13.5. - Fyziokraté – Jediná pozemková daň
Co se přirozených práv týče, laissez-faire libertariáni vždy upozorňují na některé problémy či trhliny v jejich teorii. Jednou takovou jsou daně. Pokud má každý člověk nezcizitelná vlastnická práva a ta mu mají být garantována vládou, samotné zdanění je narušením vlastnických práv a představuje pro laissez-faire teoretiky okamžitý problém. Jak vysoké mají být a kdo je má platit?
Klasický liberalismus či jeho zárodek se objevil ve Francii v reakci na etatistický absolutismus krále Ludvíka XIV. v pozdějších desetiletích sedmnáctého a na začátku osmnáctého století. Oblíbeným programem těchto liberálů, mimo jiné maršála Vaubana a sira de Boisguilberta, byla jediná daň, proporční daň na veškerý příjem či z veškerého majetku. Myšlenkou byla jednoduchá, přímá a univerzální daň, která by nahradila monstrózní a ubíjející síť daní, která ve Francii vyrostla během sedmnáctého století.
K vyřešení problému zdanění přistoupil dr. Quesnay a fyziokraté s vlastní originální jedinou daní (l'impôt unique) – jedinou pozemkovou daní. Myšlenkou bylo, že tato daň bude nízká, proporční a placená pouze z půdy jejími majiteli.
Logikou za l'impôt unique byl singulární fyziokratický názor, že pouze půda je produktivní. Půda vytváří, jelikož tvoří hmotu – všechny ostatní aktivity jako je obchod, výroba, služby apod. jsou „sterilní“, přestože jistě užitečné, jelikož pouze přemisťují hmotu či ji přetváří, ale nevytváří. Protože je produktivní pouze půda a vše ostatní nikoliv, dává dle fyziokratů rozum, že se všechny daně nakonec stejně skrze cenový systém svezou k majitelům půdy. Proto si volíme mezi nepřímým a odtaženým daněním půdy, které ochromuje a narušuje ekonomickou aktivitu, a otevřeným daněním půdy skrze jedinou daň, což ekonomickou aktivitu od obávaného daňového břemena osvobodí.
Z pohledu ekonomické teorie je slavná fyziokratická teze, že je produktivní pouze půda, bizarní a absurdní. Jde zjevně o ohromující ztrátu rozumu ve srovnání s Cantillonem, který identifikoval půdu a práci jako původní produktivní faktory a podnikatele jako motor tržní ekonomiky, jelikož přizpůsobuje zdroje poptávce spotřebitelů a nejistotě trhu. Je určitě pravdou, že bylo v té době zemědělství hlavním zaměstnáním a většina obchodu pouze přesouváním a prodejem zemědělských výrobků, avšak i to jen stěží vysvětlí či omluví absurditu myšlenky, že půda je jediným produktivním faktorem.
Jedním z možných vysvětlení této divné fyziokratické doktríny je pohled profesora Rogera Garrisona na obecné vnímání Adama Smitha. Smith v méně bizarní verzi fyziokratického omylu tvrdil, že pouze materiální výstup – v kontrastu s nemateriálními službami – je „produktivní“, zatímco nemateriální služby jsou neproduktivní. Garrison tvrdí, že tento kontrast není ve skutečnosti mezi materiálními a nemateriálními statky a službami, ale mezi kapitálovými a spotřebními statky – což je v zásadě buď přímá služba nebo proud služeb, které budou dostupné v budoucnosti. Pro Smitha tak byla „produktivní“ práce pouze ta, která šla do kapitálových statků, do budování produktivní kapacity v budoucnosti. Práce v přímých službách zákazníkům je „neproduktivní“. Ve zkratce, Smith navzdory své reputaci jako zastánce volného trhu odmítnul přiznat svobodnému trhu možnost alokovat produkci spotřebních vis-à-vis kapitálových statků – preferoval by více investic a růstu než trh.
Není možné, že zastávali fyziokraté stejný názor? Také kladli důraz na materiální statky a zemědělství bylo hlavním materiálním produktem. Fyziokraté se také velmi zajímali o ekonomický růst, rostoucí investice a národní důchod a zejména o vyšší kapitálové investice v zemědělství. Pochopitelně tak byli nespokojeni s volbou svobodného trhu a chtěli posílit spotřebitelskou poptávku po zemědělských produktech. Vysoká spotřeba zemědělských produktů byla dle fyziokratů blahodárná, zatímco vysoká spotřeba manufakturních produktů by posilovala „neproduktivní“ výdaje a vytěsnila kýžené nákupy zemědělských výrobků.
Někteří ekonomové šli tak daleko, že spekulovali o tom, že by byli fyziokraté nadšeni z vládních cenových opatření v zemědělství. Profesor Spiegel věří, že kdyby fyziokraté
„byli postaveni před volbou mezi laissez faire a invervencí ve prospěch zemědělských cenových kontrol, potom by volili intervenci. V jejich myslích bylo prostředkem k řešení ekonomického problému rozvíjení domácího zemědělství a nikoliv bezpodmínečné spoléhání na soukromou iniciativu v rámci konkurence.“ [1]
Rozuzlením aplikace Garrisonovy myšlenky může být obvyklý postoj Smitha a fyziokratů k zákonům o lichvě. Navzdory své obecně konzistentní obhajobě absolutního a nenarušitelného vlastnického práva a svobodě obchodovat v rámci státu, Quesnay a fyziokraté oslavovali zákony o lichvě, čímž odmítali svobodu půjčovat a půjčovat si. Adam Smith měl podobnou aberaci. Jak uvidíme dále (kapitola 16) a jak upozornil Garrison, Smith zastával tento názor ve vědomé snaze odklonit úvěr od „neproduktivního“, vysoce rizikového a vysoký úrok nesoucího půjčování spekulantům a spotřebitelům směrem k „produktivním“ a méně rizikovým investorům. Obdobně Quesnay odmítnul omezení investic a kapitálového růstu plynoucího z vysokých úrokových měr a z konkurence neproduktivních dlužníků, kteří vytlačují úvěr, který by jinak plynul do kapitalizovaného zemědělství. Zákony o lichvě byly dříve obhajovány na tradiční moralistické bázi domnělé „neproduktivity“ peněz. Avšak pro fyziokraty byly veškeré aktivity s výjimkou zemědělství „neproduktivní“ a problémem tak byla konkurence „produktivnímu“ sektoru. Jak to vysvětluje Elizabeth Fox-Genovese: „Quesnay… tvrdí, že vysoké úroky jsou vlastně jen daní uvalenou na produktivní život národa – na ty, kteří si půjčují, ale i na ty, kteří ne.“ [2]
Je pravda, že část zájmu fyziokratů směřovala na vládní dluh, který zcela jistě zvyšoval úrokové míry a odkláněl kapitál z produktivních do neproduktivních odvětví. V takovém přístupu jsou ale dvě chyby. Zaprvé ne veškerý dluh mimo zemědělství je dluhem státním, a tedy ne veškeré vysoké úroky jsou „daní“ uvalenou na výrobce. To nás vrací k excentrickému názoru fyziokratů, že pouze půda je produktivní. Zákony o lichvě by ochromily nejen vládní dluh, ale i další půjčky. A zadruhé, zdá se divné umožňovat vládě se zadlužit a poté zahlazovat nevítané důsledky pomocí drastických omezení úvěrů. Jistě by bylo jednoduší, přímočařejší a méně narušující uchopit problém u zdroje a volat po eliminaci vládního dluhu. Zákony o lichvě problém pouze zhorší a poškodí svobodný a produktivní úvěr.
A tak Quesnay – sám syn zámožného zemědělce – chtěl spíše dotovat úvěr farmářům a omezit konkurenční dlužníky než zastavit vládní dluh.
Myšlenka, že půda je jediným produktivním faktorem, se dá vysvětlit ještě jedním způsobem. A to zaměřením se na návrh l'impôt unique. Konkrétně, fyziokraté tvrdili, že produktivní třídou jsou zemědělci, kteří si půjčují půdu od majitelů a obhospodařují ji. Majitelé jsou pouze částečně produktivní, přičemž ona částečnost plyne z kapitálových výhod, které poskytují zemědělcům. Fyziokraté si však byli jisti, že jakékoliv zisky zemědělců byly omezeny konkurencí, a tak v praxi veškerý „čistý produkt“ (produit net) – jediný produkt společnosti – je sklizen vlastníky půdy. Jediná daň by tak měla být proporční a uvalena pouze na ně.
Profesor Norman J. Ware interpretoval fyziokraty a jejich důraz na jedinou produktivní činnost v půdě jednoduše jako racionalizaci zájmů vlastníků půdy a tato hypotéza byla seriózně uchopena mnoha historiky ekonomického myšlení. Avšak ptejme se sami sebe – které učení bojující za vlastní zájmy by tvrdilo: „Prosím, uvalte veškeré daně na mě!“? Z fyziokratických opatření by získali zcela jistě všechny ekonomické třídy s výjimkou vlastníků půdy a vlastní zemědělské třídy dr. Quesnaye. [3]
[1] Henry William Spiegel, The Growth of Economic Thought (2nd ed., Durham, NC: Duke University Press, 1983), str. 192.
[2] Elizabeth Fox-Genovese, The Origins of Physiocracy (Ithaca: Cornell University Press, 1976), str. 241
[3] Tuto myšlenku mám z přednášek profesora Josepha Dorfmana o dějinách ekonomického myšlení na Columbia University. Pokud vím, nikdy nebyla nikde vytištěna.