11.6. Odpověď zastánců tvrdé měny

Množství odpovědí osmnáctého století na učení a selhání Johna Lawa se však pochopitelně vrátilo k původní kontinentální tradici tvrdé měny, tradici s novým soupeřem v podobě instituce centrálního bankovnictví a bankovnictví částečných rezerv, a svou oddanost této tradici ještě znásobilo. Jednou z prvních a nejbrilantnějších odpovědí, kterou nelze omezit jen na pojem „tvrdá měna“, byla odpověď Lawova dřívějšího kolegy a skeptika v otázce mississippské bubliny Richarda Cantillona, jehož lze považovat za skutečného zakladatele moderní ekonomie svou Esejí napsanou kolem roku 1730. (Ke Cantillonovi viz kapitola 12.)

Nejrychlejší anglická odpověď zastánců tvrdé měny na Lawa byla taktéž jednou z nejpozoruhodnějších. Isaac Gervaise (kolem 1680-1739) se narodil v Paříži jako syn francouzského protestanta a majitele společnosti na zpracování hedvábí a obchod s ním. Gervaise starší se odstěhoval do Londýna, kdy byl jeho syn Isaac zaměstnán v rodinné firmě. V roce 1720 vydal Gervaise krátký, ale výjimečný pamflet o méně než 30 stranách Systém či teorie světového obchodu [1]. Při útoku na Lawovo učení o bankovním úvěru a peněžní expanzi přišel Gervaise před Cantillonem a Humem na proces tíhnoucí k mezinárodní peněžní rovnováze, neboli na „mechanismus“ toku cen drahých kovů. Bez umělého navyšování bankovních úvěrů by dle Gervaise měla v každé zemi zásoba peněz tendenci být v proporci k objemu výroby a obchodu. Spotřeba, výroba, dovoz a vývoz každého státu by měly tendenci být v rovnováze. Pokud je rovnováha narušena například přísunem „přebytečného“ zlata či stříbra, potom je tento přebytek utracen za dovoz, obchodní rovnováha se zhorší, vývoz převýší dovoz a v důsledku toho ze země odteče drahý kov. Tento odliv následně sníží přebytek peněz a navrátí zemi do peněžní a obchodní rovnováhy.

Gervaise však nařknul pokusy, jako byl ten Lawův, z ničení této rovnováhy – bankovní úvěr, jenž slouží jako substitut peněz, zvýší spotřebu včetně dovozu a zvýší domácí ceny a sníží vývoz, takže způsobí odliv peněz. Umělé úvěry nemohou přinést trvalé výhody. Gervaise také silně naznačuje, že rozšíření úvěru odkloní investice a výrobu od „přirozených“ odvětví, kde slouží efektivně spotřebitelům, do oblastí, které se ukazují jako plýtvající a neekonomické. [2]

Garvaisova analýza důsledků monetární expanze byla velmi podobná spíše té Cantillonově, když zdůrazňovala, že nárůst množství peněz nutí lidi více utrácet, než Humově, jenž věnoval svou analýzu nárůstu cen a nezmínil odliv kovu způsobený vyšším nominálním utrácením na domácí i zahraniční zboží. [3]

Ze své analýzy přirozeného práva, obchodu, přirozeného docilování rovnováhy na trhu a narušování této rovnováhy vládou přešel Isaac Gervaise k silnému doporučení úplně svobodného trhu, oproštěného od jakýchkoliv vládních zásahů či omezení. Gervaisův nekompromisní závěr o svobodném trhu byl o to pozoruhodnější, že on sám měl monopolní výsady udělené anglickým parlamentem. Avšak Gervaise odvážně uzavřel, že „obchodu se nikdy nedaří lépe, než když je přirozený a svobodný - vynucovat zákony či daněmi je vždy nebezpečné, jelikož i přes předpokládané a zamýšlené výhody je složité předvídat nepříznivé důsledky, které jsou vždy minimálně ve stejné výši jako výhody“. Gervaise tím předznamenal bystré postřehy francouzského laissez-faire ekonoma devatenáctého století Frédérica Bastiata, jenž zdůraznil, že vládní zásahy pramení z faktu, že výhody dotací či privilegií jsou přímé a okamžité, zatímco větší a nešťastné následky jsou více vzdálené a nepřímé. První je to, „co je vidět“, a druhé to, „co není vidět“, a tak veškerou pozornost přitahuje pouze to viditelné. Gervaise skončil s voláním po svobodě a přirozeném právu, které předjímalo Turgota a další francouzského laissez-faire myslitele stejného století: „Lidé přirozeně hledají a nacházejí nejsnazší a nejpřirozenější způsoby dosažení svých cílů a těchto prostředků se nevzdají jinak, než pomocí síly a proti své vůli.“ [4]

Isaac Gervaise nenapsal o ekonomii nic jiného, avšak stal se uznávaným anglickým duchovním, o což vice je nepochopitelné, že neměl jeho výjimečný a inovativní spis vůbec žádný vliv na anglické myšlení. Byl ztracen do té doby, než byl ve dvacátém století objeven historiky.

Dalším ze zastánců tvrdé měny, kteří vyvinuli teorii mezinárodní peněžní rovnováhy, byl obchodník se dřevem nizozemského původu Jacob Vanderlint (zemřel 1740) a jeho pojednání Peníze odpoví na vše (1734). Navzdory svému názvu Vanderlint v knize tvrdil, že peníze jsou na svobodném trhu distribuovány správně a optimálně. Na trhu existuje tendence vyrovnávání cen všech národů, takže pokud jedna země získá více peněz, vyšší cenová hladina brzy odláká peníze ze země, dokud se ceny znovu nesrovnají. Nezáleží tedy na tom, kolik kovu daný národ má, jelikož se přizpůsobí ceny. Pokud má národ málo kovu, budou jeho ceny nízké a v konkurenci předčí ostatní národy, načež zlato a stříbro začnou do země téct. Vanderlint byl nízkými a konkurenceschopnými cenami natolik zaujat, že nevědomě přepsal Cantillonovu radu vládcům a dalším boháčům, aby hromadili své zlato a stříbro, čímž udrží národní ceny nízko. [5]

Vanderlint konzistentně přenesl svou analýzu založenou na tvrdé měně do oblasti navyšování bankovních úvěrů. Bankovní úvěr, upozornil Vanderlint, navyšuje peněžní nabídku, a tím „bude cena věcí navýšena, načež musí trh přijmout a přijme komodity jiných zemí, jejichž ceny věcí jsou nižší než naše… [a tedy] obrátí obchodní rovnováhu proti nám…“. [6]

Vanderlint, stejně jako Gervaise, tak byl silným kritikem inflace a bankovnictví částečných rezerv a taktéž analytikem oblastí mezinárodní souhry peněz, cen a obchodní rovnováhy na svobodném trhu. Stejně jako Gervaise zastával neomezený svobodný trh a uzavřel: „Obecně by neměl být žádný obchod nijak omezován a zavedeny jakkoliv vyšší daně, než je nevyhnutelné.“ Pokusy o nastavení ceny zlata a stříbra či zákaz vývozu mincí byly pro něj taktéž pošetilé: „Vládní nastavování cen zlata a stříbra určeného k těžbě není o nic absurdnější, než je zákon na nastavení a hlídání cen jakékoliv jiné komodity“. Vanderlint také neschvaloval nárůst válčících států během osmnáctého století a vysokých daní a veřejného dluhu, které války přináší. Pro Vanderlinta šel svobodný obchod a svobodné trhy ruku v ruce s mezinárodním mírem, zatímco válka byla svobodě nepřítelem. Válka, varoval Vanderlint, je „jednou z nejhorších pohrom, kterým může lidstvo čelit; jejich konec není v dohlednu a její zátěž (tj. veřejné dluhy a daně) je zřídka překonána jednou generací…“ Výmluvně uzavřel, že „je obludné si představovat, že by tvůrce tohoto světa ustavil věci tak, aby bylo pro lidstvo jakkoliv nezbytné vraždit a ničit jeden druhého“. [7]

Vrcholným teoretikem Anglie osmnáctého století v tradici tvrdých peněz byl Joseph Harris (1702-1764), jenž vydal masivní dvousvazkové Eseje o penězích a mincích (1757-1758). Harris zahájil život jako venkovský kovář, avšak vydal se do Londýna, kde se se stal prominentním spisovatelem a psal o navigaci, matematice a astronomii. Byl zaměstnancem královské mincovny a v roce 1748 se stal jejím mistrem zkoušení ryzosti.

Harris zastával tvrdou měnu a kritizoval zlehčování, bankovnictví částečných rezerv a rozšiřování bankovního úvěru. Byl výslovným následovníkem Cantilonnovy analýzy peněžních toků. Stejně jako Cantillon tak viděl, že mezinárodní peněžní toky směřovaly k rovnováze. Viděl také, spolu s Cantillonem, že příliv či nárůst peněžní zásoby pouze nezvedá jednoduše ceny, ale taktéž nezbytně ovlivní distribuci peněz, kdy získávají někteří na úkor jiných. Toky peněz se tedy sice sebe-regulují, ale během procesu přizpůsobování způsobují ekonomickou škodu. Jak shrnuje Harrisovy názory Hutchinson: „Příliv peněz obohacuje některé na úkor jiných a jako takový může tento proces způsobit na čas nesnáze.“ Náhlé fluktuace peněz, ať ven či dovnitř, jsou tedy zhoubné během svého trvání i nějaký čas posléze.“ [8]

Ve výsledku své analýzy byl Harris odhodlaně proti jakékoliv změně monometalického peněžního standardu země (Harris preferoval stříbro před zlatem, jelikož je stabilnější). Jak empaticky varoval: „Ustavený peněžní standard by neměl být narušen či pozměněn pod jakoukoliv záminkou.“ [9]

[1] Úplný název Gerivaisova pamfletu odhaluje své založení na odmítnutí Lawovi podobných peněžních a úvěrových expanzí: Systém či teorie světového obchodu, zabývající se různými druhy hodnoty, rovnováhou obchodní, směnou, výrobou, společnostmi a odhalující zhoubné následky úvěru a toho, jak ničí účel národního obchodu.

[2] Gervaise napsal: „Veškerý zisk národa z nepřirozeného napuchnutí společného jmenovatele [zásoby peněz] se sestává pouze z obyvatel žijících po čas v tomto opuchnutí a činí čísla vyšší oproti zbytku světa, avšak vždy na úkor svých mincí či skutečné a vyvážené práce… [N]ic na světě není tak pevné a trvalé hodnoty, jako to, co je vyrobeno prací; a cokoliv dalšího, co nese stejného jmenovatele hodnoty, je pouhým stínem bez obsahu, jenž je mu vtépan nebo se vrací k původní nicotě…” Viz T. W. Hutchison, Before Adam Smith: The Emergence of Political Economy, 1662-1776 (Oxford: Basil Blackwell, 1988), note 2, stránky 127-128.

[3] Sekin to správně nazývá Gervaise-Cantillonova analýza „efektu hotovostní rovnováhy“, což je přesnější než keynesiánský „důchodový efekt“. Thomas T. Sekine, 'The Discovery of International Monetary Equilibrium by Vanderlint, CantiIlon, Gervaise, and Hume', Economia
Internazionale, 26 no. 2 (Květen 1973), stránky 270-274.

[4] T. W. Hutchison, Before Adam Smith: The Emergence of Political Economy, 1662-1776 (Oxford: Basil Blackwell, 1988), note 2, str. 128.

[5] Vanderlint radil, že hromadění peněz, „tedy ponechání tolika kovů mimo obchod… zamezí trhům od dosažení vrcholu a sníží vývoz našich komodit a je velkým posílením dovozu zahraničního zboží“. Viz Chi-Yuen Wu, An Outline of International Price Theories (Londýn: George Routledge & Sons, 1939), str. 64.

[6] Chi-Yuen Wu, An Outline of International Price Theories (Londýn: George Routledge & Sons, 1939), stránky 64-65.

[7] T. W. Hutchison, Before Adam Smith: The Emergence of Political Economy, 1662-1776 (Oxford: Basil Blackwell, 1988), note 2, stránky 132-133.

[8] Druhý citát je z Harrise. Viz T. W. Hutchison, Before Adam Smith: The Emergence of Political Economy, 1662-1776 (Oxford: Basil Blackwell, 1988), note 2, str. 244.

[9] Humovi podobnou analýzu stoprocentního rezervního bankovnictví ve stejné době ve Skotsku viz kapitola 15 o skotském osvícenství.