3.7. Žák sv. Antonín Florentský
Největší z žáků sv. Bernardina byl vlivný a o něco mladší sv. Antonín Florentský (1389-1459) [1]. Většina jeho vlivu plyne z jeho plodných spisů, speciálně z enormní tomistické Summy Moralis Theologiae (1449), prvního pojednání nového vědního oboru morální teologie. V morální teologii čili kazuistice se teolog chopí abstraktních principů teologie a etiky a aplikuje je na konkrétní empirická data z denního života, tedy teologie a morálka sestoupily z abstrakcí studia do detailů každodennosti.
Průkopnická Summa morální teologie sv. Antonína se ukázala být neobyčejně vlivnou. Byla často diskutována po následujících 150 let a prošla v té době 24 přetisky. Kratší dílo Zpovědnice (1440), příručka pro zpovědníky, bylo během tohoto století a půl přetištěno třicetkrát.
V životech a osobnostech Antonína a jeho mistra Bernardina lze nalézt nápadné paralely. Sv. Antonín se narodil nižšímu úředníkovi, florentskému notáři, Seru [2] Nikolovi Pierozzo de Forciglioni. Jeho syn byl pojmenován Antonio, ale všichni mu říkali kvůli drobné postavě zdrobnělým Antonino (Antonín) a tato přezdívka je zaznamenána v oficiálním církevním kalendáři svatých. Přes své křehké zdraví se Anontnín brzy připojil k striktní observantské odnoži dominikánského řádu. Brzy v něm byl objeven neobvyklý talent v administrativě a záhy se stal převorem dominikánského kláštera v Cortoně a byl následně přemístěn na obdobné pozice v Neapoli a Římě. Následně byl v roce 1433 Antonín jmenován vrchním vikářem dominikánských řádů v Lombardii a o čtyři roky později také pro celou střední a jižní Itálii. Při vikářství Antonín stále sloužil jako převor v San Marcu ve Florencii.
V roce 1445 jmenoval papež Evžen IV. sv. Antonína do arcibiskupství florentského, pravděpodobně na pozici rádce svého velkého renesančního malíře, Fra Angelica [3]. Skromný Anonín následoval Bernardina v pevném odmítání postů. Papež vydal naléhající rozkazy, které přikazovaly Antonínovi místo přijmout, přičemž příběh jeho souputníka tvrdí, že úřad přijmul kvůli hrozbě exkomunikace. Každopádně sv. Antonín do konce svého života odmítal nosit episkopální róby a pokračoval v nošení bílého hábitu a černého pláště obyčejného dominikánského mnicha. Ironicky byl v roce 1459 pohřben s plnými poctami a obřadem.
Přes svou neochotu se stal Antonín uznávaným úředníkem a soudcem, jenž denně činil nespočet ekonomických rozhodnutí. Ve Florencii se vzdělal ve financích a ekonomických praktikách nejpokročilejšího kapitalistického centra své doby.
Sv. Antonín je obvykle spojován s Bernardinem jako dva velcí scholastičtí myslitelé a ekonomové. Avšak Antonín byl pouze popularizátorem a kazuistou, ve své analýze jednoduše opakoval názory velkého a kreativního myslitele sv. Bernardina. Oba muži byli dobře seznámeni s ekonomickými praktikami své doby a Antonín pocházel z Florencie, slavného bankovního centra Evropy. Přesto byli oba skromnými askety a stejná tenze a kontradikce světáckého asketismu se objevila v jejich životech a díle.
Obecně řečeno, Antonín jednoduše opakoval Bernardinovu analýzu. Ve své diskuzi teorie hodnoty však Antonín více zdůraznil Akvinského kritickou poznámku, že jakákoliv tržní směna je ke vzájemnému prospěchu obou stran, jelikož každý je na tom lépe než před směnou. Dobrovolná směna je spravedlivou směnou. Přesto Antonín zřejmě více než jeho učitel sympatizoval s vládní regulací cen, která musí být morálně zavazující. Jakákoliv cena na černém trhu, která převyšuje zákonné maximum, je hříchem.
U spravedlivé mzdy zopakoval Antonín Bernardina a přidal na základě své rozsáhlé znalosti florentského vlněného odvětví do analýzy materiál. Mzda dělníka je řádně determinována obvyklým tržním odhadem a jakýkoliv pokus o sdružení dělníků do odborů by byl bolestivým narušením. Tento názor implicitně podpořil florentskou praktiku stavění odborů ve vlnařství mimo zákon jako nezákonná „spiknutí“. Monopolistický oděvnický Cech vlnařů byl však legální, což není překvapující, jelikož ovládal florentskou vládu. Pojem „cech“ se v Antonínově díle o pracovních podmínkách neobjevil, pravděpodobně cítil, že je prozíravé toto kontroverzní téma ignorovat.
Navzdory jejich vztahu existuje mezi těmito dvěma světaznalými svatými definitivní rozdíl v myšlení. Přestože Antonín znal více svět obchodu, byl paradoxně více moralistický. Jedno z mnoha jeho děl byl pamflet O ženské módě (De ornate mulierum), v kterém v celé délce útočil proti dámskému užívání růže, paruk, vlasových ozdob a jiných tretek. Antonínův talent k moralizování byl navíc upevněn průkopnickou prací v kazuistice. Také se ozval proti umělcům a zavrhnul veškeré umění s výjimkou náboženského a se speciální výjimkou pro svého přítele, Fra Angelica. Antonín byl obzvlášť naštvaný na malby nenáboženských postav, jelikož to umožňovalo umělcům zobrazovat nahé ženy „nikoliv pro krásu samotnou, ale ke vzrušení chlípných pocitů“. (Anonín si však moudře všimnul, že cena obrazu se odvíjí od umělcova nadání spíše než od množství práce, které vykonal.) Jeho cenzorské názory zasáhly i do hudby, kde volal po návratu k prostým gregoriánským žalmům a po vymýcení hříšných kontrapunktů a lidových až oplzlých balad.
Ve více ekonomických oblastech byla Antonínem vyzdvihovaná mravnost zjevná. Oproti svému učiteli, Antonín brojil proti obchodu se zahraniční měnou, který považoval implicitní lichvu. Jak překrásně poznamenal Raymond de Roover: „Tato rada, pokud by byla následována, by vymýtila veškeré bankovnictví. Docela zvláštní rada od arcibiskupa největšího bankovního centra západní Evropy. Většina teologů byla více shovívavá, ačkoliv méně konzistentní…“ [4]
Antonínův broj proti lichvě byl plně nevázaný jako Bernardinův a byl povýšen faktem, že Antonín sloužil jako apoštolský komisař pro represi lichvy v Toskánsku. Antonín byl absolutní v odmítání lichvy a skládal dohromady veškeré možné argumenty s jejich nejpřísnějšími interpretacemi. Jak říká profesor Noonan:
„…Antonín byl více systematický, a proto i více přísný než spousta jeho předchůdců… Antonín spojil všechna striktní pravidla raného učení o lichvě v úzkou skupinu pravidel. Žádný pozdější autor nebyl tak přísný, tak nekompromisní a věrný logice dřívějších konceptů jako on.“ [5]
Navíc Antonín nijak nezaostával za Bernardinem v jeho hysterickém brojení proti lichvě. Lichva je „ďábelská“, je velkou něvestkou Apokalypsy 17, „která sedí na mnohých vodách, 2. se kterou smilnili králové země.“ [6] Nejen samotní lichváři, ale všichni, kdož se lichvy účastní, „si zaslouží věčnou smrt“. Lichva byla pro Antonína horším hříchem než cizoložství či vražda, protože neustále pokračuje, zatímco cizoložství či vražda jsou pouze dočasné. Lichvář je ve stavu „neustálého hříchu“. A nejen to, lichva proklíná potom hříšníka, jelikož jeho hřích není vymazán, dokud lichvář či jeho pozůstalí nenapraví věci navrácením úroku. Lichva je dle Antonína všudypřítomná a vše prostupující.
Přesto i Antonín připustil lucrum cessans jako legitimní zdroj úroku. Avšak natolik se bál náznaku lichvy, že v praxi nesmí být lucrum cessans nijak doporučováno.
Subjektivní teorie hodnoty, vyvinutá Petrem Janem Olivim ve třináctém století, znovuobjevená sv. Bernardinem o dvě století později a rozšířená daleko a široko jeho žákem sv. Antonínem, tragicky zemřela spolu právě se světaznalým sv. Florentským. S menšími výjimkami nedosáhli takové velikosti ani pozdní španělští scholastici šestnáctého století v tradici užitku a tomistů. Nezávislé objevení a posunutí Oliviho subjektivní teorie hodnoty dále bylo ponecháno až rakouské škole devatenáctého století a znovuobjevení této tradice scholastického myšlení čekalo až do padesátých let dvacátého století.
[1] Též Antonín Florentský, vlastním jménem Antonio Pierozzi, zvaný De Forciglioni, pozn. překl.
[2] Ser je starší označení pro titul Sir, pozn. překl.
[3] Blahoslavený Fra Angelico, v Itálii znám jako Il Beato Angelico, vlastním jménem Guido di Pietro, řeholním jménem Jan z Fiesole, pozn. překl.
[4] Raymond de Roover, San Bernardino of Siena and Sant' Antonino of Florence (Boston: Baker Library, 1967), str. 37.
[5] John T. Noonan, Jr, The Scholastic Analysis of Usury (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1957), str. 77.
[6] Jde o kapitolu 17 Janova zjevení, která říká (pozn. překl.):
1. Tehdy přišel jeden z těch sedmi andělů, kteří měli sedm koflíků, a promluvil se mnou. Řekl mi: „Pojď, ukážu ti odsouzení veliké nevěstky, která sedí na mnohých vodách,
2. se kterou smilnili králové země a obyvatelé země se opili vínem jejího smilstva.“
(…)
4. Ta žena byla oblečena purpurem a šarlatem a pokryta zlatem, drahým kamením a perlami. V ruce měla zlatý kalich plný ohavností a nečistoty svého smilstva
5. a na jejím čele bylo napsané jméno skrývající tajemství: „Veliký Babylón, Matka nevěstek a ohavností země.“
6. Tehdy jsem uviděl tu ženu opilou krví svatých a krví Ježíšových mučedníků; a když jsem ji spatřil, strnul jsem ve velikém úžasu.