5.5. Komunističtí fanatici: Novokřtěnci

Martin Luther si občas musel myslet, že spustil ohromnou smršť nebo snad otevřel brány pekelné. Krátce poté, co započal reformaci, se napříč Německem rozšířily různé novokřtěnecké sekty [1]. Novokřtěnci věří v předurčení vyvolených, avšak také věří, na rozdíl od Luthera, že bezchybně ví, kdo oni vyvolení jsou, například oni sami. Znamením vyvolení byl emocionální a mystický proces konverze, znovuzrození, křtu duchem svatým. Pokřtěn může být pouze dospělý a nikoliv dítě, navíc musí být vyvolený členem sekty a poslouchat rozmanitá pravidla a církevní vyznání. Myšlenka sekty byla oproti katolicismu, luteránství či kalvinismu v jasném oddělení vyvolených, nikoliv v rozsáhlém členství v církvi napříč společností.

Vzhledem ke svému vyznání existovaly dvě cesty, kterými se novokřtěnci mohli vydat a také vydali. Většina novokřtěnců, jako jsou například Mennonité či Amišové, se stala prakticky anarchisty. Snažili se oddělit se, co nejvíce to jde, od inherentně hříšného státu a společnosti a zapojila se do nenásilného odporu ke státním vyznáním.

Druhá cesta, kterou se vydalo jiné křídlo novokřtěnectví, spočívala v zabrání státní moci a změně většiny extrémním násilím, tj. ultra-teokracie. Monsignore Knox ostře upozornil, že Kalvínem ustavená teokracie v Ženevě musela blednout vedle té, která byla založena prorokem, užívajícím si neustávající nové mystické zjevení.

Jak říká Knox svým obvyklým nablýskaným stylem:

„…v Kalvínově Ženevě… a v puritánských koloniích v Americe signalizovalo levé křídlo reformace svou převahu vynucováním přísnosti svých mravů jakýmkoliv dostupným prostředkem disciplíny – exkomunikací, a pokud ta selhala, tak světským trestem. Pod takovou disciplínou se hřích stal zločinem trestaným vyvolenými s netolerantní samospravedlností…

Nazval jsem tento přísný přístup bledým stínem teokratického principu, protože plnokrevná teokracie si vyžaduje přítomnost božsky inspirovaných největších z vůdců, kterým vláda patří právem tajemného osvícení. Velcí reformátoři nebyli, to se musí zdůraznit, lidé takového kalibru, byli to učenci, lidé nového učení…“ [2]

Jedním z klíčových rozdílů mezi novokřtěnci a více konzervativními reformátory tedy bylo to, že novokřtěnci si přiřkli neustálá mystická zjevení pro sebe, což nutilo lidi, jako byl Luther či Kalvín, se vrátit zpět k bibli jako k jedinému, prvnímu i poslednímu zjevení.

Prvním vůdcem tohoto ultra-teokratického křídla novokřtěnců byl Thomas Müntzer (1489/1490-1522) [3]. Müntzer se narodil dobře zajištěn v Stolbergu v Durynsku, studoval na univerzitách v Lipsku a Frankfurtu a stal se vysoce učeným v písmu svatém, v klasicích, teologii a ve spisech německých mystiků. Ihned po započetí reformace Lutherem v roce 1520 se stal jeho následovníkem a byl Lutherem doporučen na faru ve Zwickau. Zwickau bylo poblíž českých hranic, kde byl neklidný Müntzer konvertován českým tkalcem a znalcem Mikulášem Storchem ke staré táboritské doktríně, která vzkvétala v Čechách o století dříve. Ta byla založena především na neustálém mystickém zjevení a nutnosti vyvolených převzít moc a založit společnost teokratického komunismu brutální silou armády. Navíc bylo zakázáno manželství a každý muž mohl mít žen, kolik chtěl.

Pasivním křídlem novokřtěnců byli dobrovolní anarchokomunisté, kteří si přáli žít mírumilovně a sami, avšak Müntzer přijal Storchovu vizi krve a donucení. Velmi rychle se vzdal luteránství a označil se za přicházejícího proroka, jenž začal zdůrazňovat krvavou válku a vyvražďování hříšníků vyvolenými. Müntzer tvrdil, že „živoucí Kristus“ natrvalo vstoupil do jeho duše, a tak mohl obdařen dokonalým vhledem do boží vůle sám sebe označit za jedinečně vhodného k naplnění božské mise. Dokonce sám o sobě tvrdil, že se „stává Bohem“. Müntzer opustil svět vzdělávání a byl připraven jednat.

V roce 1521, pouhý rok po svém návratu, se městská rada ve Zwickau těchto stále populárnějších bludů zděsila a nařídila Müntzerovi opustit město. Na protest vzniklo povstání mnoha lidí, zejména soukeníků vedených Mikulášem Storchem, avšak bylo potlačeno. Müntzer se v ten okamžik uchýlil do hlavního města Čech, do Prahy, kde hledal zbytek táboritů. Mluvil v sedláckých metaforách, a tak prohlásil, že je čas sklizně, „Bůh mne na tuto sklizeň najal. Naostřil jsem svou kosu, jelikož mé myšlenky jsou pevně ukotvené v pravdě, a mé rty, ruce, kůže, vlasy, duše a život proklíná nevěřící“. Müntzer však nenašel žádné tábority a jeho prorocké popularitě nepomohlo, že neuměl česky a musel kázat s pomocí překladatele. A tak byl potupně vyhoštěn z Prahy.

Po toulkách středním Něměckem po několik let v chudobě jako „Kristův posel“ získal Müntzer v roce 1523 správní místo v malém Durynském městě Allstedt. Tam si získal širokou reputaci jako lidový kazatel a začal přitahovat mnoho následovníků z řad nevzdělaných horníků, které zformoval do revoluční organizace nazvané „Liga vyvolených“.

Zlom v Müntzerově bouřlivé kariéře přišel následující rok, když vévoda Jan, luterán a vládce Saska [4], o něm slyšel alarmující zvěsti a vyrazil do Allstedtu, aby požádal Müntzera o kázání. To byla Müntzerova šance a ten se jí chopil. Řekl to jednoduše – vyzval saské vládce, aby učinili rozhodnutí, zda jsou služebníky Boha či ďábla. Pokud se saští vládcové rozhodnou stát při Bohu, potom „musí znásobiti meče“. „Nenechte je žíti déle,“ radil náš prorok, „služebníky ďábla, kteří se odklonili od Boha. Pokud se brání božskému, nemá bezbožný právo žít“. Müntzerova definice „bezbožných“ byla pochopitelně all-inclusive. „Je nezbytné mečem vymýtiti“ kněží, mnišstvo i bezbožné vládce. Müntzer také varoval, že pokud v tomto úkolu saští vládci selžou, pokud budou váhat, potom „jim bude meč sebrán… Pokud se budou bránit, pobijme je bez slitování…“. Müntzer se poté vrátil ke své oblíbené analogii se sklizní: „V čase sklizně se musí na Boží vinici vytrhávat plevel… Jelikož bezbožní nemají žádného práva žít, zachrání se pouze ti, kterým to vyvolení dovolí…“ Tím by mělo být dosaženo milénia, tisíciletého božího království na zemi. Avšak k jeho úspěšnému dosažení je nutné, aby vládci vykonali jeden klíčový požadavek – za svými zády musí mít kněze/proroka (hádejte koho!), který by je vedl a inspiroval v jejich snažení.

Bylo dosti zvláštní, na dobu, kdy žádný první dodatek neomezoval vládce v tvrdém potrestání hříchu, že se vévoda Jan Müntzerovým ultimátem příliš nezabýval. Vévoda neudělal nic ani poté, co Müntzer pokračoval v kázání a předpovídal hrozící svržení všech tyranů a začátek spasitelského království. Nakonec pod soustavným popichováním Luthera, jenž tvrdil, že se Müntzer stává nebezpečným, nakázal vévoda Jan prorokovi vzdát se jakýchkoliv provokativních kázání, dokud nebude případ vyřešen jeho bratrem, kurfiřtem.

Tato jemná reakce saského vládce však byla dostatečná na to, aby poslala Thomase Müntzera na jeho konečnou revoluční cestu. Vládcové se ukázali být nedůvěryhodní, revoluci tak musí začít masy chudých. Chudí byli vyvolení a měli by ustavit vládu povinného egalitářského komunismu, světa, ve kterém by se všechny věci vlastnily společně a kde by si byl každý ve všem roven a všichni by dostávali dle svých potřeb. Ale zatím ne. Nejprve se i chudí musí vzdát světských tužeb a povrchních požitků a musí rozpoznat vůdcovství nového „Božího služebníka“, jenž „musí stát v duchu Eliáše… a dát věci do pohybu“. (Opět, hádejte kdo!)

Müntzer nyní považoval sasko za nehostinné a tak přelezl městské zdi v Allstedtu a v roce 1524 se přesunul do durynského města Muhlhausen. Müntzer byl expertem na vyhledávání problémů, a tak našel v Muhlhausenu přátelský domov, jelikož šlo o město zmítané poslední rok politickými zvraty. Kázal o nadcházejícím vyhlazení bezbožných a procházel se kolem města v čele ozbrojené skupiny, přičemž před sebou nesl rudý krucifix a vytasený meč. Poté, co byli jeho spojenci potlačeni, byl z Muhlhausenu vyhoštěn a vydal se do Norimberka, odkud ho po vydání několika revolucionářských pamfletů taktéž vyhostili. Během toulek napříč jihozápadním Německem byl Müntzer pozván v únoru 1525 zpět do Muhlhausenu, který převzala revolucionářská skupina.

Thomas Müntzer a jeho spojenci pokračovali v zavádění muhlhausenského komunistického režimu. Zabrali kláštery a veškerý majetek byl prohlášen za společný, čehož důsledkem, jak poznamenal jeden současník, bylo, že „natolik zasáhnul lid, že nikdo nechtěl pracovat“. Výsledkem bylo, že teorie komunismu a lásky se rychle stala v praxi alibi pro systematickou krádež:

„…pokud někdo potřeboval jídlo či šaty, vydal se k bohatému a požadoval je po něm Kristovým jménem, jelikož Kristus žádal, aby všichni sdíleli s potřebnými. A co nebylo dáno dobrovolně, bylo sebráno silou. Mnozí se tak chovali… Thomas [Müntzer] toto lupičství zahájil a násobil ho každý den.“ [5]

Ve chvíli, kdy napříč Německem vypukla velká Německá selská válka, povstání sedláků usilujících o lokální autonomii a proti nové centralizaci, vysokým daním a absolutistické vládě německých vládců. Napříč Německem pobíjeli vládci chudě ozbrojené sedláky s velkou brutalitou, přičemž během toho zmasakrovali kolem 100 000 venkovanů. V Durynsku se utkala armáda vládců s rolníky 15 března a na své straně měla luxus, který si venkované nemohli dopřát, mocné střelectvo a 2 000 jezdců. Hesenský landkrabě a velitel vůdcovských armád nabídl sedlákům amnestii, pokud vydají Müntzer a jeho nejbližší stoupence. Sedláci byli v silném pokušení, avšak Müntzer, s vytaseným mečem v ruce pronesl svou poslední plamennou řeč, ve které prohlásil, že Bůh mu osobně slíbil vítězství, že dokáže všechny dělové koule nepřátel pochytat do rukávů svého pláště, že je všechny Bůh ochrání. Přesně ve strategickou chvíli se během jeho projevu na nebi objevila duha, přičemž Müntzer již dříve přijal duhu za symbol svého hnutí. Pro důvěřivé a zmatené venkovany to bylo důvěryhodné znamení z Nebe. Naneštěstí však znamení nefungovalo a vůdcovská armáda rozdrtila sedláky. Zabila jich 5 000, přičemž sami ztratili jen půl tuctu mužů. Müntzer sám uprchnul a skryl se, avšak byl o několik dní později chycen, mučen k přiznání a následně popraven.

Thomas Müntzer a jeho znamení sice byli poraženi a jeho tělo ztlelo v hrobě, ale jeho duše stále pochoduje. Nebyla udržena naživu pouze jeho žáky v oné době, ale i marxistickými historiky od Engelse dodnes, kteří v tomto pošetilém mystikovi ztělesnění sociální revoluce a třídního boje a předchůdce chiliastických proroctví „komunistického stupně“ údajně nevyhnutelné marxistické budoucnosti.

Müntzerův odkaz byl brzy převzat jeho dřívějším žákem, vazačem knih Hansem Hutem. Hut tvrdil, že je prorokem poslaným od Boha k oznámení, že ve Whitsuntide v roce 1528 se Kristus navrátí na zemi a předá moc vynutit spravedlnost Hutovi a jeho překřtěným svatým přívržencům. Svatí pak „pozvednou oboustranné meče“ a vykonají Boží odplatu na kněžích, pastorech, králích a šlechtě. Hut a jeho přívrženci pak „ustaví vládu Hanse Huta na zemi“ s Muhlhausenem jako hlavním městem. Kristus pak přinese milénium vyznačující se komunismem a volnou láskou. Hut byl zajat v roce 1527 (předtím, než měl Ježíš šanci se navrátit), uvězněn v Augsburgu a zabit při pokusu o útěk. Po rok či dva se jeho přívrženci zjevovali v Augsburgu, Norimberku a Esslingenu v jižním Německu a vyhrožovali zavedením komunistického Božího království silou a vojskem. Avšak do roku 1530 byli pobiti a utlačeni znepokojenými autoritami. Müntzerův typ novokřtěnectví byl na cestě do severozápadního Německa.

[1] V češtině se také používá výraz anabaptisté, pozn. překl.
[2] Ronald A. Knox, Enthusiasm: A Chapter in the History of Religion (1950, New York: Oxford University Press, 1961), p. 133.
[3] Někdy počešťován jako Tomáš Müntzer, pozn. překl.
[4] Jde o Jana Saského (1498-1537), syna Jiřího Vousatého, pozn. překl.
[5] Citováno v Igor Shafarevich, The Socialist Phenomenon (New York: Harper & Row, 1980), str. 57.