5.6. Totalitní komunismus v Münsteru

Severozápadní Německo bylo v této době roztroušeno v početné malé církevní státy vedené biskupy. Stát byl veden aristokratickými duchovními, kteří si jednoho ze svých řad zvolili za biskupa. Obvykle byli tito biskupové nevysvěcení světští páni. Vyjednáváním o daních si hlavní města těchto států často vybojovali určitý stupeň nezávislosti. Duchovenstvo, které tvořilo vládnoucí elitu státu, se z daní vyjmulo, zatímco na zbytek populace uvalilo daně vysoké. Obvykle byla hlavní města vedena vlastní mocenskou elitou, cechovní oligarchií, která užívala vládní moci ke kartelizaci svých rozličných povolání a zaměstnání.

Největší z těchto duchovních států severozápadního Německa bylo biskupství Münster s hlavním městem Münster, čítajícím okolo 10 000 obyvatel a vedeným městskými cechy. Cechy v Münsteru se vyznačovaly zejména ekonomickou konkurencí mnichů, kteří nebyli nuceni poslouchat cechovní nařízení a omezení.

Během Německé selské války se hlavní města některých těchto států chopila příležitosti a započala revolty, přičemž biskup v Münsteru byl nucen učinit několik ústupků. S potlačením rebelie se však biskup těchto ústupků zbavil a znovuobnovil starý režim. V roce 1532 však byly cechy s podporou lidu schopné útok opětovat a převzít město, což biskupa brzy donutilo uznat Münster za město luteránské.

Nemělo mu to však být souzeno na dlouho. Z celého severozápadu zaplavily Münster hordy zapálených novokřtěnců, hledajících počátek Nového Jeruzaléma. Ze severního Nizozemí přišly stovky melchioritů, přívrženců kočujícího vizionáře Melchiora Hoffmana [1]. Hoffman, nevzdělaný kožešnický učeň ze Švábska v jižním Německu, cestoval po roky Evropou a kázal o nevyhnutelnosti druhého příchodu, který dle jeho výzkumu nastane v roce 1533, na patnácté sté výročí Ježíšovy smrti. Melchiorismus rozkvétal v severním Nizozemí a do Münsteru přišlo mnoho jeho stoupenců, kteří rychle konvertovali chudé městské třídy.

Mezitím bylo novokřtěnectví v Münsteru řádně podpořeno konverzí výřečného a oblíbeného mladého pastora Bernarda Rothmanna [2]. Původně katolický kněz Rothmann se stal Lutherovým přítelem a hlavou luteránské církve v Münsteru. Nyní ale svou výmluvnost použil k hlásání komunismu, jak údajně existoval v prvotní křesťanské církvi, se společným vlastnictvím a kde každý dostával podle svých „potřeb.“ Rothmannova pověst přilákala do Münsteru tisíce lidí, stovky chudáků, vykořeněných, beznadějně zadlužených a „lidí, kteří utratili jmění svých rodičů a svou pílí nic nevydělali“. Lidé byli obecně přitahováni myšlenkou „drancování a okrádání duchovenstva a bohatších měšťanů“. Vyděšení měšťané se snažili Rothmanna a novokřtěnecké kazatele vyhnat, avšak neúspěšně.

V roce 1533 se Melchior Hoffman, jist si tím, že k druhému příchodu dojde každým dnem, vrátil do Štrasburku, kde měl obrovský úspěch a sám sebe nazýval prorokem Eliášem. Okamžitě byl uvězněn a zůstal pod zámkem až do své smrti o desetiletí později.

Hoffman, přes všechny podobnosti s ostatními, kázal svým přívržencům nenásilí – konec konců, pokud se má Ježíš co nevidět vrátit, proč činit cokoliv proti nevěřícím? Hoffmanovo uvěznění a pochopitelně i fakt, že rok 1533 proběhl bez druhého návratu, zdiskreditoval Milchiora a tak se jeho přívrženci v Münsteru stali mnohem násilnějšími post-milenaristickými proroky, kteří věřili, že musí Království ustavit ohněm a mečem.

Novým vůdcem násilných novokřtěnců byl holandský pekař z Haarlemu Jan Matthys (Matthyszoon). V oživlém duchu Thomase Müntzera vyslal Matthys misionáře, či „apoštoly“, z Haarlemu, aby překřtili každého, koho dokážou, a jmenovali „biskupy“ s právem křtít. Když tito noví apoštolové dosáhli Münsteru, byli, jak můžeme očekávat, přijati obzvláště vřele. I Rothmann byl v záchvatu znovu pokřtěn a s ním i mnoho bývalých jeptišek a velká část obyvatel. Během týdne apoštolové překřtili 1400 lidí.

Brzy dorazil i další apoštol, pětadvacetiletý mladý muž, jenž byl konvertován a pokřtěn Matthysem teprve před několika měsíci. Byl jím jan Bockelson, který se brzy proslavil v písních a příbězích jako Jan z Leydenu. Přestože byl pohledný a výřečný, byl také duší ustaranou, jelikož se narodil jako neprávoplatný syn starosty holandské vsi a služky z Vestfálska. Bockelson začal žít jako krejčovský učeň, vzal si bohatou vdovu, ale posléze zbankrotoval, když se stal sebezaměstnaným kupcem.

V roce 1534 získal Bockelson podporu bohatého obchodníka s látkami Bernta Knipperdollincka, mocného vůdce Münsterských cechů, a vychytrale se oženil s jeho dcerou. Osmého února spolu zeť a tchán divoce vběhli do ulic a vyzvali každého k pokání. Po mnohém šílenství, masách svíjejících se na zemi a apokalyptických vizích novokřtěnci posílili, převzali radnici a získali pro své hnutí právní uznání.

V reakci na toto úspěšné povstání opustilo mnoho majetných luteránů město a novokřtěnci s nevázaným pocitem vyslali do okolních oblastí posly, kteří přivolávali každého do Münsteru. Zbytek světa, tvrdili, bude do měsíce či dvou zničen, zachrání se pouze Münster, který se stane Novým Jeruzalémem. Tisíce lidí proudily do Münsteru z Vlámska a Fríska na severu Nizozemí. Ve výsledku novokřtěnci brzy získali v městské radě většinu a o tři dny později, 24. února, tento úspěch následovalo rabování knih, soch a maleb z kostelů a napříč celým městem. Brzy dorazil sám Jan Matthys, vysoký vyzáblý muž s dlouhým černým vousem. Matthys se s pomocí Bockelsona brzy stal prakticky městským diktátorem. Přinejmenším násilní novokřtěnci převzali město. Velký komunistický experiment mohl začít.

Prvním velkolepým programem této tuhé teokracie bylo pochopitelně vyčištění Nového Jeruzalému od nečistých a bezbožných, předehra k jejich úplnému vyhlazení po celém světě. Matthys tedy volal po popravě všech zbývajících katolíků a luteránů, avšak převládla chladnější hlava Knipperdollicka, který Matthys varoval, že zmasakrování všech ostatních křesťanů může zbytek světa podráždit a mohli by přijít Nový Jeruzalém zničit už v kolébce. Bylo tedy rozhodnuto, že dojde k druhé nejlepší možnosti a 27. února byli katolíci a luteráni uprostřed hrozivé sněhové bouře vyhnáni z města. V předzvěsti komunistické Kambodži byli všichni ne-novokřtěnci včetně starých lidí, nemohoucích, dětí a těhotných žen vyhnáni do sněhové bouře, zatímco za sebou museli zanechat všechny své peníze, majetky, jídlo i ošacení. Zbytek luteránů a katolíků byl povinně překřtěn a ti, kteří tuto službu odmítli, byli zabiti.

Vypuzení všech luteránů a katolíků bylo pro biskupa [3] dostatečné k započatí dlouhého válečného obležení města hned následující den, 28. února. Když byli všichni lidé ve městě odvedeni k vykonávání opevňovacích prací, Jan Matthys začal svou totalitní komunistickou sociální revoluci.

Prvním krokem byla konfiskace majetku vyhnaných obyvatel. Všechny jejich světské statky byly shromážděny do několika centrálních skladišť a chudým bylo řečeno, že zde dostanou „podle svých potřeb.“ Tyto „potřeby“ určovalo sedm „diákonů“ jmenovaných Matthysem. Když jeden z odvážných kovářů protestoval proti těmto opatřením zavedeným holandskými přistěhovalci, byl Matthysem zatčen. Před shromážděním celého města pak Matthys osobně probodl, střelil a zabil tohoto „bezbožného“ kováře a nechal uvrhnout do vězení několik předních občanů, kteří proti takovému jednání protestovali. Dav byl varován a poslušně zazpíval hymnus k chvále zabíjení.

Jednou z klíčových vlastností Anabaptistického teroru v Münsteru bylo odhaleno. Stejně jako v případě kambodžských komunistů o čtyři a půl století později si nové vládnoucí elita bezchybně všimla, že zákaz soukromého vlastnictví peněz zredukuje obyvatelstvo na úplnou otrockou závislost na lidech držících moc. A tak Matthys, Rothmann a další vůdčí osoby spustili propagandistickou kampaň, že je nekřesťanské vlastnit peníze soukromě, a že peníze musí být vlastněny „společně,“ což v praxi znamenalo, že všechny peníze musí být odevzdány Matthysovi a jeho vládnoucí klice. Několik novokřtěnců, kteří si peníze nechali či je schovali, bylo uvězněno a terorizováno, museli klečet před Matthysem na kolenou, žebrat za odpuštění a prosit ho o přímluvu u Boha. Matthym pak velkoryse hříšníkům „odpustil“.

Po dvou měsících intenzivního a nepolevujícího tlaku, kombinace propagandy o křesťanství v zákazu soukromého držení peněz a výhrůžek a teroru vůči těm, kteří se nepodvolili, bylo soukromé vlastnictví peněz v Münsteru efektivně vymýceno. Peníze byly soustředěny do rukou vlády, která za ně kupovala zboží a najímala pracovníky z vnějšího světa. Mzdy byly rozdělovány v naturáliích jediným zbylým zaměstnavatelem - teokratickým novokřtěneckým státem.

Jídlo bylo ze soukromých domů zkonfiskováno a rozdělováno podle uvážení jmenovaných diákonů. Kvůli ubytování zástupů imigrantů byly také zespolečenštěny všechny domy, každý mohl vstoupit kamkoliv a uložit se kdekoliv; bylo zakázáno zamykat i jen zavírat dveře. Byly ustaveny společné jídelny, kde lidé společně jedli a poslouchali při tom předčítání ze Starého Zákona.

Tento násilný komunismus a vláda teroru se odehrával ve jménu komunity a křesťanské „lásky.“ Tato komunizace byla považována za první krok k egalitářskému komunismu kde, jak kázal Rothmann, „všechny věci budou společné, nebude existovat soukromé vlastnictví a nikdo nebude muset pracovat, ale bude mu stačit důvěřovat Bohu.“ Nějak se však stalo, že ta část, kdy se nebude muset pracovat, nikdy nepřišla.

Pamflety odeslané v říjnu 1534 dalším novokřtěneckým komunitám po celém kraji chválily tento nový řád křesťanské lásky skrze teror:

„Nejen, že jsme veškerý majetek dali k dispozici společné věci pod péčí diákonů a žijeme z něj podle našich potřeb; chválíme Boha a Krista jedním srdcem a jednou myslí a každý z nás pomáhá všem ostatním.

A vše, co nesloužilo společnému dobru, jako je soukromý majetek, nakupování a prodávání, práce za peníze, braní si úroku a provozování lichvy… či pojídání a popíjení potu chudých… a také vše, co se neslučuje s bratrskou láskou – všechny tyto věci u nás byly zrušeny silou lásky a společenství.“

S velkou konzistencí nepředstírali novokřtěnci v Münsteru, že zachovají intelektuální svobodu, zatímco zespolečenšťují veškerý materiální majetek. Novokřtěnci se chlubili svým nedostatkem vzdělání a tvrdili, že jsou to právě nevzdělaní a nemytí, kteří budou ze světa vyvolenými. Novokřtěnecká lůza našla zalíbení zejména v pálení všech knih a rukopisů v katedrální knihovně a nakonec v polovině března 1534 Matthys zakázal všechny knihy s výjimkou Dobré knihy, Bible. V symbolickém úplném odtržení od hříšné minulosti byly všechny soukromě i společně vlastněné knihy vhozeny do velkého společného ohně. To pochopitelně zajistilo, že jediná teologická interpretace děl známých občanům Münsteru byla Matthysova či interpretace jiných novokřtěneckých kazatelů.

Na konci března však Matthyse položila jeho nabubřelá pýcha. Během období Velikonoc byl přesvědčen, že mu a jemu blízkým Bůh nařídil zničit biskupovo obležení a osvobodit město, a tak spolu vyrazili před brány k obléhající armádě, načež byli doslova rozsekáni na kousky. V době, kdy byla myšlenka plné náboženské svobody prakticky neznámá, si lze představit, že každý novokřtěnec, který se dostal do rukou ortodoxnímu křesťanovi, se nemusel dočkat milého přivítání.

Po Matthysově smrti převzal vládu nad městem mladý Bockelson. A jestliže Matthys trestal Münsterské obyvatele bičem, Bockelson je trestal karabáčem [4]. Bockelson pro svého mentora příliš netruchlil. Kázal věřícím: „Bůh vám dá jiného proroka, který bude mocnější“. Jak se podařilo tomuto mladíkovi překonat svého mistra? Na počátku května si Bockelson získal pozornost tím, že u vytržení běhal nahý po ulicích a pak upadl do tiché třídenní extáze. Když se třetího dne vrátil, oznámil celému městu, že se mu zjevil samotný Bůh. Zaštítěn Bohem Bockelson zrušil veškeré staré fungující městské a purkmistrovy úřady a ustanovil novou dvanáctičlennou radu starších, ve které byl sám, samozřejmě, nejstarším z nejstarších. Starší z rady měli naprostou moc nad životem a smrtí, majetkem a duší každého obyvatele Münsteru. Byl zaveden nový přísný systém nucených prací a ti, kteří nebyli odvedeni do armády, museli nyní pracovat jako veřejní zaměstnanci pro komunitu a bez peněžní odměny. To samozřejmě znamenalo zrušení cechů.

Totalita v Münsteru byla nyní kompletní. Smrt byla běžným trestem doslova za každý nezávislý čin, dobrý či špatný. Smrtí byly trestány závažné zločiny: vraždy, krádeže, lhaní, lakota a hádky (!). Také byla smrt vyměřena za jakýkoliv myslitelný čin neposlušnosti: dětí k rodičům, manželek k manželům a samozřejmě neposlušnosti kohokoliv k vyvolenému zástupci Boha na zemi, totalitní vládě Münsteru. Bernt Knipperdollinck byl jmenován vrchním popravčím, jenž tato nařízení vynucoval.

Jediným aspektem života, kterého se nedotkly předchozí změny, byl sex, a tento nedostatek se nyní dostal pod kladivo Bockelsonova absolutního despotismu. Jediný povolený sexuální vztah byl nyní v manželství novokřtěnců. Sex v jakékoliv jiné formě, včetně manželství novokřtěnce s „bezbožným“ byl hrdelním zločinem. Bockelson ale brzy pokročil dál za toto starobylé krédo a rozhodl se zavést v Münsteru povinnou polygamii. Jelikož od doby vyhánění v Münsteru bylo ve městě přibližně třikrát tolik žen schopných svatby než mužů, tak se polygamie stala technicky proveditelnou. Bockelson přesvědčil ostatní spíše vyděšené kazatele citacemi o polygamii mezi izraelskými patriarchy a také výhružkami smrti pro odpůrce.

Povinná polygamie byla pro mnoho obyvatel Münsteru už příliš, a tak se proti tomuto nařízení na protest vzbouřili. Ovšem jejich vzpoura byla rychle potlačena a mnoho rebelů bylo potrestáno smrtí. Popravy se staly osudem i pro ostatní odpůrce. A tak v srpnu 1534 byla povinná polygamie v Münsteru násilím zavedena. Jak by mohl člověk čekat, mladý Bockelson plně využil nového režimu a záhy shromáždil harém patnácti manželek včetně Divary, krásné mladé vdovy po Janu Matthysovi. Zbytek mužské populace se začal pod novým zákonem také cítit jako ryba ve vodě. Mnoho žen ho však nepřijalo příliš vlídně a tak starší vydali zákon nařizující povinné manželství každé ženě pod (a pravděpodobně i nad) určitý věk, což obvykle znamenalo stát se povinně třetí či čtvrtou manželkou.

Jelikož bylo manželství mezi bezvěrci nejen neplatné, ale i nezákonné, manželky vyhnaných se staly kořistí a byly nuceny si „brát“ dobré novokřtěnce. Odmítnutí souhlasit s tímto novým zákonem bylo samozřejmě trestáno smrtí a mnoho žen bylo skutečně nakonec popraveno. „Původní“ manželky, které odmítaly nové manželky v domácnosti, byly taktéž potlačeny a z jejich hádek byl učiněn smrtelný zločin. Mnoho žen bylo za hádky popraveno.

Avšak viditelná ruka státu mohla dosáhnout jen sem a při prvním vnitřním návratu zpět Bockelson a jeho muži museli ustoupit a povolit rozvody. A tak byl manželský obřad úplně zakázán a rozvod velmi snadný. Ve výsledku Münster upadl v režim odpovídající povinné volné lásce.  Rigidní puritanismus se za několik měsíců stal povinnou promiskuitou.

Bockelson se mezitím projevil jako výborný organizátor v obleženém městě. Byla striktně vynucována povinná práce, jak vojenská tak civilní. Biskupova armáda se skládala z chudých a nepravidelně placených žoldnéřů a Bockelson byl schopen přesvědčit mnoho z nich k dezerci za pravidelný plat (v penězích, což bylo v kontrastu k jeho tuhému vnitřnímu bezpeněžnímu komunismu). Opilí bývalí žoldáci byli však okamžitě zastřeleni. Když biskup do města vystřelil pamflety nabízející obecnou amnestii výměnou za kapitulaci, Bockelson učinil čtení těchto pamfletů zločinem trestaným, jak jinak, smrtí.

Na konci srpna 1534 bylo v biskupově armádě pozdvižení a obléhání na čas polevilo. Jan Bockelson využil příležitosti posunout svou „egalitářskou“ komunistickou revoluci o krok dále a prohlásil se Králem a Mesiášem posledních dní.

Prohlásit se králem může vypadat zvláštně a možná dokonce nelegitimně. A tak si pro tuto práci našel Dusentschura, zlatníka z nedalekého města a také samozvaného proroka. Na začátku září Dusentschur oznámil, že měl další ze svých vizí: Jan Bockelson se má stát králem celého světa, dědicem krále Davida, předurčený k tomu, aby seděl na trůnu dokud Bůh sám nesestoupí na zem, aby se ujal vlády nad svým královstvím. Bockelson nepřekvapivě potvrdil, že on sám měl tutéž vizi. Dusentschur předložil Bockelsonovi meč spravedlnosti, pomazal ho a prohlásil králem světa. Bockelson byl samozřejmě na chvíli skromný, uklonil se a ptal se Boha. Avšak zajistil, aby mu Bůh odpověděl okamžitě. A ukázalo se, mirabile dictu, že měl Dusentschur pravdu. Bockelson oznámil davu, že Bůh mu dal „moc nade všemi národy na zemi,“ a že kdokoliv, kdo by se opovážil odporovat Boží vůli „má být okamžitě vydán na smrt mečem.“

A tak byl navzdory několika tichým protestům Jan Bockelson prohlášen králem světa a Mesiášem a novokřtěnečtí kazatelé vysvětlovali svým zmateným ovečkám, že Bockelson je opravdovým Mesiášem, který byl předpovězen ve Starém zákoně. Bockelson byl právoplatným vládcem celého světa, dočasného i duchovního.

Jak se tak často stává „rovnostářům,“ že se pro ně samotné najdou zvláštní úniková dvířka ze šedivé uniformity života, který stvořili. A stejné to bylo s králem Bockelsonem. Bylo přeci konec konců důležité zdůrazňovat všemi způsoby význam příchodu Mesiáše. A tak Bockelson začal nosit ty nejkrásnější róby, kovy a šperky, jmenoval své dvořany a rytíře, kteří se také začali objevovat v luxusním oblečení. Jeho hlavní manželka Divara byla prohlášena Královnou světa, začala také nosit překrásné šaty a začaly o ní pečovat dvorní dámy a služebnictvo. Nový luxusní dvůr zahrnoval přibližně dvě stovky lidí a ubytoval se v krásných domech zabavených pro tyto příležitosti. Všichni Bockelsonovi loajální pomocníci byli přívětivě odměněni vysokým statusem a parádou: Knipperdollinck se stal hlavním ministrem a Rothmann královským mluvčím.

Pokud je komunismus dokonalou společností, někdo musí být schopen užívat si jeho plodů; a kdo je k tomu vhodnější než Mesiáš a jeho dvůr? Přestože bylo soukromé vlastnictví peněz zakázáno, ze zkonfiskovaného stříbra a zlata byly nyní raženy ornamentální mince k poctě nového krále. Všichni koně byli zkonfiskováni pro královu ozbrojenou družinu. Jména v revolučním Münsteru byla rovněž změněna; všechny ulice byly přejmenovány; neděle a svátky byly zrušeny a všechny nově narozené děti byly pojmenovávány králem osobně dle speciálního systému.

V hladovějící otrokářské společnosti, jakou byl komunistický Münster, nemohli žít všichni občané v luxusu, který si užíval král a jeho dvůr. Nová vládnoucí třída zaváděla tuhou třídní otrokářskou oligarchii, do té doby nevídanou. Aby mohl král a jeho šlechta žít ve vysokém luxusu, na všechny ostatní v Münsteru byla uvalena přísná chudoba. Tito lidé již byli okradeni o domy a většinu jídla a nyní byl u mas postaven mimo zákon i jakýkoliv nadbytečný luxus. Oděvy a lůžkoviny byly přísně na příděl a veškerý „nadbytek“ plynul králi Bockelsonovi pod výhružkou smrti. Každý dům byl prohlédán skrz naskrz a bylo posbíráno 83 vozových nakládek oděvů.

Není překvapením, že oklamané masy v Münsteru začaly být nepokojné, neboť všichni byli nuceni žít v chudobě, zatímco král se svým dvorem se těšili luxusu vzešlému z jejich zkonfiskovaného majetku. A tak Bockelson odpověděl masivní propagandou, která měla nový systém vysvětlit. Vysvětlení bylo následující: je zcela správné, že Bockelson žije v pompě a luxusu, protože je pro hmotný svět již mrtev. A jelikož je mrtev pro svět, tak se v hlubším smyslu jeho luxus nepočítá. Ve stylu každého guru, jenž žije v luxusu mezi svými chudými následovníky, vysvětloval, že pro něj nemají materiální předměty žádnou hodnotu. Důležitější pravděpodobně bylo, že Bockelson ujišťoval svoje poddané, že on se svým dvorem jsou pouze předvojem nového řádu; brzy i ostatní budou žít v tom samém milenálním luxusu. V tomto novém řádu münsterští již brzy vyrazí do útoku, ozbrojeni Boží vůlí dobudou celý svět, vyhladí nehodné, a poté se Ježíš vrátí a všichni budou žít v luxusu a dokonalosti. Bude dosaženo rovnostářského komunismu s velkým luxusem pro všechny.

Vzrůstající opozice samozřejmě znamenala eskalaci teroru a vláda „lásky“ krále Bockelsona zintenzivnila své vyhrožování a masakry. Když byla vyhlášena monarchie, prorok Dusentschur také oznámil svoji vizi, že všichni, kteří by se protivili králi Bockelsonovi  či s ním nesouhlasí, mají být vydáni na smrt a poté zcela vymazáni z paměti. Budou navždy vyhubeni. Jedny z hlavních obětí poprav byly ženy, které byly zabity za odmítání manželských práv svým mužům, za urážky kazatele či za praktikování bigamie či polygamie, která byla pochopitelně pouze výsadou mužů.

Navzdory svému neustálému kázání o pochodu k ovládnutí světa nebyl král Bockelson tak šílený, aby se tento čin pokusil uskutečnit, zejména když začala biskupova armáda opět obléhat město. Místo toho dále mazaně využíval většinu zabaveného zlata a stříbra k vysílání poslů a pamfletů do okolních oblastí Evropy ve snaze získat si masy pro novokřtěneckou revoluci. Jeho propaganda měla značný účinek a v Holandsku a severozápadním Německu se během ledna 1535 objevila řada povstání. Armáda tisíce novokřtěnců se shromáždila pod vedením někoho, kdo sám sebe nazýval Kristem, synem Božím a závažné povstání proběhlo v západním Frísku ve městě Minden a dokonce i v samotném slavném Amsterodamu, kde se rebelové zmocnili radnice. Všechna tato povstání byla ovšem potlačena, s významnou pomocí zrádců, kteří různým autoritám vyzradili jména rebelů a umístění jejich muničních skladů.

Tou dobou měla knížata severozápadní Evropy tak akorát dost a všechny státy Svaté říše Římské se dohodly na tom, že poskytnou vojsko na zničení obludného a pekelného münsterského režimu. V lednu 1535 [5] byl již Münster poprvé neprodyšně obklíčen a odříznut od okolního světa. Establishment začal s hladověním münsterského obyvatelstva až ke kapitulaci.  Nedostatek jídla se projevil okamžitě a režim zareagoval svým charakteristickým způsobem: všechno jídlo bylo konfiskováno, všechny koně zabity, to vše pro nakrmení krále, jeho královského dvora a jeho ozbrojené stráže. Zatímco král a jeho dvůr dobře jedl a pil, hladomor a devastace řádily napříč městem a masy jedly doslova všechno co mohli, dokonce nepoživatelné.

Král Bockelson si udržoval vládu neustálou propagandou a sliby hladovějícím masám. Bůh všechny zachrání o Velikonocích, nebo se Bockelson sám nechá upálit na náměstí. Když velikonoce přišly a žádná záchrana se neobjevila, Bockelson ihned vysvětlil, že měl na mysli záchranu jen v „duchovním“ smyslu. Pak sliboval, že Bůh promění kameny na chlíb, což se ovšem také nestalo. Nakonec Bockelson dlouho fascinován divadlem nařídil svým hladovějícím poddaným účastnit se třídenní slavnosti tanci a atletickými soutěžemi. Byla pořádána dramatická představení stejně jako černé mše. Hladovění však začalo být všudypřítomné.

Hladovějící lidé v Münsteru byli nyní zcela ztraceni. Biskup do města neustále střílel letáky slibující všeobecnou amnestii, pokud se lidé vzbouří a vydají krále Bockelsona s jeho dvorem. Aby se uchránil proti této hrozbě, král Bockelson neustále zostřoval svou vládu teroru. Na počátku května rozdělil město do dvanácti sekcí a jmenoval „vévodu“ vládnoucího spolu s 24 ozbrojenci nad každou z nich. Vévodové byli cizinci stejně jako on, holandští imigranti, u kterých bylo jistější, že k němu budou loajální. Každý vévoda měl přísně zakázáno opustit svojí oblast a měl přikázáno zabránit jakémukoliv shromažďování více než tří lidí. Nikdo nesměl opustit město, dokoliv, kdo by se o to snažil, pomáhal by jinému nebo by kritizoval krále, být okamžitě sťat, většinou králem Bockelsonem osobně. V polovině června již takové výjevy byly na denním pořádku a těla popravených byla často rozčtvrcena a pro výstrahu masám vystavena.

Bockelson by bezpochyby nechal celou populaci vyhladovět k smrti než by se vzdal, ale dva uprchlíci vyzradili slabé místo v městských hradbách a v noci na 24. června 1535 noční můra Nového Jeruzaléma došla svého krvavého konce. Několik posledních stovek novokřtěnců se pod slibem amnestie vzdalo a bylo záhy zmasakrováno a královna Divara byla sťata. Král Bockelson byl vsazen do řetězů a následujícího roku byl společně s Knipperdollinckem veřejně umučen a jeho tělo bylo zavěšeno v kleci na kostelní věž.

Staré zřízení v Münsteru bylo rychle obnoveno a město se stalo opět katolickým. Hvězdy byly opět na svých místech a události let 1534-35 vedly pochopitelně k nedůvěře v další mystická hnutí napříč protestantskou Evropou.

[1] Autor používá jméno Hoffmann, které se také objevuje, spolu s Hofmanem. Melchior se do češtiny někdy překládá jako Melichar, překlad jména i název melicharité se však neužívá, pozn. překl.
[2] Známý jako Bernt Rothmann, pozn. překl.
[3] Franz von Waldeck, pozn. překl.
[4] Autor používá biblické přirovnání „Můj otec vás trestal biči, já vás však budu trestat důtkami!“ V novém překladu Bible 21 je pro současnou češtinu výstižnější „Můj otec na vás brával bič, já na vás vezmu karabáč!“ To se v Bibli objevuje celkem čtyřikrát: (Královská 12:11,  Královská 12:14, Letopisů 10:11, Letopisů 10:14). Pozn. překl.
[5] Některé zdroje uvádí únor, pozn. překl.