8.1. Budování vládnoucí elity

Merkantilistický systém ke svému zavedení nepotřeboval žádnou propracovanou „teorii“. Přišel k vládnoucím kastám rostoucích národních států zcela přirozeně. Král sekundovaný šlechtou měl rád vysoké vládní výdaje, vojenská tažení a vysoké daně k vybudování společné a individuální moci a bohatství. Král přirozeně podporoval spojenectví se šlechtou, kartelizaci a monopolní cechy a společnosti, jelikož právě to budovalo jeho politickou moc skrze spojenectví a vynášelo zisky skrze prodej a poplatky za zvýhodnění. Ani kartelizované společnosti nepotřebovali moc teorie, aby začali podporovat vlastní monopolní výsady. Dotace na vývoz, bránění dovozu, to vše nepotřebuje žádnou teorii. Nepotřebuje ji ani zvyšování nabídky peněz a úvěru králům, šlechtě či zvýhodněným obchodním skupinám. Ani slavný boj merkantilistů za zvyšování zásoby zlata v zemi, jelikož ve výsledku tato zásoba znamenala více drahých kovů v pokladnici králů, šlechty a monopolních vývozních společností. A kdo by nechtěl, aby se zvyšovala zásoba peněz v jeho vlastní kapse?

Teorie přišla později. Přišla, aby nový systém prodala poblouzněným masám jako nezbytnost a dobročinnost a aby prodala králi konkrétní schéma nabízené daným pamfletářem či jeho kolegy. Merkantilistická „teorie“ byla souborem odůvodnění navržených k zavedení či rozšíření konkrétních materiálních ekonomických zájmů.

Mnoho historiků ve dvacátém století merkantilisty chválilo za jejich proto-keynesiánský zájem v „plné zaměstnanosti“, čímž údajně prokázali překvapivě moderní tendence. Mělo by však být zdůrazněno, že merkantilistický zájem v plné zaměstnanosti byl jen stěží humanistický. Naopak bylo jejich touhou odstranit zahálku a nepracující, tuláky a „statné žebráky“ poslat do práce. Ve zkratce pro merkantilisty „plná zaměstnanost“ otevřeně implikovala svůj logický opak, nucenou práci. V roce 1545 byli „statní žebráci“ v Paříži donuceni mnoho hodin pracovat a o dva roky později, „aby bylo využito veškerých prostředků zahálejících zdravých“, všechny nepracující ženy schopné práce byly hnány z Paříže, zatímco všichni muži stejné charakteristiky byli posláni na galeje jako otroci.

Třídní základ tohoto merkantilistického hororu zahálky by měl být okamžitě zjevný. Například šlechta a duchovenstvo se jen stěží zajímaly o svou vlastní zahálku, šlo pouze o nižší vrstvy, kterým musí být zahálka ukončena, ať to stojí, co to stojí. To samé platí o privilegovaných kupcích třetího stavu. Na tenkém ledě stála výmluva, že je třeba zvýšit „produktivitu národa“, tyto třídy pouze tvořily vládnoucí elitu, a tak se nucené bití zahálky, ať již ve veřejných pracích či v soukromé výrobě, na vládce nevztahovalo. Nejen že to zvedlo produktivitu k jejich prospěchu, ale také násilným zvýšením nabídky práce snížilo mzdy.

A tak na setkání generálních stavů, francouzské parlamentární instituce, v roce 1576 všechny tři stavy společně volaly po nucené práci. Duchovní naléhali, že „žádný zahálející nesmí být tolerován“. Třetí stav chtěl poslat do práce, bičovat či vypudit „statné žebráky“. Šlechta naléhala, že „statní žebráci a zaháleči“ musí být nuceni pracovat a bičováni, pokud s tím nebudou souhlasit.

Stejné generální stavy bolestivě zjevně odhalily své zvláštní zájmy v otázce ochranných cel. Stavy volaly po zákazu dovozu všeho zboží z manufaktur a vývozu veškerého materiálu. Důvodem pro oboje bylo vystavit monopolní ochranou zeď kolem domácích výrobců a donutit producenty materiálů prodávat své zboží těmto domácím výrobcům za uměle nízké ceny. Výmluva, že je to nutné, aby bylo „udrženo zlato“ či peníze „doma“ se musí zdát komukoliv objektivnímu jasně absurdní. Pokud by nebyli francouzští spotřebitelé omezeni v nákupu dovezeného zboží a nebylo tak chráněno „jejich zlato“, co by se mohlo stát?  Existovalo jakékoliv nebezpečí pro Francouze, pokud by poslali všechno své zlato za hranice a žádné si nenechali? Zjevně by taková situace byla absurdní, ale i kdyby se stala – nejhorší možný scénář – existuje jasný maximální limit pro odliv domácí zlata. Kde by spotřebitelé vzali zlato na další dovoz? Zcela jistě pouze z vývozu vlastního zboží.

Ve výsledku je „udržení peněz doma“ jasně podvodným argumentem, ať již ve Francii sedmnáctého století či ve Spojených státech století dvacátého. Generální stavy měly zájem na ochranu určitých francouzských odvětví, tečka.

Argument v „držení peněz doma“ byl také vhodným klackem na mlácení zahraničních obchodní či finančníků, kteří by mohli konkurovat domácím. A tak úspěšní němečtí bankéři a italští finančníci ve Francii dali vzniknout záchvatu zběsilosti kolem „nezasloužených zisků“ cizinců, kteří berou peníze pryč ze země, záchvatu, který byl pochopitelně podporován typicky merkantilistickým ohromným „montaignovským omylem“, že na trhu je zisk jednoho člověka (či státu) ipso facto ztrátou jiného. Nespokojení Francouzi často navrhovali zahraniční finančníky vyhostit ze země, avšak králové byli typicky až po uši v dluzích, takže si to nemohli dovolit.