15.2. - Skotské osvícenství - Učitel Adama Smithe Francis Hutcheson

Mezi žáky a následníky Carmichaela nejvíce vyčníval jeho nástupce na pozici profesora mravní filozofie v Glasgow Francis Hutcheson (1694-1746). Hutcheson byl taktéž synem presbyteriánského duchovního ulstersko-skotského (či „skotsko-irského“) původu. Narodil se v Irsku, vystudoval v Glasgow a následně v Dublinu a v roce 1730 získal po odchodu Carmichaela místo profesora mravní filozofie v Glasgow, kde učil až do smrti o šestnáct let později. Hutcheson přinesl do skotské filozofie silnou víru v přirozená práva a v dobročinnost přírody. Tím vnesl do skotského myšlení základy světonázoru klasických liberálů.

Francis Hutcheson byl povzbuzujícím a dynamickým učitelem, jenž přišel se stylem výuky během chůze před třídou. „Dr. Hutcheson, na kterého se nedá nikdy zapomenout,“ jak o něm psal Adam Smith v dopise o půl století později, byl prvním profesorem na Glasgow, který učil místo latiny v angličtině, a také byl prvním, kdo byl pro své studenty přítelem, ochráncem a dokonce bankéřem. Jeho přednášky o filozofii, politice, právu, etice a politické ekonomii přitahovaly studenty z celé Británie, přičemž nejznámějším z nich byl Adam Smith, jenž pod ním studoval mezi lety 1737 a 1740. Hutchesonovo hlavní dílo Systém mravní filozofie (1755) vydal posmrtně jeho syn. [1]

Hutchesonův přístup k hodnotě v Systému je prakticky shodný s přístupem Pufendorfa. Opět je hodnota určena užitkem a vzácností. Začíná tvrzením, že „kde není poptávka, tam není cena“, a následně upozorňuje, že některé vysoce vzácné věci, jako je vzduch nebo voda, mají malou či žádnou hodnotu, protože jsou díky přírodě hojně dostupné. Vzácnější nabídka zvyšuje cenu věci a hojnost ji naopak snižuje. Hutcheson navíc vnímavě definuje „užití“ jako vysoce subjektivní, nikoliv jako přirozené potěšení z dané věci, ale jako „jakoukoliv tendenci činit uspokojení, ať z převládajícího zvyku nebo z rozmaru“.

Naneštěstí však i Hutcheson přijal Carmichaelovo zmatení o skutečných nákladech a eskaloval ho. Nejenže přidal ke vlivům na hodnotu „obtížnost práce“, ale dokonce ji učinil ještě významnější tam, „kde je poptávka po dvou věcech stejná“.

V předzvěsti slavné analýzy Adama Smithe zdůraznil Francis Hutcheson důležitost rostoucí dělby práce pro ekonomický růst. Svoboda na trhu přináší vzájemnou pomoc skrze vzájemně výhodnou směnu, což je skvělý příklad dobročinnosti přírody. Dělba práce je klíčem k zachování lidského života a Hutcheson ukazuje enormní výhody specializace, řemesla a směny oproti nicotné produktivitě izolovaného Robinsona. Rostoucí dělba práce také vede ke zvýšení komunikace o poznání a umožňuje ve výrobě užívat stroje.

Ve své analýze peněz představil Hutcheson analýzu toho, které komodity jsou vhodné jako peníze na trhu, což bylo v textech o penězích a bankovnictví zvykem až do doby, kdy vlády na začátku třicátých let dvacátého století zničily zlatý standard. Peníze, upozorňoval Hutcheson, jsou obecně přijímanou komoditou v dané zemi, která se začíná používat jako prostředek směny a jako obvyklý standard hodnoty a měřítko ekonomické kalkulace. Komodity zvolené trhem za peníze jsou ty, které mají nejvíce peněžních vlastností – jsou obecně poptávané a přijímané ve směně, dělitelné na malé části bez ztráty svého pro rata podílu na hodnotě, trvalé po dlouhou dobu a přenositelné, pročež potřebují mít vysokou hodnotu na jednotku váhy. Upozornil, že obecně těmito komoditami bylo zlato a stříbro, které byly vybrány jako nejvhodnější peníze, přičemž nejčastější formou byly mince, jelikož právě ty jsou jednoduše přenositelné a snadno se ověřuje jejich čistota.

Zlehčování kovů zvyšuje proporcionálně jejich nabídku a zvyšuje ceny věcí vyjádřené v této jednotce. Stejně jako u všeho jiného i zde zvýšená nabídka zlata či stříbra snižuje jejich hodnotu vyjádřenou v jiných statcích, tj. roste cena těchto statků vyjádřená v daném kovu.

Nejvíce strhujícím výkonem Hutchensona bylo jeho ostré vyvrácení satirika Bernarda de Mandevilla (1670-1733), jemuž v roce 1714 vyšla enormně populární Bajka o včelách neboli Soukromé neřesti jako veřejné ctnosti, která se dočkala v následujících patnácti letech několika rozšíření a vydání. [2] Bajka byla předfyziokratickým a protokeynesiánským kusem neštěstí, když tvrdila, že jakkoliv hanebný hřích luxusu plní ekonomickou roli udržování prosperity. Mnoho historiků a zejména F. A. von Hayek tvrdilo, že je Mandeville předchůdcem smithovského laissez-faire, jelikož Smith ukazoval, že individuální vlastní zájem je skrze soutěž a svobodný trh v souladu se zájmy všech. Avšak Mandevillův záměr a analýza jsou velmi odlišné, jelikož zdůrazňuje, že domnělý paradox „soukromé neřesti, veřejné ctnosti“, přičemž „ctnosti“ měly plynout z předkeynesiánského mechanismu utrácení. Mandeville také v žádném případě ve své analýze nedošel k laissez-faire závěrům, právě naopak. V Dopise do Dionu (1732), vydaném krátce před smrtí, Mandevill trvá na tom, že k přetvoření soukromých neřestí ve veřejné ctnosti není zapotřebí svobodný trh, ale „moudrost“, ale „obratné řízení schopného politika“.

Mandevillovo dílo bylo navíc prakticky živoucím ztělesněním toho, co nazval francouzský laissez-faire ekonom Frédéric Bastiat „omylem rozbitého okna“. Mandeville nejenže obhajoval důležitost luxusu, ale také podvodů, které dávají práci právníkům, a krádeží, které ve své ctnosti zaměstnávají zámečníky. Následuje Mandevillova klasicky imbecilní obhajoba Velkého londýnského požáru z Bajky o včelách:

„Londýnský požár byl velkou pohromou, ale kdyby všichni truhláři, zedníci, kováři a všichni, kteří byli zaměstnáni v přestavbě, i ti, kdož pracovali a obchodovali ve shořelých dílnách a obchodech, a další obchod, který přišel, když byli všichni zaměstnáni, měli hlasovat proti těm, kteří v požáru o něco přišli, přínosy by se minimálně rovnaly ztrátám.“ [3]

„Keynesiánství“ pro šílence, nebo tedy spíše dotažené do konzistentních závěrů.

Mandevillova obhajoba „hříšného“ luxusu stačila k tomu, aby v sobě Francis Hutcheson probudil jak racionálního ekonoma, tak presbyteriána. Mandevilla vyvrátil v předzvěsti sayova zákona, když upozornil, že „příjem neutracený jedním způsobem bude utracen jinak, a tedy pokud nebude ztracen v luxusu, byl by věnován na užitečné a ctnostné účely“. Luxusní spotřeba je stěží nezbytná k ekonomické prosperitě. Ve skutečnosti je to spořivý a zručný člověk, kdo poskytuje prosperitu skrze zásobení veřejnosti. Hutcheson říká: „Zboží pro veřejnost není v žádném případě výsledkem hýřivých, nedočkavých a pyšných, ale zručných, kteří musí zásobit všechny zákazníky“. Obvykle střízlivý Hutcheson smečuje: „Kdo se diví, že pro veřejné blaho zapotřebí luxusu a pýchy, když stejný autor [Mandeville] považuje prospěšné i krádeže a loupeže, jelikož zaměstnávají zámečníky?“ Peníze neutracené za luxus (či zámky) by byly se ziskem vloženy někde jinde, pokud tedy nebyly všechny další potřeby plně naplněny, tedy „dokud nejsou všichni lidé obklopeni všemi druhy užitečných věcí… a nic víc nelze přidat…“.

Hutcheson obecně volá po svobodě a přirozeném právu na vlastnictví. Jak píše ve svém Systému:

„Každý má přirozené právo na činnost dle svého vlastního uvážení a směřování. Tak může činit v každém odvětví, zaměstnání či při kratochvílích, dokud neubližuje jiným lidem či jejich věcem, dokud žádný veřejný zájem nezbytně nevyžaduje jeho práci… To nazýváme přirozenou svobodou.“

Výborné prohlášení, s výjimkou neblahé vágnosti v konceptu veřejného zájmu, jenž „vyžaduje“ lidskou práci.

Hutchesonova oddanost laissez-faire však byla omezená a střežená. V Úvodu do mravní filozofie tvrdí, že „lidstvo také často potřebuje naučit, a zákony vynutit, nejlepším metodám správy vlastních věcí a vykonávání svých mechanických dovedností…“ Například v mezinárodním obchodu byl Hutcheson zabořen do bahna staromódního merkantilismu, když obhajoval státní regulace, které by zajistily „přebytek obchodní bilance“, vysoká ochranářská cla a vládní dotace lodní přepravě, které mají pomoci průmyslu.

Hutchesonova oddanost přirozeným právům byla navíc zmírněna tím, že byl prvním, kdo nastínil chimérický a katastrofální cíl utilitarianismu „co největší štěstí pro co nejvíce lidí“, pravděpodobně získaný ve stejné či podobné formě od Gershoma Carmichaela.

Konkrétní vliv Hutchesona na Adama Smithe bude rozebrán níže. Zde stačí uvést, že pořadí témat Hutchesonovo přednášek tak, jak vyšly v Systému a jak je slyšel mladý Smith na univerzitě v Glasgow, je téměř shodné s pořadím kapitol Bohatství národů.

[1] Stručnější, avšak méně efektivní verze nazvaná Úvod do mravní filozofie vyšla záhy po smrti v roce 1747.
[2] Mandeville byl nizozemským lékařem a strávil velkou část života v Anglii. Bajka o včelách byla rozšířenou verzí satirické eseje Pobouřený úl aneb Taškáři, kteří se stali počestnými (1705).
[3] Bajka o včelách (1924), str. 359. Citováno v excelentním článku Salima Rashida 'Mandeville's Fable: Laissez-faire or Libertinism?', Eighteenth-Century Studies, 18 (Spring 1985), p. 322.