14.4. - Turgot - Teorie výroby a distribuce

V jednom ohledu Turgotova teorie výroby následovala fyziokraty, a to v nešťastném názoru, že pouze zemědělství je produktivní, v důsledku čehož by měla existovat jediná pozemková daň. Avšak jádro jeho výrobní teorie se od fyziokratů dost lišilo. Před slavným příkladem Adama Smithe s továrnou na špendlíky a před jeho důrazem na dělbu práce rozpracoval vnímavou analýzu této dělby Turgot ve svém Ohlédnutí:

„Pokud by měl ten samý člověk, jenž vlastní půdu a pěstuje na ní rozličné plodiny, vykonávat sám všechny mezikroky, jistě by v tomto úkolu zle neuspěl. Velká část těchto úkonů vyžaduje péči, pozornost a dlouhou zkušenost, což jsou vlastnosti získatelné pouze neustálou prací a na velkém množství materiálu.“

Dokonce, i když někdo

„úspěšně vydělá jednu kůži, potřebuje pouze jeden pár bot - co bude dělat se zbytkem? Měl by zabít vola kvůli jednomu páru bot? … To samé platí u všech ostatních lidských potřeb. Kdyby je měl naplňovat člověk sám na své půdě a svou prací, plýtval by časem a pílí, přičemž by skončil v každém ohledu s horšími věcmi a s hůře kultivovanou půdou.“

I když měla být produktivní pouze půda, Turgot pohotově přiznal, že přírodní zdroje musí být přetvořeny lidskou prací a že ta musí vstoupit do všech stádií výrobního procesu. Turgot tak vypracoval prvopočátek zásadní rakouské teorie výroby závislé na čase, která prochází různými stádii, z nichž každé trvá určitý čas a že základními třídami výrobních faktorů je půda, práce a čas.

Jedním z pozoruhodných příspěvků Turgota k ekonomii, jehož význam byl ztracen až do dvacátého století, bylo brilantní a téměř plně vlastní odvození zákona klesajících výnosů, či jak může být nazýván, zákona variabilních proporcí. Tento klenot se vytvořil díky soutěži, kterou Turgot vymyslel pro Královskou zemědělskou společnost v Limoges, s cenami za eseje o nepřímém zdanění. Turgot nebyl spokojený s vítěznou fyziokratickou esejí Guérineaua de Saint Péravy a rozhodl se rozvinout svůj pohled v díle „Poznámky k článku Saint-Péravy“ (1767). V něm Turgot zacílil na srdce fyziokratického omylu, Tableau, což byl předpoklad fixních proporcí různých výdajů odlišných tříd lidí. Turgot však upozornil, že tyto proporce se mění stejně jako proporce fyzických výrobních faktorů. Například v zemědělství nejsou žádné konstatní proporce faktorů, jelikož se mění s vědomostmi farmářů, hodnotou půdy, technikou použitou při výrobě a přirozeností půdy a klimatických podmínek.

Turgot šel dále a prohlásil, že „i když se uplatní ve stejném oboru, [výroba] není v proporci [k růstu faktoru] a nikdy nelze předpokládat, že jeho zdvojnásobení povede ke zdvojnásobení výroby“. Nejenže jsou faktory v proporci k výrobě variabilní, ale také po určitém bodě „jsou všechny další výdaje zbytečné a jejich nárůst přináší újmu. V takovém případě by vstupy vzrostly bez zvýšení výroby. Proto existuje maximální bod výroby, který je nemožné překročit…“ Navíc po maximálním bodu je „mnohem pravděpodobnější, že s dalším zvyšováním vstupů povede k místu, kde nepřinesou nic, jelikož každý další bude méně a méně produktivní“. Na druhou stranu se stane totéž ve stejné míře, když farmář sníží od bodu maxima množství faktorů.

Ve zkratce Turgot v plně rozvinuté podobě vypracoval analýzu klesajících výnosů, která nebyla do dvacátého století překonána či snad vyrovnána.

(Dle Schumpetera dokonce do roku 1911, kdy napsal do časopisu článek Edgeworth!) Turgot tak slovy vysvětluje známý diagram současné ekonomie:

Růst faktorů produkce ve zkratce zvyšuje mezní produktivitu (množství vyrobené každým navýšením faktorů) až do maximálního bodu AB, po němž mezní produkt klesá až na nulu a poté je záporný.