7.3. Merkantilismus a colbertismus ve Francii

Vynášející obchod s látkami a další odvětví v Lyonu a oblasti Languedoc na jihu Francie, která se v sedmnáctém století stala domovem despotického národního státu par excellence, byly ochromeny ničivými náboženskými válkami posledních čtyř dekád šestnáctého století. K ničení, zabíjení a emigracím zručných hugenotských řemeslníků do Anglie se přidaly vysoké daně, které měly financovat válku, a učinily ránu francouzskému ekonomickému růstu. Politique se svezla na slibu ukončení náboženských střetů a ohlásila vládu neomezeného královského absolutismu.

Ochromující regulace francouzského průmyslu začala v pozdním patnáctém století, když král vydával cechovní listiny umožňující městským cechům a jejich představitelům kontrolovat a nastavovat standardy kvality rozličných profesí. Koruna udělila kartelizující privilegia cechům a na oplátku jim zvýšila daně. Hlavním důvodem rozkvětu města Lyon v šestnáctém století byla jeho výjimka z cechovních pravidel a omezení.

Ke konci šestnáctého století a náboženských válek stále platily staré regulace a byly připravené k vynucování. Nová absolutní monarchie byla připravena je vynucovat a rozšiřovat. Proto v roce 1581 král Jindřich III. nařídil všem umělcům Francie vstoupit do vlastního cechu, jehož pravidla budou vynucována. Všem řemeslníkům, až na pařížské a lyonské, bylo přikázáno vykonávat svou profesi v současném městě, čímž byla zastavena jakákoliv mobilita práce ve Francii. V roce 1597 Jindřich IV. tyto zákony znovu vyhlásil, posílil a začal je široce vynucovat.

Výsledkem těchto omezení bylo absolutní ochromení ekonomického a průmyslového růstu Francie. Typický trik se zachováním „standardů a kvality“ omezil konkurenci, výrobu a dovoz a udržel vysoké ceny. Ve zkratce to znamenalo, že spotřebitelé si nemohli zvolit platit méně za méně kvalitní výrobky. Také státem privilegované monopoly rostly, což způsobovalo podobné důsledky, přičemž jak na cechy, tak na monopoly stát uvalil vyšší a tíživé daně. Rostoucí poplatky za kontrolu taktéž uvalily na francouzskou ekonomiku těžké břímě. Navíc byla dotována zejména luxusní výroba a zisky rostoucích odvětví byly přerozdělovány jako dotace slabším. To zpomalilo akumulaci kapitálu a tím ochromilo růst silných odvětví s dobrými vyhlídkami. Dotace a privilegia luxusním odvětvím přesunuly zdroje od inovací snižujících náklady v odvětví masové produkce směrem k takovým oblastem nákladných řemesel, jakými bylo sklo či tapisérie.

Velkým spotřebitelem luxusních statků byla stále více mocná francouzská monarchie a aristokracie, a proto měli jistý zájem na jejich podpoře a udržování jejich kvality. Cena nebyla takový problém, jelikož království a šlechta žila vždy z povinných plateb. Proto v květnu 1665 král ustavil monopolní privilegia skupině francouzských manufakturních výrobců, přičemž použil průhledně pokrytecký argument, že tak učinil, aby zabránil „vývozu peněz a dal práci lidem“. Ve skutečnosti bylo důvodem zakázat komukoliv jinému, než oněm privilegovaným, aby vyráběl krajku, za což koruna obdržela pořádně zaplaceno. Očividně se však hojně objevovali překupníci, proto v roce 1667 vláda zjednodušila vynucování zákazem jakékoliv zahraniční krajky. Navíc, aby zabránila nelicencované konkurenci, musela francouzská koruna zakázat jakoukoliv domovskou výrobu krajky, čímž si vynutila veškerou její výrobu na neměnných a viditelných místech. Jak napsal ministr financí a ochodu a vrchní ekonomický car Jean-Baptiste Colbert vrchnímu vládnímu krajkovému dozorci: „Prosím vás, abyste si s péčí povšimnul, že žádná dívka nesmí v domě svých rodičů pracovat, a že je musíte povinovat do výrobního domu jíti…“

Možná nejdůležitější z početných merkantilistických omezení francouzské ekonomiky během sedmnáctého století bylo vynucení standardů „kvality“ ve výrobě a obchodu. Ekonomika tak měla tendenci zůstat ve stavu raného či vrcholného sedmnáctého století. To donutilo zastavit či efektivně omezit či dokonce zabránit inovaci – nové výrobky, nové technologie, nové metody přepravy výrobků či směny – tak nezbytné k ekonomickému a průmyslovému vývoji. Takovým příkladem byl tkalcovský stav, vyvinutý v raném sedmnáctém století, nejprve užíván pouze k výrobě luxusních předmětů, jako byly hedvábné punčochy. Když byl tkalcovský stav uveden do relativně masové výroby vlněných a lněných výrobků, ruční pletači chtěli zastavit efektivní konkurenci a přesvědčili v roce 1680 Colberta, aby zakázal užívání tkalcovského stavu k jiným účelům, než k výrobě hedvábných látek. Naštěstí v případě tkalcovského stavu byli vyloučení výrobci vlněných a lněných látek politicky dostatečně silní a o čtyři roky prolomili prohibici a dostali se taktéž dovnitř protekcionistického/kartelizujícího systému zvýhodňování.

Všechny tyto tendence francouzského merkantilismu dosáhly svého vrcholu v období Jeana-Baptisty Colberta (1619-1683), a to až tak moc, že se pojmenováním zbytnělého merkantilismu stal pojem colbertismus. Colbert byl synem kupce a narodil se v Remeši, načež se brzy přidal k ústřední francouzské byrokracii. Od roku 1651 se stal vůdčím úředníkem ve službách koruny a od roku 1661 do své smrti o 22 let později prakticky ekonomickým carem, přičemž se dostal na místa jako hlavní dozorčí financí, obchodu či státní tajemník pod slavným králem Slunce, absolutistickým despotou Ludvíkem XIV.

Colbert se účastnil praktického záchvatu udělování monopolních výsad, dotování luxusu a kartelizujících výsad a vytvořil mocný systém centrální byrokracie, úředníků známých jako intendanti, kteří celou síť omezení a regulací vynucovali. Taktéž vytvořil impozantní systém kontrol, označení a měření, aby byl schopen najít všechny ty, kteří se vyhnuli detailnímu soupisu státních regulací. Intendanti zavedli síť zvědů a informátorů, aby vyčmuchali všechna narušení kartelových omezení a regulací. V klasickém stavu všudypřítomných zvědů také vyzvídali sami na sebe, včetně intendantů samotných. Tresty se pohybovaly od konfiskace či zničení „podřadných“ výrobků až po vysoké pokuty, veřejné zostuzení či odebrání možnosti zůstat v odvětví. Jak shrnul francouzské vynucování hlavní historik merkantilismu: „Žádné měřítko nebylo příliš tvrdé, pokud sloužilo uchování co nejvyššího respektu k regulacím.“ [1]

Dva z nejextrémnějších příkladů potlačení inovací ve Francii se odehrály krátce po Colbertově smrti během dlouhé vlády Ludvíka XIV. Výroba knoflíků byla hlídána různými cechy dle toho, který materiál se k výrobě užíval, přičemž nejdůležitější roli hrál cech výrobců provázků a knoflíků, jenž vyráběl knoflíky z provázků ručně. Od devadesátých let sedmnáctého století krejčí zavedli inovaci tkaním knoflíků z materiálu užívaného pro oděvy. Pobouření neefektivních výrobců ručně vyráběných knoflíků přivedla ke své obraně stát. V pozdních devadesátých letech sedmnáctého století byly uvaleny pokuty za výrobu, prodej a dokonce i za nošení těchto nových knoflíků, přičemž tyto pokuty byly neustále zvyšovány. Správci místních cechů dokonce získali právo prohledávat lidem domy a zatknout kohokoliv, kdo na ulici nosil tyto ďábelské a nezákonné knoflíky.  Během několika let se však stát a výrobci ručně šitých knoflíků museli boje vzdát, jelikož tyto nové knoflíky ve Francii používal každý.

Ve zpomalování francouzského průmyslového růstu byl důležitější zkázonosný zákaz nové oblíbené látky – kaliky. Bavlněné textilie v této době ještě nebyly nejdůležitější, bavlna však později v osmnáctém století stála u zažehnutí průmyslové revoluce v Anglii. Francie se striktně zákony ubezpečila, že v ní bavlna nepokvete.

Nová látka – kalika – začala být dovážena z Indie v 60. letech 17. století a stala se vysoce oblíbenou a užívanou jak na levném masovém trhu, tak v luxusní módě. Výsledkem bylo, že se ve Francii začala vyrábět. V 80. letech 17. století si rozhořčený vlněný, hedvábný i lněný průmysl stěžoval u státu na „nekalou konkurenci“ ze strany vysoce oblíbeného konkurenta. Tištěné barvy již v konkurenci staré látky předháněly. A tak stát v roce 1686 odpověděl úplným zákazem kaliky, jejím dovozem i domácí výrobou. V roce 1700 do toho šla francouzská vláda naplno a zavedla absolutní zákaz čehokoliv spojeného s kalikou včetně jejího užívání. Vládní zvědové byli v ulicích bez sebe: „nahlíželi do bytů a soukromých domů a posílali zprávy, že byla guvernantka markýze de Cormoy spatřena ve svém okně oděna v téměř nové bílé kalice s velkými červenými růžemi nebo že žena prodavače limonády byla spatřena ve svém obchodě v casquin z kaliky.“ [2] Doslova tisíce Francouzů zemřelo v bitvách o kaliku, ať již byli popraveni za její nošení nebo v ozbrojených nájezdech proti jeho uživatelům.

Kalika byla však natolik oblíbená, zejména mezi Francouzskými dámami, že nakonec stát bitvu prohrál, přestože její zákazy zůstaly v knihách až do pozdního osmnáctého století. Pašeráci kaliky se jednoduše nedali zastavit. Bylo pochopitelně jednoduší vynucovat zákazy u domácích výrobců kaliky než proti všem jeho francouzským uživatelům, a tak ve výsledku téměř stoletá prohibice ukončila celý domácí kalikový průmysl ve Francii. Podnikatelé s kalikou a zruční řemeslníci, z nichž mnozí byli francouzským státem utlačovaní hugenoti, emigrovali do Holandska a Anglie, čímž posílili tamní kalikový průmysl.

Navíc všudypřítomně zavedené maximální mzdy odrazovaly pracovníky od stěhování a zejména od vstupu do průmyslu, takže nakonec zůstávali na farmách. Učednictví vyžadovalo tři či čtyři roky, což omezilo mobilitu práce a zamezilo vstupu do řemesel. Každý mistr byl omezen počtem jednoho či dvou učňů, což omezilo růst jakékoliv firmy.

Před Colbertem většina francouzských příjmů pocházela ze zdanění, udělování monopolních výsad bylo však během Colbertovy doby natolik prostoupené společností, aby mohly být z čeho placeny rostoucí výdaje, že se výnosy z udělování těchto výsad staly většinovým zdrojem státního příjmu.

Nejvíce zavazujícím a striktně vynucovaným monopolem byly vládní výsady v oblasti soli. Producenti soli museli prodávat veškerou sůl za v určených královských skladech za danou cenu. Spotřebitelé byli nuceni si sůl kupovat, a aby zvyšovali stání příjem a odradili překupníky, museli kupovat dané množství za čtyřikrát vyšší než tržní cenu a rozdávat ji mezi obyvatele.

Navzdory enormnímu nárůstu výnosů z monopolních výsad ve Francii také zásadně rostly daně. Pozemková daň, neboli taille réelle, byla nejvyšším příjmem státu a během rané části Colbertova režimu se právě Colbert snažil ještě více toto břemeno rozšířit. Avšak taille byla poznamenána množstvím výjimek, zejména vynecháním veškeré šlechty. Colbert se snažil co nejvíce vyzvědět, kdo neoprávněně neodvádí tuto daň, vyčmuchat „falešné“ šlechtice a zastavit síť úplatků výběrčím daní. Pokus o lehké snížení taille a velké zvýšení aides – nepřímých vnitřních daní z velkoobchodu a koncového prodeje, zejména nápojů – si na úplatky a korupci farmářů nepřišel. A pak tam byla gabelle (daň ze soli), výnos, jenž se reálně navýšil od raného šestnáctého do poloviny sedmnáctého století desetkrát. Během období Colberta nerostly výnosy z gabelle ani tak z růstu daňové sazby jako z umocnění vynucování již tak vysokých daní.

Daně z pozemků a spotřeby se těžce dotkly chudých a střední třídy a smrtelně ochromily úspory a investice, zejména, jak jsme viděli, v odvětvích masové produkce. Žalostný stav francouzské ekonomiky lze vypozorovat na tom, že v roce 1640 anglický král Karel I. čelil úspěšné revoluci zejména proti zavedení vysokých daní, zatímco francouzská koruna vybírala třikrát až čtyřikrát tolik daní na obyvatele, než král Karel.

Ačkoliv populace Francie byla během šestnáctého století šestkrát vyšší než anglická a její raný průmyslový vývoj se zdál být slibný, výsledkem výše popsaného bylo, že francouzský absolutismus a striktně vynucovaný merkantilismus dokázal stáhnout zemi z pozice vůdčí země v oblasti průmyslového a ekonomického růstu.

[1] Eli F. Heckscher, Mercantilism (1935, 2nd ed., New York: Macmillan, 1955) vol. I, str. 162.
[2] Charles Woolsey Cole, French Mercantilism, 1683-1700 (New York: Columbia University Press, 1943), p. 176.