14.8. - Další francouzští a italští teoretici užitku v osmnáctém století

Vzhledem ke svým významným příspěvkům k ekonomické teorii musíme zmínit ještě dva francouzské ekonomy. Abbé Fernandino Galiani (1728-1787) byl fascinující osobou a lze ho považovat za z velké části Francouze, přestože byl z Neapole. Galiani byl vychován svým strýcem, vrchním královským almužnářem, a brzy se dostal do styku s předními osobnostmi neapolského myšlení a kultury. Ve věku 16 let Galiani přeložil některá Lockeova díla o penězích do Italštiny a započal osmileté studium peněz. Během tohoto období vstoupil do řádu. Ve věku 23 let vydal své pozoruhodné hlavní dílo Della Moneta (O penězích) (1751), které představilo teorii hodnoty statků a peněz na bázi užitku a vzácnosti. Naneštěstí nebylo dílo nikdy plně přeloženo z Italštiny do jiného jazyka.

V roce 1759 se stal abbé Galiani tajemníkem a později hlavou neapolské ambasády v Paříži, kde zůstal deset let a kde se tento nevyzpytatelný, duchaplný a sečtělý 1,4 metru vysoký muž stal lvem pařížských salónů. Po návratu do Itálie se cítil jako vyhnanec z milované Francie, přestože následně napsal několik menších děl o lingvistice a politice a zastával několik předních pozic ve státní službě.

Galiani v návaznosti na pozdní scholasticko-francouzsko-italskou tradici chápal hodnotu statků jako subjektivní hodnocení spotřebitelů. Hodnota není vložená v dané věci, upozornil, ale „jakýsi vztah mezi vlastnictvím jednoho statku a myšlenkou na jiný“. Člověk vždy porovnává hodnocení jednoho statku s jiným a směňuje jeden za druhý tak, aby si zvýšil úroveň uspokojení. Množství poptávaných statků je inverzní k ceně a užitek z každého statku je inverzní k nabídce. Galiani si byl stejně jako jeho předchůdci vědom zákona klesajícího užitku a zastavil se těsně před mezním konceptem, avšak byl schopen vyřešit „paradox hodnoty“ – myšlenku, že užitná hodnota nesouvisí s cenou, jelikož chléb či voda jsou na trhu levné, přestože jsou pro lidi velmi užitečné, zatímco tretky jako diamanty jsou velmi drahé.

Galiani velice bystře a s vnímavostí a obvyklým vkusem píše:

„Je zjevné, že vzduch či voda, pro člověka tolik užitečné, nemají žádnou hodnotu, protože nejsou vzácné. Na druhou stranu i pytel písku z břehů Japonska by byl velice vzácnou věcí, ale pokud nemá nějaký užitek, nemá žádnou hodnotu.“

Poté ukazuje onen domnělý paradox skrze citaci italského autora sedmnáctého století Bernarda Davazatiho. Davanzati naříká, že „Živá kráva je ušlechtilejší než zlatá kráva, ale o kolik je levnější!“, zatímco „jiní říkají: ‘Libra chleba je užitečnější než libra zlata.’“ Galiani to brilantně rozkládá:

“To je chybný a hloupý závěr. Je založen na zanedbání skutečnosti, že ‘užitečné’ a ’méně užitečné’ jsou relativní koncepty, které závisí na specifických okolnostech. Pokud někdo potřebuje chléb a zlato, je pro něj určitě chléb užitečnější. To je otázka života, jelikož nikdo by se nevzdal chleba místo zlata, jinak by zemřel hlady. Lidé těžící zlato nezapomínají jíst a spát. Avšak někdo, kdo se najedl do sytosti, bude pokládat chléb za nejméně užitečnou věc. Bude uspokojovat jiné své potřeby. To ukazuje, že drahé kovy jsou ukázkou luxusu, to jest statusu, kdy jsou všechny základní potřeby uspokojeny. Davanzati tvrdí, že jediné vejce za cenu půl gránu zlata by mělo pro v žaláři deset dní hladovějícího hraběte Ugolina hodnotu života – hodnotu vyšší než všechno zlato světa. Avšak tím nešikovně zaměňuje cenu zlata zaplacenou za vejce někým, kdo není v ohrožení smrti hladem, s potřebami hraběte Ugolina. Jak si může být Davnzati tak jistý, že by hrabě za vejce nezaplatil 1000 gránů zlata? Davanzati zjevně učinil chybu a přestože si jí není vědom, jeho další poznámky ukazují, že má na víc. Říká: Jak ošklivé zvíře je krysa. Avšak když bylo obléháno Casilino, ceny byly tak vysoké, že krysa se prodávala za ohromných 200 guldenů – a nešlo o vysokou cenu, jelikož prodávající mohl umřít hlady a kupující si zachránit život.“

Profesor Einaudi nás v roce 1945 informuje, že „jde o klasickou pasáž, která je na italských seminářích citována vždy jako ilustrace principu klesajícího užitku“. Vedle osvětlení tohoto zásadního principu tato pasáž také ukazuje, jak lidé nasyceni chlebem obrací pozornost na spotřebu obětovaných statků. [1]

Vedle subjektivistického a před-rakouského přístupu k užitku a hodnotě statků Galiani také představuje stejný přístup k úroku z půjček, přičemž předkládá v pasážích, které ovlivnily Turgota, alespoň prvopočátky teorie časových preferencí a úroku. Galiani píše:

„Z toho plyne míra směny a míra úroku – bratr se sestrou. První srovnává aktuální a prostorově vzdálené peníze. Funguje na bázi zjevného ážia, jež… srovnává reálnou hodnotu jednoho s druhým, přičemž první je kvůli nepohodlí či vyššímu riziku nižší. Úrok srovnává současné a budoucí peníze. Zde je časový efekt stejný jako v případě prostorového u míry směny. Základem každé smlouvy je rovnost skutečné hodnoty.“

Galiani definuje půjčku jako „vzdání se statku se zárukou, že se vrátí stejný statek, nic víc“. Avšak v kontrastu ke staletí dlouhé tradici autorů píšících proti lichvě, kteří na základě stejné premisy zavrhli veškerý úrok jako nelegitimní, Galiani upozorňuje na to, co je později považováno za základní myšlenku rakouské školy – statek, v tomto případě „stejný“, není popsán svými fyzickými vlastnostmi či podobností, ale svou subjektivní hodnotou pro jednajícího jednotlivce. Galiani píše, že se ti, kdo obvykle definují ekvivalenci statků na základě „váhy či podobnosti formy“, soustředí pouze na fyzické objekty směny (například na jednotky peněz). Avšak dodává, že tím ukazují „jak málo rozumí lidskému jednání“. Galiani naopak zdůrazňuje, že věci nemají hodnotu na základě vlastních objektivních charakteristik, ale jde o „vztah věcí k našim potřebám“. Proto jsou „statky stejné, pokud jsou pro toho, kdo je považuje za stejné, stejně vhodné“.

Další předzvěstí rakouského přístupu byly Galianiho úvahy o teorii rozdělování, které nezazněly až do doby Böhm-Bawerka, jenž pravděpodobně nezávisle na Galianim přišel s podobnou, avšak úplnější analýzou o století a půl později. Galiani v Della Moneta naznačil, že hodnotu neovlivňuje cena práce, ale je tomu naopak – hodnota ovlivňuje cenu práce. Konkrétněji řečeno, užitek z výrobků a vzácnost různého druhu práce ovlivňuje cenu práce na trhu. Přestože svou diskuzi začíná tvrzením, že práce ve smyslu lidské energie „je jediným zdrojem hodnoty“, rychle upozorňuje, že lidské schopnosti se natolik liší, že se musí lišit i cena práce. Tedy:

„Věřím, že hodnota lidských schopností je určena stejně jako u neživých věcí a omezena stejnými principy vzácnosti a užitku. Prozřetelnost vložila do lidí různé schopnosti k různému obchodu, avšak v různých úrovních vzácnosti… Ceny tedy neurčuje pouze užitek. Bůh učinil lidi, kteří se věnují obchodům s nejvyšším užitkem a které lze nazvat vínem a chlebem lidstva, nejpočetnější, pročež jejich práce nemůže být velmi hodnotná. Naopak učenci a filozofové, které lze nazvat klenoty mezi schopnými, si zaslouží vysoké ocenění.“

Galiani byl nepochybně příliš optimistický, když psal o „vysokém ocenění“ učenců a filozofů na trhu. Přehlédnul svůj oslnivý příklad vzácného statku „pytel písku z břehů Japonska“, jenž má i přes svou vzácnost malý nebo žádný užitek či hodnotu pro spotřebitele.

V teorii řádných peněz vydláždil Abbé Galiani cestu pro rakouskou Mengerovu-Misesovu analýzu původu peněz, když ukázal, že peníze – prostředek směny – musí mít původ na trhu jako užitečný kov a že je nelze vybrat de novo jako dohodu na základě určité společenské smlouvy. V živém útoku na „dohodnuté peníze“, který lze aplikovat na jakékoliv vysvětlení vzniku státu na základě společenské smlouvy, se Galiani posmívá

„těm, kteří trvají na tom, že všichni lidé kdysi došli ke shodě a uzavřeli smlouvu, která učinila per se neužitečné kovy penězi, čímž jim přisoudili hodnotu. Kde se tyto schůze všech lidí uskutečnily a k jakým závěrům došly? V kterém století? Kde? Kdo byli ti zástupci, s jejichž pomocí dosáhli Španělé a Číňané, Gótové a Afričané shody tak trvalé, že se jejich názory nezměnily po mnoho století?“

Galiani upozornil, že tržně zvolený kov musí být obecně přijímaný a musí tedy mít hodnotu jako nepeněžní komodita, musí být snadno přenosný, trvalý, stejné kvality, jednoduše rozpoznatelný, snadno počitatelný a složitý k padělání. Galiani byl moudřejší než Smith či Ricardo po něm, když varoval, že by se peníze neměly považovat za ideálně neměnné měřítko hodnoty, jelikož hodnota účetní jednotky se nezbytně mění spolu se změnou kupní síly peněz, a proto nemůže takové neměnné měřítko existovat. Jak to typicky štiplavě píše sám Galiani: „Konečně, tento koncept stabilních peněz je snem, mánií. Každý nově objevený bohatší důl okamžitě mění veškerá měřítka změnou ceny měřených statků, aniž by se změnily samotné peníze.“

Je bez pochyb, že Galiani v celém díle Della Moneta uchytil svou analýzu v konceptuálním rámci přirozeného práva. Přirozená práva, vysvětloval, mají v ekonomických zákonech všeobecnou platnost, stejně jako ji mají zákony gravitaci či tekutin. Stejně jako fyzikální zákony, ekonomické zákony lze porušovat jen na vlastní nebezpečí – jakékoliv jednání proti přirozenému řádu je odsouzeno k neúspěchu.

Abbé dokazoval tuto myšlenku poukázáním na hypotetický příklad. Předpokládejme, že mohamedánská země náhle konvertuje ke křesťanství. Dříve zakázané pití vína se najednou stane legálním a kvůli nízké dostupné zásobě začne jeho cena růst. Obchodníci začnou do země víno dovážet a do oboru vstoupí noví výrobci vína, a to do té doby, než zisky v tomto odvětví klesnou zpět na svou normální rovnovážnou úroveň, „stejně jako když jsou veslem dělány vlny, kdy se po zmateném a nepravidelném pohybu hladina vrací na svou původní úroveň.“

Tato rovnovážná činnost trhu, kterou Galiani ukazuje i na trhu peněz, je zázračně poháněna vlastním zájmem, chamtivostí a touhou po zisku:

„Tuto rovnováhu nádherně doprovází hojnost věcí a pozemský blahobyt, přestože plyne nikoliv z lidské prozíravosti či ctnosti, ale tolik hanebně z hanebného zisku. Prozřetelnost upravila řád všeho při své nekonečné lásce k lidem tak, že jsou naše hanebné vášně často navzdory nám samotným ku prospěchu celku.“

Galiani uzavírá, že tento ekonomický proces je řízen „nejvyšší rukou“ (viz podobnost s „neviditelnou rukou“ Adama Smithe o generaci později!).

Peníze samozřejmě umožňují všem lidem „žít pospolu“, být závislí jeden na druhém a zásadně vydělávat na sledování vlastních cílů. Jak to výmluvně popsal Galiani:

„Viděl a jsem a každý může vidět, že obchod a peníze, jež ho řídí, nás vynesli z nuzného přirozeného stavu, kde každý myslí sám na sebe, do velmi šťastného stavu společného soužití, kde každý myslí na ostatní a pracuje pro ně. A to nikoliv kvůli ctnostným principům a zbožnosti (které jsou na úrovni celých národů nedostatečné), ale kvůli živobytí za účelem vlastního zájmu a blahobytu.“

Galianiho analýza je hnána originální a hlubokou analýzou myšlenkového pozorování toho, co se děje v různých společenských systémech. Upozornil například, že k obejití nepohodlnosti barterové směny mohou lidé zkusit „žít pospolu“ doslova v komunitách, jako jsou kláštery, avšak to je stěží možné pro celé národy. Ve větších společnostech musí existovat systém, kde každý vyrábí, co chce, a poté to umístí do veřejných skladů, kde si každý vezme to, co potřebuje. (Galiani by to mohl popsat jako „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“.) Avšak takový systém by se zhroutil, jelikož by se líní lidé snažili žít na úkor vykořisťovaných tvrdě pracujících, kteří by kvůli tomu začali pracovat méně. Onen veřejný sklad by však na druhou stranu mohl vydat výrobcům „stvrzenky“, které by mohli prodat za jiné zboží za relativní ceny nastavené vladařem, přičemž i zde je problém v tom, že vladař může navyšovat peněžní zásobu tiskem vysokého množství těchto stvrzenek. Jediné rozumné peníze jsou tedy kovové.

Galianiho mladistvé dílo O penězích bylo velkým přínosem ekonomii. Jako mladý a náruživý katolík, abbé a monsignore se Galiani v Paříži stal svobodomyslným, roué a osvojil si voltairovský důvtip. Během růstu v byrokracii kompletně změnil své ekonomické názory a v roce 1770 vydal dobře známé Dialogy o obchodu s obilím, kde zesměšňoval laissez-faire, svobodný obchod, přirozená práva a samotnou myšlenku zákonů přesahujících čas a prostor. Galiani tak nebyl pouze excelentním teoretikem užitku, ale později i předchůdcem historické školy devatenáctého století.

Ve svých soukromých dopisech Galiani poměrně upřímně odhaluje důvody pro svůj pozdější konzervatismus, přimknutí ke statu quo, cynický machiavelismus a kritiku jakéhokoliv liberalismu či laissez-faire narušování existujícího stavu věcí. Galiani se vymezil proti obavám o blahobyt kohokoliv s výjimkou sebe samotného a píše: „Ďábel si vezme souseda!“ nebo „Veškeré nesmysly a zmatky plynou ze skutečnosti, že je každý zaneprázdněn ostatními, jen ne sám sebou.“ Píše, že je upřímně účelné být spokojen se stávající francouzskou vládou, jelikož nechce přijít o svůj luxusní příjem ve výši 15 tisíc livres.

Galiani samozřejmě považoval za účelné omezit projevy svého machiavelismu na soukromou korespondenci, zatímco ve veřejných spisech předstíral moralismus. [2] Proto v Della Moneta, a to jak v původní verzi, tak v druhé edici z roku 1780, Galiani hořce odmítá otroctví: „Neexistuje nic, co by se mi jevilo zrůdnější než vidět lidské bytosti, jako jsme my, které jsou potupovány, zotročeny a je s nimi zacházeno jako se zvěří.“ Tento přístup se velmi liší od toho v dopise z roku 1772:

„Věřím, že bychom měli pokračovat v nákupu černochů, dokud se prodávají a pokud se nám nepodaří nechat je žít v Americe… Jediný výnosný obchod je rozdávat rány a přijímat rupie. To je obchod těch nejsilnějších.“ [3]

Ve zkratce, všechno, co se podaří, je správné.

Další italský teoretik užitku, v jeho případě analytik směny, je vysoce vlivný Neapolan Antonio Genovesi (1712-1769). Genovesi se narodil poblíž Salerna a stal se v roce 1739 knězem. Nejprve byl profesorem etiky a mravní filozofie na Univerzitě v Neapoli a později svůj zájem změnil a stal se profesorem ekonomie a obchodu, kde se stal významným učitelem. Ve spíše nesourodém díle Lezione de economia civile (Lekce občanské ekonomie) (1765) přijal učený Genovesi postoj umírněného zastánce svobodného obchodu. Důležitější bylo, že upozornil na důležitou dvojí nerovnost hodnoty v jakékoliv směně. V každé směně si dle něj všechny strany přejí daný objekt získat více, než na kolik si cení toho, čeho se vzdávají. Nadbytečného se vzdáváme pro nezbytné. V každé směně je tak přítomna vzájemná výhodnost.

Poslední záchvěv subjektivistické teorie užitku v osmnáctém století brilantně představil francouzský filozof Étienne Bonnot de Condillac, abbé de Mureaux (1715-1780). Condillac, přední empirik-sensacionalista a filozof, byl mladším bratrem komunistického autora Gabriela Bonnota de Mably a synem vikomta de Mably, jenž sloužil jako tajemník v Grenobelském parlamentu. Po vzdělání v teologickém semináři v Paříži Condillac začal studovat filozofii a vydal ve čtyřicátých a padesátých letech osmnáctého století několik filozofických děl.

V roce 1758 se Condillac vydal do Itálie jako učitel syna vévody Ferdinanda Parmského. Spojení se zastáncem volného trhu, tvůrcem hospodářské politiky a státním tajemníkem vévody Tillotem povzbuzovalo jeho zájem o ekonomii. Ve stejné době se Condillac dozvěděl o práci Galianiho a dalších subjektivistických teoretiků užitku. Po deseti letech učení budoucího vévody vydal Condillac šestnáctidílný Průběh studii, který připravoval pro svého žáka.

Když se Condillac, vždy zastávající volný obchod na subjektivistických základech odlišných od fyziokratů, vrátil v pozdních šedesátých letech osmnáctého století do Paříže, byl jeho zájem o obchod, politickou ekonomii a fyziokracii na svém vrcholu, což ho povzbudilo k napsání svého posledního díla Le commerce et le gouvernement cosidérés relativement l’un a I'autre (Obchod a vláda). Kniha byla vydána v roce 1776, pouhý měsíc před Bohatstvím národů.

V Obchodu a vládě, nešťastně odsouzeném k zapomnění pod vlivem vševládnoucího Smitha, Condillac představil a obhájil sofistikovanou subjektivní teorii hodnoty. Condillac byl posledním z teoretiků hodnoty na základě užitku a vzácnosti, před tím, než přišli britští klasici. Prohlásil, že zdrojem hodnoty statku je jeho užitek ohodnocený jednotlivci vzhledem k jejich potřebám a touhám. Užitek statků roste se vzácností a klesá s hojností. Směna vzniká kvůli rozdílnému – dokonce opačnému – užitku a hodnotě pro dané dva účastníky směny.

Stejně jako Genovesi tvrdil, že ve směně je nadbytečné vyměněno za objekt s nedostatečnou zásobou. Avšak Condillac byl opatrný a tvrdil, že při směně se nevzdáváme úplně zbytečných věcí. Směna pouze ukazuje, jak to shrnuje pozdější komentář, „že to, co jsme získali, má pro nás vyšší cenu než to, čeho se vzdáváme“. [4]

Jak to napsal Condillac: „Je pravdou, že mohu prodat věc, kterou jsem chtěl mít. Avšak neudělal bych to, pokud bych výměnou nezískal něco, co chci ještě víc. Je zjevné, že v první věc je pro mě v porovnání se získanou věcí zbytečná“. Je to relativní, spíše než absolutní nadbytek. A právě tato směna nadbytečného za vzácné zásadně zvyšuje všeobecnou produktivitu tržní ekonomiky. Jak píše Condillac:

„Nadbytečnost v zemědělství je základem pro obchod… zemědělci si obstarávají věci, které pro ně mají hodnotu, přičemž se vzdávají toho, co má hodnotu pro ostatní. Kdyby nemohli směňovat, nadbytky by zůstaly v jejich rukou a neměly by pro ně žádnou hodnotu. Ve skutečnosti pro mě nemá nadbytečné obilí, které držím v sýpce a které nesmím směnit, o nic vyšší hodnotu než obilí, které jsem ještě nevypěstoval. Proto bych další rok zasel méně…“

Condillac navíc zdůraznil a zobecnil Galianiho teorii nákladů a rozdělování na základě užitku, když prohlásil, že „věc nemá hodnotu kvůli svým nákladům, jak lidé předpokládají, ale má náklady kvůli své hodnotě“. [5] Hodnota je určena subjektivními názory jednotlivců na trhu. [6]

Jelikož hodnotu určuje užitek spotřebitelů a poptávka, lidé z výroby získávají příjem do té doby, dokud ve výsledku výrobního procesu uspokojují spotřebitele. Jak to shrnuje Hutchinson, „produktivní lidé mohou očekávat příjem právě takový, jaký je očekávaný příjem z prodeje toho, čím vládnou… Plat je na trhu regulován prodejci a kupujícími a závisí na produktivitě a očekávaném užitku z vyrobeného“. [7] Jelikož jsou inteligence a schopnosti vzácné, budou na trhu odměněny vyšší cenou, tedy mzdou.

Condillacova teorie podnikatelství následovala Cantillona a podnikatelský zisk považovala za výsledek toho, jak podnikatel odhadne nejistotu a jak je schopen předpovídat budoucí trhy. Stejně jako Cantillon také Condillac odmítnul, že by byla hodnota peněz arbitrární či určená pouze konvencí či vládou. Hodnota kovových peněz závisí na užitku z peněžních kovů a jejich nabídce na trhu, tedy je určena stejně jako jiné statky nabídkou a poptávkou. Condillac také následoval Cantillona v analýze dosahování rovnováhy, sebe-napravujícího se procesu v přeshraničních tocích peněz a platební bilance.

Nebylo tak ani moc daleko od pravdy, když téměř o století později skládal britský ekonom Henry Dunning Macleod o tehdy zapomenutém Condillacovi rapsodie. Malceod poznamenal, že Condillac čerpal své poznatky z pevné oddanosti úplně svobodnému obchodu a útokům na všechny druhy vládních zásahů do trhu, v čemž byl mnohem konzistentnější než jeho současník Adam Smith. Macleod upozornil na Condillacovu diskuzi o „zlovolných následcích narušování a ničení“ principu svobodných trhů:

„Jde o války, celnice, obchodní daně, privilegia a exkluzivní společnosti, daně ze spotřeby, manipulace s měnou, vládní půjčky, papírové peníze, zákony o vývozu a dovozu obilí, zákony o vnitřním oběhu obilí, podvody monopolistů…“

Condillac, pokračuje Macleod:

„alespoň co je nám známo, byl prvním, kdo provolal učení o oboustranné výhodnosti obchodu. Montaigne, Bacon a mnozí další tvrdili, že jedna strana získává a druhá tratí. Tento zhoubný omyl byl příčinou mnoha krvavých válek. Fyziokraté poté tvrdili, že ve směně jsou hodnoty stejné. Avšak Condillac přišel se správným učením, že z obchodu získávají obě strany. Ukázal, že celá obchodní dynamika vyrůstá z nerovnosti hodnot.“

Macleod se sám pustil do předznamenání imputace či teorie mezd a cen dalších výrobních faktorů na základě mezní produktivity a podtrhnul důležitost Condillacova poznání, že náklady jsou určeny hodnotou zboží pro spotřebitele a nikoliv naopak. Tím Condillac neúmyslně pomohl vyvrátit celou Smithovu pracovní teorii hodnoty, která se objevila ve stejném roce, kdy Condillac vydal své dílo. Jak píše Macleod:

“Tím také útočí na samotné kořeny mnoha převládajících teorií hodnoty založených na práci. Tvrdí, že lidé platí za věci, protože si jich váží, a ne naopak, že by si lidé vážili věcí, protože za ně platí, jak je často předpokládáno. To je přesně učení Dr. [arcibiskupa Richarda] Whatelyho, který tvrdí, že se lidé potápí pro perly, protože mají vysokou cenu, a nikoliv že by měly perly vysokou cenu, protože se pro ně lidé potápí… tedy že práce není příčinou hodnoty, ale hodnota přitahuje práci.“

Macleod svou diskuzi uzavírá rétoricky. Poznamenává, že klasická díla Condillaca a Smithe vyšla ve stejném roce a „všeobecnou celebritu“ Smithe srovnává s opomíjeným Condillacem, načež tvrdí, že svět znovu objevuje Condillaca zjišťuje, že jeho pohled na ekonomii je nadřazený tomu Smithovu. Vedle toho Macleod píše zcela v právu, že „krásná jasnost a jednoduchost“ Condillaca je v pozoruhodném kontrastu s „nepochopitelnými zmateními a vnitřními rozpory Adama Smithe“. Nakonec „časem dostojí spravedlnosti…“ [8] Pokud však srovnáme hypertrofii dvě stě let trvající oslavy Smithe s neexistencí Condillaca, nelze tvrdit, že by historie již spravedlnost našla.

[1] 'Einaudi on Galiani', in H.W. Spiegel (ed.), The Development of Economic Thought (New York: John Wiley & Sons, 1952), stránky 77-78.
[2] Veřejně prováděný machiavelismus či amoralismus pochopitelně téměř vždy vyvrací sám sebe, jelikož může jen stěží sloužit machiavelistickým cílům.
[3] Viz Joseph Rossi, The Abbe Galiani in France (New York: Publications of the Institute of French Studies, 1930), stránky 47-48.
[4] Oswald St Clair, A Key to Ricardo (New York: A.M. Kelley, 1965), str. 293.
[5] Překlad Rothbarda. 'Genesis of the Marginal Utility theory', Economic Journal (Sept. 1953), str. 647.
[6] T. Hutchison, Before Adam Smith: The Emergence of Political Economy, 1662-1776 (Oxford: Basil Blackwell, 1988), str. 326.
[7] T. Hutchison, Before Adam Smith: The Emergence of Political Economy, 1662-1776 (Oxford: Basil Blackwell, 1988), str. 327.
[8] Henry Dunning Macleod" A Dictionary of Political Economy (London, 1863), I, stránky 534-535