5.10. Radikální kalvinista George Buchanan

Nejvíce fascinujícím a také nejvíce radikálním kalvinistickým teoretikem pozdního šestnáctého století nebyl francouzský hugenot, nýbrž Skot, který strávil většinu svého života ve Francii. George Buchanan (1506-1582) byl uznávaným humanistickým historikem a básníkem, jenž učil latinu na univerzitě de Guyenne v Bordeaux. Buchanan byl vyučen ve scholastické filozofii na Univerzitě sv. Ondřeje, kde v polovině dvacátých let šestnáctého století studoval pod velkým Janem Mairem. Brzy konvertoval ke kalvinismu, stal se přítelem Bezy a Mornaye a sloužil jako člen valného shromáždění skotské církve.

Britští kalvinističtí myslitelé padesátých let šestnáctého století, uprchlíci pod katolickou nadvládou královny Marie, vypracovali v exilu ospravedlnění vzpory proti tyranii v podobě božského proti obrazoboreckému. Zůstalo tak přetvořit tuto revoluční teorii do světské, přirozenoprávní podoby, spíše než do náboženských konceptů božskosti a hříchu. Tento úděl byl naplněn skotem Georgem Buchananem vprostřed boje o kalvinistickou většinu ve Skotsku proti katolické královně. Revoluce roku 1560 dobyla v nesmírně kalvinistické zemi skotský parlament pro kalvinismus a o sedm let později kalvinisté katolickou královnu Marii Stuartovnu sesadili.

V průběhu tohoto boje začal Buchanan v roce 1567 pracovat na svém velkém díle, Právo Skotského království, které publikoval v roce 1579. Části Buchananových argumentů se v roce 1568 objevily v řečech nového skotského regenta Jamese Stewarta, hraběte z Moray, a poté o tři roky později v diskuzích mezi skotskou a anglickou vládou.

Buchanan začal stejně jako hugenoti s přirozeným stavem a společenskou smlouvou lidí s jejich vládci, ve které se vzdali své suverenity a svých práv. Avšak se dvěma velkými výjimkami. Zaprvé, Beza a Mornay mluvili o dvou takových kontraktech, o politické společenské smlouvě a o náboženské úmluvě jednat jako boží lidé. U Buchanana není tato náboženská úmluva vůbec a zůstala nám jen politická společenská smlouva. Někteří historici interpretovali Buchananův radikální krok jako zesvětštění politiky do nezávislé „politické vědy“. Přesněji řečeno, Buchanan emancipoval politickou teorii z přímých božských či teologických zájmů protestantských zakladatelů a navrátil ji do dřívějšího základu v přirozeném právu a lidských právech.

Ještě radikálnější byl Buchanan v opuštění celého nekonzistentního hugenotského nákladu v podobě lidí prakticky odevzdávajících svou suverenitu prostředníkům, „reprezentaci“. Naopak pro Buchanana lidé souhlasili se smlouvou s panovníkem a udrželi si svá suverénní práva, bez jakékoliv zmínky o sborech prostředníků. Avšak to u přirozených práv a lidové suverenity znamená mnohem revolučnější důsledky. Protože pokud se král stane tyranem a porušuje svůj úkol chránit práva jednotlivců, znamená to, „že by veškerý lid a taktéž jednotliví občané měl mít autoritu odporovat při obraně svých práv právoplatnému vládci a zabít ho.“ Tak přes dvě desetiletí před španělským jezuitou de Marianou přišel George Buchanan jako první na plně individualistickou teorii přirozených práv a suverenity, a tedy na ospravedlnění individuálního aktu tyranicidy. Buchanan zdůraznil to, co profesor Skinner nazývá „vysoce individualistickým až anarchistickým pohledem na politický odpor“:

„Jelikož lidé jako celek tvoří své vládce, je… možné aby lidé kdykoliv ‘otřásli libovolným impériem’, jenž na sebe uvalili, pročež důvodem je, že ‘cokoliv je činěno na základě dané moci, může být touto mocí odčiněno’. Nadto Buchanan dodává, že každý jednotlivec musí být vykreslen jako souhlasící s ustavením společenství pro své vlastní bezpečí a užitek, z čehož plyne, že právo zabít či odstranit tyrana musí být umožněno kdykoliv, ‘ne jen  pro lid jako celek’, ale ‘i pro každého jednotlivce’. Tím vědomě podporuje téměř anarchistický závěr, že i když se – a často se to stává – někdo ‘z nejnižších a nejobyčejnějších lidí’ rozhodne využít práva zabít ho sám, takový čin je často ‘souzen jako docela správný’. [1]

Viděli jsme, že španělský jezuita Juan de Mariana vyvinul podobnou teorii lockeovské lidové surevenity a individuální tyranicidy o dvě dekády později. Jako scholastik měl za základ své teorie taktéž přirozená práva a nikoliv náboženskou úmluvu. Skinner umně uzavírá, že:

„Můžeme tak říci, že jezuit Mariana šel ve své teorii lidové suverenity, která byla ve svém původu scholastická a později vyvíjena jako kalvinistická, ruku v ruce s protestantem Buchananem, pro nějž byla taktéž v podstatě nezávislá na jakémkoliv náboženském vyznání a byla tedy přístupná k užití všemi stranami nastávajících ústavních sporů sedmnáctého století.“ [2]

Více typickým v rámci od šestnáctého století převládajícího proudu radikálního kalvinismu byl však proslulý holandský právník Johannes Althusius (1557-1638) [3].  Jeho magnum opus bylo pojednání z roku 1603 Metodicky představená politika. Althusius stavěl na hugenotských teoretických, jakým byl Mornay, a byl jim podobný. Spolu s nimi uchoval předlockeovskou nadvládu lidu s konsenzuální možností revokovat zvolení krále a také s nimi psal o zprostředkování této nadvlády skrze sbory prostředníků a asociace. Navíc mizí ospravedlnění individuální tyranicidy. Avšak jedna Buchananova inovace byla v Alhusiově obřím díle zachována: opuštění jakékoliv náboženské úmluvy. Althusius byl dokonce ještě více explicitní a zaútočil na teology pro napouštění jejich děl „učením o křesťanské zbožnosti a dobrovolnosti“ a pro neuvědomění si, že tyto otázky jsou „odlišné od politické nauky a pro ni nevhodné“.

[1] Quentin Skinner, The Foundations of Modern Political Thought: vol. II, The Age of Reformation (Cambridge: Cambridge University Press, 1978), stránky 343-344.
[2] Quentin Skinner, The Foundations of Modern Political Thought: vol. II, The Age of Reformation (Cambridge: Cambridge University Press, 1978), str. 347.
[3] Rok narození není známý, uvádí se období kolem roku 1563, pozn. překl.