14.5. - Turgot - Teorie kapitálu, podnikatelství, úspor a úroku

V souboji vynikajících příspěvků A. R. J. Turgota o ekonomické teorii je nejpozoruhodnějším jeho teorie kapitálu a úroku, která na rozdíl od užitku a dalších vyrostla prakticky z ničeho bez odkazu k předchozím objevům. A nejen to, Turgot vypracoval téměř kompletní rakouskou teorii kapitálu a úroku století před tím, než byla předložena ve své definitivní formě Eugenem von Böhm-Bawerkem.

Turgotova teorie kapitálu se ozývala u britských klasických ekonomů a také rakušanů. Ve svých slavných Ohlédnutích upozorňuje, že bohatství je akumulováno skrze nespotřebovanou a uspořenou roční výrobu. Úspory jsou akumulovány v podobě peněz a poté investovány v různých kapitálových statcích. Navíc, jak Turgot upozornil, „kapitalista-podnikatel“ musí nejprve akumulovat uspořený kapitál, aby mohl „s předstihem“ zaplatit zaměstnancům, zatímco pracují na výrobku. V zemědělství musí kapitalista-podnikatel nejprve naspořit, aby zaplatil dělníky, nakoupil dobytek, zaplatil za budovy, za vybavení apod., až do sklizně a prodeje, čímž nahradí své prvotní platby. A tak je to ve všech výrobních odvětvích.

Něco z toho přejal Adam Smith a pozdní britští klasikové. Avšak nepodařilo se jim přijmout dva zásadní body. Jedním je Turgotův kapitalista, jenž byl také kapitalistou-podnikatelem. Ten nejen akumuloval úspory pro dělníky a další výrobní faktory, ale také jak upozornil dříve Cantillon, nesl riziko nejistoty na trhu. Cantilonova teorie podnikatele jako nositele rizika čelícího nejistotě, čímž dostává tržní podmínky do rovnováhy, postrádala jeden klíčový prvek – analýzu kapitálu a zjištění, že hlavní hybnou silou tržní ekonomiky není jakýkoliv podnikatel, ale kapitalista-podnikatel, člověk kombinující obě funkce. [1] Přesto byl, jak tvrdí profesor Hoselitz, tento pozoruhodný Turgotův úspěch v rozvoji teorie kapitalisty-podnikatele „kompletně ignorován“ až do dvacátého století. [2]

Britští klasikové nejen absolutně opomíjeli podnikatele, ale také nedokázali vstřebat Turgotův proto-rakouský důraz na klíčovou roli času ve výrobě a faktu, že odvětví může vyžadovat mnoho stádií výroby s dlouhými periodami plateb s předstihem před výrobou a prodejem. Turgot vnímavě upozornil, že právě vlastník kapitálu

„čeká na prodej kůže, jenž mu vrátí všechny předchozí platby, ale také přinese zisk dostatečný ke kompenzaci za hodnotu, jakou by pro něj tyto peníze měly, pokud by je vypůjčil, a mzdu za svou práci a péči, za své riziko a také za svůj um.“

V této pasáži Turgot předznamenal rakouský koncept nákladů obětované příležitosti a upozornil, že kapitalista bude mít tendenci získávat imputovanou mzdu a náklady příležitosti, které obětoval neinvestováním peněz jinde. Ve zkratce kapitalistovy účetní zisky směřují k rovnováze v dlouhém období navýšené o imputovanou mzdu za práci a zručnost. V zemědělství, ruční výrobě i v jakémkoliv jiném odvětví výroby jsou dvě základní třídy výrobců – podnikatelé, vlastníci kapitálu, „kteří ziskově investují s předstihem k poskytnutí práce lidem“, a pracovníci či „prostí řemeslníci, kteří nemají jiné vlastnictví než vlastní paže a s předstihem investují pouze vlastní práci a nevytváří žádný zisk, jen obdrží svou mzdu“.

Na tomto místě přejal Turgot část hodnotné myšlenky fyziokratické Tableau, tedy že investovaný kapitál musí dále přinášet stálý zisk skrze oběh výdajů, jinak nastane dislokace výroby a plateb. Turgot k tomu přidal svou analýzu peněz a kapitálu a upozornil, že před rozvojem peněz v podobě zlata či stříbra byl rozsah podnikatelství, výroby a obchodu velmi omezený, protože k rozvinutí dělby práce a stádií výroby je nezbytné akumulovat velké sumy kapitálu a podniknout širokou směnu, což nelze bez peněz.

Turgot poznal, že úspory „předcházející“ výrobní faktory jsou klíčem k investicím a že tento proces lze rozvinout pouze v peněžní ekonomice, načež se vydal ke klíčovému „rakouskému“ poznatku. Jelikož peníze a kapitál před výrobními faktory jsou ve všech odvětvích nepostradatelné, pracovníci jsou ochotní platit kapitalistům část produkce za službu v podobě plateb před budoucími výnosy. Ve zkratce, úrokový zisk z investice (který švédský „rakušan“ Knut Wicksell přes století později nazval „přirozenou úrokovou mírou“) je platbou pracovníků kapitalistům za platbu dnes, aby nemuseli čekat za svůj příjem roky. Jak to říká Turgot ve svých Ohlédnutích:

„Jelikož je kapitál nepostradatelným základem všech lukrativních podniků,… nemají pilní lidé s láskou k práci bez kapitálu či ti, kdož ho nemají dostatek pro podnik, jehož by se chtěli účastnit, problém s rozhodnutím vzdát se ku prospěchu vlastníků tohoto kapitálu či peněz, kteří jsou ochotni jim věřit, části zisků, které očekávají v budoucnosti výměnou za předčasnou platbu.“

V následujícím roce ve svých jiskřivých komentářích k článku Saint-Péravyho Turgot rozšířil svou analýzu úspor a kapitálu směrem k předzvěsti Sayova zákona. Turgot vyvrátil předkeynesiánský strach fyziokratů, že neutracené peníze „vytečou“ z toku výrobků a plateb a tím zničí ekonomiku. Ve výsledku byli fyziokraté proti úsporám per se. Turgot však upozornil, že předčasné platby jsou ve všech podnicích klíčové a kde jinde by se měly vzít než z úspor? Také upozornil, že není žádný rozdíl mezi úsporami poskytnutými pozemkovými vlastníky či podnikateli. Aby byly podnikatelské úspory dostatečně vysoké k akumulaci kapitálu a rozšíření výroby, musí být zisk vyšší než množství potřebné k reprodukci současných podnikatelských výdajů (tj. k obnovení zásob, kapitálových statků atd., které se opotřebovávají).

Turgot dále poukazuje na to, že fyziokraté bez důkazu předpokládají, že úspory jednoduše plynou mimo ekonomiku a snižují ceny. Místo toho se peníze do oběhu vrací, úspory se okamžitě použijí k nákupu pozemků, tedy investují se v předstihu před platy dělníků a dalších výrobních faktorů nebo se s úrokem půjčí. Všechna tato využití úspor vrací do peníze zpět do oběhu. Například předčasné platby za kapitál se do oběhu vrací skrze platby za vybavení, budovy, materiál či mzdy. Nákup pozemku přesouvá peníze k prodejci pozemku, který obratem nakoupí něco jiného, splatí dluh či peníze zapůjčí. Tak či tak, peníze se okamžitě vrací do oběhu.

Následně se pustil do podobné analýzy toků spotřeby v situaci úročených úspor. Pokud si spotřebitel půjčí peníze, dělá to kvůli spotřebě a peníze se tak vrací do oběhu. Pokud si půjčí, aby splatil dluh či koupil pozemek, stane se totéž. A pokud si půjčí podnikatel, využije půjčku k předčasné platbě v podobě investice a peníze se taktéž vrátí do oběhu.

Uspořené peníze se tedy neztrácí, ale vrací se do oběhu. Navíc je hodnota úspor investovaných do kapitálu mnohem vyšší než hodnota úspor v matracích, jelikož se v investicích vrací do oběhu rychleji. Turgot nadto upozornil, že i kdyby rostoucí úspory skutečně vyjmuly z oběhu na dlouhou dobu určité peníze, bude nižší cena výrobku podnikateli více než kompenzována zvýšením předčasných investic a následně vyšší výrobou a nižšími výrobními náklady. Zde Turgot představil zárodek mnohem pozdější analýzy vlivu úspor na prodlužování výrobní struktury z děl von Misese a von Hayeka.

Vrcholem Turgotova příspěvku ekonomické teorii byla sofistikovaná analýza úroku. Už jsme viděli Turgotovo pozoruhodné zjištění, že úrok z investice je cenou placenou pracovníky kapitalistovi-podnikateli za předčasné platby z úspor. Turgot také popsal – s obrovským předstihem před ostatními – vztah mezi přirozenou úrokovou mírou a úrokem z půjček. Například ukázal, že se tyto dvě míry musí na trhu přibližovat, jelikož vlastníci kapitálu neustále srovnávají svůj očekávaný výnos v různých oblastech, ať už jde o půjčky či o přímé investice do výroby. Věřitel prodává užití svých peněz a dlužník si jej kupuje, přičemž „cena“ těchto půjček, tedy úrok z půjčky, bude určena stejně jako v případě komodit nabídkou a poptávkou na trhu. Zvýšená poptávka po úvěrech („mnoho dlužníků“) zvyšuje úrokovou míru. Zvýšená nabídka půjček („mnoho věřitelů“) ji snižuje. Lidé si půjčují z mnoha důvodů, jak jsme již viděli: aby měli podnikatelský zisk, k nákupu pozemků, k platbě dluhu či na spotřebu. Věřitelé se zajímají pouze o dvě věci: o úrok a o bezpečnost svého kapitálu.

Zatímco je na trhu tendence k vyrovnávání úrokových sazeb a úrokových výnosů z investic, půjčky jsou rizikovou formou využití úspor. Proto budou investice v rizikových oblastech uskutečněny, pouze pokud podnikatelé předpokládají vyšší zisk než je výnos z úroků půjčky. Turgot také upozornil, že vládní dluhopisy budou mít tendenci stát se nejméně rizikovou investicí, a proto budou nést nejnižší výnos. Prohlásil, že „skutečným zlem“ vládního dluhu je jeho výhoda pro dlužníky, skrze kterou vnáší jejich úspory do „sterilního“ a neproduktivního užití, zatímco v produktivním užití zůstává úroková míra vyšší (nebo jak bychom dnes řekli, veřejný dluh „vytěsňuje“ produktivní soukromé užití úspor).

Kladl důraz na analýzu podstaty a využití půjček s úrokem, kde se pustil do pronikavé a tvrdé kritiky zákonů proti lichvě, které se fyziokraté stále snažili obhajovat.

Půjčka, tvrdil Turgot, „je vzájemná a dobrovolná smlouva mezi dvěma stranami, kterou uzavřeli, jelikož je pro ně výhodná“. A smlouva o půjčce je tedy ipso facto výhodná jak pro věřitele, tak pro dlužníka. Turgot předložil přesvědčivý důkaz: „Kde můžeme objevit zločin ve smlouvě, která je výhodná pro obě strany, se kterou obě strany souhlasily a která zjevně neubližuje nikomu jinému?“ V účtování úroku není žádné vykořisťování, stejně jako není v prodeji čehokoliv jiného. Útok na věřitele, který úrokem „zneužívá“ dlužníka, jenž potřebuje peníze, „je stejně absurdní jako tvrdit, že pekař požadující peníze za svůj chléb zneužívá kupce, který potřebuje chléb“.

Pokud lze peníze utracené za chléb považovat za jeho ekvivalent, potom jsou stejným způsobem „peníze, které dlužník získá dnes, srovnatelné s kapitálem a úrokem, který slíbil vrátit zpět po určité době“. Ve zkratce, smlouva o půjčce ustavuje současnou hodnotu budoucí platby kapitálu a úroku. Dlužník získává možnost užívat peníze během trvání půjčky; věřitel je této možnosti zbaven; cena této výhody či nevýhody se nazývá „úrok“.

Je pravdou, říká Turgot scholastickému křídlu bojujícímu proti lichvě, že jsou peníze jako „hromada kovu“ neplodné a nic neprodukují, avšak peníze úspěšně vložené do podnikání přináší zisk a peníze investované do pozemku rentu. Věřitel se během doby trvání půjčky vzdává nejen držby kovu, ale také zisku, který by mohl investicí získat, „zisku či renty, kterou by mohl skrze půjčené získat a na úrok, který mu vynahrazuje tuto ztrátu, tedy nelze pohlížet jako na nespravedlivý“. Turgot tak vkládá svou analýzu a ospravedlnění úroku do obecného poznání nákladů obětované příležitosti, zde ušlého zisku z půjčování peněz. Nakonec nad to všechno Turgot prohlásil, že existuje vlastnické právo věřitele, což je klíčové a nemělo by být přehlíženo. Věřitel má

„právo vyžadovat úrok ze své půjčky jednoduše protože dané peníze jsou jeho vlastnictvím. Jelikož jde o vlastnictví, může si ho svobodně ponechat…; pokud ho ale půjčí, může nastavit k půjčce jakékoliv podmínky, které uzná za vhodné. Tím dlužníkovi nijak neškodí, jelikož on sám musí s podmínkami souhlasit a nemá žádné právo na cokoliv nad půjčenou sumu.“

O biblické pasáži z Lukáše, která volala po půjčkách bez zisku a která byla po staletí využívána k odmítání úroku, Turgot tvrdil, že její rada byla jednoduše pravidlem dobročinnosti, „chvályhodným a štědrým jednáním“, avšak nikoliv požadavkem spravedlnosti. Lidé stojící proti lichvě, vysvětloval Turgot, se nikdy neuchýlili ke konzistentnímu postoji donucení všech k bezúročným půjčkám.

V jednom ze svých posledních příspěvků, ve velmi vlivném „Článku o půjčování na úrok“ (1770)vypracoval A. R. J. Turgot svou kritiku zákonů o lichvě, která rozvíjela jeho pozoruhodnou teorii úroku [3]. Upozornil, že zákony o lichvě nejsou rigorózně vynucovány, což vede k široce rozšířeným černým trhům s půjčkami. Avšak stigma lichvy přetrvává a spolu s ním i všudypřítomná nečestnost a neúcta k právu. Zákony o lichvě jsou s tvrdými postihy vynucovány sporadicky a nepředvídatelně.

Nejdůležitější částí tohoto Turgotova článku je důraz na klíčový problém úroku: proč jsou dlužníci ochotni platit za užívání peněz úrok? Odpůrci lichvy, tvrdil, si myslí, že věřitel požadavkem na vrácení vyšší částky získává hodnotu vyšší než je hodnota půjčky a tento přebytek je nějakým způsobem hluboce nemorální. Turgot zde přichází s klíčovým poznatkem: „Je pravda, že splacením jistiny dává dlužník zpět přesně stejnou váhu kovu, kterou mu věřitel poskytnul“. Avšak, dodává, proč by měla být zásadní váha a nikoliv „hodnota a užitečnost pro věřitele a dlužníka?“ Turgot se přiblížil Böhm-Bawerkovi a rakouskému konceptu časových preferencí a naléhá na srovnání „rozdílu v užitečnosti dlužené sumy, která existovala v den půjčky, a užitečnosti stejné sumy, která je vrácena po určitém čase“. Klíčem je časová preference – diskontování budoucnosti a s tím související prémie v současnosti. Turgot upozorňuje na dobře známé tvrzení „lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše“. Jelikož je suma peněz vlastněná nyní „lepší než jistota obdobné sumy za jeden rok či více let“, zaplacená suma se stěží hodnotou rovná stejné sumě vrácené. Dlužník „dává peníze a získává pouze ujištění, že je dostane zpět“. Proč by tato ztráta hodnoty nemohla „být kompenzována zajištěním vyšší sumy v poměru k délce dluhu?“ Turgot uzavírá, že „úrok je právě touto kompenzací“. Dodává, že nelze porovnávat hodnotu půjčených peněz se sumou peněz vrácených, ale „hodnotu slíbené sumy peněz s hodnotou peněz dostupných okamžitě“. Půjčka je právě přesunem sumy peněz výměnou za současný slib sumy peněz v budoucnu. Proto by maximální úroková míra zavedená zákonem omezila prakticky veškeré rizikové půjčky.

Vedle objevu rakouské teorie časových preferencí byl Turgot ve svých Ohlédnutích prvním, kdo upozornil na související koncept kapitalizace, tj. skutečnosti, že současná kapitálová hodnota půdy či jiných kapitálových statků má tendenci na trhu srovnat své očekávané budoucí renty či výnosy, diskontované tržní míro časových preferencí, čili úrokovou mírou. [4]

Jako kdyby to nebyl již dostatečně velký příspěvek k ekonomii, Turgot byl také průkopníkem sofistikované analýzy vztahů mezi úrokovou mírou a „kvantitativní teorií“ peněz. Poukázal na to, že je jisté spojení mezi hodnotou měny vyjádřenou v cenách a úrokovou mírou. Nabídka peněz může být vysoká, a tedy hodnota peněz vyjádřená ve zboží nízká, avšak úrok vysoký. Možná Turgot následoval podobný model Davida Huma, když se ptal, co by se stalo, kdyby se náhle množství stříbra v zemi zdvojnásobilo a zároveň byl tento nárůst kouzlem rovně rozložen mezi všechen lid. Turgot nám konkrétně radil předpokládat, že v zemi je jeden milion uncí stříbra a „následně je do země nějakým způsobem dopraven další milion uncí stříbra, který je rozmístěn do každé peněženky ve stejném poměru, v jakém je rozmístěno zlato z prvního milionu, takže kdo měl dvě unce, má nyní čtyři.“ Turgot poté vysvětluje, že ceny porostou, pravděpodobně se zdvojnásobí, a tedy hodnota stříbra vyjádřená ve zboží klesne. Avšak dodává, že to neznamená, že by klesla úroková míra, jelikož výdaje lidí zůstávají ve stejném poměru, tedy „pokud jsou tyto peníze umístěny na trhu a vydány jejich současnými vlastníky…“ [5] Nové peníze se nebudou půjčovat, jelikož půjčit a investovat lze pouze peníze uspořené.

Turgot samozřejmě tvrdí, že v závislosti na tom, jak jsou ovlivněny poměry mezi spotřebou a úsporami, může nárůst množství peněz zvýšit úrokové míry. Předpokládejte, říká, že se všichni bohatí lidé rozhodnou utratit své příjmy a roční zisky na spotřebu a marnotratně spotřebovat svůj kapitál. Vyšší spotřeba zvýší ceny spotřebitelského zboží a bude mnohem méně peněz k půjčování a na investice, načež spolu s cenami vzrostou úrokové míry. Ve zkratce, spotřeba se zvýší a vzrostou časové preference a s nimi úrokové míry, jelikož lidé více utrácí a méně spoří. A tak je Turgot o více než století napřed v rakouské analýze sofistikovaného vztahu mezi tím, co von Mises nazval „peněžní vztah“ – vztah mezi nabídkou peněz a poptávkou po nich, jenž determinuje ceny či cenovou hladinu – a mírou časové preference, která determinuje poměr mezi spotřebou a úsporami a úrokovou míru. I zde byly počátky rakouské teorie hospodářského cyklu, tedy vztahu mezi rostoucí nabídkou peněz a úrokovou mírou.

Ke změně míry časové preference a úroku Turgot tvrdil, že růst spořivosti snižuje úrokové míry a zvyšuje množství úspor a akumulaci kapitálu a na druhé straně růst poptávky po luxusu činí pravý opak. Spořivost, poznamenává Turgot, pomalu po staletí v Evropě roste a s ní mají úrokové míry tendenci klesat. Různé úrokové míry a míry výnosu z půjček, investic, půdy apod. mají tendenci se rovnat napříč trhem jedné jediné míře výnosu. Kapitál, píše Turgot, se přesouvá z odvětví s nízkým ziskem do oblastí a odvětví se ziskem vyšším.

[1] Profesor Hebert a professor Link v osvětlující současné práci o dějinách teorie podnikatele rozebírají problém, zda je podnikatelem pouze kapitalista nebo zda jsou všichni, včetně zaměstnanců bez kapitálu, podnikateli. Turgotův pohled je považován za krok zpět od Cantillonova širšího konceptu podnikatelství. Avšak důležité je, že kapitalista-podnikatel je hybnou silou tržní ekonomiky a soustředěním se poprvé na tuto životně důležitou postavu učinil Turgot obrovský krok kupředu. Tento úspěch můžeme oslavovat, i přestože je pravdou, že Turgot zamítnul širší a méně důležité oblasti podnikatelství. Robert F. Hebert a Albert N. Link, The Entrepreneur: Mainstream Views and Radical Critiques (New York: Praeger, 1982), stránky 14-29 a dále.
[2] Bert F. Hoselitz, 'The Early History of Entrepreneurial Theory', v J. Spengler and W.
Allen (eds), Essays in Economic Thought (Chicago: Rand McNally and Co., 1960), str .257.
[3] Turgotův článek byl oslavován v pozoruhodném díle Benthama Obhajoba lichvy a přetištěno spolu s touto esejí ve svých francouzských a španělských překladech v pozdních dvacátých letech devatenáctého století.
[4] Jak to říká Turgot: „kapitál je ekvivalentem renty rovné fixní části daného kapitálu a naopak, roční renta představuje kapitál rovný množství této rentě opakované po určitý čas a měnící se spolu s rostoucím či klesajícím úrokem.“
[5] Zatímco Hume-Turgotův model je velmi užitečný  v izolování a ujasnění rozdílů mezi cenovou hladinou a úrokem a ve zdůraznění významu změny množství peněz, jde stále o krok zpět od Cantillonovy sofistikované procesní analýzy.