11.3. Child, Locke, úroková míra a ražba

Jedním z nejvíce prominentních ekonomických spisovatelů pozdější druhé poloviny sedmnáctého století v Anglii byl eminentní Sir Josiah Child (1630-1699). Byl bohatým obchodníkem, jenž se obvykle spojoval s mocnou Východoindickou společností a nakonec se stal jejím šéfem. Ústředním motivem jeho ekonomických spisů byl již tradiční chvalozpěv na zájmy východní Indie. Tj. nikdo by si neměl dělat starosti s obchodní bilancí jedné konkrétní země k jiné, ale záběr by měl být širší, čímž se ospravedlnily neustálé vývozy zlata a stříbra Východoindickou společností a její deficit s Dálným východem, protože je zohlednil re-export a s ním spojené přebytky s jinými zeměmi. Kvůli tomuto širšímu důrazu na celkovou obchodní bilanci přisuzovali pozdější ekonomové Childovi přístup svobodného obchodu, laissez-faire.

Také nepozorní historici byli lapeni jeho brojením proti monopolům a monopolním výsadám, které uděloval stát městům, cechům či obchodním společnostem. Opět předpokládali, že je Child obhájcem laissez-faire, ale přehlédli, že Child vždy důsledně obhajoval speciální výjimku, monopolní výsady Východoindické společnosti. [1]

Child nikdy nepřijal skutečný laissez-faire přístup, že dokonce celá obchodní bilance není důležitá, naopak tvrdil, že zlato a stříbro lze svobodně vyvážet, pouze pokud je výsledkem takového vývozu čistý dovoz kovu, jinými slovy celkově příznivá obchodní bilance. [2]

Naneštěstí bylo Childovo dílo interpretováno jako laissez-faire učení osmnáctého století, zejména pak obhájcem laissez-faire vrcholného osmnáctého století Vincentem de Gournayem, jenž přeložil Childovo dílo do francouzštiny v rámci šíření laissez-faire učení ve Francii. Child tak dosáhl během následujícího století nezasloužené slávy.

Jednou z odchylek Josiaha Childa od učení laissez-faire a svobodného trhu byla agitace za jeden z oblíbených merkantilistických cílů – snížení zákonem stanovené maximální úrokové míry. Dříve zdiskreditované „zákony o lichvě“ se nevrátily v podobě přirozenoprávní či teologické, ale spíše na základě chybné ekonomie.

Od prvních dekád sedmnáctého století angličtí merkantilisté hořce nesli vyšší prosperitu a ekonomický růst Nizozemců. Všimli si, že je v Holandsku nižší úroková míra než v Anglii, a učinili kauzální analýzu, že příčinou vyšší nizozemské prosperity je nižší úroková míra, pročež je úkolem anglické vlády násilím snížit maximum úrokové míry až pod úroveň Holandska. Prvním prominentním merkantilistickým pojednáním ke snížení úrokové míry bylo krátké dílo Sira Thomase Culpepera Pojednání proti vysoké lichvě (1621). Culpeper prohlásil, že důvodem nizozemské prosperity je nízká úroková míra, že vysoká úroková míra v Anglii ochromuje obchod a že vláda musí vynutit nižší maximum úrokové míry, čímž porazí Nizozemce. Culpeperův pamflet hrál svou roli v následném parlamentním snížení maximální lichvy z 10 na 8 procent. Culpeperovo pojednání bylo několikrát přetištěno a parlament bezmyšlenkovitě snížil maximální sazbu na 8 a později až na 6 procent.

Vždy však rostl odpor, zejména když vláda snížila maximální míru opakovaně. Nakonec se v roce 1688 pokusili merkantilisté o poslední a nejdůležitější vítězství, o snížení z 6 na 4 procenta, což by údajně byla nižší míra, než byla v Holandsku. V rámci propagandy k tomuto zákonu přetisknul Culpeperův syn Sir Thomas Culpeper v roce 1668 pojednání svého otce spolu se svým, jehož název říká vše: Rozprava ukazující mnohé výhody plynoucí Království z omezení lichvy spolu s absolutně nezbytným snížením úroků z peněz na nejnižší míru ze zemí okolních.

Pamflet Culpepera seniora byl vydán spolu s vlivným příspěvkem v té době již eminentním obchodníkem a mocným mužem Josiahem Childem v jeho prvním pamfletu Krátký pohled na obchod a úrok z peněz. Child byl prominentním členem královské obchodní rady, ustavené roku 1668 k ekonomickým radám. Child považoval snížení maximálního úroku na 4 procenta prakticky za lék na všechny ekonomické nemoci. Nižší úrok by pomohl obchodu a zvýšil cenu pozemků, dokonce by vyléčil opilectví.

Tento pamflet a jeho svědectví před parlamentem byly ústředním bodem debaty, která se o tomto návrhu vytvořila. Childovi kritici úspěšně ukázali, že nižší úroky v zemi jsou výsledkem vysokých úspor a prosperity, nikoliv jejich příčinou. Edward Waller tak během debaty v Dolní sněmovně upozornil, že „je to u peněz stejně jako u jiných komodit – když jsou nejhojnější, jsou také nejlevnější, proto nechť je peněz [úspor] hojnosti a úroky budou nízké.“ Colonel Silius Titus chtěl důrazně ukázat, že jsou kvůli této obrácené kauzalitě mezi prosperitou a úrokovou mírou zákony o maximální lichvě kontraproduktivní: „Postavením dnes zákonných půjček mimo zákon donutí lichváře chtít své půjčky zpět. Obchodníci zkrachují, zástavy budou zastaveny, muži hledající půjčku budou muset porušit zákon…“ [3]

Child chabě kritikům odpověděl, že by lichváři peníze nepůjčovali, že by byli nuceni přijmout zákonné maximum nebo odejít. K myšlence, že je nízký úrok důsledkem a nikoliv příčinou, Child pouze znovu zopakoval, že anglická vláda snížila úrok z 10 na 8 a následně na 6 procent. Proč by nemohla jít dále? Child pochopitelně nešel až tak daleko, aby se ptal, proč nemá stát moc snížit úrok až na nulu.

Childovi kritici vznesli ještě jeden výmluvný bod: jak je možné, že se Nizozemci dostali k nižším úrokům čistě ekonomickými prostředky a nepotřebují zákon o lichvě? Child absurdně kontroval, že by ho bývali snižovali zákonem, pokud by se na trhu nesnížil sám od sebe.

Mělo by být poznamenáno, že snížení úroku pod laissez-faire úroveň bylo ve vlastním ekonomickém zájmu Josiaha Childa. Jako přední obchodník s východní Indií byl Child a jeho kolegové velkými dlužníky a nikoliv věřiteli, takže měli na levném úvěru velký zájem. Mnohé odhalila Childova odpověď na obvinění autora díla Omyly úroku z peněz, že se Child snažil „přivést všechen obchod do rukou několika bohatých kupců, kteří mají tolik peněz ze svého vlastního obchodu, že tím z obchodu vyloučí veškeré mladé muže.“ Child na tuto tvrdou výtku odpověděl, že naopak jeho Východoindická společnost nepotřebuje nízkou úrokovou sazbu, jelikož si může za 4 procenta půjčit, kolik jen se jí zachce. A to je přesně ono. Sir Josiah Child a jeho klika dychtili po snížení úrokové míry pod tržní úroveň, aby nastal nedostatek úvěru a ten byl plánem směřován k nejdůležitějším – velkým firmám, které si mohou dovolit platit pouze 4 procenta a méně – a pryč od více spekulativních dlužníků. Child velmi dobře věděl, že nucené snížení úrokové míry skutečně „přivede všechen obchod do rukou několika bohatých kupců,“ a právě proto spolu se svými kolegy tolik dychtili po tomto merkantilistickém opatření. [4]

Když se během let 1668-1669 konalo slyšení komise Sněmovny lordů o zákonu o snížení úroků, bylo rozhodnuto vyslechnout členy královské obchodní rady, v jejímž centru stál právě Josiah Child. Avšak další důležitou osobou rady byl nový a mocný patron Johna Locka a člen komise lordů, slavný lord Ashley. Klasický liberál Ashley byl proti zákonu a na jeho žádost napsal Locke své první dílo o ekonomických otázkách, vlivné, ačkoliv nepublikované „Některé důsledky, které budou následovat po snížení úroku na čtyři procenta“ (1668). Locke v tomto svém raném díle jasně ukázal svůj učený vhled a důslednou oddanost svobodné tržní ekonomice a své budoucí teorii vlastnických práv.

Locke ukázal své umění polemiky – esej byla prakticky kritikou Childova vlivného díla. Nejprve začal holistickou rétorikou a samozřejmě poznamenal, že zadlužující se obchodník bude rád platit pouze čtyřprocentní úrok, přičemž tato výhoda pro dlužníka není výhodou pro národ či obecné blaho, jelikož stejnou měrou ztrácí věřitelé.  Nejenže je násilné snížení úroků přerozdělováním, ale Locke přidal, že zákon by omezil nabídku úspor a úvěrů, čímž by ekonomiku poškodil. Uzavřel, že by bylo lepší, pokud by zákonná úroková míra byla nastavena na „přirozené úrovni“, tj. na svobodné tržní úrovni, „která přirozeně reflektuje vzácnost [prostředků]…“ Krátce řečeno, nejlepší úroková míra je míra svobodného trhu čili „přirozená“ úroková míra nastavená činností svobodných lidí pod přirozeným právem, tj. míra determinovaná nabídkou a poptávkou po peněžních prostředcích v daném čase.

Ať už to bylo vlivem Locka a Ashleyho, či ne, Horní sněmovna nakonec v roce 1669 zákon o 4 procentech shodila ze stolu. O tři roky později se stal Ashley kancléřem Státní pokladny jako hrabě Shaftesbury a následující rok se Locke stal tajemníkem rady pro obchod a plantáže, která nahradila starou obchodní radu. Na konci roku 1674 byl však Shaftesbury vyhozen, rada obchodu a plantáží rozpuštěna a Locke následoval svého mentora do opozice, revolučních intrik a holandského vyhnanství.

John Locke se po svržení Stuartovců a revoluci roku 1688 nakonec vítězně na stejné lodi jako královna Marie vrátil do Londýna. Locke se vrátil, jen aby spatřil stejné triky východoindické bandy, Anglie byla ve vážných finančních problémech, Karel II. zničil veřejné úvěry skrze zastavení Státní pokladny a lidé z Východoindické společnosti v roce 1690 opět navrhli zákon o snížení úroku na 4 procenta. Ve stejné době se vrátil i Sir Josiah Child s rozšířením svého pamfletu Rozpravy o obchodu (1690), anonymní knihou přetištěnou o tři roky později jako Nové rozpravy o obchodu, na jejíž titulní straně svítilo Childovo jméno. Nové rozpravy významně ovlivnily myslitele osmnáctého století. K obnoveným argumentům za snížení úrokové míry přidaly Rozpravy a Nové rozpravy více chvalozpěvů na obchod s východní Indií a monopoly.

Člen parlamentu a po smrti Shaftesburyho nový politický patron Locka Sir John Somers zjevně požádal Locka o odpověď rozšířením svého článku z roku 1668, kterým měl pokořit Childa a další zastánce zákona o 4 procentech. Locke odpověděl následující rok rozšířením své knihy Některé úvahy o důsledcích snížení úroku a zvýšení hodnoty peněz (1692), která zveřejnila jeho dříve nevydané argumenty. Lockeho dílo mohlo mít opět velký vliv, jelikož čtyřprocentní zákon byl opět Horní sněmovnou smeten.

Pozdější část Lockeho Úvah byla věnována slavné kontroverzi kolem nové ražby, o které začala Anglie uvažovat po roce 1690. Zásoba stříbrných mincí v Anglii se kvůli opotřebení a ořezávání mincí snížila natolik, že kontrast mezi těmito podřadnými mincemi a nově vyraženými mincemi spustila intenzivní fungování Greshamova zákona. Lidé pouštěli do oběhu nadhodnocené opotřebené mince a hromadili mince lepší nebo brali horší mince spíše za cenu obsahu stříbra než za nominální hodnotu. Do roku 1690 ztratily starší mince zhruba třetinu hodnoty oproti deklarovanému nominálu.

Bylo stále více zjevné, že musela přistoupit k přeražení na nové lepší mince. Avšak v jakém poměru? Merkantilisté měli inflační tendence a volali po zlehčení, tj. po přeražení na nižší váhu, což by devalvovalo stříbrné mince a zvýšilo peněžní zásobu. Mezitím se značně rozšíil problém s penězi, když v roce 1694 k nafukování peněžní zásoby financováním vládního dluhu nově založená Bank of England zažehnula boom bankovních úvěrů. Když si problému ten samý rok všimli mocní, vydal tajemník financí a hlavní vládní peněžní expert William Lowndes (1652-1724) v roce 1695 „Zprávu o dodání stříbrných mincí“, ve které volal po výrazném zlehčení a snížení stříbrného obsahu mincí o 25 procent váhy stříbra při stejném nominálu. Locke ve svých Úvahách odmítnul zlehčování jako podvodné a iluzorní – skutečnou hodnotu mince, tvrdil, determinuje množství stříbra a nikoliv vládou udělený název. Ve své z pohledu zastánců tvrdé měny obdivuhodné diskuzi Locke varoval, že zlehčování je iluzorní a inflační – pokud jsou mince zlehčeny například o jednu dvacetinu, „lidé při nákupu jiných věcí na trhu zjistí, že si za nových lehčích 20 peněz koupí ne více, než co by si dříve koupil za 19.“ Zlehčování pouze rozptýlí skutečnou hodnotu, kupní sílu každé jednotky měny.

Pod hrozbou Lowndesovy zprávy Lockův patron John Somers, od roku 1694 novými whigovskými ministry jmenovaný lord strážce pečeti, požádal Locka o vyvrácení Lowndesova postoje před Privy Council. Locke vydal později v roce 1695 svou odpověď Další úvahy o zvýšení hodnoty peněz. Toto dílo bylo přijato tak dobře, že se během roku dočkalo tří vydání. Locke skvěle zasáhnul údajnou funkci královské mincovny – udržovat měnu jako pouhou definici či váhový standard stříbra. Jakékoliv zlehčení, změna standardů, by bylo stejně arbitrární, podvodné a nespravedlivé, jako kdyby vláda změnila definici stopy či yardu. Locke to podal dramaticky: „Někdo by si mohl stejně rozumně myslet, že prodlouží stopu tím, že ji rozdělí místo dvanácti na patnáct částí, které nazve palce…“

Navíc tím vláda, oblíbený garant smluv, sama smlouvy porušuje:

„Důvod, proč neměnit, je následující: protože veřejná autorita je zárukou výkonu všech zákonných smluv. Pokud je množství stříbra ve smluvených a zákonných denominacích změněno, lidem je upírán výkon jejich zákonných smluv … pronajímatel i věřitel jsou podvedeni o dvacet procent smluveného a dluženého…“ [5]

Jedním z oponentů Locka jak v otázce ražby, tak v otázce úroku, byl prominentní stavitel, magnát pojištění proti požáru a navrhovatel zemské banky Nicholas Barbon (1637-1698). Barbon, syn fanatického londýnského novokřtěneckého kazatele, obchodníka s kůžemi a poslance parlamentu Praisegoda Barbona [6], studoval lékařství a stal se doktorem v Holandsku, načež se přestěhoval do Londýna a na začátku šedesátých let sedmnáctého století začal podnikat. V roce vydání Childových Rozprav o obchodě vydal do parlamentu nově zvolený Barbon podobně nazvané Obchodní rozpravy (1690), načasované tak, aby zatlačily na přijetí čtyřprocentního zákona. Věčný dlužník s vidinou budoucí investice pochopitelně chtěl snížit své úrokové náklady.

V roce 1696 se Barbon vrátil do hry hořkým útokem na Lockovy Další úvahy o ražbě. V argumentaci proti Lockovým tržním komoditám či „metalistickému“ pohledu na peníze Barbon tlačil na devalvaci stříbra spolu s nominalistickým či etatistickým názorem, že penze nejsou tržní komoditou, ale čímkoliv, za co je považuje vláda. Barbon píše: „Peníze jsou nástrojem a měrou obchodu, nikoliv stříbro. Nástrojem obchodu je z moci vládní autority, jež ho razí…“ [7]

Naštěstí vyhrál pohled Locka a nová ražba byla zvážena a v roce 1696 odmítnuta spolu s Lockeovskou argumentací – zachování integrity váhy stříbra a denominace měny. Ve stejném roce se Locke stal vrchním komisařem nově ustavené obchodní rady. Locke byl jmenován svým mistrem Sirem Johnem Somersem, jenž se mezi roky 1697 a 1700 stal hlavním ministrem. Když v roce 1700 Somersův režim padnul, Locke byl vytlačen z obchodní rady a zůstal v penzi do své smrti o čtyři roky později. Lockeovská ražba byla provedena za asistence jeho starého přítele a velkého fyzika Sira Isaaca Newtona (1642-1727), jenž se, při své kariéře profesora matematiky v Cambridge od roku 1669, stal v roce 1696 také správcem královské mincovny a o tři roky i mincovním mistrem, kde zůstal až do své smrti roku 1727. Newton v názoru na ražbu souhlasil s Lockem a byl zastáncem tvrdé měny.

Barbon a Locke nastavil trend dvou odlišných proudů peněžního myšlení osmnáctého století. Protestantský scholastik Locke byl zastáncem tvrdé měny, metalistou a ve scholastické tradici anti-inflacionistou. Na druhou stranu Barbon pomohl nastavit tón inflačním návrhům následujícího století. [8]

[1] Jak píše Letwin, „[Child] naléhal, aby byl zahraniční obchod – s výjimkou obchodu s východní Indií – otevřen komukoliv, kdo má zájem, přičemž argument proložil chytlavými laissez-faire slovy… Child byl bezpochyby proti jistým merkantilistickým omezením, stejně jako ostatní merkantilisté, avšak nebyl proti nim z principu. Byl proti omezením, která se týkala odvětví jeho zájmu, a naopak konzistentně podporoval taková omezení, která tato odvětví chránila. Jeho pozice byla úplně analogická k pozici například textilních výrobců, kteří byli proti dovozním omezením či ochranářským clům na látky, které používaly, avšak mezitím podporovali vysoká la na konečné zahraniční zboží, které soutěžilo s jejich zbožím…“ W. Letwin, The Origins of Scientific Economics (Garden City, NY: Doubleday, 1965), pozn. 2, str. 46-47.
[2] Schumpeterovo oblíbené zhodnocení Childa bylo založené na předpokladu, že byl Child autorem pojednání od někoho jménem „Philopatris“, jenž zastával laissez-faire názor, že peníze jsou pouze další komoditou a nezáleží tedy na tom, zda ji vyvážíme nebo dovážíme. Pro přesvědčivé ukázání toho, že „Philopatris“ nebyl Child, viz W. Letwin, The Origins of Scientific Economics (Garden City, NY: Doubleday, 1965), pozn. 2, stránky 50 a 253-255.
[3] W. Letwin, The Origins of Scientific Economics (Garden City, NY: Doubleday, 1965), pozn. 2, str. 8. Viz také důležité pamflety Thomase Manleyho Prozkoumání lichvy při šesti procentech (1669) a anonymní traktát s všeříkajícím názvem: Chybný úrok z peněz, aneb pojednání dokazující, že snížení úroku je výsledkem a nikoliv příčinou bohatství národa… (1668).
[4] Viz Henry W. Spiegel, The Growth of Economic Thought (3rd ed., Durham, NC: Duke University Press, 1991), stránky 154-155.
[5] V T. W. Hutchison, Before Adam Smith: The Emergence of Political Economy, 1662-1776 (Oxford: Basil Blackwell, 1988), pozn. 2, str. 7. Zejména viz diskuze v W. Letwin, The Origins of Scientific Economics (Garden City, NY: Doubleday, 1965), pozn. 2, stránky 69-81, 182-184 a 260-270.
[6] Ve skutečnosti bylo křestní jméno Praisegoda (doslova vzývače Boha, pozn. překl.) mnohem více těžkopádné, dokonce ještě více zbožné. Jmenoval se Unless-Jesus-Christ-Had-Died-For-Thee-Thou-Hadst-Been-Damned Barbon (Pokud-by-pro-tebe-Ježíš-Kristus-nezemřel-byl-bys-zatracen Barbon, pozn. překl.).
[7] V Barbonově díle Rozpravy o ražbě nových peněz lehčích, v odpovědi na m. Locka Úvahy… (1696). Viz W. Letwin, The Origins of Scientific Economics (Garden City, NY: Doubleday, 1965), pozn. 2, stránky 78-79.
[8] Přestože současní inflacionisté a keynesiánští historici neuznávají Lockeho pohled, z práce Letwina je zjevné, že se katastrofální kontrakce, kterou po lockeovské ražbě očekávali, nedostavila. W. Letwin, The Origins of Scientific Economics (Garden City, NY: Doubleday, 1965), pozn. 2, stránky 69-77 a 260-270.