10.6. Prorok empiricismu: Sir Francis Bacon

Postavení a reputace sira Francise Bacona (1561-1626) je jednou z největších záhad dějin společenského myšlení. Na jednu stranu byl Bacon obecně uznávaný jako nejlepší muž své doby. O více než sto let později byl Bacon ve slavném manifestu francouzského osvícenectví, v Encyclopédii, výstředně oslavován jako „největší, nejuniverzálnější a nejvýmluvnější z filozofů“. Čeho však ve skutečnosti dosáhnul, aby si zasloužil takové pocty?

V řadě knih z nultých až dvacátých let sedmnáctého století uvedl tento plodný státník a autor s velkou pompou a dobrou reklamou na sebe sama množství zákonů jediné správné vědecké metody k poznání světa, a to jak pro společenské, tak pro přírodní vědy. Bacon v podstatě napsal všem ostatním bezpočet pobídek k prozkoumávání všeho živého, celého světa a kompletních dějin. Francis Bacon byl prorokem primitivního a naivního empiricismu, byl to guru mučení dat. Podívejte se na „fakta“, na všechna „skutečná fakta“, po dostatečně dlouhou dobu, tvrdil, a sebe-potvrzující a sebe-udržující poznání, včetně teoretických vědomostí, povstane z hory dat jako Fénix.

Přestože Bacon mluvil o prozkoumávání skutečností o lidském poznání působivě, sám se nikdy k naplnění tohoto monstrózního úkolu ani nepřiblížil. V podstatě byl meta-empirikem, hlavním trenérem a roztleskávačkou mučitelů dat, jenž k shromažďování všech fakt vyzýval ostatní, a sám pouze kritizoval jakoukoliv alternativní metodu poznání. Tvrdil, že objevil novou logiku, jedinou správnou formu materiálního poznání – „indukci“ – pomocí které se může nespočetná masa detailů nějak přetvořit v obecně platnou pravdu.

Takový „úspěch“ je přinejmenším sporný. Nejenže šlo spíše o úvod k poznání než o poznání samotné, ale Bacon se zcela mýlil v tom, jak funguje věda. Žádná vědecká pravda nebyla nikdy odhalena tak, že se na začátku dolovala data. Vědec si musí nejprve stanovit hypotézy; jednoduše řečeno, vědec musí před sběrem a porovnáváním dat docela dobře vědět, po čem a proč kouká. Společenští vědci jsou však čas od času baconovským myšlením svedeni k myšlence, že jejich vědomosti jsou „čistě faktické“, bez jakýchkoliv předpokladů, a tedy „vědecké“, přestože ve skutečnosti jejich předpoklady pouze zůstávají skryty.

Je tedy záhadou, proč si sporný úspěch sira Francise Bacona vysloužil takový obdiv. Jedním z důvodů je, že uspěl v zachycení „ducha doby“ - byl správným mužem na správném místě. Bacon přišel po dvou staletích pomalého odstřelování scholastiky, které nakonec umožnilo otevřený útok plné polní. Bacon vyslechl mnoho dalších myslitelů minulých generací a přímo a bez obalu rozdělil veškeré vědění do dvou božské a přírodní kategorie. Lidské poznání nadpřirozeného a duchovního přichází skrze božská zjevení a nijak jinak. Na druhou stranu poznání věcí materiálních, člověka a jeho okolního světa, je plně empirické, induktivní a přichází skrze smysly. Ani v jednom případě není žádný prostor pro lidský rozum, pro onu skvělou linii poznání klasické filozofie od Řeků ke scholastikům. Poznání duchovních a božských záležitostí bylo plně otázkou víry, výsledkem víry v boží zjevení. Pozemské poznání bylo čistě smyslové a empirické. Ani v jednom nebyl žádný prostor pro rozum.

V etické a politické filozofii tak Bacon nenašel žádný prostor pro klasické učení, které říká, že lidský rozum poskytuje poznání etiky skrze prozkoumávání přirozeného práva. Místo toho je etické poznání čistě relativní, je jen náhodným hromaděním mohyl netříděných historických dat. Pokud neexistuje žádné racionální poznání etiky a přirozeného práva, potom neexistují žádné přirozenoprávní limity moci státu. Je dost zajímavé, že si Bacon vzal z obou světů to nejlepší a tvrdil, že nekonečný sběr dat není jen jedinou cestou k poznání, ale taktéž člověku umožňuje dojít k etice, jež zlepší jeho život. Konečný úděl mučení dat byl utilitarianistický. Avšak nevysvětlil, jak si představuje, že by se z rušného empiricismu správná etická pravidla vyvinula.

Současný výzkum ale některé mezery v Baconově metodologickém postoji objasnil. Ukázalo se, že velká část Baconova vychvalovaného „empiricismu“ nebyla jen obyčejnou vědou, ale mystickou hatmatilkou, kterou si různí renesanční myslitelé odvodili ze „starobylé moudrosti“. Renesanční mystika byla pseudovědou kombinující okultní a magické tradice hermetické literatury s křesťanskou verzí židovské kabaly. Rok po smrti Bacona byla vydána jeho despotická utopie Nová Atlantida (1627). Bacon v souladu s renesanční mystickou tradicí navrhnul utopii vedenou osvícenými despoty, v které jsou všichni lidé šťastní a spokojení. Štěstí lze dosáhnout, protože Adamův hřích nespočíval oproti standardní křesťanské tradici ve snaze znát příliš mnoho a stát se v určitém smyslu božským. Mystický hermetický pohled říká, že Adamův hřích spočíval ve snaze poznat starobylou moudrost, která by se mu mohla zjevit. Lidé nyní mohou být učiněni šťastnými skrze své moudré vládce, kteří tuto božskou znalost mají a svou bohorovnou podstatou je vedou dokonalosti a štěstí. Ve své utopické knize odhalují hojně užívané symboly – jako „růže“ či „růžový“ kříž – odhaluje Bacon svou blízkost nově založenému tajemnému rosekruciánskému řádu, jenž ke zbytku starobylé moudrosti přidal pseudovědeckou alchymii, pomocí které se člověk stává Bohem a pomáhá tvořit vesmír. [1]

Baconovo arogantní tvrzení, že je prorokem jediné skutečné správné vědecké metody vyznívá velmi ironicky, když si uvědomíme, že jeho vize vědy byla blízká vizi rosekruciánckého řádu orientovaného na magii. A jelikož renesanční okultní „poznání“ bylo jednoznačně součástí nového ducha tehdejší doby a taktéž později domněle „racionálního“ osvícenectví, může být Francis Bacon považován za mnohem bližšího Zeitgeistu své doby než by byli jeho současní stoupenci ochotni přiznat.

Francis Bacon byl v souladu s duchem doby i jinak. Jednoduché prohlášení o absolutní moc a slávě anglického krále nebylo již obhajitelné tak, jak se to zdálo anglickým teoretikům šestnáctého století či dokonce současníkům Bacona v raném sedmnáctém století. Naivní argument „korespondence“ – analogie k vůdcovství Boha, hlavy na těle člověka a krále jako hlavy politického těla – již nebyl přijímán jako zjevná pravda. Nové objevy a rozšíření ekonomiky a národů Evropy do nových světů učinily starý názor, že jakákoliv změna vtepaná do světa lidmi pouze narušuje statický Boží řád přírody, stále více neudržitelný. Myšlenka, že se každý člověk a skupina rodí do neměnného božského řádu a má své místo na světě byla pokořena vzrůstající mobilitou a společenským a ekonomickým pokrokem západního světa. Stará směsice materiálního a božského v jednu opojnou várku absolutismu již nemohla dále budit respekt. Byla nezbytná nouzová záchrana postavení státu a monarchy, nějaká více v souladu s novou vlnou módou „vědy“ a vědeckého pokroku.

„Vědecký realismus“ sira Francise Bacona se na tento nový úkol perfektně hodil. Myšlenka, že král je polobožským či získal absolutní boží schválení, nadále nefungovala. Sir Francis Bacon byl ve službě státu mnohem více „realistickým politickým vědcem“, pokračovatelem Machiavelliho. Bacon samozřejmě vědomě stavěl na Machiavelliho učení. Stejně jako neo-pohan Machiavelli vyzýval Bacon svého vladaře k velkým skutkům a dosažení slávy. Zejména krále vyzýval k vytvoření říše, k expanzi a dobývání zahraničních oblastí. V domácích otázkách byl Bacon něčím, co by se dalo nazvat jako umírněný absolutista. Královy výsady stále dominantní, avšak měly být v mezích starodávné dějinné ústavy a následovat právo, přičemž měla alespoň na dvoře a v parlamentu existovat diskuze o královských vyhláškách.

Bacon šel dále než většina dalších chvalopěvců říše, když vyhlásil rozšiřování a udržování „hranic říše“ za vysokou mravní povinnost krále. Povinnost dobývat byla dokonce dále než Machiavelli, který se nepatřičné rychlosti v dobývání obával. Aby byl britský národ na tuto vysokou povinnost rozšiřování říše připraven, měl být vyučen ve vojenství, zejména v námořních bitvách, měl prokazovat ctnost statečnosti a být „statný a bojovný“.

To nás vede k poslednímu ale ne nevýznamnému důvodu Baconova enormního vlivu nad rámec svých úspěchů. Sir Francis Bacon, baron z Verulamu a vikomt St. Albans byl jedním z předních politiků a členů vládnoucí elity Velké Británie. Byl nejmladším synem sira Nicholase Bacona (1509-1579), blízké přítele a švagra sira Williama Cecila, lorda Burgleye, předního rádce královny Alžběty. Ve výsledku z něj byl Privy Councillor, lord kancléř a lord strážce pečeti.

Francis Bacon se narodil v bavlnce. Jako mladý obhájce se stal členem parlamentu a v roce 1591 důvěrníkem hraběte z Essexu, královnina oblíbence. Essex začal u královny ztrácet oblibu a vždy pozorný Bacon cítil změnu větru a obrátil se proti svému starému ochránci – vedl odsouzení, na jehož konci byl Essex popraven. K vysvětlení této hanebné události Bacon královně napsal později oficiální veřejné odsouzení hraběte z Essexu. Později, aby utišil hnisající vřed kritiky, musel Bacon napsat Apologii za svou zrádnou roli v případu Essex.

Navzdory své obhajobě mu královna ze zjevných důvodů stále příliš nevěřila a vysoce postavenému dvořanovi se vyhnulo politické povýšení. S novým králem Jindřichem I. se však Bacon dostal, kam chtěl, když jeho kariéru poháněl bratranec Thomas Cecil, druhý lord Burghley. V roce 1608 se Bacon stal královým advokátem a později vrchním obhájcem. Nakonec následoval v roce 1617 kroky svého otce na pozici lorda strážce pečeti a v následujícím roce se stal lordem kancléřem.

Po třech letech na nejvyšším politickém místě národa byl však sir Francis Bacon zasažen. Prokázala se obvinění ze systematického uplácení a korupci, a když se přiznal, odešel do soukromí a začal publikovat. Je charakteristické, že zatímco se Bacon přiznal k braní úplatků, tak tvrdil, že to nikdy neovlivnilo jeho úsudek a jeho „pohnutky“ zůstaly vždy „čisté“. Soudě dle jeho vlastní empirické metody by však jeden mohl zůstat vůči takovým „metafyzickým“ tvrzením skeptický.

V čistě ekonomické oblasti byl Baconův přínos roztroušený a jeho názory málokdy k povšimnutí, s výjimkou toho, že byly jen stěží v popředí moderního či vědeckého pokroku. V otázce obchodní bilance měl standardní merkantilistický postoj. V roce 1616 ve své „Radě siru Georgovi Villiersovi“ vydané až roku 1661 Bacon oslavoval vývoz jako „obchod zbožím, které žene Anglii do zahraničí“. Zásadním bodem obchodu je, že „vývoz musí v hodnotě převážit nad dovozem; protože bilance obchodu musí nezbytně vynášet mince či kov“. V prastaré otázce lichvy se Bacon překvapivě zastal reakcionářského a moralistického postoje, když volal po jejím zákaze z mravních a náboženských důvodů. Ještě zajímavější bylo jeho prohlášení, že vysoké úrokové míry omezují prospěšné zemědělské zlepšování ve prospěch riskantnějších (a lze předpokládat, že tedy méně hodnotných) projektů – což poukazuje na to, že část hlasitého volání po omezení lichvy plynula od velkých investorů, kteří se zalekli konkurence od spekulantů, kteří si byli ochotni půjčit za vyšší úrok. V podobném duchu Bacon také zaútočil na úrok kvůli tomu, že láká lid od svých určených poslání a nese jim zisk, který si ve skutečnosti „nezasloužili“.

[1] Pro fascinující diskuzi Baconovy důležité role v imanetizaci (zvnitrosvětštění, pozn. překl.) sakrálního světa ve formě pseudovědy starobylé moudrosti viz Stephen A. McKnight, Sacralizing the Secular: the Renaissance Origins of Modernity (Baton Rouge, LA: L.S.U. Press, 1989), stránky 92-97. Také viz Frances Yates, 'Francis Bacon, 'Under the Shadow of Jehova's Wings', publikované v The Rosicrucian Enlightenment (London, Routledge and Kegan Paul, 1972). Paolo Rossi, Francis Bacon: From Magic to Science (Chicago: University of Chicago, 1968).