3.9. Nominalisté a aktivní přirozená práva

Jak jsme již viděli, dominikáni v otázce vlastnických práv triumfovali nad františkány díky výjimečné bule papeže Jana XXII. Quia vir reprobus (1329). Individuální vlastnická práva byla od té doby oficiálně ustavena jako přirozená, vyplývající z božího přenechání vlády nad zemí člověku. Navzdory pokusu Viléma Ockhama odmítnout Jana XXII., jeho nominalističtí žáci vedli rozvoj právě této teorie aktivních přirozených práv. Teorii rozpracovali Petr z Ailly (1350-1420) [1] a především jeho žák a následník ve vedení Pařížské university Jean Gerson (1363-1429) [2]. Gerson jasně napsal ve svém díle De Vita Spirituali Animae (1402):

„Zde je přirozené panství, dar Boží, díky němuž má každá bytost ius (právo) přímo od Boha brát podřadné věci pro své vlastní užívaní a přežívání. Každý má toto ius jako výsledek správné a neodvolatelné spravedlnosti, udržované ve své původní čistotě a přirozené celistvosti. Proto Adam má nadvládu nad ptactvem nad námi a rybami v mořích… K této nadvládě lze přidat nadvládu svobody, kterážto je od Boha neomezenou vlastností.“ [3]

Je zvláštní, že tento nominalista a mystik poté, co předložil teorii lidských práv jako nadvlády, mohl také spolu s menšinou scholastiků tvrdit, že jakýkoliv obchodní zisk nad náklady a riziko je nemravný a že vláda by měla nastavovat všechny ceny, aby zajistila ceny spravedlivé.

Teorie aktivních práv byla zdokonalena gersonovcem Konrádem Summenhartem a dále rozšířena nominalistou Janem Mairem. Ve svém komentáři k Sentencím Petra Lombardského (1509) vyložil Mair století po Gersonovi logický závěr, že nejen lidská práva a panství jsou přirozená, ale taktéž je soukromé vlastnictví. Mairův student Jacques Almain ve svém díle Aurea opuscula [4] jasně říká: „Přirozeným dominiem je tedy dispoziční moc či schopnost užívat věcí, které lidé umí zapojit do užívání externích objektů, přičemž následují zákon přírody, dle kterého každý vlastní své vlastní tělo a sebe samotné.“

Zdá se, že teorie přirozených práv bez povšimnutí vládne během patnáctého a až do šestnáctého století.

[1] Jinde též Pierre d'Ailly, latinsky Petrus Aliacensis nebo Petrus de Alliaco, narozen spíše 1351, pozn. překl.
[2] Celým jménem Jean Charlier de Gerson, pozn. překl.
[3] Richard Tuck, Natural Rights Theories (Cambridge: Cambridge University Press, 1979), str. 27.
[4] Jacques Almain zemřel pravděpodobně roku 1515, rok narození není znám. Aurea opuscula byla vydána posmrtně roku 1518 (Rothbard uvádí kolem roku 1525), pozn. překl.