11.7. Laissez-faire v polovině století: Tucker a Townshend

V Anglii poloviny osmnáctého století byla pevně ukotvená tradice tvrdé měny a s ní také související či snad plně konzistentní přimknutí ke svobodným trhům a svobodě v mezinárodním obchodě. Analýza mezinárodního obchodu a peněžních toků od Vanderlinta, Cantillona a Harrise poskytla mocné argumenty směrem ke svobodě obchodu. A jak uvidíme v pozdějších kapitolách, na severu Velké Británie vedly myšlenky Skotů Carmichaela, Hutchinsona a Huma stejným směrem.

Josiah Tucker (1713-1799), anglický duchovní a od roku 1758 děkan v Gloucesteru [1], byl oslavovaným autorem spisů o náboženství, politice a ekonomii a byl výstředně označován za skvělého zastánce volného obchodu takovými muži, jako byl slavný laissez-faire státník a ekonom A. R. J. Turgot, jenž přeložil dvě Tuckerova díla do francouzštiny [2]. Avšak Tuckerova oddanost svobodnému obchodu byla pouze umírněná a doprovázená nekonzistentností a rozpory. Tucker byl pro úplný zákaz vývozu nezpracovaného materiálu, pro cla na výrobu, ochranářská cla pro mladá odvětví, pro vládní nařízení (s tvrdými postihy) ponechávat 20 z každých 400 akrů půdy pro dříví a pro vysoké daně na sport, rekreaci a luxus. Obecně řečeno, přestože byl velebením důsledků vlastního zájmu a „sebe-lásky“ předchůdcem Adama Smitha, věřil také v důležitost řízení a vedení svobodného zájmu vládou. Také byl charakteristickým merkantilistou, když chtěl, aby vláda podpořila co největší populaci. Je však pravdou, že Tucker útočil na omezení v důsledku navigačního zákona a zákonů proti lichvě, kde byl svobodnému obchodu blíže než chronicky přechvalovaný Adam Smith.

Ještě v jedné oblasti svobodného trhu byl Tucker konzistentní a přesvědčený – v opozici proti válce a dobývání. V dopise lordu Kamesovi během Sedmileté války s Francií Tucker píše: „Náš současný systém je válka, dobývání a kolonie; můj systém je přesně opačný.“ Je však zajímavé, že nebyl pohnut sympatií k americkému příkladu. Naopak věřil, že má Británie plné právo vybírat v koloniích daně. Avšak jeho opozice k válce byla silnější, a to i v případě kolonií – pro Tuckera byla Amerika „mlýnským kamenem zavěšeným kolem krku této země, kterou stahuje k zemi; a jelikož sami nejsme dost moudří, abychom ho odřízli a zbavili se zátěže, dobří Američané to učinili za nás.“ [3]

Hlavním historickým příspěvkem Josiaha Tuckera bylo zvýraznění myšlenek mnohem pevnějšího laissez-faire ekonoma, jenž byl ostudně přehlídnut prakticky všemi historiky ekonomického myšlení. Charles, třetí vikomt Townshend (1700-1764) byl prakticky neznámý a často zaměňovaný se svým synem stejného jména, jenž byl nechvalně zodpovědný za osudné Townshendovy daně na čaj a další dovoz do amerických kolonií.

Náš lord Townshend byl potomkem jednoho z velkých majitelů anglických pozemků, synem dobře známého diplomata, vědce a farmáře „Turnipa“ Townshenda a manželem okouzlující a noblesní Audrey. První vydaný pamflet lorda Townshenda byl zaměřen proti vlastnímu ekonomickému zájmu, když odmítnul politiku vysokých dotací na vývoz obilí. Pamflet Národní myšlenky (1751) byl podepsán „Majitelem pozemků“, aby zdůraznil, že argumentuje proti dotacím sobě samotnému. [4]

Děkan Tucker navázal korespondenci s Townshendem v otázce vývozních dotací [5] na obilí. Tucker byl však v této otázce brzy konvertován. Townshend upozornil na nesmyslnost dotování cizinců britskou vládou, která jim umožňuje nakupovat obilí levněji, než kolik stojí pro Brity.  Tucker obdivoval na Townshendovi zejména jeho jedinečnost v argumentaci aplikací obecných principů u konkrétních příkladů a nikoliv naopak, především pak v obhajobě svobodné soutěže proti vládním monopolním výsadám. Tucker Townshendovi napsal:

„Jsem převelice poctěn … způsobem zacházení Vašeho Lordstva v otázkách častých a hrubých omylů lidu v otázkách obchodních… s argumentací od konkrétního k obecnému; zatímco v tomto případě by měl muž nejdříve učinit obecný plán vycházející z vlastností obchodu a posléze přejít ke konkrétnímu a individuálnímu a sledovat, zda je vše v souladu s obecným zájmem; pokud tak nečiní, studuje obchod pouze jako monopolista a společnosti činí více škody než dobra.“ [6]

Tucker sám se prohlásil za přesvědčeného, že „dotace jiným než mladým výrobám nemohou národu přinést žádnou službu“.

O trochu později v této konverzaci lord Townshend demonstroval své přimknutí k principům svobodného trhu kritizováním nekonzistencí sira Matthewa Deckera, ředitele Východoindické společnosti. Nizozemský imigrant Decker (1679-1749) také útočil na obilné dotace, avšak Townshend byl ostře kritický, protože „bez ohledu na toto pevné učení [Decker] navrhuje ustavit [monopolní] společnosti a vystavět [vládní] obilné sklady v každém kraji… Nejpřekvapivější absurdita a nekonzistentnost.“ [7] Nekonzistentnost není samozřejmě překvapením, když si uvědomíme, že byl Decker ředitelem největší monopolní společnosti ze všech. Townshend následně upozorňuje, že když obhajuje, aby „obchod a průmysl a všechny naše přístavy byly uvolněny od všech povinností, zákazů, dotací a monopolů jakéhokoliv druhu, aby všechno toto bylo zničeno,“ potom „soukromí obchodníci by postavili obilné sklady stejně, jako to dělají pro jiné výrobky, a měli bychom je tedy nechat v obvyklém a přirozeném stavu a tento ostrov by byl stejně jako bylo Holandsko velkým obilným trhem Evropy. Avšak to nelze, dokud zůstanou dotace…“.

V Národních myšlenkách se lord Townshend obával o chudé, a aby jim polepšil, paternalisticky obhajoval odstranění soudní vymahatelnosti malých dluhů. V pozdějších dopisech však Townshend navrhnul v parlamentu zákon, který měl místo toho zvýšit mobilitu pracujících odstraněním „určitých postihů a omezení“. Profesor Rashid spekuluje, že změna postoje přišla, protože „Townshend přijal správnost laissez-faire a začal věřit, že nelze chudým pomoci více, než ponecháním svobody, aby si pomohli sami“. [8]

Lord Townshend byl natolik zapálený v šíření principů svobodných trhů a svobodného obchodu, že v roce 1756 sponzoroval v Cambridge ceny za eseje o ekonomických otázkách. Soutěž v esejích byla po prvním roce ukončena, protože se Townshend nemohl s univerzitou shodnout na otázce. Cambridge smetla téma navržené Townshendem: „Jaký vliv má obchod na mravy národa?“ Lord Townshend byl pobouřen, že univerzita v Cambridge implicitně popřela jakékoliv spojení mezi obchodem a morálkou a horlivě odpověděl: „Mimo obchodní povahu neexistuje žádná mravní povinnost. Svoboda obchodu není nic víc, než svoboda být mravným jedincem“. Druhá věta vyjadřuje klíčový libertariánských pohled na jednotnost svobodné morálky a svobody jednat, vyrábět a směňovat vlastnictví.

Další otázky navržené lordem Townshendem jsou rétoricky také velmi libertariánské:

• „Má na bohatství a sílu národa větší vliv svobodný obchod nebo svobodná vláda?“
• „Mohou být na obchod či výrobu uvalena jakákoliv omezení, aniž by byly sníženy z nich plynoucí výhody? A pokud ano, jaká to jsou?“
• „Může bez předsudků k obchodu existovat metoda ke zvýšení daní? A pokud ano, jaká to je?“ [9]

Navzdory přehlížení historiky se zdá, že měly ve své době názory lorda Townshenda zásadní vliv. Prominentní Monthly Review poznal identitu „vlastníka pozemků“, autora Národních myšlenek,  ihned po jejich vydání a pamflet byl citován v dalším pojednání o obilných dotacích následující rok. Lord Townshend měl prominentní spojení s důležitým periodikem The Gazetteer. V roce 1768, čtyři roky po smrti lorda Townshenda, tvrdil anonymní pamflet Úvahy o užitku a rovnosti východoindického obchodu, že byl měl být rozbit monopol Východoindické společnosti a bědoval nad smrtí lorda Townshenda, tolik pevného a moudrého v obchodních otázkách.

Lord Townshend byl v Anglii poloviny osmnáctého století zjevně mnohem více vlivný, než mohli pozdější historici vědět. Navíc byl příkladem a ztělesněním rostoucí vlny laissez-faire sentimentu v tehdejší Británii.

[1] Tucker byl synem velšského farmáře a úředníka v oblasti soli. Odešel na Oxford a po graduaci se stal anglickým duchovním. Jeho zastánci rádi opakují zjevně pravdivý příběh, jak cestoval Tucker tam a zpět z Walesu do Oxfordu na začátku a konci každého semestru, přičemž jediného rodinného koně nechával svému otci. Bezpochyby je to obdivuhodné, přestože tento příběh Josiahovi nijak nevylepšuje jeho ekonomii.

[2] Tuckerovo první dilo o ekonomii byly jeho Eseje o obchodu (1749), které byly tak trochu bestsellerem a dočkaly se do roku 1764 čtyř vydání. Poté plánoval vydat obsáhlé pojednání o ekonomii, avšak byly napsány pouze dvě části, obě nevydané a soukromě vytištěné pro přátele: Elementy obchodu a teorie daní (1755) a Instrukce pro cestovatele (1757).

Nyní trpí přehnaným obdivem k Tuckerovi Hutchinson. Jeho nestřídmá poznámka, že je Vinerovo označení Tuckera za „merkantilistu“ nemístným „druhem reductio ad absurdum tohoto problematického pojmu“. Vinerovo zacházení s Tuckerem je oprávněné a vyvážěné. T. W. Hutchison, Before Adam Smith: The Emergence of Political Economy, 1662-1776 (Oxford: Basil Blackwell, 1988), sešit 2, str. 238. Jacob Viner, Studies in the Theory of lnternational Trade (New York: Harper & Bros, 1937), sešit 27 stránky 64, 71-72, 87 a 98-100.

[3] Tuckerův názor našel odezvu v dalším popuzeném britském toryovi. Slavný John Wesley, zakladatel metodismu, tak tvrdil: „Říkám stejně jako děkan Tucker, ‘Nechme je odejít’ … Jejich podpora nás stála od smrti královny Anny [1715] nás stál čtyřicet tři miliónů. Nenechme je stát nás ještě více.“ Oslavovaný dr. Johnson v díle Daně, nikoliv tyranie (1775) vysledoval, že „Děkan Gloucesteru navrhnul a zdá se, že navrhnul vážně, že bychom měli najednou opustit své závazky, prohlásit je za své pány a nechat je s větrem odvát… Je to trochu složité, že bojují a dobývají za svou svobodu poněkud pozdě, neměli bychom jim však nadále více vládnout.“ Johnson kontroval s vlastním „divokým návrhem“: „Nechte nás vrátit Francii, co jsme si od nich vzali. Poté bychom měli vidět naše kolonie u našich nohou…“ Tucker by však vážně Johnsonovi odpověděl, že s jeho reductio ad absurdum souhlasí. Viz George Shelton, Dean Tucker and Eighteenth-Century Economic and Political Thought (New York: St Martin's Press, 1981), stránky 214-5.

[4] Plný název byl Národní myšlenky, doporučené k vážné pozornosti veřejnosti. S přílohou o škodách vzniklých z obilných dotací. V Salim Rashid, 'Lord Townshend and the Influence of Moral Philosophy on Laissez Faire', The Journal of Libertarian Studies, 8, no. I (Winter 1986), stránky 69-74. Rashid je prakticky jediným historikem, jenž objevil Townshenda a ukázal jeho důležitost. Viz George Shelton, Dean Tucker and Eighteenth-Century Economic and Political Thought (New York: St Martin's Press, 1981), stránky 79 a 88.

[5] Export bounty, zvláštní druh státních dotací, pozn. překl.

[6] Tucker Townshendovi, 22. dubna 1752. Salim Rashid, 'Lord Townshend and the Influence of Moral Philosophy on Laissez Faire', The Journal of Libertarian Studies, 8, no. I (Winter 1986), str. 73.

[7] Je zábavné porovnat Townshendův kritický přístup k Deckerovi s chvalořečením T. W. Hutchinsona, jenž prakticky považuje Deckera za hrdinu svobodného obchodu, který volá po „zákazu všech cel“ a je proti Navigačním zákonům a odvetným clům.  Salim Rashid, 'Lord Townshend and the Influence of Moral Philosophy on Laissez Faire', The Journal of Libertarian Studies, 8, no. I (Winter 1986), str. 71.; T. W. Hutchison, Before Adam Smith: The Emergence of Political Economy, 1662-1776 (Oxford: Basil Blackwell, 1988), sešit 2, stránky 393-394.

[8] Townshendův zákon byl zaveden v roce 1753, avšak nebylo jeho jménem nijak jednáno. Salim Rashid, 'Lord Townshend and the Influence of Moral Philosophy on Laissez Faire', The Journal of Libertarian Studies, 8, no. I (Winter 1986), stránky 71 a 73.

[9] Salim Rashid, 'Lord Townshend and the Influence of Moral Philosophy on Laissez Faire', The Journal of Libertarian Studies, 8, no. I (Winter 1986), str. 72. Libertariánské odpovědi, které podle všeho lord Townshend chtěl slyšet, byly popořadě: svobodný obchod, ne a ne.