3.2. Absolutismus a nominalismus: Rozpad tomismu

Spolu s nástupem absolutistického státu vznikaly i teorie absolutismu a zastínily doktríny přirozeného práva. Konec konců, přijetí teorie přirozeného práva znamená, že stát musí sám sebe omezit pod diktát přirozeného či božího práva. Avšak přišli noví političtí teoretici, kteří prosazovali nadvládu dočasného nad duchovním a státního pozitivního práva nad právem přirozeným či božím. První a nejvlivnější z těchto středověkých mistrů absolutismu byl Marsilius z Padovy [1] (kolem 1275 až kolem 1342) se svým dílem Defensor Pacis (Obrana míru) z roku 1324. Syn padovského právníka Marsilius se stal rektorem Pařížské univerzity. Stát, říkal Marsilio, je nadřazený a musí být z podstaty následován a poslouchán. Takové velebení státu šlo ruku v ruce s odmítnutím teze, že lidský rozum může poznat jakýkoliv přirozený zákon. Poznat může pouze pozitivní nařízení státu. Pro Marsilia byl rozum oddělený od spravedlnosti či lidské společnosti. Spravedlnost nemá žádný základ v rozumu, je čistě mystická a pouze otázkou víry. Boží přikázání jsou čistě arbitrární a tajemné a nejdou pochopit rozumem či v etickém kontextu.

Logickým důsledkem je, že pozitivní právo nemá nic společného se správným uvažováním. Je propagováno na pomoc „života a zdraví státu“. Podle Marsilia je národ organismem a stát jeho hlavou. Jak napsal profesor Rothkrug: „Marsilio říká, že stát je živý organismus nepodléhající rozumu, protože se stejně jako rostlina vyvíjí dle vrozených impulzů.“ [2]

Praktickým důsledkem, který Marsilio odvodil ze své politické filosofie, je závěr, že stát, ať již království či italský městský stát, musí mít na svém území absolutní moc a nesmí být tedy omezen jakýmkoliv dočasným omezením či jurisdikcí církve. Proto, ač vírou katolík, předpověděl Marsilio odmítáním jakékoliv církevní moci na úkor státu francouzské a jiné polotiques o dvě století později. Marsilio tak předznamenal rozpad středověkého řádu v Evropě a v tomto rozpadu mu pomohl.

Další ničivou trofejí vrcholného středověku byl ideologický rozpad tomismu ve čtrnáctém století. Tento úpadek vyvstal z františkánského fideismu a začal u velkého anglického rivala sv. Tomáše, u Jana Dunse Scota. Dříve se myslelo, že toto ničení bylo dovedeno do logického konce františkánem čtrnáctého století, filozofem z Oxfordu Williamem z Ockhamu [3] (snad 1287-1347). Říkalo se, že Ockhamův nominalismus popřel moc lidského rozumu přijít k základnímu poznání o člověku a vesmíru, a tím popřel moc rozumu dojít k systematické lidské etice. Pouze boží vůle, rozeznatelná vírou ve zjevení, může přinášet pravdu, zákony a etiku. Mělo by být zřejmé, že nominalismus dláždil cestu modernímu skepticismu a pozitivismu, protože pokud je zavrhnuta víra v božské, potom rozum nemá žádnou schopnost dojít k vědeckým či etickým pravdám. Politicky nominalismus nedokázal poskytnout přirozenoprávní standard proti státu, a byl tedy v souladu s rostoucím státním absolutismem během renesance.

Současná věda však zásadně zpochybnila, že by Ockham a jeho žáci byli skutečně nominalisti, a ukázala, že byli spíše esencialisté a věřili v přirozené právo. Ukázalo se, že eminentní augustiniánský současník Ockhama, Ital Řehoř z Rimini (kolem 1300-1358), nebyl ve skutečnosti nominalista, ale neochvějný představitel esencialismu, rozumu a přirozeného práva. Na rozdíl od obvyklého pohledu na Ockhama a jeho žáky tvrdil Řehoř, že přirozené právo nepochází z boží vůle, ale je diktátem správného rozumu. Šel dokonce ještě dál ke kompletnímu racionalistickému myšlení, o kterém se myslelo, že bylo objeveno až o tři století později nizozemským protestantskýcm filozofem a právníkem Hugem Grotiem. Tyto myšlenky tvrdily, že i pokud bůh neexistuje, systém přirozeného práva by byl určen správným uvažováním, jehož porušení by stále bylo hříchem. Proto, jak napsal Řehoř: „Pokud per impossible neexistuje boží rozum či Bůh sám či pokud by jeho uvažování nebylo správné, stále by čin proti správnému uvažování, andělskému, lidskému či jakémukoliv jinému, bylo-li by, stále byl hříchem.“

[1] Taktéž latinsky jako Marsilius Patavinus či často italsky Marsilio nebo Marsiglio da Padova. Pozn. překl.
[2] Lionel Rothkrug, Opposition to Louis XIV: The Political and Social Origins of the French Enlightenment (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1965), str. 14.
[3] Někdy též William Ockham, Vilém Ockham či Occam. Pozn. překl.