11.1. Pettyovci: Davenant, King a zákon poptávky

Skromný návrh Johnatana Swifta měl být posledním slovem k politické aritmetice, avšak kvantofrenická a metromaniakální šílenství současných historiků ekonomického myšlení napsalo epilog znovuobjevením baconovského či pettyovského „kvantitativního zákona“ z devadesátých let 17. století, v kterém viděli zázračného předchůdce současné ekonometrie.

Charles Davenant (1656-1714), právník a syn básníka a dramatika, strávil celý svůj život hledáním správné příležitosti. Svůj nuzný příjem z právní praxe doplňoval mzdou komisaře pro spotřební daně, kterým se stal v roce 1678. Do poloviny osmdesátých let sedmnáctého století si Davenant vydělával jako komisař a člen parlamentu slušné peníze. Avšak jeho pohodlný a klidný život děsivě narušila revoluce z roku 1688, během které přišel o své posty a navíc zůstaly nesplaceny jeho nemalé půjčky Karlovi II.

Davenant byl tory bojující si whigy, pročež směřoval svůj zájem na psaní ekonomických pojednání o tehdejších problémech. Všechny jeho publikace se točily kolem snahy o naplnění vlastních konkrétních politických zájmů, získání dotací a znovuzískání svých vysokých vládních postů. Davenantovo první pojednání Esej o způsobech a prostředcích zásobení války bylo vydáno v roce 1694, pět let po válce s Nizozemím a po pěti letech neúspěšné snahy stát se opět komisařem pro spotřební daně. Pojednání se snažilo obvinit vládu z financování války veřejným dluhem, místo čehož Davenant navrhoval použít výhradně spotřební daň, náhodou vlastní oblast zájmu. Davenant vládu také obvinil z nesledování vlastních ctností a obrátil se k jiné oblasti vlastního zájmu.

Davenant byl nekonzistentní v pojmech a zmatený v oblasti svobodného obchodu, a tak se občas zdálo, že mu fandí, a jindy že fandí ochranářství. Avšak taková nekonzistence se magicky vypaří, když si uvědomíme, že Davenant ve snaze dostat do Východoindické společnosti obnovil v té době již starou tradici sedmnáctého století v popisu výhod a nevýhod obchodu s východní Indií. Davenant nepřekvapivě převzal standardní munovskou argumentaci podpory úplné či obecné „přívětivé“ obchodní bilance, avšak poukázal na absurditu snahy o vyvážení obchodu se všemi zeměmi, čímž obhajoval deficit Východoindické společnosti ve vztahu k dálnému východu. Tento pro-Východoindický postoj byl vyjádřen v pojednání z roku 1696 Eseje o východoindickém obchodě. V následujícím roce Davenant naléhal na Východoindickou společnost, aby ho vyslala do Indie, přičemž se mu to nepodařilo, ale Davenant stále choval společnost v oblibě a vydal dvě Rozpravy o příjmech veřejných a obchodu s Anglií (1697-1698) a dále v roce 1699 Esej o … obchodní bilanci, v které pokračoval v munovské analýze zahraničního obchodu.

V roce 1698 se nakonec štěstí Charlese Davenanta obrátilo. Byl poslancem a Východoindická společnost souhlasila, že ho pošle do Indie. Od té doby byly jeho spisy výhradně politické a v roce 1703 konečně dosáhl svého cíle a získal vysoký vládní úřad generálního inspektora vývozu a dovozu. Davenant šel z problému do problému a jeho spisy se radikálně měnily od „umírněných“ k „extrémním“ a zase zpět, kdykoliv se změnilo politické prostředí od toryů k whigům, až nakonec skončil svou kariéru všeobecně opovrhován a nikdo mu nedůvěřoval, byl ve finančních problémech a žil z velkorysosti svého starého přítele Jamese Brydgese, vévody z Chandos. Shrnuto a podtrženo, jeho životopisec profesor Waddell bez skrupulí uzavírá:

„Davenantova kariéra nebyla příliš úspěšná. Pro roli partyzánského pamfletáře, jenž byl mužem nezávislého úsudku a nikoliv pouhým pisálkem, … kterou se snažil hrát, mu chyběla moc osobnosti a zřetelná integrita. V každé kontroverzi, ke které se přidal, byl na straně poražených… Ukázal se jako neschopný řídit své vlastní zájmy a stal se přítěží svých přátel… Nebyl ani originálním myslitelem, ani praktickým mocným mužem, jen a pouze kompetentním spisovatelem. Vazba mezi jeho spisy a jeho vlastními problémy naznačuje, že nebyl svými nepřáteli jen tak pro nic za nic označován za sobeckého žoldáka všech režimů.“ [1]

Je poutavé, že se Davenant jako oddaný příznivec politické aritmetiky pokusil obhájit své vlastní hledání politických postů skrze politickou aritmetiku jako analýzu nákladů a výnosů svého druhu, ve které státník s „hlavou k počítání“ dochází k srovnávání výhod „součtem všech obtíží na každé straně, které vypočítá z celku. Tak dokáže dojít k pevnému soudu a dát správnou radu; to je podstatou politické aritmetiky“. [2]

Davenant by byl zapomenutým a bezvýznamným merkantilistickým autorem, pokud by se nestal cílem výstředního velebení ze strany současných kvantofrenických historiků myšlení, kteří mu přisoudili objev do té doby neznámého a domnělého „ekonomického zákona“, na nějž měl přijít spolu se svým tichým politickým aritmetikem a politickým spojencem, účetním Gregory Kingem (1648-1712). Tento „zákon poptávky“ je dnes oslavován jako počátek ekonometrie, starší než Bernoulliho domnělý zákon klesajícího užitku z peněz z roku 1738 (viz dále). Tento absurdní „zákon“ byl současnými ekonomy potupně veleben, jelikož se zoufale snažili najít předchůdce ekonometrické „vědy“. Existuje mnoho zmatení kolem jasného přisouzení autorství tohoto domnělého zákona, jak by si jej měli rozdělit King a Daventant, a dokonce se slavnostně řešilo, zda se má nazývat „Davenant-Kingův“, nebo „King-Davenantův“ zákon – bezcenný kus akademična, kterého jsme svědky tak často. Zákon se poprvé objevil v Davenantově díle Esej o … obchodní bilanci z roku 1699, kde cituje nevydaný rukopis Kinga Přírodní a politická pozorování… z roku 1696 [3]. „Zákon“ stroze a bez důkazů říká, že se při snížení nabídky obilí (pšenice) pod obvyklé množství stane následující – a nikoliv jednoduše, jak tomu bylo od scholastiky, že nižší nabídka zboží vede ke zvýšení ceny, ale v jasně definitivním kvantitativním vztahu:

Současní ekonometrové obecně, pace Alfred Marshall, chybně dezinterpretovali toto kvantitativní vyjádření jako „poptávkovou funkci“ či tabulkový základ poptávkové křivky a jako průkopnický pokus o „měření“ elasticity této poptávky. Avšak smrtelný omyl tkví v tom, že tento kvantitativní vztah nemá nic společného s poptávkovou funkcí, která hraje v současné ekonomii oprávněně důležitou roli. Skutečná poptávková funkce je hypotetická, subjektivní a okamžitá: říká jen, že v daný okamžik by si spotřebitel za cenu x koupil určité množství y daného statku. Smyslem této funkce je přesně to, že nevíme a nemůžeme vědět, jaký je tento subjektivní vztah, že neexistuje žádný způsob, jak ho změřit, a že jediným smyslem poptávkové funkce je ukázat, že v daném čase je poptávková křivka „klesající“, tj. když cena klesá, poptávané množství roste a naopak. Správně je tento zákon kvalitativní a nikdy kvantitativní a neexistuje žádný způsob, jak tato čísla zjistit.

Co si pro-davenantští ekonomové neuvědomují, je skutečnost, že i kdyby byla tato Davenantova tabulka založena na historických faktech, jediné, co ukazuje, jsou skutečné „rovnovážné“ body v každém roce, tedy ceny a příslušná množství, nikoliv poptávkovou funkci či křivku. Tyto body nemají nic společného s poptávkovou funkcí nebo „zákonem poptávky“, jenž je striktně kvalitativní a subjektivní vzhledem ke spotřebitelům.

Zadruhé, i kdyby byla tato historická data správná, šlo by pouze o vztah v daných letech a na daných trzích, v žádném případě by nešlo o žádný „zákon“ platný i v jiné době a na jiném místě.

A konečně, neexistuje žádný důkaz, že je tato tabulka vůbec založena na jakýchkoliv faktech! Navzdory neustálému opakování této tabulky od pozdního devatenáctého století dále a navzdory jejímu domnělému průkopnictví v ekonometrické vědě nemá tato Davenant-Kingova tabulka žádnou hodnotu ani jako faktický záznam, jako statistika, jako ekonometrie nebo jako ekonomická teorie. Jde pouze o svědectví o kvantrofrenickém šílenství moderní ekonomie. [4]

A tak se ekonomové, zoufale se snažící tvrdit, že na Davenant-Kingově „zákoně“ musí něco být, dopouští jednoho ze dvou rozporných tvrzení v předpokladu důležitosti tohoto zákona, někdy dokonce obou dvou najednou. Například Jevons (1871) zcela bez jakéhokoliv důkazu jednoduše předpokládá, že Daventant-Kingova tabulka je „přesná“ a prohlásil za skandální, že ekonomové a statistici tato čísla za přesná neprohlásili. Na druhou stranu William Whewell, zvláštní kombinace cambridžského experta na matematiku a arch-stoupence empiricismu ve filozofii vědy a ekonomii, o dvě desetiletí dříve (1850) cítil, že je Davenantova tabulka pouhou snahou o matematické znázornění, avšak stále předpokládal, že musí být založena na empirickém pozorování. Podobně ve své nedávné studii profesor Creedy přesvědčivě ukázal, že King-Davenantova čísla byla vypracována na základě matematického „rozkladu polynomu s faktoriály“, jenž objevil anglický matematik James Gregory a později jej užíval pro svou velkolepou práci ve fyzice Isaac Newton. Avšak po užitečném upozornění na to, jak mohl King rychle objevit a užít novou Gregory-Newtonovu metodu, Creedy namísto rozumného uzavření, že je statistický či ekonometrický základ Davenant-Kingova „zákona“ v troskách, bezstarostně teorii zachraňuje jednoduchým tvrzením, že „bylo dobře možné“, že tento polynomický vztah „odpovídal skutečným pozorováním“. „Dobře možné“, ale není o tom vůbec žádný důkaz a navíc tento „zákon“ nebyl nikdy replikován a dokonce změněn samotným Kingem, takže je mnohem pravděpodobnější, že šlo jen o okouzlení novou matematikou. Jak sám Creedy přiznává, „hypotetické hodnoty koeficientů byly použity na základě arbitrárně zvoleného polynomu, aby byla »data« seřazena”, jinýmy slovy, že si to King anebo Davenant celé vymysleli jako část své „nové vědy“. [5]

[1] D. A. G. Waddell, 'Charles Davenant (1656-1714) - A Biographical Sketch', Economic History Review, ser. 2, II (1958), str. 288.
[2] W. Letwin, The Origins of ' Scientific Economics (Garden City, NY: Doubleday, 1965), str. 122. Viz také T. W. Hutchison, Before Adam Smith: The Emergence of Political Economy, 1662-1776 (Oxford: Basil Blackwell, 1988), str. 51. Profesor Hutchinson však přijímá Davenantovo vědecké postavení příliš vážně.
[3] Kingův rukopis zůstal nevydán přes jedno století, až bylo publikováno v roce 1802 Georgem Chalmersem. king byl prodavačem starožitností a účetním a napsal několik nevydaných pojednání o statistice a politické aritmetice. Přírodní a politická pozorování bylo publikováno spolu s dalším dříve nepublikovaným Kingovým pojednáním v George E. Barnett (ed.), Two Tracts by Gregory King (Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1936).
[4] Křehkost jak skutečných dat a samotného „zákona“ lze vidět na skutečnosti, že v ne příliš starším pojednání představil King úplně jiný kvantitativní „zákon“:

Viz T. W. Hutchison, Before Adam Smith: The Emergence of Political Economy, 1662-1776 (Oxford: Basil Blackwell, 1988), pozn. 2, str. 387.
[5]John Creedy, 'On the King-Davenant Law of Demand', Scottish Journal of Political Economy, 33 (August 1986), stránky 193-212 a zejména 208-210. Pro podobné vyjádření s lehce pozměněnými slovy viz také John Creedy, Demand and Exchange in Economic Analysis (Aldershot, Hants: Edward Elgar, 1992), stránky 7-23.