynes byl veden v dobových záznamech jako cizinec a člen „nizozemské“ protestantské církve. Taktéž byl v záznamech vykreslen jako „merchant stranger“, tj. obchodník z ciziny.

Malynes byl spekulantem a bezohledným až nepoctivým obchodníkem, který svým obchodním partnerům zpronevěřoval peníze. Často byl na pokraji bankrotu a jeho spolupracovník a tchán, Antverpan Willem Vermuyden, zemřel ve vězení pro dlužníky. Malynes byl lingvista, velmi vzdělaný člověk s hlubokým zájmem o literaturu, latinu, matematiku a klasickou řeckou filozofii. Byl také dobře vzdělán ve scholastickém učení.

V roce 1600 byl členem královské komise pro studium ekonomických problémů a o rok později započal především dílem Pojednání o sněti anglického společenství své bulionistické dílo a do dvacátých let publikoval mnoho dalších pojednání. Stejně jako Gresham a bulionisté šestnáctého století útočil Malynes na obchodníky s cizí měnou, jelikož povrchně a nesprávně usoudil, že směnné kurzy byly svéhlavě nastaveny komplotem těchto obchodníků. Malynes byl oproti předchozím bulionistům více rigorózní – místo institucí ke kontrole měny navrhoval vládní „banku“, která by se těšila monopolu na veškeré transakce s cizí měnou.

Malynesova obchodní kariéra byla doprovázena službou vládě, když se stal několikrát vrchním byrokratem v královské mincovně a finančním poradcem Koruny. Malynes měl v návratu tvrdé kontroly obchodu s cizí měnou také svůj vlastní zájem, jelikož byl horlivým zájemcem o znovuzavedené místo královského směnárníka. Pro Malynese existoval „spravedlivý“ zákonem stanovený kurz a bylo úkolem vlády ho vynucovat.

V dřívějším pojednání z roku 1601 s názvem Svatý Jiří pro Anglii alegoricky popsán se Malynes vracel zpět ke starému nazývání obchodu s cizí měnou „lichvou“ a vyjádřil naději, že by pod tvrdou kontrolou mohla tato lichva postupně zemřít.

Aby obhájil tvrdou kontrolu, musel Malynes pochopitelně odmítnout, že by se mohl trh s cizí měnou jakkoliv sám regulovat či dosahovat rovnováhy nebo že by byly kurzy nastavovány silou nabídky a poptávky. Malynes se stal autorem falešného a zhoubného omylu „směnných relací“. Tento omyl říká, že rovnováha obchodního deficitu a vývozu drahých kovů se sama nereguluje. Říká, že s vyšším kurzem a levnější domácí měnou, navzdory očekávání, neporostou vývozy a neklesnou dovozy. Místo toho „nepříznivé“ směnné relace například libry vyjádřené v cizí měně povedou k ještě větším dovozům a nižším vývozům, čímž ze země vyvedou více kovu. I kdyby levnější libra přinesla méně výnosů z obchodu s měnou (což je vysoce nepravděpodobná akademická spekulace a ne praxe), musíme se divit, kde vezmou Angličané další zahraniční měnu nebo kov, aby mohli pokračovat v placení za zahraniční výrobky. Jistě by kov nakonec došel a už jen z tohoto důvodu nějaký tržní mechanismus začne hrát roli a zamezí zahraničnímu dovozu zboží či vývozu kovu.

Malynes se tak dokázal dostat do absurdní pozice, která říká, že cokoliv se stane na trhu s cizí měnou, kov poteče z Anglie pryč. Poteče pryč, když bude libra drahá, protože to omezí exporty a posílí importy (což je správný pohled), avšak také poteče pryč, když se stane opak, kvůli argumentu „směnných relací“. Vinu za odliv drahých kovů tak nesla metafyzická zlomyslnost obchodníků s měnou a mohla být léčena pouze silnou vládní kontrolou, včetně zákazu vývozu kovu. Malynes se také zastával kontroly směnného kurzu na zákonném poměru, který měl v dané době být nastaven směrem ke značné apreciaci, tedy vyšší hodnotě libry. Avšak při pokračování chybného argumentu směnných relací neviděl Maylnes žádný problém v odlivu kovu v důsledku takového zhodnocení měny. Ve skutečnosti se mu líbilo, že by vyšší domácí ceny údajně měly přivést více kovu do země.

V podobně bizarním obratu Malynes správně poznamenal, že inflační příliv drahého kovu z Nového světa zasáhl jiné země západní Evropy dříve, než dorazil do Anglie, avšak uzavřel, že to byla pro Anglii špatná zpráva. Neuvědomil si, že nižší ceny činí anglické zboží v zahraničí více konkurenceschopné, místo toho uzavřel, že tyto „nepříznivé směnné relace“ postavily Anglii do slabé konkurenční pozice a vedly k permanentnímu odlivu kovu.

Při pohledu na počet předložených neslýchaných bludů je kuriózní, že měl Malynes dobré jméno u historiků ekonomického myšlení, dokonce i mezi těmi, kteří s jeho základní myšlenkou nesouhlasí. Zdá se, že mu pochvalují rozpoznání faktu, že se ceny mění přímo s množstvím peněz, takže když země ztrácí zlato, tak ceny klesají, zatímco v zemi zlato akumulující lze vidět ceny růst. Avšak Malynes, horlivý po zásahu do mezinárodních cen a směnných kurzů spíše než po vysvětlení, jak fungují, byl jen stěží ochoten rozvinout plné implikace svých občasných objevů. Navíc, pokud uvážíme, že byla tato „kvantitativní teorie“ již dlouho známá a rozvinutá před staletími španělským scholastiky Bodinem a dalšími, přínosy Malynese se přinejlepším zdají sporné.

[1] Viz Joyce Oldham Appleby, Economic Thought and Ideology in Seventeenth-Century England (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1978), str. 106.