6.10. Po Bodinovi
Bodinovo velebení suverenity udeřilo francouzské politické myšlení jako blesk, alespoň však měli prostor pro ospravedlnění a rozšíření neustále se rozšiřující moci koruny. Tyto nové názory byly zejména přijaty a jemně upraveny autory, kteří byli v praxi mnohem více absolutističtí než sám Bodin. Bodinova chvála suverenity postrádala jeden prvek, a to protestantský pojem „z milosti boží“ – pro Bodina byla absolutní suverenita jednoduše přirozeným faktem. V šestnáctém století byla myšlenka královské vlády vedené Bohem známá, nikdo ji však na Bodinovu absolutní suverenitu nerozšířil.
Nejdůležitějším přímým pokračovatelem Bodina byl Pierre Grégoire v díle De republica (1578). Pro Grégoira byl král Bohem vyvoleným farářem ve světské sféře a jeho vláda byla pod neustálým vlivem Boží vůle. Královské příkazy jsou tedy srovnatelné s Božími a také zasluhují od poddaných úplnou poslušnost. „Vladař je v moci a autoritě obrazem Boha,“ napsal Grégoire.
Bodin a další stále podporovali myšlenku, že skutečná spravedlnost je koncept oddělený a odlišný od královských nařízení, tedy že královy činy mohou být také nespravedlivé, přesto si není nikomu dovoleno je obcházet či neposlouchat. Tyto dva koncepty se však téměř úplně sjednotily v myšlení galského Skota Adama Blackwooda (Adversus Georgii Buchanani, 1581). Vladařova vůle se pro Blackwooda stala z definice spravedlivou. Král je nezbytně spravedlivý a prakticky nadčlověk, žijící zákon. Tím Blackwood dotáhnul velebení božsky ustavené monarchie až k odzemí, jelikož božská byla přímo osoba krále, a už nikoliv jednoduše autorita jeho úřadu, čímž z krále učinil doslova boha na zemi.
Jak poukazuje název jeho díla, Blackwood jej napsal jako útok na taktéž galského Skota a radikálního kalvinistu George Buchanana. Buchananovo libertariánské myšlení včetně obhajoby tyranicidy nepřekvapivě spočívalo na konceptu přirozených práv. Blackwood přirozené právo odmítnul, jelikož je zdrojem anarchické svobody, čímž ve svých obhájcích vyvolává averzi k právu a politické autoritě. Proti přirozenému právu Blackwood jako vysvětlení a ospravedlnění politické autority postavil jus gentium, pozitivní právo národů.
Není překvapením, že se okamžitě po spojení absolutní suverenity a božího práva vytratilo v Bodinovi stále přítomné konsenzuální omezení zdanění. Vůdce této fúze Pierre Grégoire totiž taktéž představil odstranění tohoto daňového omezení. Tam, kde i Bodin předpokládal, že přirozené právo ustavilo právo k soukromému vlastnictví, tam Grégoire přirozeným právem pouze potvrzuje neomezenou moc krále. Grégoire tvrdil, že král má neomezenou výsadu vybírat daně, jelikož dobro státu je důležitější než vlastnická práva jednotlivce. Král tak držel z boží vůle absolutní moc nad všemi lidmi a jejich majetkem. Aby se předešlo zmatení nebo aby nedošlo k dohadování nad daněmi, veškeré generální stavy měly být zrušeny.
Byl to právě Adam Blackwood, kdo jedinečně a radikálně dosáhl jasné konzistence ohledně vladařova práva danit. Pokud jsou vlastnická práva důležitá a král má absolutní právo danit či jinak zabírat soukromý majetek kdykoliv se mu zachce, potom to musí znamenat, že „veškeré pozemky byly původně královy a on je ostatním předal… A předání lén králem je jen částečným předáním; pročež mu dluží daně a zůstávají pod jeho nadvládou“. [1] Ve zkratce existoval zvláštní přirozený stav, ve kterém král původně vlastnil veškerá vlastnická práva a veškerá další zdánlivá vlastnická práva jsou jednoduše královským svolením či dočasnými držbami, které jsou králem regulovatelné a kdykoliv revokovatelné.
Zatímco v raných 80. letech 16. stoletá byl Adam Blackwook v absolutismu osamělým extrémistou, brzy začalo několik královských pamfletářů jeho názory přejímat. Přibližně od roku 1585 až do konverze Jindřicha IV. ke katolicismu o osm let později byla královská moc v obležení a v podřízení síle militantní katolické ligy. Královští autoři tak cítili povinnost maximálně protlačit myšlenku vlády z boží milosti, aby tím eliminovali jakoukoliv moc papeže nad Francií, a obhajovat úplnou poslušnost jakémukoliv legitimnímu suverénovi bez ohledu na jeho vyznání. Král měl ve Francii úplnou autoritu nad katolickou církví a nad všemi ostatními institucemi taktéž. François Le Jay (O důstojnosti králů, 1589) tvrdil, že králové byli ustaveni pro slávu Boží a pro službu Bohu, pročež mají jejich poddaní své vládce poslouchat, stejně jako by poslouchali boha na zemi. Louis Servin v díle Vindiciae (1590) vychvaloval Jindřicha IV., tehdy stále ještě hugenota, slovy: „Bůh je našim králem: v Něm žije a rozkvétá a v Jeho duši ožívá“. Pravděpodobně nejvíce extrémní verzi této doktríny vyjádřil ve své řeči vrchní prokurátor Francie Jacque de La Guesle, když se žádál parlament, aby zavrhnul kněze, jenž se dožadoval nejvyšší světské autority u papeže:
„Pánové, autorita krále je svatosvatá, předepsaná Bohem, hlavní práce Jeho Prozřetelnosti, veledílo jeho rukou, obrázek Jeho vznešené Výsosti a přiměřená jeho nesmírné vznešenosti, aby snesla srovnání stvoření se Stvořitelem... Neboť stejně jako Bůh je ze své podstaty prvním Králem a Vladařem, takže je král, svými činy a napodobováním, Bohem všeho pozemského…“ [2]
Poddaní měli dle těchto jindřichovských absolutistů k této polobožské postavě povinnost absolutní povinnosti. Tito autoři rozvinuli Blackwoodovské téma ipso facto a nezbytně spravedlivých královských nařízení. Toto učení jasně rozvinul Jacques Hurault v díle O úřadech státu (1588). Hurault vysvětlil, že vladař je veden rukou Boha a proto se nikdy nemýlí. Vladař jednoduše není člověkem, ale samotnou spravedlností, jíž vykonává dle vůle Boží. Ústava státu je dle Huraulta podřízena dvěma jednoduchým bodům – vladařově vždy spravedlivým příkazům a poslušnosti poddaných. Vladař řídí a poddaní poslouchají. Tečka. Navíc v reakci na ligu a její zdůrazňování role lidí royalisté králi radili, aby přirozeně neklidným poddaným nenechával příliš svobody.
Jelikož brzy na to zvítězily politiques a Jindřich IV., tyto ultraabsolutistické názory angažovaných jindřichovských pamfletářů se staly inspirujícími a byly téměř úplně následovány dominantními teoretiky velkého absolutistického věku – sedmnáctého století ve Francii.
[1] William Farr Church, Constitutional Thought in Sixteenth Century France: A Study in the Evolution of ldeas (1941, New York: Octagon Books, 1969), str. 259.
[2] Rothbardův překlad z francouzštiny z William Farr Church, Constitutional Thought in Sixteenth Century France: A Study in the Evolution of ldeas (1941, New York: Octagon Books, 1969), stránky 266n-67n.