4.5. Škola salamanky: Vrcholná léta

Instituce a struktura myšlení Školy Salamanky byla tedy ustavena v první polovině šestnáctého století třemi velkými dominikány, Franciscem de Vitoria a jeho dvěma následovníky, Domingem de Sotem a Martinem de Azpilcueta, doktorem Navarrem. Dva posledně zmínění teologové byli zakladatelé ekonomického aspektu systematické teologie a filosofie Školy Salamanky.

Vrcholná generace Salamanky byla tvořena muži narozenými v prvních dekádách šestnáctého století, kteří psali kolem a po vrcholu století. Nejstarší z této druhé generace byl eminent Diego de Covarrubias y Leiva (1512-1577) [1], jehož krásné a proslulé rysy zdobí ohromující portrét velkého španělského malíře El Greca, dnes uložený v El Grecově muzeu v Toledu. Covarrubias, oceňovaný jako největší právník od dob Vitoriových, byl Azpilcuetovým nejprominentnějším studentem. Po deseti letech ve funkci profesora kanonického práva na univerzitě v Salamance byl Covarrubias císařem jmenován kontrolorem účtů kastilského kancléře a poté se stal biskupem v Ciudad Rodrigo a biskupem v Segovii. V roce 1572 se stal předsedou kastilského koncilu [2]. Jako velká část scholastiků své doby se jeho spisy věnovaly širokému rozsahu od teologie, historie, numismatiky až k oborům lidského jednání a práva.

Teorie hodnoty patnáctého století ležela od dob sv. Bernardina a Jana Nidera ladem. Nyní, o století později, byla Covarrubiem obnovena. V díle Variarum (1554) vrací Covarrubias teorii hodnoty zpět do správných kolejí – hodnota statků na trhu je determinována užitkem a vzácností daného statku. Hodnota statků tedy nezáleží na vnitřních faktorech statku nebo jeho výroby, ale na ocenění spotřebitelů. Covarrubias říká: „Hodnota věci nezávisí na její esenciální přirozenosti, ale na ocenění lidí, i kdyby mělo být pošetilé. Obilí je ve východní Indii cennější než ve Španělsku, protože lidé si ho cení více, přestože podstata obilí je na obou místech stejná.“ V rozpravě o spravedlivé ceně statku Covarrubius dodává, že nesmíme uvažovat původní náklady, ani náklady práce, ale pouze obvyklou tržní cenu. Ceny klesají, když kupců je málo a zboží je hojné a vice versa.

Mělo by být poznamenáno a později bude zmíněno, že Covarrubias, považovaný za jednoho z největších expertů své doby na římské právo, byl značným vlivem na velkého právníka sedmnáctého století, nizozemského protestanta Huga Grotia. Covarrubiasovy ekonomické spisy byly významně vlivné v Itálii, kde byly citovány napříč dílem ementního kněze Ferdinanda Galianiho z roku 1750.

Další důležitý přínos k teorii hodnoty učinil Covaruubiův méně významný současník Luís Saravia de la Calle Veroñese. Saravia byl jedním z několika vlivných autorů rukovětí mravní teologie, kteří sebrali učení velkých teologů a přepsali je pro zpovědníky a jejich kajícníky. V díle Instrucción de mercades (Medina del Campo, 1554) se Saravia obořil na všechny druhy teorií hodnoty na základě nákladů produkce, jelikož trval na tom, že obvyklou tržní cenu, a tedy i cenu spravedlivou, determinuje pouze užitek a tržní poptávka v interakci se vzácností nabídky. Saraviův útok na náklady produkce byl rázný a tvrdý:

„Spravedlivá cena plyne z hojnosti či vzácnosti statků, obchodníků a peněz, jak bylo řečeno, a nikoliv z nákladů, práce či rizika. Kdybychom měli uvažovat práci a riziko k odvození spravedlivé ceny, žádný obchodník by nikdy neutrpěl ztrátu a hojnost či vzácnost statků a peněz by nebyly důležité.“

Saraviova práce nebyla jen často citována španělskými autory, ale byla také vlivná v Itálii, kde byla roku 1561 přeložena. Ital A. M. Venusti se stal Saraviovým učněm a publikoval obdobné dílo.

Dalším důležitým ekonomem Salamanky byl pestrý dominikán Tomás de Mercado (zemřel 1585) [3]. Mercado sepsal po Savariovi další důležitou rukověť mravní teologie Tratos y contratos de mercaderes (Salamanka 1569). Narodil se v Seville a vyrůstal v Mexiku, kde vstoupil do dominikánského řádu, z kterého se vrátil do Salamanky a Sevilly. Mercadova rukověť byla založena na rozsáhlé znalosti obchodních praktik, které poznal na svých cestách, a byla napsána stručným až sardonickým stylem [4].

Mercado byl vnímavý, ale občas zmatený peněžní teoretik. Při aplikaci užitkové analýzy na peníze se dostal až na okraj marginalistické analýzy, když ukazoval, že kupní síla je nejvyšší tam, kde jsou peníze nejvzácnější a tím vysoce „vážené“. Ve stručnosti, Mercado si matně uvědomil, že poptávka po penězích je funkce klesající s růstem nabídky peněz a že jejich hodnota či kupní síla je ovlivněna interakcí nabídky a poptávky. Říká:

„… peníze jsou mnohem méně vážené ve východní Indii [kde se těží] než ve Španělsku… Po východní Indii jsou peníze nejméně vážené v Seville, ve městě, které se zaplavilo všemi dobrými věcmi z Nového světa, a po Seville ve zbytku Španělska. Peníze jsou vysoce vážené ve Vlámsku, Římě, Německu a Anglii. Toto ocenění a vážení existuje především kvůli hojnosti či vzácnosti těchto kovů, jelikož jsou nacházeny a těženy v Americe a mají tak jen malou vážnost.“

Není překvapením, že byl Mercado, v kontrastu k de Sotovi, proti zákazu vnitřního směnného obchodu ve Španělsku. Na druhou stranu byl natolik zmatený, oproti své pronikavé analýze hodnoty peněz, že podporoval zákaz vývozu kovů. Nebyla by „vážnost“ zbývajících kovů vyšší a nevyvážilo by to a nevyrovnalo odliv kovů?

Během sedmdesátých let šestnáctého století vyrostla na základě studií v Salamance ve Valencii osamělá skupina teologů-ekonomů. Nejdůležitějším z nich byl Francisco Garcia, který v díle Tratado utilismo (Valencie, 1583) rozšířil a rozvinul subjektivistickou teorii hodnoty. V poznamenání hodném rozvinutí diskuze užitku Garcia upozornil, že užitek či hodnota věcí se může lišit, protože jeden statek může mít mnoho užití a sloužit více účelům než jiný, může sloužit důležitějšímu účelu než jiný anebo může vykonat danou službu efektivněji než jiný.

K hodnotě a ceně determinované užitkem Garcia učinil poznámku o relativní hojnosti či vzácnosti. A zde i Garcia dorazil na hranu, avšak nikoliv za ní, objevu konečného a chybějícího marginalistického prvku teorie užitku:

„Například, řekli jsme, že chléb je hodnotnější než maso, protože je více důležitý pro zachování lidského života. Avšak může přijít doba, kdy je chléb natolik hojný a maso natolik vzácné, že je chléb levnější než maso.“

Garcia se do detailu věnoval i dalším determinantům, včetně počtu kupujících a prodávajících a ochotě kupovat a prodávat (tj. intenzitě poptávky v nakupování či držení výrobku): „zdali prodávající jsou ochotni své zboží prodat a kupující ho vyhledávají a naléhavě žádají“. Následně integroval do teorie hodnoty peníze, další z determinant ceny, „pokud jsou peníze vzácné či hojné“.

V peněžní teorii Garcia pokračoval v teorii Azpilcuety, Covarrubia a Mercada a rozvinul ji. Ve východní Indii, kde je hojnost zlata a stříbra, kov „není tak vážený“ jako ve Španělsku, kde je méně zlata a stříbra. Obdobně v ucelené diskuzi upozornil, že když jsou peníze v jakékoliv zemi hojné, jejich vážnost či hodnota bude nízká, zatímco když jsou vzácné, jsou mnohem více hodnotné. Jinými slovy, jak Garcia upozornil, tyto rozdíly ve stupni vážnosti či v poptávce se mohou vyskytnout napříč prostorem i časem.

Tato komparativní analýza změn hodnoty peněz v čase a místě byla důležitým pokrokem v peněžní teorii. A nejen to. Garcia byl první, kdo založil svou „makro“ analýzu na „mikro“ poznatku, a to o tom, že velmi bohatý člověk, člověk s hojnou osobní nabídkou peněz, bude mít tendenci hodnotit každou jednotku peněz méně, než kdyby byl chudý nebo než jiný chudý člověk. Zde Garcia ve skutečnosti zachytil, přestože jen v náznacích, koncept klesajícího mezního užitku peněz. Marginalismu, alespoň v této oblasti, bylo ve skutečnosti dosaženo a nelze říci, že by se Garcia pouze přiblížil.

Konečně, Garcia přišel s do té doby nejvíce jednotící užitkovou teorií peněz – hodnota peněz na trhu je determinována nabídkou dostupných peněz, intenzitou poptávky po penězích a bezpečím samotných peněz (dle ekonomů „kvalitou“ peněz v myslích lidí na trhu).

[1] Také jako Diego de Covarubias, y Leyva nebo Covarruvias, pozn. překl.
[2] Rothbard odkazuje ke „koncilu v Kastile“, tedy ke „kastilskému koncilu“, přičemž žádný koncil daného jména neproběhl. Ve skutečnosti se jedná o Kastilský koncil, který byl vedoucí institucí Kastilské koruny, Království Kastilie a Leonu. Kastilský koncil byl zřízen královnou Isabelou v roce 1480 jako „Královský koncil“ k administrativním a právním účelům a byl druhou nejvyšší institucí Španělského království. Později se za Karla V. stal známý jako Kastilský koncil, jelikož Karel V. ovládal velkou část Evropy, přičemž jurisdikce koncilu zůstala pouze na území Kastilie. V roce 1572 se Covarrubias stal členem Kastilského koncilu, nikoliv jeho předsedou. Na základě tohoto členství se však v roce 1574 stal předsedou Státního koncilu, nižší organizace srovnatelné se současnými ministerstvy zahraničních věcí. Dle dostupných pramenů byl v této funkci velmi úspěšný a vykonával ji až do své smrti. Pozn. překl.
[3] Taktéž v češtině jako Tomáš Mercado či Thomas de Mercado. Narozen dle různých pramenů 1523, 1525 nebo 1530 a zemřel spíše 1575, pozn. překl.
[4] V tomto smyslu spíše než zatrpklý znamená sardonický ironický, sarkastický až posměšný, pozn. překl.