2.7. Filozof-teolog: sv. Tomáš Akvinský

Sv. Tomáš Akvinský (1225-1274) byl nejvyšším intelektem vrcholného středověku, člověkem, který budoval filozofický systém na Aristotelovi, na konceptu přirozeného práva a na křesťanské teologii, čímž stvořil „tomismus“, mocnou syntézu filozofie, teologie a vědy o člověku. Tento mladý Ital se narodil jako aristokrat, syn Landulfa, hraběte z Akvína v Roccaseccu v království Neapolském. V mládí Tomáš studoval s benediktiny a později na Neapolské univerzitě. V patnácti letech se pokusil vstoupit mezi dominikány, tedy na místo církevních intelektuálů a učenců, ale bylo mu fyzicky zabráněno vlastními rodiči a další dva roky mu nedovolili odejít. Nakonec sv. Tomáš utekl a přidal se k dominikánům, studoval v Kolíně a nakonec v Paříži pod svým ctěným učitelem, Albertem Velikým. Akvinský získal na Pařížské univerzitě doktorát a začal v Paříži a v dalších univerzitních centrech Evropy učit. Akvinský byl tak nesmírně tělnatý, že se říká, že museli dát vyříznout velkou část jídelního stolu, aby u něj mohl sedět. Akvinský napsal mnoho knih, od Komentáře k Sentencím Petra Lombardského v padesátých letech 13. století až po mistrovskou a enormně vlivnou třídílnou Sumu teologickou [1], napsanou mezi roky 1265 a 1273. V Sumě, více než v jakékoliv jiné práci, se ustanovil tomismus hlavním proudem katolické scholastické teologie pro následující staletí.

Až donedávna obvykle začínaly historické studie spravedlivé ceny u sv. Tomáše, jako kdyby celá diskuze náhle vskočila ve třináctém století do Akvinského osobnosti. Avšak viděli jsme, že Akvinský pracoval v bohaté tradici kanonistů, romanistů a teologů. Není překvapením, že Akvinský následoval svého ctěného učitele sv. Alberta a další teology předcházejících staletí v trvání na spravedlivé ceně pro všechny směny a že nebyl spokojený s více liberálním pojetím svobodného smlouvání v mezích domnělého laesia enormis. Akvinský předpokládal, že boží zákon, jenž musí být nad vším zákonem lidským, si žádá úplnou ctnost neboli přesnou spravedlivou cenu.

Naneštěstí v diskuzi o spravedlivé ceně připravil sv. Tomáš velký problém budoucnosti svou vágností o tom, co přesně spravedlivá cena má být. Jako zakladatel systému vybudovaného na velkém Aristotelovi, cítil se Akvinský povinen, stejně jako před ním sv. Albert, zahrnout do své teorie aristotelovskou analýzu směny se všemi jejími nejednoznačnostmi a nejasnostmi. Sv. Tomáš byl zjevně aristotelovec také v přijmutí těžkého závěru, že směnná hodnota je odvozena od potřeb či užitku spotřebitelů, kterýžto je vyjádřen v jejich poptávce po produktech. A tak byl tento proto-rakouský aspekt hodnoty založené na poptávce a užitku znovuzaveden do ekonomického myšlení. Na druhou stranu byl znovuobjeven Aristotelův mylný pohled na směnu jako výměnu „stejných“ hodnot, navíc spolu s nerozluštitelným poměrem švec/stavitel. Naneštěstí v Komentáři k Etice (Nikomachově) Tomáš následoval sv. Alberta a k užitku, jenž je tím, co ovlivňuje směnou hodnotu, přidal práci a výdaje. To umožnilo později sv. Tomášovi přidat k Aristotelově užitkové teorii hodnoty teorii nákladů produkce (práce plus výdaje), anebo dokonce nahradit užitek nákladovou teorií. Někteří komentátoři dokonce tvrdili, že Akvinský přijmul pracovní teorii hodnoty, zachycenou v notorický známé a vítězné větě anglického socialistického historika z dvacátého století Richarda Henryho Tawneye: „Skutečným potomkem doktrín sv. Tomáše Akvinského je pracovní teorie hodnoty. Posledním učencem Karel Marx.“ [2]

Historikům trvalo několik dekád, než se dokázali zotavit z Tawneyho tragicky chybného výkladu. Scholastici byli světaznalí myslitelé a společenští ekonomové, byli pro obchod a kapitalismus a obhajovali obvyklou tržní cenu jako cenu spravedlivou, s problematickou výjimkou lichvy. Dokonce v teorii hodnoty je Akvinského myšlenka o práci zvýšené o náklady anomálií, jelikož se práce s náklady (nikdy pouze práce) objevuje pouze v Akvinského Komentáři a nikoliv v jeho magnum opus, v Sumě. [3] Navíc jsme viděli, že práce plus náklady byla formule v Akvinského době obecně používaná k ospravedlnění obchodních zisků, spíše než jako základ pro teorii ekonomické hodnoty. Je proto pravděpodobné, že Akvinský používal tento koncept v tomto smyslu, čímž rozumně poukazoval na to, že obchodník, který v dlouhém období nedokáže pokrýt své náklady a není schopen dosáhnout zisku, přijde o svou práci.

Navíc existuje mnoho náznaků, že Akvinský byl blízký obvyklému názoru Církve své a předchozí doby, o tom, že spravedlivá cena je obvyklá tržní cena. Pokud je tomu tak, potom jen těžko mohl také tvrdit, že spravedlivá cena je rovna nákladům výroby, jelikož obě ceny se mohou lišit a liší se. Jeho závěr v Sumě byl takový, že „hodnota ekonomických statků je taková, jaká vchází do lidského užití, a je měřena v peněžních cenách, pročež byly peníze vynalezeny.“ Obzvláště zjevná je odpověď, kterou zaslal Akvinský již v roce 1262 Jacopovi z Viterba (?-1308) [4], učiteli v dominikánském klášteře ve Florencii a pozdějšímu neapolskému arcibiskupovi. Ve svém dopisu Akvinský považuje za normativní a spravedlivou cenu, podle které lze posuzovat smlouvy, obvyklou tržní cenu. Navíc si Akvinský v Sumě všímá vlivu nabídky a poptávky na cenu. Více hojná nabídka na jednom místě bude tlačit na snížení ceny v daném místě a naopak. Navíc sv. Tomáš popsal nákupem v místě hojnosti a nízkých cen a přesunem a prodejem na místo nedostatku zisk vytvářející činnost kupců bez jakéhokoliv hanění. Nic z toho nevypadá jako pohled na spravedlivou cenu skrze náklady produkce.

Nakonec a nejvíce přesvědčivě a kriticky vystoupil Akvinský ve své slavné Sumě s otázkou, jež byla diskutována Cicerem. Kupec veze obilí do oblasti postižené hladomorem. Ví, že ho brzy budou následovat další kupci s ještě větším množstvím obilí. Je kupec povinen sdělit hladovějícím lidem, že brzy dorazí další obilí, čímž by si snížil prodejní cenu, nebo je v pořádku mlčet a užít si odměny z vysoké ceny? Pro Cicera byl kupec svázán povinností odtajnit své informace a prodávat za nižší cenu. Avšak sv. Tomáš argumentoval jinak. Jelikož je příchod dalších kupců budoucí událostí, a proto událostí nejistou, Akvinský tvrdil, že spravedlnost nevyžaduje, aby kupec sdělil svým zákazníkům informaci o nadcházejícím příchodu konkurence. Může tedy prodat své obilí za převládající tržní cenu v dané oblasti, přestože může být extrémně vysoká. Akvinský samozřejmě zůstal ke kupci vlídný a tvrdil, že pokud si kupec přeje informaci svým zákazníkům přesto sdělit, jde o nesmírně ctnostný čin, ale spravedlnost to nevyžaduje. Neexistuje silnější příklad Akvinského vnímání spravedlivé ceny jako ceny současné, ovlivněné poptávkou a nabídkou, a nikoliv jako nákladů výroby (které se pochopitelně příliš neliší v oblasti hojnosti a v oblasti sužované hladomorem).

Kouskem nepřímé evidence je podobná analýza spravedlivé ceny, kterou vypracoval Giles Lessines (?-okolo 1304), student Alberta a Akvinského a dominikánský profesor teologie v Paříži. Giles jasně tvrdil, že spravedlivou cenou je obecná tržní cena. Navíc zdůraznil, že statek je natolik hodnotný, nakolik může být prodán bez násilí či podvodu.

Nemělo by být překvapením, že Akvinský, v kontrastu k Aristotelovi, byl velmi vstřícný k činnosti kupců. Obchodní zisk, tvrdil Akvinský, byl služným platem za kupcovu práci a odměnou za nesení rizika převozu. V komentáři k Aristotelově Politice (1272) Akvinský bystře poznamenal, že vyšší rizika v přepravě po moři vedou k vyšším ziskům obchodníků. Ve svém Komentáři k Sentencím Petra Lombardského, napsaných v 50. letech 13. století, následoval Tomáš předchozí teology v tvrzení, že kupci mohou vykonávat svou činnost bez spáchání hříchu. V pozdějších pracích byl o mnoho pozitivnější a psal o tom, že kupci vykonávají důležitou funkci v přenosu zboží z oblastí hojnosti do oblastí nedostatku.

Obzvláště důležitou byla Akvinského krátká zmínka o vzájemné výhodě, jež plyne pro každého zúčastněného ze směny. Jak napsal v Sumě: „kupování a prodávání se zdá být utvořeno ke vzájemné výhodě obou stran, jelikož jeden potřebuje něco, co vlastní druhý, a naopak“.

Akvinský stavěl na Aristotelově teorii peněz a tvrdil, že peníze jsou nezbytné jako prostředek směny, „měřítko“ či vyjádření hodnot a účetní jednotka. Oproti Aristotelovi se Akvinský nebál myšlenky pohyblivé tržní ceny peněz. Naopak, Akvinský si uvědomil, že kupní síla peněz je nezbytně pohyblivá a spokojil se s tím, že se obvykle měnila méně, než jednotlivé ceny.

Bylo zvláštním osudem středověkého zákazu lichvy, že kdykoliv se zdálo, že se tváří v tvář realitě oslabuje, teoretici zákaz zesílili. V době, kdy vysoce moudrý a vzdělaný kardinál Hostiensis pomalu oslaboval prohibici lichvy, sv. Tomáš Akvinský naneštěstí zákaz ještě více zesílil. Stejně jako jeho učitel sv. Albert, Akvinský přidal ke středověkému zákazu lichvy aristotelovskou námitku, avšak doplněnou o něco nového. Ve středověké tradici začínání závěrem – zničením lichvy – a hledání jakéhokoliv hloupého argumentu, který by k němu mohl vést, chopil se Akvinský pojmu „měřítko“ a zdůraznil, že peníze mají v peněžním vyjádření pochopitelně neměnnou zákonnou nominální hodnotu, což znamená, že i formální povaha peněz musí zůstat neměnná. Kupní síla peněz může kolísat kvůli změnám v nabídce statků, to je legitimní a přirozené. Avšak pokud se držitel peněz rozhodne vytvořit rozdíly v hodnotě účtováním úroku, tak porušuje přirozenost peněz, a hřeší tak proti přirozenému právu.

Skutečnost, že tak vyložený nesmysl se mohl okamžitě stát hlavním argumentem mezi všemi následujícími scholastickými zákazy lichvy, je dokladem toho, jak snadno může iracionalita postihnout myšlení i tak velkých hrdinů rozumu, jakým byl Akvinský (a jeho žáci). Proč by měla neměnná zákonná nominální hodnota mince znamenat, že její hodnota ve směně, alespoň na straně peněz, by se neměla měnit? Nebo proč by účtování úroku mělo být zaměňováno se změnou kupní síly peněz? To jednoduše dokládá, jak je lidská bytost náchylná k omylům, speciálně pokud se zákaz lichvy stal prvořadým cílem.

Akvinského argument proti lichvě obsahoval ještě další nový výmysl. Peníze jsou dle něj ve směně úplně „spotřebovány“, „zmizí“. Proto je užívání peněz ekvivalentní s jejich vlastnictvím. Tedy pokud někdo účtuje z půjčky úrok, účtuje dvakrát, jednou za peníze samotné a jednou za jejich užívání, přestože jsou to jedny a ty samé peníze. Zvýrazňování této zvláštní teze bylo Akvinského odpovědí na otázku, proč je legitimní účtovat poplatek za úschovu mincí. V takovém případě jde o úschovu, poplatek za úschovu svěřených peněz. Pro Akvinského byl takový poplatek legitimní, protože úschova peněz je pouze „druhotným“ užitím, užitím odděleným od vlastnictví, jelikož peníze nejsou „spotřebovány“, ani během úschovy nezmizí. Primárním smyslem peněz je zmizet při nákupu zboží.

Tato Akvinského nová zbraň proti lichvě má několik zásadních problémů. Zaprvé, co je špatného na „dvojím“ účtování, za vlastnictví a užívání? Zadruhé, i kdyby to bylo nějak špatné, takové jednání stěží nese hřích a exkomunikaci, kterou na nebohého lichváře katolická církev za staletí naložila.  A zatřetí, kdyby se Akvinský podíval pod zákonný formalismus peněz a statků, které si dlužník za svou půjčku zakoupil, mohl by vidět, že tyto statky byly v důležitém smyslu „plodné“, takže i když peníze ve směně „zmizely“, v ekonomickém smyslu bylo za peníze nabyto ekvivalentního zboží.

Důraz, který sv. Tomáš kladl na spotřebu peněz, vedl ke zvláštní změně v otázce lichvy. Oproti všem teoretikům od dob Gratiána se hříchem nyní nestalo účtování úroku per se, ale pouze účtování úroku ze statku – peněz – který zmizí. Proto pro Akvinského nebylo účtování úroku z půjčky v naturáliích považováno za „lichvu“.

Avšak přestože byla prohibice peněžní lichvy novými argumenty utužena, Akvinský pokračoval a zesílil předchozí tradici ospravedlňování investic v obchodních vztazích (societas). Societas byla legitimní, protože každá strana vztahu si zachovala vlastnictví vlastních peněz a podstupovala riziko jejich ztráty, proto byl zisk z takto rizikových investic legitimní. V pozdním jedenáctém století stručně rozlišil societas od lichvářské půjčky Ivo z Chartes. Toto rozlišení bylo rozvedeno v raném třináctém století (kolem 1204) teologem Robertem de Courçon a později Johannesem von Wildeshausen [5] v Glose ke Gratiánovi (1215). Courçon objasnil, že i neaktivní partner riskuje v podnikání svůj kapitál. To ovšem znamenalo, že některé druhy neaktivních obchodních vztahů, jako například zámořské půjčky pro specifické výpravy, ve skutečnosti sklouzávaly v reálné půjčky a dělicí čára byla často nejasná. Navíc, a to je problém, kterému nikdo v dané době nečelil, není pravdou, že jakýkoliv věřitel riskuje svůj kapitál, protože dlužník se může kdykoliv stát neplatičem neschopným zaplatit byť samotnou půjčku bez úroků?

Akvinský propůjčil svou enormní autoritu názoru, že societas je naprosto legitimní a nelichvářská. Výstižně a stručně řekl, že investor peněz nepřevádí vlastnictví na pracujícího partnera, že si vlastnictví peněz ponechává, tedy riskuje své peníze a může legitimně na investici vydělávat. Potíž je však s tím, že Akvinský zde zavrhnul svou vlastní tezi, že vlastnictví peněz je totožné s jejich užíváním. Sv. Tomáš by měl na základě vlastních úvah zavrhnout všechny obchodní vztahy, stejně jako societas, jako nelegitimní a lichvářské, protože je užití peněz převedeno k pracujícímu partnerovi. Avšak tváří v tvář světu ve třináctém století, ve kterém societas vzkvétal a byl klíčový v obchodním a ekonomickém životě, bylo nemožné uvrhnout ekonomiku zákazem tohoto dobře ustaveného nástroje obchodu a financí v chaos.

Místo vlastnictví v podobě užívání spotřebovatelného statku proto Akvinský vystavěl myšlenku vlastnictví v podobě nesení rizika. Investor riskuje svůj kapitál, proto si ponechává vlastnictví investice. Zdánlivě rozumné, ale křehké východisko. Akvinský si neuvědomil, že tím popírá svou vlastní bizarní teorii vlastnictví, ale také si nedokázal uvědomit, že, konec konců, ne všechna vlastnictví musí být mimořádně riziková. Dalším problémem je, že ten, kdo podstupuje riziko, vydělává z investice peněz, kterou máme považovat za „sterilní“. Sv. Tomáš místo toho, aby řekl, že veškerý zisk má plynout pracujícímu, výslovně říká, že kapitalista po právu dostává „zisk odtud plynoucí“, například z užití svých peněz „jako ze svého vlastnictví“. Vypadá to, že zde sv. Tomáš považuje peníze za „plodné“ a produktivní, poskytující kapitalistům nezávislou odměnu.

Navzdory tomu, že je Akvinského rozbor lichvy a societas plný vnitřních rozporů, celá jeho doktrína zůstala dominantní po 200 let.

V neposlední řadě byl Akvinský tvrdý zastánce nadřazenosti soukromého vlastnictví statků a zdrojů nad obecním. Soukromé vlastnictví se stalo nezbytnou vlastností lidského života na zemi. Dokáže nejlépe zaručit mír a pořádek ve společnosti a poskytuje nejvyšší možné motivace k péči o majetek a k jeho efektivnímu využití. Sv Tomáš proto v Sumě nadšeně píše: „… každý je pečlivější v opatřování něčeho, co náleží pouze jemu, než něčeho, co je společné všem nebo mnohým, protože každý vyhýbající se námaze nechává druhému to, co náleží do společného, jak se stává při množství služebníků.“

Akvinský dále v rozpracovávání teorie nabývání vlastnictví v římském právu podpořil slavnou teorii Johna Locka, zakládající právo prvotního přivlastnění na dvou základních faktorech, na práci a zabírání. Původní právo každého z nás je právo vlastnit sebe sama. Akvinský mluví o „vlastnickém právu sám nad sebou“. Toto individuální sebe-vlastnictví je založeno na schopnostech člověka jakožto racionální bytosti.

Dále, kultivace a užívání dříve neužívané půdy ustavuje danému člověku, a nikomu jinému, spravedlivý vlastnický titul. Teorie nabývání sv. Tomáše byla více objasněna a rozpracována jeho blízkým žákem a učněm Janem z Paříže (Jean Quidort, kolem 1250-1306), spolučlenem stejné dominikánské společnosti sv. Jakuba v Paříži. Quidort v boji za absolutní vlastnická práva napsal, že nikým nevlastněné

je nabyto jednotlivci skrze jejich vlastní um, práci a píli a jednotlivci mají jako jednotlivci právo a moc nad nabytým a pravou nadvládu; každý s ním může nakládat, jej prodávat, řídit, držet či zcizit, jak si přeje, do té míry, dokud nezpůsobuje újmu jiným, protože pánem je on.

Tato teorie „homesteadování“ je mnohými historiky považována za předchůdce marxistické pracovní teorie hodnoty. Avšak takové nařčení zaměňuje dvě důležité věci, determinaci ekonomické hodnoty či ceny statku a rozhodnutí o tom, jak se dostanou neužívané zdroje do soukromých rukou. Akvinského-Quidortův-Lockův pohled je „pracovní teorií“ (s tím, že „práce“ je výdaj lidské energie, nikoliv práce za mzdu) původu vlastnictví, nikoliv pracovní teorií hodnoty.

V kontrastu se svým předchůdcem Aristotelem, práce byla pro Akvinského jen stěží opovrženíhodná. Naopak, práce je diktum pozitivního, přirozeného a božského práva. Akvinský si byl dobře vědom, že Bůh dal v Bibli vládu nad vším pozemským člověku. Lidskou funkcí je vzít zdroje poskytované přírodou a skrze rozeznání přirozených zákonů je utvořit ke svým účelům. Přestože neměl Akvinský žádný pojem o ekonomickém růstu či akumulaci kapitálu, zcela jasně tvrdil, že člověk je aktivním tvůrcem svého života. Pasivní řecký ideál konformity k daným podmínkám či potřebám polis je pryč.

Možná nejdůležitější příspěvek sv. Tomáše se zabýval spíše podkladem či rámcem ekonomie než striktně ekonomickým tématem. S obnovou Aristotela a jeho pokračováním představil a ustavil sv. Tomáš v křesťanském světě filozofii přirozeného práva, filozofii, v níž je lidská mysl schopna ovládnout základní pravdy o vesmíru. Filozofie s rozumem jako nástrojem poznání se v rukách Akvinského a Aristotela stala opět královnou věd. Lidský rozum demonstroval skutečnost vesmíru a přirozených práv skrze možnost objevu skupin jevů. Lidský rozum mohl poznat přirozenost světa, a mohl tak poznat správnou lidskou etiku. Etika se stala rozumem rozluštitelná. Racionalistická tradice pokořila „fideismus“ dřívější katolické církve, upadající myšlenku, že pouze víra a nadpřirozené jevy mohou poskytnout lidstvu etický systém. Upadající, protože pokud se ztrácí víra, ztrácí se i etika. Tomismus naproti tomu ukázal, že zákony přírody, včetně přirozenosti lidské, poskytují lidskému rozumu prostředky k objevení racionální etiky. Jistě, Bůh vytvořil přirozené zákony vesmíru, ale poznání těchto zákonů bylo možné, ať už člověk v Boha jako jejich stvořitele věří, či nikoliv. Proto byla racionální etika založena na skutečně vědeckém základě, nikoliv na základě nadpřirozeném.

V části teorie přirozených práv, která se věnovala právům, sv. Tomáš se odvrátil od konceptu z dvanáctého století, ve kterém bylo právo nárokem k ostatním a nikoliv nenarušitelnou oblastí vlastnictví, oblastí nadvlády jednotlivce, která má být před ostatními chráněna. Ve své vynikající práci upozornil profesor Richard Tuck [6], že raní romanisté byli poznamenáni „aktivním“ přístupem k vlastnictví a právu, zatímco romanisté z Bologně pozdního dvanáctého století kovertovali „právo“ k seznamu pasivních nároků k ostatním. Tento „pasivní“, jako opak „aktivního“, koncept práva reflektoval středověkou síť protkanou zvyky a stavovskými nároky. Pasivní přístup je v důležitém smyslu předchůdcem moderního přesvědčení o „nárokových právech“, jakými jsou „právo na práci“ či „právo na tři jídla denně“ apod., která jsou do jednoho splnitelná pouze násilím na druhých.

V Bologni třináctého století však začal Accursius s návratem k aktivní teorii vlastnických práv, kde je vlastnictví každého jednotlivce pod jeho nadvládou a musí být chráněno před ostatními. Akvinský přijal tuto myšlenku přirozené nadvlády, ačkoliv nešel až ke skutečné teorii přirozených práv, která tvrdí, že soukromé vlastnictví je přirozené a není konvencí vytvořenou společností či vládou. Akvinský byl nucen přijmout teorii nadvlády kvůli mocným ideologickým sporům mezi řády dominikánů a františkánů v pozdním třináctém století. Františkáni, oddaní naprosté chudobě, tvrdili, že jejich užívání zdrojů k pouhému přežití není skutečným soukromým vlastnictvím, protože ve stavu dobrovolné chudoby se dostali nad vlastnictví majetku. Zvláštně tvrdili, že samotná spotřeba zdrojů, které se oddávali, neimplikuje vlastnění majetku. Proto prodej či darování zdroje byly nezbytně za vlastnictví považovány. Soběstačnost či izolacionismus nedovolovaly, dle názoru františkánů, vlastnictví vzniknout. Konkurenční dominikáni, včetně Akvinského, začali pod pochopitelným rozčilením z takového tvrzení naléhat, že veškeré užívání nezbytně implikuje nadvládu a kontrolu zdrojů, a tedy vlastnictví.

[1] Summa theologiae, Summa Theologica, v literatuře 19. století někdy uváděna jako Tresť bohovědy.
[2] Richard Henry Tawney, Religion and the Rise of Capitalism (New York: Harcourt, Brace and World, 1937, orig. 1926), p. 36.
[3] Mezi historiky existuje kontroverze o době vzniku Komentáře. Dřívější názor, že byl napsán v roce 1266, nebo dokonce dříve, by jednoduše znamenal, že Akvinského názory dozrály od dřívějších dob blízkého přilnutí ke svému učiteli, sv. Albertovi. Novější názor, že Komentář byl napsán ve stejné době jako Suma, tuto anomálii nevysvětluje.
[4] Jediným arcibiskupem neapolským z Viterba byl mezi léty 1302 a 1307 italský filosof a teolog Jakub z Viterba (Giacomo da Viterbo, taktéž Beato Giacomo da Viterbo), který zemřel v roce 1307. Jelikož se narodil v roce 1255, je korespondence v roce 1262 nepravděpodobná. Jakub se stal augustinským mnichem v roce 1272. Pozn. překl.
[5] Někdy též Jan Němec či Jan Teutonicus, pozn. překl.
[6] Richard Tuck, Natural Rights Theories: Their Origin and Development (Cambridge: Cambridge University Press, 1979).