6.8. Skeptik a absolutista Michel de Montaigne
Moderní liberálové dvacátého století si s oblibou domýšlí, že skepticismus, tj. postoj říkající, že nic nelze považovat za pravdivé, je nejlepším startovním bodem pro individuální svobodu. Fanatik přesvědčený o jisté pravdě svých názorů bude práva ostatních pošlapávat, skeptik nepřesvědčený o ničem nikoliv. Pravda je přesně opačná: skeptik nemá žádný bod, kolem kterého by vystavěl obranu své či cizí svobody proti násilí. A jelikož vždy bude někdo, kdo bude chtít užít násilí pro mamon či moc, vítězství skepticismu ponechá oběti násilí proti němu bezbranné. Navíc je skeptik neschopný najít jakýkoliv princip pro právo či jinou společenskou instituci, a tak se pravděpodobně s rezignovaným pohledem vzdá jakémukoliv existujícímu režimu či tyranii. Faute de mieux, nemá co říct či dělat.
Skvělým příkladem je jeden z nejslavnějších skeptiků novověkého světa, často čtený a oslavovaný esejista šestnáctého století Michel Eyquem de Montaigne (1533-1592). [1] Montaigne se narodil do urozené rodiny v oblasti Périgord na jihozápadě Francie poblíž města Bordeaux. Roku 1557 se ve věku 24 let stal stejně jako jeho otec soudcem parlementu v Bordeaux. Přidal se v parlementu ke svému strýci (otcovo bratrovi), nejstaršímu bratranci své matky a také ke švagrovi. V parlementu zůstal třináct let a poté odmítl povýšení do vyšší komory, načež roku 1570 odešel do důchodu do svého venkovského chateau, kde začal psát své slavné Eseje. S výjimkou čtyřletého penza na začátku osmdesátých let v pozici starosty Bordeaux zůstal na venkově po celý život. Přední humanista Montaigne ve Francii prakticky dal vzniknout žánru eseje. Začal tyto krátké eseje psát na začátku sedmdesátých let a první dva svazky vydal v roce 1580. Třetí kniha esejí byla vydána roku 1588 a všechny tři svazky byly vydány posmrtně o sedm let později.
Přestože byl praktikujícím katolíkem, Montaigne byl skrz naskrz skeptikem. Člověk nemůže nic vědět, jeho rozum nemůže dojít ani k etice přirozeného práva, ani k pevné teologii. Jak to sám Montaigne napsal: „rozum se ve všem pouze ztrácí, zejména když se vměšuje do věcí božských“. Na čas přijal za své oficiální motto otázku „Co já vím?“.
Pokud Montaigne nic nevěděl, tak mohl jen stěží vědět dost na to, aby radil jít s kůží na trh proti rostoucí absolutistické tyranidě své doby. Na druhou stranu se stoické odevzdání a podvolení převládajícímu stalo cestou jak vzdorovat veřejnému světu. Skinner shrnuje, co si Montaigne myslel o politice, když říká: „že každý má povinnost podřídit se současnému řádu věcí, nikdy se nebránit vládě a přinejhorším ji statečně přetrvat“. [2]
Montaigne byl skeptický zejména v otázce náboženství a cynicky zdůraznil, jak je společensky důležité, aby se každý na veřejnosti viděl stejnou náboženskou formu. Konec konců Francie se musí „absolutně podřídit autoritě své [katolické] duchovní vlády“.
Podřízení se ustavené autoritě je samozřejmě klíčem k politickému myšlení Montaigneho. Všichni musí vždy poslouchat krále bez ohledu na to, jak moc se dopouští nesprávností. Jelikož nepoužíval jako vodítko rozum, tak Montaigne upadl do statu quo, do zvyků a do tradic. Silně varoval a opakoval, že všichni musí „úplně následovat a přijímat módu a zvyky“, jelikož „je pravidlem nad všemi pravidly a univerzálním zákonem všech zákonů, že by každý měl sledovat lidi kolem sebe na místě, na kterém je.“ Montaigne oslavoval Platóna za obhajobu zákazu všem občanům hledět „na logiku byť jen občanského práva,“ jelikož takové právo musí „být respektováno jako nařízení Boží“. Přestože si můžeme přát jiné vladaře, „musíme i tak poslouchat ty, kteří jsou tu nyní“. Nejlepším, čeho dle Montagneho dosáhlo křesťanské náboženství, bylo lpění na „poslušnosti úředníkům a udržování vlády“.
Když vidíme, jak Montaigne obecně uvažoval, potom není divu, že horlivě podporoval machiavelistický koncept „rozumu státu“. (Mohli bychom říct, že tvrdil, že rozum člověka je bezcenný, avšak rozum státu je prvořadý?“) Montaigne charakteristicky psal, že osobně se rád drží mimo politiku a diplomacii, jelikož preferuje vyvarovat se lží a podvodů, přesto však také tvrdil, že je pro vládu nezbytné chovat se ve svém jednání „legálně neřestně“. Podvody vládce mohou být nezbytné a nadto jsou pozitivní pro „tmelení společnosti, jako jsou jedy důležité pro zachování našeho zdraví“. Montaigne dále integruje svou obhajobu podvodů vladaře se svou zdánlivě paradoxní obhajobou rozumu státu, zatímco lidský rozum nemá žádného smyslu. Jelikož v následování rozumu státu vladař jednoduše „opustil svůj vlastní rozum pro více obecný a mocný rozum“ a tento tajemný nadrozum mu ukázal, že je třeba vykonat jinak zkažené činy.
Michel de Montaigne také významně a velmi vlivně přispěl k merkantilismu – striktně ekonomickému aspektu státního absolutismu. Přestože tvrdil, že nic neví, v jedné věci zjevně předpokládal pravdu a jeho tolik vychvalovaný skepticismus náhle vymizel, a to v tom, co Ludwig von Mises později nazval „Montaigneho omylem“ – tvrdil spolu s názvem své slavné eseje č. 22, že „Nepřízeň jednoho je ziskem druhého“. Pokud má merkantilismus nějakou teorii, potom je v jádru této teorie právě toto. Je to v kontrastu s fundamentální pravdou dobře známou scholastikům, že ze směny profitují obě strany. Montaigne tvrdil, že ve směně jeden získává na úkor druhého. Analogicky v mezinárodním obchodě musí jeden stát získávat na úkor jiného. Důsledkem pak je pohled na trh jako na nezřízenou džungli, tak proč by neměl Francouz nabádat francouzský stát, aby si vzal od ostatních co nejvíce?
Montaigne napsal téma své eseje č. 22 charakteristickým světáckým a cynickým způsobem. Poznamenal, že Athény jednou zavrhnuly mistra hrobaře,
„jelikož požadoval nerozumný zisk a tento zisk mu nemohl narůstat jinak než s velkým počtem mrtvých lidí. To se zdá být špatným rozsudkem, jelikož zisk může být vytvořen pouze na úkor někoho jiného, což by vedlo k tomu, že by se dle stejného pravidla musel zavrhnout jakýkoliv zisk.“
Veškerá práce je na úkor jiných a Montaigne si správně všímá, že by stejným způsobem mohl být zavrhnut lékař. Stejný soud by mohl být vynesen nad farmářem či prodejcem pro „zisk způsobující hlad“, krejčí pro „zisk způsobující potřebu odívání“ apod. Široce esej uzavřel tím, že zisk jednoho je nezbytně „rozpadem a rozkladem něčeho jiného“. Naneštěstí samozřejmě neviděl, že tito výrobci tyto potřeby nevytváří, avšak je uspokojují a tím odstraňují potřebu a bolest svých zákazníků a přidávají jim ke štěstí a životnímu standardu. Kdyby došel tak daleko, uvědomil by si nesmyslnost své požírací teorie trhů, nebo jak se dnes říká „hry s nulovým součtem“.
[1] Čte se spíše jako Mon-TEN-je než jako obvyklé Mon-TEJN (či Mon-TAJN, pozn. překl.), jelikož pocházel z oblasti v jihozápadní Francii, kde se mluvilo spíše langue d’oc (okcitánština) než severskou (prakticky v oblastech kolem Paříže) langue d’oeil či d’oui (francouzština). Jižní oblasti byly dobyty Francií při ovládnutí bezvěrců (albigenských) a jejich kultury během třináctého století. Oblast kolem Bordeaux byla navíc získána a ovládána po tři století, od poloviny dvanáctého do poloviny patnáctého století, Anglií. Když Francouzi v padesátých letech 15. století dobyli Bordeaux a okolní oblasti, pokračovali v utlačování Gaskoňska (jenž zahrnuje i Périgord) a okcitánštiny, tedy jazyka, který byl angličtinou ponechán napospas. V roce 1539, několik let předtím, než se Montaigne narodil, Francouzi postavili ediktem z Vollers-Cotterêts okcitánštinu v úředním psaném styku mimo zákon. Lidé jako Montaigne tak byli uvedeni do oficiálního francouzského jazyka a přestože byl Montaigne vždy věrný francouzské koruně, sám se považoval mnohem více za Gaskoňce než za Francouze.
[2] Quentin Skinner, The Foundations of Modern Political Thought: vol. I, The Renaissance (Cambridge: Cambridge University Press, 1978), poznámka 2, str. 279.