5.11. Liga a politiques
Přestože byli hugenotští monarchomachové [1] mnohem více studovaní než jejich katoličtí souputníci v šestnáctém století, i oni byli zajímavou a přehlíženou skupinou. Po korunování krále Jindřicha III v roce 1574 začalo být zřejmé, že hugenoti nejsou nadále v nebezpečí vyhlazení a naopak se zdálo, že Jindřich byl k protestantům přívětivý. Tato přívětivost se v roce 1584 stala akutním problémem pro francouzské katolíky, když po smrti dědice trůnu, vévody d’Alencon, Františka z Anjou, nastoupil na trůn z první nástupnické linie Jindřich III. Francouzský, přesvědčený kalvinista. Tato hrozba vytvořila zejména v Paříži, v srdci francouzského katolicismu, Katolickou ligu. Liga vedená po celé Francii vévodou de Guise povstala proti Jindřichovi a vyháněla ho z Paříže. Jak jsme viděli, Jindřichovo zrádné zavraždění de Guise a jeho bratra kardinála během mírových vyjednávání vedlo k impozantní tyranicidě, při které mladý dominikánský kněz Jacques Clément 1 srpna 1589 pomstil de Guise zavražděním Jindřicha III.
Paříž byla pod Katolickou ligou vedena radou šestnácti, podporovanou střední třídou, mistry a obchodníky a vroucně krytou prakticky všemi kněžími a léčiteli ve městě. Nejradikálnějším z myslitelů Ligy byl přední právník tvůrčí především během osmdesátých a devadesátých let 16. století François Le Breton, jenž ve svém díle Protesty třetímu stavu (1586) hořce napadl krále jako pokrytce, obhajoval francouzskou republiku a volal po revoluci a občanské válce, která by jí dosáhla. Le Breton byl okamžitě parlamentem, vůdčím soudním orgánem ve Francii, popraven.
Rebélie Katolické ligy kulminovaly v pařížském povstání a povstání v dalších částech Francie a nebyly motivovány pouze obavami o nastolení menšinové hugenotské víry v jinak katolické Francii. Stížnosti Ligy byly nejen náboženské, ale také politické a ekonomické. Jindřich III., poslední král Valois, svou zemi rozsáhle drancoval skrze vysoké daně a velké množství výdajů, úřadů a dotací. Vysoké daně byly uvaleny zejména v Paříži.
Čin otce Clementa, přestože hrdinský, se však nakonec ukázal být kontraproduktivní. První Bourbon, Jindřich Navarrský, nastoupil na trůn jako Jindřich IV. Francouzský. Uvědomil si, že může jen stěží zůstat hugenotem a nadále vládnout Francii a po čtyřech letech války konvertoval ke katolicismu, což údajně vysvětlil pravděpodobně neautentickým výrokem, že si „Paříž zaslouží mši“. [2] Jindřich IV. vyhrál. S nástupem nového Bourbonského krále přišla vláda centristického či „umírněného“ katolicismu, politiques – „politických“.
Zda lze označit Jindřicha IV. a politiques za „umírněné“ závisí na perspektivě. Jelikož byli politiques sekularisté a lidé slabé víry, bylo pravdou, že neměli žádný zájem na vyvraždění hugenotů a dychtili po co nejrychlejším ukončení náboženských konfliktů. Jindřich tak učinil ve svém tolerančním patentu, Ediktu nantském z roku 1598. V tomto smyslu byly politiques „někde mezi“ dvěma náboženskými extrémy, hugenoty a Katolickou ligou. A to je také světlo, ve kterém je vidí většina historiků. Avšak v jiném důležitém smyslu politiques nebyly „umírněné“ ani trochu. Byly skutečně extrémistické v požadavku na odevzdání veškeré moci absolutistickému státu a jeho ztělesnění v podobě francouzského krále. Díky vítězství nad oběma „extrémy“ Jindřich IV. a politiques činili brutální nátlak na tyto jediné dvě skupiny, které volaly po odporu vůči královské tyranii. Jindřichovo vítězství znamenalo konec francouzského odporu vůči královskému absolutismu. Nevázaná despotická vláda Bourbonů se ve Francii udržela po dvě století, než byla svržena násilím během Francouzské revoluce. To byla vysoká cena za náboženské sjednocení, zejména od té doby, co Ludvík XIV., „Král Slunce“ a ztělesnění francouzského královského despotismu v roce 1685 revokoval Edikt nantský a vyhnal mnoho hugenotů z Francie. V dlouhém období se ukázal být náboženský „mír“ a „umírnění“ pro mnohé hugenoty jen klidem před bouří.
[1] Označení hugenotských tyranobijců, pozn. překl.
[2] „Je-li Francie mužem, je Paříž jeho srdcem a Paríž stojí za mši.“ Pozn. překl.