9.2. Claude Joly a fronde

Nejprominentnější povstání ve Francii v polovině sedmnáctého století byla povstání šlechty a soudců, známá jako fronde. Vůdčím teoretikem parlamentních (soudcovských) fronde byl Claude Joly se svým dílem receuil de maximes veritables, vydaným v roce 1653. Jolyho pojednání bylo sbírkou konstitucionalistických maxim, pozůstatků období před absolutismem, a zahrnovaly ostré útoky na dva přínosy kardinálů Richelieu a Mazarina francouzskému politickému myšlení a politické praxi. Prvním byla myšlenka, že král je právoplatný pán – tedy prakticky vlastník – všech lidí ve Francii a jejich majetku. Druhou byl machiavelistický názor, že úspěšná veřejná politika vyžaduje systematické využívání amorálních prostředků.

Joly varoval, že králova moc je omezená a není automaticky sankciována božím zákonem. Francouzi mají právo na své životy a svůj majetek a nejsou otroky despoty či tyrana. Králova původní boží moc je zprostředkována obyvateli Francie, říkal Joly, a král je nemůže po právu danit bez svolení generálních stavů. Joly tvrdil, že skutečnost, že byl králem a jeho okolím hanoben a považován za rebela a zrádce, jen ukazuje, že byla stará ústava překonána novým názorem, dle kterého má král neomezenou moc nad zákonem. Pro Jolyho byl tento názor „čistou uzurpací“, pramenící z nestvůrného Machiavelliho.