3.5. Lichva a zahraniční obchod ve čtrnáctém století

Účtování úroku k půjčkám bylo nadále ve spisech scholastiků hlavního proudu absolutně zavrženo jako lichva. Pouze menšina následovala kardinála Hostiensise a Oliviho ve schválení lucrum cessans – výnosu z ušlé z příležitosti – a i tak jen u dobročinných půjček a nikoliv u profesionálů. Přeshraniční směna peněz si nevedla o nic lépe, scholastici hlavního proudu včetně sv. Tomáše ji jednoduše zavrhli jako jasnou lichvu a pokus o účtování úroku z neplodných peněz.

Ve třináctém a čtrnáctém století se však stávaly prominentními úvěrovými nástroji směnky, zejména pak směnky zahraniční. Vyvinuly se sofistikované formy zahraničního obchodu, ve kterých mohli obchodníci účtovat a platit úrok z úvěru, avšak formálně byly přestrojeny jako nákupy či prodeje zahraniční měny. Většina scholastiků tyto obchody stále zavrhovala, avšak ve čtrnáctém století se objevila odvážná menšina učenců, kteří tyto nové a přesvědčivé transakce, kterých se po dlouhá léta účastnila sama církev, obhajovali. Na počátku stál Akvinského hlavní osobní žák Giles Lessines, který, ač byl směnou cizích měn zmaten, hovořil o riziku, které ospravedlňuje tyto úvěrové transakce, a ukázal, že obchodník dává svému zákazníkovi „vyšší užitek“, než za který platí, což mu dovoluje účtovat si více.

Hlavní obhajobu obchodu s cizími měnami vytvořil významný františkán Alexandr Bonini, známý též jako Alexandr Alexandrijský či Alexandr Lombardský. Bonini začal akademickou kariéru na Pařížské univerzitě, později přednášel pro papežský stolec teologii a nakonec sloužil jako františkánský provinciál ve své rodné Lombardii, onehdy světově proslulou svými lichváři. Ve své přednášce z Ženevy v roce 1307 nazvané Pojednání o lichvě představil Alexandr vedle obvyklých útoků na lichvu také nekompromisní obhajobu osobně dobře známého obchodu s cizí měnou. V útoku na aristotelovce Alexandr upozornil, že peníze nemůžou mít pouze jednu funkci prostředníka směny, jelikož existuje mnoho mincí a tyto mince musí být směňovány. Hodnota těchto směňovaných mincí je správně vysvětlena nikoliv na základě zákona, ale na základě váhy a obsahu. Alexandr také přijal názor, se kterým přišel Giles Lessines, že prodávající měny poskytuje zákazníkovi více užitku, než kolik obdrží z transakce peněz. Úvěrové transakce v zahraniční měně Alexandr neobhajoval úplně, avšak poskytl jim k obraně lucrum cessans ve změnách hodnoty peněz mezi začátkem a koncem transakce. Alexandr byl také prvním, kdo si všimnul, že poptávka po penězích se může v čase lišit a liší se, čímž mění hodnotu peněz. Lucrum cessans poskytlo vstupní klín pro scholastické ospravedlnění hlavního způsobu, kterým se během středověku a po něm obcházel zákaz lichvy.

Alexandr osvíceně začal svou obhajobu praktickou ukázkou toho, že „sama církev zavrhuje a pronásleduje lichváře, avšak nezavrhuje a nepronásleduje obchodníky s cizí měnou, nýbrž je podporuje, což je zjevné u církve římské“.

Obhajoba Alexandra Lombardského byla doslovně převzata jeho žákem a následovníkem na postu františkánského provinciála v Lombardii Astesanem (? - kolem 1330) [1]. Astesanus stejně jako jeho mentor pocházel z Lombardie, konkrétně z Asti, jednoho z hlavních míst mezinárodních lichvářů. Jeho hlavním dílem byl Summa (1317). Stejně jako jeho předchůdce byl Astesanus ohromen skutečností, že „římská církev podporuje obchodníky s cizí měnou“. Navíc k Alexandrovo úvahám přidal otevřenou podporu lucrum cessans, kterou obhajoval jako jeden z prvních teologů, tedy ne-kanonistů.

Podíváme-li se mezi prominentní autory čtrnáctého století, o kterých jsme dosud mluvili, pak Jindřich z Langensteinu, jak bychom mohli očekávat, odmítnul obchod s cizí měnou jako lichvu per se. Dokonce Mikuláš Oresme pouze opakoval aristotelovský šibolet o tom, že obchod s penězi za peníze je nepřirozený, protože peníze jsou neplodné. I když zřetelně neoznačil obchod s cizí měnou za lichvu per se, označil Oresme v záchvatu nenávisti přeshraniční obchod za „odporný“ a povolání v něm za poskvrňující duši, jako čistění kanálů špiní tělo.

Na druhou stranu Jean Buridan, Mikulášův učitel, se účastnil obrany zahraničního obchodu, přičemž odlišil dva druhy směny. V první obchodník „dostane, kolik dal“, což je v naprostém pořádku dle aristotelovské-tomistické tradice, a v druhé „si vezme více, než dal“. Avšak Buridan učinil velký pokrok v zbourání některých nesmyslných bariér, jež scholastici peněžním transakcím vystavili. Buridan řekl, že i druhá ze směn může být legitimní, i pokud není ve směně ekvivalence, pokud směna přináší „společné dobro“. Přestože nebyl aplikován na obvyklou lichvu, Buridanův nový koncept zasel zrno úplného ospravedlnění přeshraničnímu bankovnictví.

Na přelomu čtrnáctého a patnáctého století sepsal nekompromisní obhajobu směn cizích měn moudrý florentský kanonický právník a laik Lorenzo Ridolfi (1360-1442) [2]. Ridolfi přednášel v Athenaeu ve Florencii a na čas byl velvyslancem Florentské republiky. Stejně jako nebyl Alexandr svolný k zavrhnutí něčeho, co obhajovala církev, tak i Ridolfi ukázal svou nevoli k zavrhnutí povolání tolik rozšířeného ve své rodné Florencii. V pojednání o lichvě z roku 1403 Ridolfi rozpracovává Alexandrovy názory a zdůrazňuje, že hodnota peněz se může na různých místech a v různém čase lišit. Tyto rozdíly jsou výsledkem změn v poptávce po penězích, ve fluktuacích poptávky relativně k nabídce a ve změnách kovového obsahu mincí. Tyto rozdíly ospravedlňují obchody s cizí měnou a stejně tak úvěrové transakce v nich. Tak Ridolfi vyvinul teorii, která ukázala, že cena peněz vychází stejně jako u jiných komodit z interakce poptávky a nabídky po nich a že se taktéž může lišit jejich hodnota v čase a prostoru.

[1] Také jako Astesanus z Asti, Astesanus Astský či Astesanus Ast, dle svého rodiště Asti v Piemontu, jeho pravé jméno není známo, pozn. překl.
[2] Jinde jako Lorenzo di Antonio Ridolfi, narozený buď 1360, nebo 1362, zemřel buď 1442, nebo 1443, pozn. překl.