4.8. Pozdní Salamanka: Lessius a de Lugo

Jeden z posledních velkých salamančanů byl jezuita, avšak nikoliv Španěl. Leonard Lessius (1554-1623) [1] byl Vlám narozený v Brechtu blízko Antverp. Během šestnáctého století se Antverpy staly význačným obchodním a finančním centrem severní Evropy a zaměřily se na obchod se středozemním mořem. Lessiovi rodiče pro něj původně plánovali kariéru obchodníka, avšak Lessius vstoupil v roce 1572 na Lovaňskou univerzitu a byl přijat do jezuitského řádu. Po šest let vyučoval na anglické škole ve francouzském Douai a poté se přesunul do Říma a dva roky studoval pod Franciscem Suarezem. Právě v Římě se Lessius stal duchem salamančanem a od té doby se přátelil s Luísem de Molinou. Lessius se navrátil do Vlámska a převzal místo na katedře filozofie a teologie v Lovani. V teologii převzal slavnou molinovskou teorii svobodné vůle a nikoliv pro-deterministickou teorii lovaňského křídla teologů. V ní konfrontoval kryptokalvinistu doktora Michaela de Baye, kancléře Lovaňské univerzity, který přijal koncept predestinace a spasení vyvolených. Lessius také vylepšil Suarezův pohled na bohem lidem svěřený původ politické moci, načež zaútočil na rostoucí oddanost božího původu práv králů, konkrétně anglického krále Jakuba I.

Lessiova nejdůležitější práce byla De Justitia et Jure (1605), pojmenovaná stejně jako práce Moliny a Bañeze. Tato kniha byla enormně vlivná, byla publikována v téměř čtyřiceti jednotlivých edicích v Antverpách, Lovani, Lyonu, Paříži a Benátkách. Nejen že Lessius znal téměř encyklopedicky své předchůdce, ale byl také známy pro svou znalost a analýzu současných obchodních praktik a kontraktů a pro svou aplikaci mravních principů na tyto případy. Lessius byl často v těchto otázkách dotazován státníky a církevními představiteli.

V teorii ceny zastával Lessius stejně jako jeho scholastičtí předchůdci názor, že spravedlivá cena má být odvozena z obecného tržního ocenění. Zákonem stanovené ceny mohou být také spravedlivé, avšak v kontrastu k mnohým scholastickým předchůdcům, kteří jí dávali přednost, Lessius upozornil na několik případů, ve kterých je tržní cena lepší, než cena stanovená zákonem. Dle Juana de Mediny šlo o následující: když je tržní cena nižší než stanovená zákonem a když „ jsou autority citelně lhostejné ke změně ceny při okolnostech zvýšené či snižující se nabídky či podobných důvodů…“. Ještě silněji, dokonce i „soukromý jednotlivec“ může vyžadovat cenu nad zákonem stanovenou, pokud jsou autority „špatně informované o obchodních okolnostech“, což je pochopitelně velmi časté.

Lessius při útoku na teorii ceny na základě nákladů výroby upozornil na determinanci v podobě tržní poptávky, nedbající na obchodníkovy výdaje:

„Pokud jsou obchodníkovy náklady vyšší, je to jeho špatné štěstí a obecná cena by kvůli tomu neměla růst, stejně jako nemusí klesat, pokud nemá vůbec žádné náklady. Je to situace obchodníkova, stejně jako může vydělávat, pokud má malé náklady, tak může prodělávat, pokud jsou jeho náklady velmi vysoké či nezvyklé.“

Leonard Lessius vhlédl do propojení všech ekonomických trhů a následně analyzoval a obhájil práce o měnovém obchodu, spekulaci a hodnotě peněz a cenách. Lessius se angažoval zejména v do té doby nejsofistikovanější analýze mezd na trhu práce. Stejně jako ostatní scholastici viděl, že mzdy jsou řízeny stejnými principy nabídky a poptávky a tedy stejnými kánony spravedlnosti, jako jakákoliv jiná cena. V otázce „minimální ospravedlnitelné mzdy“ pro každé dané povolání Lessius prohlásil, že existence dalších lidí, kteří by danou práci byli ochotni vykonávat za nižší mzdu, ukazuje, že daná mzda není příliš nízká. Zkráceně, pokud existuje nabídka práce za dané mzdy, jak by mohla být nespravedlivá?

Lessius také objevil a představil koncept psychického příjmu jako část peněžního příjmu peněžního. Zaměstnanec může být placen jak penězi, tak psychickými výhodami: „pokud práce přináší společenské postavení a požitky, mzda může být nižší, jelikož výhody s prací spojené jsou, řekněme, součástí výplaty“. Lessius také vylepšil myšlenku, že pracovníci jsou najímaní zaměstnavatelem, jelikož mu přinášejí výnosy, které lze měřit pracovníkovou produktivitou. Zde zjevně vidíme základy marginalistické teorie poptávky po práci, a tedy i mezd, na základě produktivity, která byla představena rakouskými a dalšími neoklasickými ekonomy na konci devatenáctého století. Lessiova sofistikovaná analýza mezd a trhu práce byla pochopitelně hlavním proudem zapomenuta a teprve v devatenáctém století nezávisle znovuobjevena.

Lessius také zdůraznil důležitost podnikatelství v odvození příjmu. Vlastnost podnikatelské „píle“, efektivní kombinace zaměstnání, je vzácná, a tak tedy může schopný podnikatel získat o mnoho vyšší příjem, než ostatní. Lessius také poskytl sofistikovanou analýzu peněz, ve které ukázal, že hodnota peněz je závislá na jejich nabídce a poptávce. Čím jsou peníze hojnější, tím budou méně hodnotné pro nákup zboží nebo zahraniční měny, a čím vyšší je po nich poptávka, tím vyšší bude jejich hodnota: „Například pokud mocní vládci nutně potřebují peníze k vedení válek či pro jiné veřejné služby, či pokud na trh připluje velké množství statků, tedy kdykoliv jsou peníze v onen daný okamžik velmi žádané, tehdy jsou vysoce ceněné z hlediska statků.“

Ve své aplikaci mravních principů na obchodní praktiky zastával Lessius k obchodu liberální postoj. Zejména u lichvy, kde byl Lessius, přestože formálně pokračoval v prohibiční tradici, velmi vlivnou silou její přicházející destrukce. Lessius poskytl dosud nejrozmáchlejší obhajobu garantovaných investičních smluv a vlídně se postavil k vysokým návratnostem kapitálu. Také odstranil všechny zbývající omezení lucrum cessans. Nejprve rozšířil tuto doktrínu nejen na specifické půjčky, které by jinak byly investovány, ale na jakékoliv půjčky, jelikož jsou likvidním aktivem, které by mohlo být kdykoliv investováno. Proto mohou být veškeré půjčky jako celek považovány za obětované náklady investice, načež může být z tohoto důvodu účtován úrok.

Jak říká Lessius:

„Přestože u žádné jednotlivé půjčky, pokud o ní uvažujeme odděleně, to nelze tvrdit, u všech, nicméně pokud o nich uvažujeme kolektivně, lze tvrdit, že jsou příčinou celého lucrum cessans, jelikož kdybyste se rozhodli bez rozdílu půjčovat kolemjdoucím, přicházíte o obchod a podstupujete ztrátu zisku, který byste z něj utržili. Proto, jelikož všechny jsou kolektivně důvodem, náklady kompenzace za tento zisk mohou být distribuovány k jednotlivým půjčkám dle jejich velikosti.“

To však znamená, že Leonard Lessius ospravedlnil nejen obchodní či investiční plány k investování peněz, ale také všechny lidi s likvidními aktivy, včetně profese půjčování peněz. Poprvé byly mezi scholastiky ospravedlněny všechny půjčky profesionálů. Spolu s Leonardem Lessiem byla rozdrcena poslední překážka úroku z lichvy a zůstala pouze prázdná skořápka formální prohibice.

Lessius dodal, že věřitel může požadovat úrok, i pokud je část peněz mimo riziko, a i kdyby riziko bylo iracionální. Všimněte si, že Lessiova důležitá poznámka byla, že jde o subjektivní realitu strachu věřitele, nikoliv zda je tento strach objektivně správný.

Navíc Lessius přijal a obrovsky rozšířil předpoklad argumentu Mediny a Moliny o riziku a lichvě, ke kterému inklinovali v praxi. Lessius poukázal na to, že všechny půjčky nesou riziko nesplacení: „osobní právo je téměř vždy spojeno s určitými obtížemi a nebezpečím“. V podrobné analýze rizika pro věřitele Lessius upozornil, že velké riziku a vyšší úrok se objeví tam, kde věřitel dlužníka nezná, nebo kde je pochybná dlužníkova pověst.

To však není vše. Leonard Lessius přispěl svou vlastní, novou a mocnou zbraní proti zákazu lichvy – novým „vlastnickým“ ospravedlněním úroku. Toto nové ospravedlnění – předznamenané pouze zanedbávaným Summenhartem – byla carentia pecuniae, účtování úroku kvůli postrádání peněz. Lessius si velice zdatně povšimnul, že věřitel trpí z postrádání peněz, postrádání vlastní likvidity, během období půjčky, a tedy je oprávněn účtovat si za svou ekonomickou ztrátu úrok. Ve zkratce, Lessius si vnímavě všinul, že každý má z likvidity, z držby peněz, užitek, a ten je mu odpírán a věřitel za ně může a bude požadovat kompenzaci. Lessius upozornil, že může dojít k neočekávaným situacím, které by mohly být vyřešeny mnohem efektivněji, pokud by daný člověk držel své peníze a na čas je nevypůjčil. Za čas se, ve zkratce, může a mělo by se platit, „jelikož obchodníci si nikdy nebudou cenit něčeho v dlouhém období více než v krátkém období“. A ti, kteří trpí postrádáním vlastních peněz, „hodnotí ztrátu peněz na pět měsíců více, než na čtyři měsíce, a na čtyři měsíce více, než na tři, což je částečně způsobeno tím, že postrádají možnost s těmito penězi vydělávat, a částečně tím, že je jejich půjčka delší dobu v nebezpečí…“.

Nadto Lessius upozornil, že směnky či práva k budoucím penězům jsou vždy diskontovány oproti hotovosti. Toto diskontování je pochopitelně úrokovou mírou. Lessius vysvětluje: „Je to věcí obecné zkušenosti, že peníze poskytují mnoho věcí, které tato práva neposkytují. Proto mohou být koupena za nižší cenu.“ Lessius také poznamenal, že obchodníci denně odvozují „cenu postrádání peněz“ na antverpské burze, obvykle kolem deseti procent, přičemž zahraniční obchod nezměrné hodnoty pro ekonomiku by zmizel, pokud by tyto ceny nemohly být účtovány.

Pro Lessia byla tedy cena za postrádání peněz ustavena na organizovaných trzích s půjčkami. A protože takový trh s půjčkami existuje, není nutné ospravedlňovat každou obchodníkovu půjčku na bázi jeho konkrétních nákladů obětované příležitosti či postrádání peněz. Cena, jež se stává cenou spravedlivou, vzniká na trhu zapůjčitelných fondů. Jak to napsal Lessius:

„Nadto se zdá, že je každý kupec schopen poptávat tuto cenu… i kdyby kvůli půjčce nepřišel o žádný zisk. Je to spravedlivá cena za postrádání peněz obchodníků, jelikož spravedlivá cena zboží či závazku v jakékoliv společnosti je ta, která je na ně společností uvalena v dobré víře ku společnému užitku za zvážení všech okolností… I když tedy za postrádání peněz po dobu jednoho roku nepřicházím o žádný zisk a neriskuji žádný kapitál, mohu spravedlivě požadovat stejně jako všichni ostatní tu cenu, která pro tyto účely vyvstala.“

S carentia pecuniae tak Leonard Lessius přinesl konečný úder k rozdrcení prohibice lichvy, přestože nešťastně zanechal její formální stránku. Není žádného divu, že profesor Noonan, slavný znalec scholastických názorů na lichvu, považuje Lessia za „teologa, jehož názory na lichvu nejrozhodněji označily příchod nové éry. V současném moderním finančním světě by se cítil pohodlněji než jakýkoliv jeho předchůdce.“ [2]

Posledním salamančanem, byl jezuitský kardinál Juan de Lugo (1583-1660) [3].  De Lugo posunul salamančany do sedmnáctého století, století úpadku španělské moci v Evropě. Po studiích práva a teologie v Salamance se de Lugo vydal do Říma učit na slavné jezuitské škole. Po 22 letech výuky teologie v Římě byl de Lugo jmenován kardinálem a stal se členem různých vlivných církevních komisí v Římě. Rozsáhle vzdělaný teoretik de Lugo byl nazýván největším mravním teologem od Akvinského. Byl autorem knih o psychologii a fyzice a jeho mistrovským dílem v oblasti práva a ekonomie bylo De Justitita et Jure, publikované v roce 1642. Tato práce se během sedmnáctého a osmnáctého století dočkala mnoha edicí, poslední vyšla roku 1893.

Ve své teorii hodnoty zobrazilo toto kulminující dílo Školy Salamanky přesné a pokročilé vysvětlení na základě subjektivního užitku. De Lugo upozornil, že ceny statků fluktuují „dle svého užitku na základě lidských potřeb a pouze na základě ocenění, jelikož šperky jsou mnohem méně užitečné než zásoby zrna, přesto je však jejich cena vyšší.“ Zde se de Lugo opět velmi přiblížil pozdějšímu marginalistickému vysvětlení z devatenáctého století, které tento paradox vyřešilo. Odpovědí na něj bylo, že subjektivní ocenění či hodnocení se liší od objektivní užitné hodnoty, přičemž ty jsou ovlivněny relativní vzácností nabídky. Opět, pouze je ke kompletnímu vysvětlení potřeba marginalistický koncept.

De Lugo pokračoval, že subjektivita je „ocenění“ či ohodnocení „nerozvážnými“ i „rozvážnými“ lidmi (žádné předpoklady o „racionalitě“ či „ekonomickém člověku“!). Ve zkratce, spravedlivá cena je tržní cenou odvozenou od poptávky a spotřebitelského ohodnocení. Pokud jsou spotřebitelé hloupí či soudí jinak, než my, pak budiž. Tržní cena je vždy spravedlivá.

V diskuzi k obchodním aktivitám vylepšuje de Lugo k předchozí koncept nákladů obětované příležitosti. Obchodník bude pokračovat v nabízení výrobku pouze tehdy, když jeho cena pokryje jeho náklady a míru zisku, kterou může získat jinou činností.

Ve své teorii peněz následuje kardinál de Lugo své spolubratry – hodnota či kupní síla peněz je odvozena z kvality kovového obsahu mincí a nabídky a poptávky po penězích. De Lugo také přišel s myšlenkou, že peníze plynou z oblasti s nižší hodnotou do oblasti s hodnotou vyšší.

K lichvě se de Lugo vyjádřil různorodě. Na jednu stranu se odvrátil od zjevných implikací Lessia a dalších, že zákaz lichvy by měl být jen prázdnou skořápkou. Proto odmítnul přijmout Lessiovu ochotu nechat věřitele účtovat úrok za postrádání peněz během období půjčky. Na druhou stranu de Lugo rozšířil stále mocné „pro-lichevní“ zbraně v podobě rizika a lucrum cessans. Rozšířil koncept rizika explicitním zahrnutím všech půjček. Jak to řekl svou pozoruhodnou příkrostí: „Kde dnes najdete dluh tak bezpečný, že se svým bezpečím rovná hotovosti?“ To ovšem ospravedlňuje účtování úroku ze všech půjček. De Lugo také ještě více rozšířil lucrum cessans, když umožnil věřiteli zahrnout nejen pravděpodobný ušlý zisk z půjčky, ale také očekávání vzdáleného ušlého zisku. Věřitel také mohl k účtování úroku v kalkulaci zisku zahrnout zisk, který by mohl získat reinvenstováním ušlého zisku z půjčky. Sečteno, de Lugo paušálně tvrdil, že lucrum cessans je „obecným prostředkem k očištění lichvy“.

[1] Datum narození často nesprávně datováno do roku 1564, čemuž by neodpovídaly následující události; často také jako Leonardus Lessius, pozn. překl.
[2] John T. Noonan, Jr, The Scholastic Analysis of Usury (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1957), str. 222.
[3] Také jako Juan de Lugo y de Quiroga, v češtině výjimečně i Jan de Lugo, pozn. překl.