3.8. Švábští liberálové a útok na prohibici lichvy

V čase, kdy vytvářel sv. Bernardin své velké dílo, relativně obskurní německý dominikán nezávisle na něm zakládal podobnou analýzu. Jan Nider (1380-1438) [1] byl švábský učitel teologi na univerzitě ve Vídni a vedl reformu dominikánského řádu v jižním Německu. Niderovo krátké pojednání O kupeckých smlouvách (De Contractibus Mercantorum) bylo napsáno kolem roku 1430, posmrtně publikováno v Kolíně kolem roku 1468 a hojně přetiskováno po zbytek patnáctého století.

Nider začal ospravedlňováním obchodních zisků. Rozpoznal podnikatelskou roli obchodníků a zdůraznil, že obchod vyžaduje tržní znalost a uchování této znalosti vyžaduje píli, pracovitost a štěstí. Obchodní příjmy jsou ospravedlněny náklady, péčí a rizikem. V analýze tržní ceny Nider zdůraznil roli subjektivního užitku v jejím určení. Stejně jako Olivi a Bernardin rozlišil mezi objektivním užitkem inherentním ve statku a subjektivním užitkem, tj. postavením statku „v ocenění lidmi“. Nider zřetelně tvrdil, že pouze subjektivní užitek určuje spravedlivou tržní cenu. Jako Jevons o čtyři století později Nider tvrdil, že změna v nabídce změní cenu změnou užitku. Že obvyklá tržní cena je cenou spravedlivou, je zjevné: „Správná hodnota věci záleží na způsobech, kterými kupující a prodávající přemýšlí o cenách.“ Přesto tam, kde není žádný obvyklý trh, tam se Nider přidává k předchozím scholastikům a tvrdí, že prodávající může nalézt spravedlivou cenu, o kterou mohou požádat, pomocí zvýšených nákladů.

Zatímco cenu ovlivňuje pouze subjektivní užitek, u obhajoby obchodního příjmu nalezneme znepokojivé znaky langensteinovského argumentu „postavení“. Obchodníkovy zisky musí být vedle jejich determinace výše zmíněnými ekonomickými faktory souzeny „relativně k vážnosti“ snahy – to je jen předmluva k zjevnějšímu vyjádření, že práce žoldáka je váženější než práce kupce, a tedy si zaslouží vyšší odměnu. To je úkrok zpět nejen k Langensteinovi, ale až ke starověkému Řecku a jeho uctívání bojového na úkor produktivního umění.

V diskuzi o penězích je Nider pevný v obhajobě aktivit penězoměnců. Nenaleznete žádný nesmysl o lichvě. Nider tvrdí, že směna měny je „druhem nákupu a prodeje“, a ještě výstižněji ukazuje, že hodnota peněz, stejně jako hodnota jiných komodit, se v obvyklém tržním ocenění mění. Přestože se, jak tvrdil Akvinský, hodnota peněz mění obvykle méně radikálně než hodnota jiného statku, i ona se mění a způsobuje obchodníkům legitimní zisky či ztráty.

Nider psal přímě o „konverzi či směně peněz či jiných věcí, které jsou jen druhem prodeje a nákupu jedné měny za jinou a představují stejný morální problém jako obchod se zbožím“.

Mnohem významnější než Nider byl velký scholastik patnáctého století a taktéž šváb Gabriel Biel (1430-1495), profesor teologie na nové univerzitě v Tubinkách [2] v jihovýchodním Německu. Biel byl význačným nominalistou a ockhamovcem – ve skutečnosti byli němečtí ockhamovci patnáctého století známí jako gabrielisté. Přesto současný výzkum odhalil, že byl Biel v podstatě tomistou ve své víře v racionální a objektivní etiku přirozeného práva. V tom se pochopitelně ozvala víra dalšího „ockhamovce“ předchozího století, Řehoře z Rimini, jenž navýsost racionalisticky věřil, že přirozené právo je věčné a existuje i bez Boha. Navíc může člověk bez cizí pomoci díky rozumu přirozené právo odhalit a dosáhnout správných závěrů o svém skutečném poslání.

Jedním z příspěvků Biela bylo krystalicky jasné vyjádření scholastického názoru, že do směny vstupují všichni zúčastnění pro vzájemný subjektivní užitek. Bielova analýza následovala dalšího nominalistu předchozího století Jana Buridana a byla přesvědčivá a výstižná: „Kupec, jenž touží po statku, by si ho nekoupil, pokud by nevěřil ve větší uspokojení ze statku než z peněz, které pro něj zaplatil, a stejně tak prodávající by ho neprodal, pokud by nedoufal v zisk z dané ceny.“ Před Bielem neexistovalo žádné jasnější vyjádření toho, že každá směna zahrnuje očekávaný vzájemný zisk všech zúčastněných stran a že alespoň uspokojení kupujícího je čistě subjektivní, ačkoliv zisk prodávajícího může být přeložen do zisku peněžního. Od této doby až do rakouské školy devatenáctého století nedojde k žádnému skutečnému posunu v této otázce.

Biel, jako žák ockhamovců Jana Buridana a Mikuláše Oresme, zopakoval ve svém Pojednání o moci a užitku peněz jejich metalistické poznatky o hodnotě peněz a jejich útok na vládní znehodnocování. Biel také trval, stejně jako Buridan, na tom, že stabilní peníze musí být založeny na materiálu s užitkem nezávislým na peněžní funkci. Odmítnul znehodnocování králem jako krádeži rovné: „Pokud vladař odmítne platné peníze, aby je mohl levněji nakoupit a roztavit, načež vydá jinou ražbu s nižší hodnotou, přičemž mincím přiřadí původní hodnotu, stává se vinným v krádeži peněz a je vyžadována náprava.“

Nadto poskytl Biel více sofistikované vysvětlení a ospravedlnění devizového trhu, než jaké bylo dostupné z předchozích děl. Ve svém komentáři k Sentencím (1484) poznamenal, že banka, která přijímá směnku, svoluje vystaviteli vyzvednutí peněz v jiném městě, čímž poskytuje důležitou funkci „virtuálního přesunu“ peněz. Vystavitel je ušetřen nákladům a riziku fyzického přesunu peněz. Pro bankéře je tedy legitimní, jako pro věřitele, vydělat na koupi směnky. Tím Biel rozšířil legitimitu směnných transakcí jak pro věřitele, tak pro dlužníka, a posílil teoretický poznatek o tom, že se hodnota peněz mění stejně jako u zboží.

Avšak o velký význam Gabriela Biela v historii ekonomického myšlení se postaralo jeho ničení zákazu lichvy, jenž držel ekonomické myšlení v okovech od raných staletí křesťanské doby. Nad dokončení osvobození devizového trhu z nákazy lichvou se Biel postaral o ospravedlnění pojistných kontraktů. Pokud je hříčné a lichvářské vlastnit majetek či právo bez podstupování rizika (jako například poskytovatel obyčejné půjčky), čím je potom ten, kdo uzavřením pojistné smlouvy dokáže přenést riziko na pojistitele? Tuto obhajobu pojištění převzal Biel od Angela Carleta de Clavasia, vrchního vikáře františkánských observantů, který obhajoval bezrizikové pojistné smlouvy v díle Summa Angelica ze stejné doby, kdy psal Biel své pojednání.

Bielův hlavní přínos v oslabení prohibice lichvy bylo jeho ospravedlnění kontraktu census o nákupu anuity v nejširší možné podobě. Nákup anuity byl tak považován za legitimní jako právo na peníze, jakým byla pojištěná či garantovaná anuita. Taktéž kupující mohl anuitu umořit, což je ústupek velmi blízký svolení věřiteli požadovat po splacení půjček zpět jistinu.

Tak se Biel velmi přiblížil ospravedlnění úvěrových transakcí s úrokem. Když vysvětloval skutečnost, že nabízející anuity bude často svolný k platbě vyššího úroku, aby mohl mít k dispozici hotovost (tj. platit úrok z půjčky), s velkou přesvědčivostí upozornil, že obě strany této i jakékoliv jiné směny očekávají výnos: „Jelikož kupující toužící po obchodu by do něj nešel, pokud by nevěřil ve výhodnost obchodu, tak i prodávající by neprodal, pokud by z dané ceny nevěřil v zisk.“

Avšak nejvíce vyčerpávající a nejsystematičtější útok na zákaz lichvy přišel od Bielova nejvýznamnějšího studenta a následovníka v teologické profesuře na univerzitě v Tubinkách, Konráda Summenharta (1465-1511) [3], jenž byl studentem na pařížské univerzitě. Kritika se objevila v Summenhartově masivním Traktátu o smlouvách (Tractatus de Contractibus) (1499).

Summenhartův přínos byl dvojí. Zaprvé v enormním rozšíření všech možných výjimek ze zákazu lichvy, například census či lucrum cessans. Zadruhé v započatí spalujícího útoku na všechny nashromážděné a zbylé argumenty proti lichvě. K prvnímu Summenhart vyvinul argument pro pojištěné či zajištěné spolupráce, silnější a rozšířenější než kdy před tím. Taktéž rozšířil výjimku v podobě lucrum cessans více než kdokoliv jiný. Peníze jsou plodné, tvrdil pevně Summenhart, jsou nástrojem kupce, jenž sbírá jejich plody pomocí své práce. Taktéž by měl být kupec kompenzován za ztrátu možnosti užít peněz, jako by měl být sedlák kompenzován za ztrátu svých polí. Naneštěstí však Summenhartovo rozšíření lucrum cessans bylo stále omezené, jako u dřívějších scholastiků, pouze na půjčky z dobrovolnosti.

Nejodvážnějším omezením pout lichvy byla Summenhartova radikální obhajoba nejširší možné interpretace kontraktů typu census. Summenhart ospravedlnil mnoho úvěrových transakcí užívaných v tehdejším Německu. Spolu s myšlenkou měnitelné hodnoty peněz to znamenalo „zamezení prohibice lichvy jakékoliv praktické významnosti“. [4] Peníze, tvrdil Summenhart, mohou být legitimně přesouvány kvůli zisku. Navíc tvrdil, že census není (hříšnou) půjčkou, jelikož právo k penězům je statkem jiného druhu, než jsou směněné peníze. Avšak v tomto případě se Summenhart ptal sám sebe, zdali by lichvář neřekl to samé, že právo k penězům, které ze směny vyžaduje, je statkem jiného druhu než půjčené peníze? Summenhartova odpověď je k neuvěření. Je to správné, pokud věřitel nezamýšlí lichvu a je sám opravdu přesvědčen, že kupuje právo k penězům, odlišné od peněz samotných. Pokud však byla lichva pouze subjektivním úsudkem a nikoliv objektivním faktem půjčky s úrokem, potom neexistoval žádný objektivní způsob, jak lichvu rozpoznat či vynutit její zákaz! Tím Summenhart efektivně zničil zákaz lichvy.

Avšak to nebylo vše. Summenhart zřetelně tvrdil, že nákup diskontovaného dluhu není lichvářskou půjčkou, ale nákupem práva k penězům. Nákup dluhu byl legitimní stejně jako census. Navíc mohl být nákup dluhu nákupem nově ustaveného dluhu a nikoliv jen nákup dřívějšího dluhu. Tím taktéž efektivně ukončil zákaz lichvy.

Navíc ve svolení obchodů s dluhem přišel Summenhart blízko k pochopení klíčových časových preferencí, preferencí současných oproti budoucím penězům. Když někdo platí 100 za právo k 110 v budoucnu, obě strany si cení dnešních peněz více než budoucích. Kupující (věřitel) navíc z půjčky nezískává lichvou, jelikož si cení budoucích 110 více než současných 100, tedy „cena a půjčka jsou si rovny ve výši a v ocenění kupcem.“

V přímém boji s argumenty proti lichvě představil Summenhart 23 standardních přirozenoprávních argumentů proti lichvě a všechny je zlikvidoval, s výjimkou dvou pochybných formálních argumentů. Nadto přišel s vlastními tvrdými argumenty proti zákazu lichvy. Jak uzavírá profesor Noonan, Summenhartova „zkouška končí v odmítnutí minulosti. Lichva zůstává napadána pouze v názvu. Raná scholastická teorie lichvy je zavržena.“ [5] Summenhartovy argumenty pro lichvu jsou vyčerpávající. Oproti sv. Tomášovi lichvář neúčtuje úrok kvůli tomu, že dlužník užívá věřitelových peněz, ale protože věřitel nemůže užívat své vlastní peníze. Na námitku, že dlužník splacením jistiny obnovuje věřitelovu moc peníze užívat, Summenhart přesvědčivě odpovídá opět ve smyslu časových preferencí: „Však nebyla mu navrácena moc nad dotknutým obdobím, aby mohl užívat jich po toto dotknuté období.“ Úrok z půjčky se tedy stal legitimní platnou za ušlé užívání peněz během doby půjčky. Je zjevné, alespoň implicitně, že Konrád Summenhart skvostně představil spravedlnost „lichvy“, tedy úroku z půjčky.

K argumentu v podobě neměnné hodnoty peněz Summenhart zopakoval a vylepšil argument dřívějších kritiků, že hodnota peněz se v čase liší. Navíc k bezrizikovosti peněžní půjčky Summenhart vymyslel potenciálně osudový argument. Správně upozornil, že věřitel není nikdy bez rizika, ale vždy nese riziko, že dlužník zbankrotuje. Dlužník má také možnost vydělat více zisků z půjčky, než je úrok, který musí platit věřiteli. Navíc Summenhart šikovně zničil aristotelovský argument, že peníze jsou ve své přirozenosti „určeny“ pouze k tomu být prostředkem směny a nikoliv k nesení úroku. Summenhart přesvědčivě tvrdil, že tento argument je jednoduše absurdní. Je hříchem hasit oheň vínem nebo si uschovat peníze pod matraci? V přirozeném právu není nic, co by ukazovalo, že materiální statky musí být užity vždy pouze k nějakému účelu a ne k jinému.

Po Summenhartovi zůstaly pouze dva slabé argumenty proti lichvě. Samotný fakt, že Aristotelés řekl, že je to nepřirozené (což mohl Summenhart myslet snad jen cynicky) a zákaz boží. Avšak jelikož je lichva skutečně přirozená, Summenhart, jak jsme viděli, byl ochoten vyložit boží zákaz tak přímo, že prakticky vymizel. Po Summenhartovi je zákaz lichvy u konce.

Naneštěstí pro důvěryhodnost scholastické ekonomie se scholastici šestnáctého století, sice vynikající v mnoha oblastech ekonomie, rozhodli nepřijmout přesvědčivou výzvu Konráda Summenharta ke kompletnímu odmítnutí lichvy.

V některých případech, především v ospravedlňování zajištěných směnných vztahů, se Summenhart držel zpátky od plného uznání a opatrně stranil proti smlouvám, které mohou, ačkoliv jsou legitimní, pobouřit společnost. Dovést summenhartovskou revoluci ke svému závěru bylo ponecháno Summenhartovu studentovi, Janu Eckovi [6]. Eck byl profesorem teologie na univerzitě v Ingolstadtu, poblíž finančního centra Augsburg v Bavorsku, a brzy si získal obrovskou slávu v katolickém sporu proti Martinu Lutherovi. Augsburg byl tehdy hlavním finančním centrem Německa a domovem mocných bankéřů z rodu Fuggerů, kteří převzali lukrativní papežský byznys z Florencie. V roce 1514 přítel Fuggerů, 28letý Eck, kritizoval obezřetné teology za ukrývání pravdy o legitimitě zajištěných vztahů, ať již pobuřují či nikoliv. Hájil svůj postoj před příznivě nakloněnými posluchači na kanonistické Boloňské univerzitě a upozornil, že kupci zajištěné investiční smlouvy sami nabízejí, a tedy na nich vydělávají. Navíc se široce užívaly 40 let, a měly by tedy být považovány za legitimní, pokud nebude dokázán opak. Eck také přišel s moderní a sofistikovanou poznámkou, že koneckonců většina kapitalistických investorů v těchto smlouvách jsou vdovy a sirotci.

Mělo by být řečeno, že eminentní skotský nominalista a teolog Jan Mair (1478-1548) [7], děkan teologické fakulty na Pařížské univerzitě, s kontroverzní eck-summenhartovskou obhajobou zajištěných investičních kontraktů zřetelně souhlasil.

[1] Též Johannes Nider, pozn. překl.
[2] Dnes také Tübingen, pozn. překl.
[3] Také Konrad Summenhart, Conradus Summenhart či Conrad Summenhart, pozn. překl.
[4] John T. Noonan, Jr, The Scholastic Analysis of Usury (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1957), str. 233.
[5] John T. Noonan, Jr, The Scholastic Analysis of Usury (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1957), str. 340.
[6] Též Johan Eck, pozn. překl.
[7] Též Jan Major, Joannes Majoris či Haddingtonus Scotus, narozen pravděpodobněji kolem roku 1467 a zemřel v roce 1550, pozn. překl.