2.5. Kanonistický zákaz lichvy

Velké uvolnění mravních a právních omezení a zákazů obchodování, které prostupovalo dílem středověkých kanonistů a romanistů, se naneštěstí nevztahovalo k přísným zákazům lichvy. V současnosti lidé chápou „lichvu“ jako velmi vysoké úrokové sazby z půjček, ale lichva až donedávna znamenala něco úplně jiného. „Lichva“ znamenala jakoukoliv sazbu účtovanou k půjčce, radno jak nízkou. Zákaz lichvy byl zákazem všech úroků z půjčky.

S jedinou výjimkou nikdo v celém starověkém světě, včetně Řecka, Číny, Indie i Mezopotámie, úrok nezakazoval. Tou výjimkou byli Hebrejci, kteří jako výraz krátkozraké rodové morálky dovolili účtování úroků ne-židům, ale mezi sebou ho zakázali.

Zuřivé středověké útoky na lichvu byly nesporně zvláštní. Zaprvé neexistuje v evangeliích raných Otců, navzdory jejich nepřátelství k obchodu, nic, co by mohlo být považováno za podporu zákazu lichvy. Ve skutečnosti lze podobenství o dovednostech v Matoušovi (25:14-30) snadno pochopit jako uznání úroků z obchodních půjček. [1] Tažení proti lichvě započalo na prvním církevním koncilu v Niceji v roce 325, který zakázal účtovat úrok, avšak pouze duchovním. Nicejský koncil uchopil jeden verš z Žalmů 14 ve Starém zákoně: „Hospodine, kdo smí pobývat v tvém stanu? Ten, kdo nepůjčuje na lichvářský úrok.“ [2] Tato pasáž se stala oblíbenou a prakticky jedinou částí Bible, která během středověku sloužila proti lichvě. Nicejské příkazy byly opakovány v pozdním čtvrtém století na koncilech v Elviře Španělsku a v Kartágu [3] a následně v pátém století papež Lev I. rozšířil zákaz odsouzením laických lichvářů v rámci turpe lucrum i na laickou veřejnost. Několik místních koncilů v Galii během sedmého století a papež Hadrián a několik anglických církevních synod během osmého století toto odsouzení zopakovali.

Nicméně zákaz veškeré lichvy prostoupil do světského zákonodárství poprvé až ve všeobjímajícím totalitním režimu císaře Karla Velikého. Na koncilu v Cáchách v roce 789 [4] zakázal Karel Veliký lichvu všem svým poddaným, jak duchovním, tak laikům. Na koncilu v Nijmegen v roce 806 byl tento zákaz obnoven a lichva byla poprvé definována, a to jako směna, ve které je „žádáno zpět více, než bylo dáno“. Od doby Karla Velikého tak byla lichva soustavně považována za zvláštní a obzvlášť zlovolnou formu turp elucrum a jakékoliv pokusy o zmírnění jejího zákazu byly ostře ubráněny. Široká definice „žádáno zpět více, než bylo dáno“ byla nezměněna opakována kanonisty od Regina z Prümu v desátém století přes Iva z Chartes až po Gratiána.

Zvláštní je, že přestože nelibost k lichvě mezi kanonisty pokračovala a byla dokonce velmi zesílena, explicitní základ pro tuto nevraživost se značně změnil. Během prvních století křesťanské doby byla lichva považována za ostudnou, jelikož byla druhem lakoty či nedostatku dobročinnosti, avšak nebyla považována za nemravný hřích proti spravedlnosti. Během oživení a rozkvětu obchodu v Evropě jedenáctého století bylo však odmítání úroku jako nedostatku dobročinnosti pomalu považováno za nerelevantní, jelikož komerční půjčky mají jen málo co do činění s nedostatkem dobročinnosti. Až sv. Anselm z Canterbury (1033-1109) poprvé posunul útočnou základnu pro spílání proti lichvě na „krádež“. Tato nová doktrína byla vypracována jeho italským spoluobčanem z buržoazního textilního města [5] a žákem Anselmem z Luccy. Ve své kanonické sbírce (kolem roku 1066) Anselmo z Luccy [6] výslovně zapověděl lichvu jako krádež a hřích proti sedmému přikázání a požadoval navrácení úroků jako „ukradených statků“. Takové rozšíření „krádeže“ na dobrovolnou smlouvu bez donucení bylo zjevně bizarní, avšak uchytilo se a bylo zopakováno Hugem ze Svatého Viktora (1096-1141) a ve sbírkách Iva z Chartes.

V roce 1139 církev na Druhém lateránském koncilu výslovně zakázala lichvu všem lidem, laikům i duchovním, a všechny lichváře prohlásila za vinné. Koncil vágně vyhlásil, že si takový zákaz žádal Starý a Nový zákon, ale neodkázal se na žádné konkrétní místo v nich. O devět let později papež Evžen III. zahájil tažení proti obvyklé praxi klášterů, účtování úroku k hypotékám.

Kanonické právo nakonec dosáhlo vrcholu s Gratiánovým Dekretem. Gratián brojil proti lichvě všemi zbraněmi, které dokázal nalézt, od Žalmů 14 [7] až k novému pohledu na lichvu jako na krádež vyžadující navrácení úroků. Gratián stavěl na striktním zákazu lichvy a rozšířil ji na půjčky nejen peněz, ale i zboží a čehokoliv, co je požadováno zpět nad půjčku, a výrazně upozornil, že v takovém případě není „spravedlivá cena“ cenou tržní, ale nulou, tedy přesným ekvivalentem půjčených peněz či zboží.

Velký dekretalista papež Alexandr III. mohl být nakloněn svobodnému trhu v jiných oblastech, ale v otázce lichvy pouze prohloubil a rozšířil její zákaz zavrhnutím účtování vyšších cen za úvěr než za půjčku v hotovosti. Taková praxe byla označena za implicitní lichvu, přestože nešlo o explicitní úrok z půjčky. Třetí lateránský koncil svolaný papežem Alexandrem III. v roce 1179 zapověděl lichvu a odhalené lichváře exkomunikoval a zakázal je pohřbívat. Následující papež Urban III. (1185-1187) [8] ve svém dekretálu Consoluit těžil z dříve nevyužitého citátu Ježíše „půjčujte a nevymáhejte zpět“ (Lukáš 6:35), který se od té doby stal středobodem teologického zamítnutí lichvy jako smrtelného zločinu, a nejen to, dokonce samotná víra, že obdržím úrok, byla považována za prakticky rovnou hříchu.

Kanonistická obsese lichvou byla natolik přesvědčivá, že Gratián, jeho předchůdci a následovníci rozpracovávali své teorie prodeje, zisku či spravedlivé ceny na základě toho, zda je či není možné danou směnu vsunout do hrozivé škatulky „lichva“. Proto dekretisté pozdního dvanáctého století, jako například Simon z Bisignana v roce 1179 a sám Huguccio v roce 1188, požadovali striktní zákaz jakéhokoliv úroku z půjčky, zatímco půjčování zboží či nakupování za nižší cenu za účel prodeje za víc za lichvu nepovažovali. Hugucciovo mučivé mravní rozlišení říkalo, že commodatum – kontrakt o půjčce, který převádí pouze užívání statku – byl něčím morálně velmi jiným než mutuum – čistá půjčka, kde je na čas převáděno vlastnictví. Účtovat si za půjčku, ve které jde o commodatum, bylo v pořádku, jelikož vlastník si zachovává vlastnictví a účtuje si za užívání své věci, zatímco se jaksi stalo hříšným, když si účtuje za užívání věci, kterou již (přechodně) nevlastní. Zisky z obchodu také mohou být legitimní a zákonné, pokud jsou odměnou za riziko, ale úrok z půjčky – kde je riskuje ten, kdo půjčuje, nikoliv ten, kdo si půjčuje – byl vždy lichvou.

Pozdější dekretalisté ve snaze bojovat s obchodníky, kteří různými smluvními způsoby maskovali lichvu, tlačili na zapovězení takových smluv jako „implicitní“ lichvy, vyjma situací, jak jsme viděli v pojednání o smlouvách o prodeji, kdy existuje v mysli kupce či prodejce nejistota o budoucnosti. Kanonista raného třináctého století Alanus Anglicus prohlásil, že pokud existuje při kontraktu nejistota a kupec i prodejce mají stejnou šanci na zisk či ztrátu, potom lichva neexistuje. Anglicus vysvětlil, že takový druh implicitní lichvy může existovat pouze v mysli a nemůže být subjektem právního vynucení, čímž zajistil první skutečnou, ačkoliv malou, kličku ve všeobecném boji proti lichvě. Tato klička nejistoty byla lehce rozšířena v Dekretálech Řehoře IX.

Na druhou stranu kanonisté vydrželi v rozbíjení všemožných úniků zákazu lichvy, které trh neustále kreativně vytvářel. S podezřením se hledělo na kontrakty s odloženou platbou a velmi vysoké ceny v těchto smlouvách byly kanonisty považovány za důkaz snahy o lichvu nad rozumnou mez. Dekretály šly dokonce tak daleko, že zavrhly poskytovatelům úvěru požadovat úrok z půjček cestujícím obchodníkům, přestože si kanonisté uvědomovali, že úrok byl přímou náhradou za riziko. Přestože kanonisté po Inocenci IV. začali mluvit o riziku ospravedlňujícím zisk, tedy o tom, že zisk z rizikových investic lze považovat za dokonale ospravedlnitelný, jakýkoliv úrok z obyčejných půjček (mutuum) byl zavrhnut jako lichva navzdory rozumně polehčujícím okolnostem.

Prohibice lichvy byla tragickou chybou ekonomického myšlení středověkých právníků a teologů. Prohibice byla ekonomicky iracionální, jelikož připravovala mezní zájemce o půjčku a zamezovala jakékoliv vysoce rizikové investice. Neměla žádný základ v přirozeném právu a neměl ho prakticky ani v učení Starého či Nového zákona. A přesto se na něm pevně lpělo naskrz středověkem tolik, že se právníci a teologové museli účastnit vynalézavých a umných překrucování úsudku, aby mohli učinit výjimky ze zákazu a mohli se přizpůsobit rostoucí praxi půjčování peněz a účtování úroků. Přesto učinili středověcí myslitelé, především pozdní filozofové a teologové, fascinující a důležitou poznámku – jaké je mravní a ekonomické ospravedlnění úroku z půjčky? Jak uvidíme, středověcí scholastici si plně uvědomili ekonomické a mravní ospravedlnění téměř každého aspektu účtování úroků – implicitní zisk z rizika, ušlá příležitost zisků z neučiněných investic a mnoho dalších. Proč je však úrok účtován i v případě jednoduché, bezrizikové půjčky bez ušlých příležitostí? Odpověď na tuto otázku nebyla plně nalezena až do rakouské školy pozdního devatenáctého století. Scholastici ohromně strádali v neuvědomění si toho, že samotný fakt, že úrok je placen i účtován dobrovolně, je dostatečným ospravedlněním. A také toho, že musí existovat ekonomické vysvětlení, přestože ekonomie jako věda nebyla dosud objevena.

První systematický průlom v zákazu lichvy přišel s kardinálem Hostiensem, posledním z kanonistů třináctého století. Hostiensis nebyl jen uznávaným profesorem práva, ale také kosmopolitou – velvyslancem Jindřicha III. u svého přítele papeže Inocence IV. Hostiensis se nejprve navrátil ke staré a mírnější tradici lichvy jako nedobročinného aktu, ale již nebyla hříchem proti spravedlnosti. Následně vyjmenoval ne méně než 13 případů, ve kterých může být zákaz lichvy narušen a ve kterých lze tedy účtovat úrok. Jedním byla jistota, kterou si chtěl zajistit poskytovatel půjčky, jindy si lze účtovat vyšší cenu za prodej na úvěr než za hotovost, pokud existuje nejistota (která existuje pochopitelně vždy) o budoucí ceně dané komodity. Další důležitou výjimkou bylo umožnění zápisu smluvní pokuty nad cenu půjčky, pokud dlužník nesplatí v domluveném čase.  To pochopitelně vydláždilo cestu ke skryté dohodě obou stran o nesplacení v domluveném čase, aby bylo možné „pokutu“ zaplatit. Další výjimkou byla možnost účtovat poplatek za práci, která byla spojena s poskytnutím půjčky.

Ve všech případech šlo o druh pokuty či speciální platbu. Avšak navrch Hostiensis poskytl první zlomový argument pro účtování úroku od úplného počátku, bez jakéhokoliv zdržování či záruk. Šlo o lacrum cessans (ušlý zisk), legitimní úrok, účtovaný jako kompenzace za zisk ušlý v neuskutečněné investici. Ve zkratce bylo lacrum cessans předzvěstí rakouského konceptu obětovaných nákladů, ušlého zisku a o jeho aplikace na účtování úroku. Naneštěstí Hostiensis omezil lacrum cessans pouze na náhodné poskytovatele půjček, kteří poskytují dlužníkovi peníze z dobročinnosti. Poskytovatelé tedy nemohli provozovat podnikání v půjčování peněz ani na bázi lacrum cessans.

Další výjimkou, kterou Hostiensis učinil a poskytl skrze ni prostor pro účtování úroku, bylo umožnění dlužníkovi dát svobodně věřiteli dar, pokud takový dar nebyl věřitelem vyžadován. Avšak dlužníci, většinou florentinští bankéři, kteří přijímali depozita, se cítili povinni „obdarovat“ své věřitele, jinak by tito věřitelé přesunuli své úschovy ke konkurenci, která tyto „dary“ obvykle dává. Dary se staly důležitým mechanismem v umožnění účtování úroků de facto.

[1] Matouš 25:25 říká: „Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel, a to, co mi patří, si vybral s úrokem.“ Pozn. překl.
[2] Ve skutečnosti jde o Žalmy 15, verše 1 a 5. Pozn. překl.
[3] Koncil v Elviře proběhl kolem roku 306, tedy nikoliv v pozdním čtvrtém století, ale před samotným Nicejským koncilem. Koncil v Kartágu se uskutečnil v roce 397. Pozn. překl.
[4] Zmiňovaný koncil v Cáchách se odehrál o devět let později, v roce 798. Pozn. překl.
[5] Milán, pozn. překl.
[6] Někdy  je uváděn také jako Anselm z Luccy, pozn. překl.
[7] Ve skutečnosti jde o Žalmy 15, verše 1 a 5. Pozn. překl.
[8] Mezi papežem Alexandrem III. a Urbanem III. byl mezi roky 1181 a 1185 papežem Lucius III. Pozn. překl.