8.6. Pod nadvládou kardinálů, 1624-1661
Dvacátá až padesátá léta sedmnáctého století byla ve Francii léta vlády dvou velmi světských kardinálů. Prvním z nich byl přísný, neúprosný, mazaný a charismatický Armand Jean du Plessis, kardinál de Richelieu (1585-1642). Richelieu byl ratolest staré rodiny z nižší šlechty a jeho otec François byl velmi oblíben Jindřichem III. a Jindřichem IV. Výsledkem bylo, že byl mladý Armand v roce 1606 Jindřichem IV. jmenován biskupem v Luçon. O osm let později přitáhnul Richelieu pozornost královny matky, Marie Medicejské, a stal se jejím hlavním poradcem ve vyhnanství. Kardinálem se stal v roce 1622 a ministerským předsedou v roce 1624 a tak zůstal do své smrti o dvacet let později.
Richelieu měl hlavní zájem v zapojení do Třicetileté války (1618-1648), která zničila Německo na několik následujících dekád. Tato válka symbolizuje fundamentální posun evropských válek od striktně náboženských konfliktů předchozích století k ambicím politických národních-států století sedmnáctého. Richelieu, nominálně katolický (i když politique) kardinál katolické země, se najednou stal vládcem z velké části protestantské evropské koalice proti katolickým Habsburkům z Rakouska a Španělska.
Kardinálovy teoretické postoje byly představeny ve dvou knihách napsaných koncem jeho života, Vzpomínky na vládu Ludvíka XIII. a Politická zpověď. Zatímco jeho hlavním praktickým zájmem nebyly domácí či ekonomické otázky, pomohl vybudovat ve francouzském státě absolutismus. Ve svých dílech opakoval obvyklé absolutistické a merkantilistické pohledy na Francii své doby. Francie by měla být ve všem soběstačná, mělo by být zbudováno válečné a obchodní loďstvo, udělovány monopolní výsady, zahálející přiděleni do práce či zavřeni do ústavů a zakázána luxusní spotřeba.
Zajímavou a novou variantou byl jeho upřímný postoj vůči francouzským masám, které považoval jednoduše za zvířata, která lze popichovat či nutit k čemukoliv, co je správné pro francouzský stát. Daně by tedy neměly být příliš vysoké, aby nebyl odrazen obchod a průmysl, avšak neměly by být ani nízké, aby se veřejnost neměla moc dobře. Protože pokud budou lidé spokojení a samolibí, potom by bylo nemožné „je zahrnout pravidly a povinnostmi“. Richelieu se odhalil v komentáři, když tvrdil, že „je nezbytné srovnávat je [lidi] s mulami, které jsou zvyklé na lopotu a více než práce je kazí dlouhý odpočinek“.
Je zjevné, že při obhajobě zájmů národního státu a svého monarchy nezanedbal Richelieu své vlastní zájmy. Příjemce skromného ročního příjmu 25 tisíc livres při svém příhodu do pozice ministerského předsedy vydělával na konci své kariéry v úřadu kolem 3 miliónů livres ročně. Zjevně neměl kardinál žádný problém ve snaze obohatit nejen svého krále, ale i sebe.
Jeho nástupce, Sicilan, jehož otec byl vysoký úředník blízký mocné rodině Colonna, byl fascinující postavou. Jules Mazarin (1602-1661) byl vzdělán v Římě jezuity a poté se stal církevním úředníkem na Univerzitě v Alcalá ve Španělsku. Vrátil se do Říma, kde získal doktorát z práva a stal se kapitánem pěchoty a poté zajímavým papežským diplomatem. Stal se církevním kanovníkem, aniž by kdy byl knězem. Zatímco sloužil jako papežský nuncius ve Francii, získal si přízeň velkého Richelieu, který Mazarinovi nabídnul vysoký úřednický post, pokud se stane francouzským občanem.
Není moc těch, kteří emigrovali, stali se občany jiné země (jako Mazarin roku 1639) a následně se o tři roky později stali ministerským předsedou té země. Mazarin však tohoto osudu dostál a stal se v roce 1641 kardinálem (aniž by stále byl kdy knězem) a když o rok později zemřel Richelieu, nahradil ho na jeho místě. Mazarin byl dost bystrý na to, aby se ucházel o přízeň královny, takže když o rok později zemřel Ludvík XIII. a královna se stala regentkou, Mazarin mohl pokračovat na svém mocném místě. S výjimkou přestávky na rok či dva byl Mazarin ministerským předsedou až do své smrti roku 1661.
Mazarin měl mnohem menší zájem o ekonomické otázky než jeho předchůdce a nebyl žádným teoretikem, oddal se plně diplomacii a válce. Nepotřeboval však moc teoretických znalostí, aby nahromadil ve vysokém úřadu bohatství, které by zahanbilo i jeho předchůdce. Na konci své vlády nashromáždil ohromný soukromý majetek o přibližné výši 50 miliónů livres.
Jedno dílo hodné poznamenání z doby Mazarinovy vlády bylo dílo karmelitského mnicha Jeana Éona, jehož náboženským jménem bylo Mathias de Saint-Jean (kolem 1600-1681) Éon se narodil v Saint-Malo v Bretaňi a stal se přítelem a rádcem bretaňského guvernéra, příbuzného Richelieua, maršála de la Meillaraye. Éon se následně stal karmelitským provinciálem v Touraine a odmítnul možnost stát se vrchním zástupcem této provincie.
Během Éonova života v Bretani se bretonští kupci začali zajímat o zakládání privilegovaných obchodních společností a v roce 1641 skupina kupců s de la Meillerayem konzultovala a vyvinula plán na velkou obchodní společnost umístěnou v Nantes, nazvanou Société de la Bourse Commune de Nantes. Společnost byla schválena státní radou v roce 1646, avšak vyprovokovala anonymní opoziční pamflet. Éon byl najat městem Nantes a požádán Meillerayem, aby napsal knihu na obranu společnosti. Výsledkem byla dlouhá kniha Ctnostný obchod neboli Politické úvahy (Le Commerce honorable ou considérations politiques) (Nantes, 1647). Kniha byla věnována Éonově příteli a patronovi de la Meillerayemu, kterého vychválil jako dědice Richelieuho ekonomického vůdcovství nad národem.
Éonova kniha byla souborem standardního merkantilistického učení a nemusí zde být do detailu rozebírána. Téměř si nezadal s Montchrétienem v nenávisti k cizincům a ve svém přání drastického omezení jejich aktivit ve Francii či v prodeji do Francie. Dva jeho osobní a původní příspěvky byly jeho chvalozpěv na moře, námořní obchod a námořnický život a jeho velebení města Nantes, jeho slávy a unikátní vhodnosti pro umístění privilegované společnosti.