13.8. - Fyziokraté – Strategie a vliv

Jednomu problému se laissez-faire liberální myslitel nevyhne – pokud mají být vládní zásahy minimální, jak by měla vypadat vláda? Kdo by měl vládnout?

Francouzští liberálové pozdního sedmnáctého a osmnáctého století patrně měli jedinou odpověď – vládne vždy a vždy vládnout bude jediný absolutistický monarcha. Opoziční rebelové byli pobiti na začátku a v polovině sedmnáctého století a od té doby byla myslitelná jediná odpověď – krále je potřeba konvertovat na pravdu a moudrost laissez-faire. Jakákoliv myšlenka inspirující či zahajující masové opoziční hnutí proti králi byla jednoduše nemyslitelná, nebyla součástí jakéhokoliv myslitelného dialogu.

Fyziokraté nebyli stejně jako klasičtí liberálové dříve v osmnáctém století čistými teoretiky. Národ se rozpadal a oni měli politickou alternativu, kterou se snažili prosadit. Avšak pokud je absolutistická monarchie jedinou myslitelnou formou francouzské vlády, potom je jediná strategie liberálů jednoduchá, tedy alespoň papírově – konvertovat krále. A tak byla strategie klasických liberálů, od snahy abbého Clauda Fleuryho a jeho schopného studenta arcibiskupa Fénélona v pozdním sedmnáctém století, až po fyziokraty a Turgota v pozdním století osmnáctém, konvertovat vládce.

Šlo o dobře situované liberály, kteří měli prostor pro vykonání strategie, kterou lze nazvat „revolucí shora“. Všichni měli totiž dobré místo u dvora. Arcibiskup Fénélon věřil v nejstaršího králova syna a vychovával z vévody burgundského zapáleného klasického liberála. Avšak viděli jsme, jak se tyto pečlivě spletené plány obrátily v prach, když vévoda zemřel na nemoc v roce 1711, pouhé čtyři roky před smrtí samotného Ludvíka.

O půl století později se dr. Quesnay opět propracovával přes královu milenku Madame de Pompadour a svou pozici u dvora plán ke konvertování vladaře. Úspěch byl pouze částečný. Když se Turgot, jenž souhlasil s fyziokraty v laissez-faire, stal ministrem financí a začal s ostrými liberálními reformami, setkal se okamžitě se zdí opozice, která ho sesadila z úřadu pouhé dva roky po jmenování. Jeho reformy byly se zlobou odstraněny.  Vrcholní fyziokraté byli králem Ludvíkem XVI. vyhoštěni, jejich časopis potlačen a Mirabeau dostal nařízeno ukončit své slavné úterní večerní semináře.

Strategie fyziokratů se ukázala jako chybná a to nejen kvůli rozmarům konkrétního panovníka. I kdyby dokázali monarchu přesvědčit, že svoboda vede ke spokojenosti a prosperitě poddaných, jeho vlastním zájmem je maximalizace vládního vydírání a tím i své vlastní moci a vlastního bohatství. Navíc monarcha nevládne sám, ale je hlavou vládnoucí koalice byrokratů, šlechty, privilegovaných monopolistů a feudálních pánů. Ve zkratce vládne jako hlava mocné elity či „vládnoucí třídy“. Je teoreticky možné, ale velmi nepravděpodobné, že by král a zbytek vládnoucí třídy s radostí obhajovali filozofii a politickou ekonomii, která by ukončila jejich moc a připravila je nakonec o zaměstnání. S jistotou se to nestalo ve Francii a po neúspěchu fyziokratů přišla Francouzská revoluce.

V každém případě se jim podařilo některé vládce konvertovat, přestože toho francouzského nikoliv. Jejich předním žákem mezi světovými vladaři – a jedním z nejzapálenějších a nejmilejších – byl Carl Friedrich, markrabě německého vévodství Bádensko (1728-1811). Mirabeau a jeho dílo přesvědčily markraběte natolik, že napsal konspekt o fyziokracii a snažil se systém zavést na svém panství. V roce 1771 navrhnul německé sněmovně svobodný obchod s obilím a zavedl ve třech bádenských vesnicích impôt unique ze z „čisté“ zemědělské produkce ve výši 20 procent. Vedením experimentu byl pověřen jeho hlavní rádce, zapálený německý fyziokrat Johann August Schlettwein (1731-1802), profesor ekonomie na univerzitě v Gießenu. Avšak experiment byl za pár let ve dvou vesnicích ukončen, přestože vesnice Dietlingen si stále ponechala jedinou daň až do roku 1792. Na několik let přivezl markrabě také Du Ponta de Nemours, aby se stal rádcem a učitelem jeho syna.

Při jedná zaznamenáníhodné schůzce se vášnivý markrabě bádenský zeptal svého mistra Mirabeau, zda fyziokratický ideál nečiní vládce zbytečnými. Možná by se vyreformovali z úřadu. Markrabě vytušil anarchistickou – nebo alespoň republikánskou – podstatu pod laissez-faire libertarianismem a učením přirozených práv. Avšak Mirabeau, oddaný stejně jako všichni fyziokraté absolutistické monarchii, couvnul a ostře připomněl svému mladšímu žákovi, že přestože by byla ideálně role suveréna omezená, stále by byl vlastníkem veřejnosti a zachovatelem společenského řádu.

S fyziokracíí koketovalo i několik dalších evropských vladařů. Jedním z nejhorlivějších byl Leopold II., velkovévoda toskánský a pozdější rakouský císař, jenž nařídil svými ministrům, že s nimi bude konzultovat Mirabeau, a přišel s několika fyziokratickými reformami. Fyziokracie se dotknul i rakouský císař Josef II. Dalším nadšeným fyziokratem byl švédský král Gustav III., od nějž dostal Mirabeau vysoký řád nově založeného Řádu Vasova, založeného k odměňování za služby v zemědělství. Du Pont se záhy stal rytířem tohoto řádu. Když byl po pádu Turgota potlačen fyziokratický časopis, spojili se král Gustav a markrabě bádenský a pověřili Du Ponta, aby editoval časopis, který bude vydáván v jejich zemích.

Avšak fyziokratický apel na monarchii ztratil téměř veškerý vliv, když vypukla Francouzská revoluce. Po ní byla samozřejmě fyziokracie se svým pro-zemědělským zaměřením a oddaností absolutistické monarchii zdiskreditována nejen ve Francii, ale všude v Evropě.