4.9. Úpadek scholastiky
Šestnácté století ve Španělsku bylo správně nazýváno babím létem scholastiky. Po něm přišel rychlý úpadek jak ve Španělsku, tak napříč Evropou. Částečně bylo na vině tvrdohlavé lpění na formě prohibice lichvy. Přilnuli a zesílili téměř s nekonečným a iracionálním pomatením k zákazu, který dával jen malý smysl, ať již na základě přirozeného či božského práva, a který vstoupil do křesťanského myšlení relativně pozdě. Systematické oslabování zákazu lichvy některými z největších myslitelů křesťanství mělo na sankce za účtování úroku příznivý vliv, avšak za cenu zdiskreditování samotné scholastické školy v dlouhém období. Scholastici se vystavili nespravedlivému nařčení z vyhýbavosti a pokrytectví tím, že se drželi vnější skořápky zákazu lichvy jako smrtelného hříchu, zatímco ve stejné chvíli hledali čím dál sofistikovanější metody, jak umožnit obchodníkům a nakonec i profesionálním poskytovatelům půjček zákaz obcházet.
Smrtící útok na scholastiku přišel ze dvou rozdílných, ale spojeneckých táborů. Jedním byly mimo církev narůstající skupiny protestantů a krypto-kalvinisté v církvi. Ti církev odsoudili za údajný úpadek a mravní nedbalost. Protestanství bylo konec konců zaměřeno na zbavení se sofistikovaného uzavření církve a jejích rafinovaných doktrín a na návrat zpět k domnělé jednoduchosti a mravní čistotě raného křesťanství. Symbolem svého nepřátelství učinili jezuitský řád, odhodlaný předvoj protireformace, řád, který před váhavými dominikány převzal pochodeň tomismu a scholastiky.
Druhým táborem nepřátel scholastiky byla rostoucí skupina sekularistů a racionalistů, mužů, kteří mohli být ve svém soukromém životě katolíky či protestanty, avšak kteří se především chtěli zbavit údajných výrostků moderního života, jakým byla například politická aplikace náboženských principů či zákaz lichvy. V důsledku toho útočili krypto-kalvinisté na jezuity kvůli oslabování zákazu lichvy, zatímco sekularisté na ně útočili za to, že se ho nevzdali.
Ani jedno z těchto křídel opozice nebylo ohromeno brilantností scholastických argumentů k ospravedlnění lichvy, ani celým scholastickým a jezuitským oborem „kazuistiky“, tj. aplikací mravních principů, jak přirozených, tak božských, na konkrétní problémy každodenního života. Dalo by se čekat, že úkol kazuistiky bude vnímán jako důležitý a honosný – pokud mravní principy existují, proč by neměly být aplikovány na každodenní život? Avšak oba tábory oponentů záhy uspěly v pošpinění pojmu „kazuistika“. Pro první šlo o metodu zrazení striktních mravních zásad, pro druhé šlo o metodu aplikující na svět zastaralá a reakční dogmata.
Proč katolická církev trvala na zachování formálního zákazu lichvy navzdory velkým dílům Summenharta a ostatních i dvě století po nich? Pravděpodobně ze stejného důvodu, kvůli kterému církev měla vždy tendenci neochvějně tvrdit, že své doktríny nikdy nemění, přestože to dělala. Měnit obsah v rámci neměnné formální skořápky bylo vždy charakteristické nejen pro katolickou církev, ale pro jakoukoliv dlouze fungující byrokratickou instituci, ať to byla církev nebo ústavní interpretace nejvyššího soudu Spojených států.
Tato dvojzubá aliance proti scholastice mimo katolickou církev a uvnitř ní útočila na mnohem více, než jen na spor kolem lichvy. V hloubi katolicismu jako náboženství je myšlenka, že Boha lze dosáhnout skrze všechny lidské vlohy, nejen skrze víru, ale i skrze rozum a smysly. Protestantství a obzvláště kalvinismus příkře usadili Boha mimo lidské vlohy, když například tvrdili, že smyslové vtělení lidské lásky k Bohu v malbách či sochách je rouhačským zobrazováním, které musí být zničeno, aby byla uvolněna cesta jediné správné komunikaci s Bohem – čisté víře ve spasení. Tomisté zdůrazňovali rozum jako prostředek dosažení božského přirozeného práva a tak byly dokonce i některé aspekty božského práva zatracovány na základě výhradního protestantského zdůrazňování víry v arbitrární Boží moc. Přestože někteří protestanté přijali teorie přirozeného práva, základní myšlenkou protestanství byla opozice vůči všem přirozenoprávním pokusům odvodit etiku či politickou filozofii z lidského rozumu. Pro protestanty byl člověk inherentně příliš hříšný a zvrácený, aby mohl svým rozumem či smysly být něčím jiným, než ztělesněním zvrácenosti – jediným povoleným základem pro lidskou etiku mohla být čistá víra v Božské arbitrární a projevené příkazy. Avšak to pro protestanty znamenalo, že existuje jen velmi málo základů přirozeného práva, na kterých by se dalo kritizovat jednání státu. Kalvinisté a dokonce luteráni neposkytli žádné nebo jen slabé obrany před státním absolutismem, který zavládnul napříč Evropou během šestnáctého století a který převládal ve století sedmnáctém.
Protestanté možná otevřeli absolutistickému státu cestu, avšak sekularisté šestnáctého a sedmnáctého století ho vzali do náručí. Noví sekularisté prostí přirozenoprávních kritik státu jako byl Francouz Jean Bodin obhajovali státní pozitivistické právo jako jediné možné měřítko politiky. Stejně jako antischolastičtí protestanté vychvalovali božskou arbitrární vůli jako základ etiky, tak noví sekularisté pozvedli na nezpochybnitelné a absolutně „suverénní“ postavení arbitrární vůli státu.
U hlubší úrovně otázky, jak víme to, co víme, čili v otázce „epistemologie“, utrpěli tomisté a scholastici odlišnými, ale spojenými údery zastánců „rozumu“ a „empiricismu“. V tomistickém myšlení neexistoval rozum a empiricismus odděleně, ale vzájemně se prolínaly. Pravda je budována rozumem na pevném základu empiricky známé reality. Racionalita a empiricismus byly propojeny v jeden koherentní celek. Avšak v na začátku sedmnáctého století dva protikladní filozofové odtrhli racionální od empirického, což poznamenalo vědeckou metodu až do dnešních dní. Byl to Angličan Francis Bacon (1561-1626) a Francouz René Descartes (1596-1650). Descartes byl zastánce suché matematiky a zcela přesvědčeně oddělil „rozum“ od empirické reality, zatímco Bacon byl zastáncem nekonečného a téměř bezmyšlenkovitého prosívání empirických dat. Jak významný anglický právník, který se stal Lordem kancléřem (baronem z Verulamu), prvním vikomtem St. Albans a zkorumpovaným soudcem, tak nesmělý toulavý francouzský aristokrat se shodli na zásadním a ničivém bodě – na oddělení rozumu a myšlení od empirických dat. Od té doby od Bacona plyne anglická „empiristická“ tradice, bezmyšlenkovitě se nořící do nekoherentních dat, a od Descarta čistě deduktivní a někdy matematická tradice kontinentálního „racionalismu“. To vše byl pochopitelně útok na přirozené právo, které po dlouhou dobu propojovalo racionální a empirické.
Důsledkem této základní a systematické změny evropského myšlení v „raně moderním“ období (šestnáctého a především sedmnáctého století) byl radikální přesun intelektuální aktivity pryč z univerzit. Teologové a filozofové, kteří psali o ekonomii, právu a dalších oborech lidského jednání během středověku a renesance byli univerzitními profesory. Paříž, Boloň, Oxford, Salamanka, Řím a mnoho dalších univerzit bylo přirozeným prostředím a arénou intelektuální práce a střetů během těchto století. Dokonce i protestantské univerzity v raně moderním období ještě byly centry učení přirozeného práva.
Avšak mezi hlavními teoretiky a autory sedmnáctého a osmnáctého století nebyl skoro žádný profesor. Byli to pamfletáři, obchodníci, potulní aristokraté jako Descartes, nižší vládní úředníci jako John Locke nebo církevní hodnostáři jako biskup George Berkeley. Tento posun zájmu byl zásadně umocněn vynálezem tisku, který velmi zlevnil vydávání knih a spisů a vytvořil mnohem širší trh pro intelektuální práce. Tisk byl vynalezen v polovině patnáctého století a od raného šestnáctého století bylo poprvé možné se nezávisle uživit jako spisovatel z prodeje knih na komerčním trhu.
Tento posun od univerzitních profesorů k laickým občanům znamenal, alespoň v oné době, posun od tradičního modu učení a myšlení směrem k více rozličnému spektru idiosynkratických osobních pohledů. V jistém smyslu šlo toto zrychlení a diverzifikace ruku v ruce s jedním z nejdůležitějších dopadů protestantské reformace na společenské a náboženské myšlení. V dlouhém období byla roztříštění jednoty křesťanství mnohem důležitější, než takové teologické spory jako byla svobodná vůle vs. predestinace či význam přijímání. Luther a Kalvín neměli na fragmentaci křesťanské církve žádný zájem, naopak, oba se snažili dosáhnout sjednocené církve. Avšak důsledkem jejich revoluce bylo otevření Pandořiny skřínky. Tam, kde byly rozdíly a hříchy dříve potlačovány či přijímány celou církví, tam se nyní křesťanství rozdělilo doslova na stovky rozdílných a někdy i dosti bizarních sekt, které prosazovaly rozdílné teologie, etiky a návody na společenský život.
Přestože různorodé proudy společenského myšlení, které z křesťanství pramenily, obsahovaly i racionalistické a individualistické skupiny, jakými byli například Levelleři nebo absolutisté, hodnota výsledné různorodosti byla vyvážena nešťastným vzdálením západního myšlení od scholastiky a tomismu.
Trhání jednoty evropského myšlení bylo v těchto stoletích posíleno posunem psané literatury z latiny k místním jazykům v každé zemi. Během středověku psali všichni intelektuálové, právníci a teologové v latině, přestože se samozřejmě v každé zemi mluvilo jiným jazykem. To znamenalo, že pro učence a intelektuály existoval pouze jediný jazyk a v určitém smyslu i jedna země, takže mohli Angličané, Francouzi, Němci a další snadno číst knihy a články ostatních a nechat se jimi ovlivnit. Evropa byla skutečnou intelektuální komunitou.
Ve středověku psali pouze Italové jak v latině, tak v italštině. Protestantská reformace byla však obrovským impulzem pro zavržení latiny, jelikož protestanté cítili pro křesťanské masy potřebné číst a studovat bibli v jazyku, kterému rozumí. Slavný Lutherův překlad bible do němčiny z šestnáctého století inspiroval rychlou změnu směrem k psaní v národních jazycích. Výsledkem bylo, že od šestnáctého a sedmnáctého století ekonomické, společenské a náboženské myšlení začalo být izolované v jednotlivých národních jazycích. Dále pokračující vliv scholastického ekonomického myšlení byl omezen pouze na autory v katolických zemích.