9.3. Jediná daň

V pozdním šestnáctém století vznesl Jean Bodin a další otázku odstranění mnohých či všech oblastí ochromující sítě daní a jejich nahrazení jednou univerzální přímou daní odvozenou od majetku či příjmu. V sedmnáctém století byly daně mnohem vyšší a ještě více utlačující, takže se volání po jednodušší a jediné dani opět objevilo. Z eliminace zástupu neproduktivních a parazitických výběrčí daní a dalších daňových úředníků by těžili nejen lidé, ale i Koruna.

Jedním z prvních mezi těmito daňovými reformátory byl Isaac Loppin, jenž publikoval v roce 1638 Les mines gallicanes. Pojednání prošlo čtyřmi edicemi včetně jedné během období fronde v roce 1648 a přímo ovlivnilo pozdější daňové reformátory. Loppin vysvětloval, jak všichni členové společnosti, od těch nejchudších až po krále, trpí rukou drancujících daňových úředníků: „dokonce bez výjimky posvátné osoby Jeho Veličenstva neexistuje ani jeden obyvatel jeho Království, který by kdekoliv mezi svou hlavou a patou nenosil roucho či který by nejedl jídlo, které by nebylo zatíženo uvedenými dotacemi či odměnami.“ Loppin volal po zrušení všech existujících daní a jejich nahrazení malou fixní roční daní pro deset procent nejbohatších.

Loppinův pamflet významně ovlivnil pana de Bressona, tehdejšího asistenta státního tajemníka pro zahraniční otázky. Bresson věnoval v roce 1675 králi Ludvíkovi XIV. pojednání nazvané Propositions aur Roi. Realisticky odmítal daňové „úředníky a jim podobné“, jelikož „nemají jiný cíl, než svůj vlastní zájem“. Poté ukázal na to, že král sám má s výběrčími daní slitování a zopakoval slovo od slova výše uvedenou Loppinovu citaci. Bresson rozdělil oněch nějakých deset procent neprivilegovaných do devatenácti příjmových tříd a navrhnul pro ně jedinou a s třídami rostoucí daň.

Mezitím v roce 1668 předložil vládě svůj návrh jediné daně Geraud de Cordemoy. V díle Dopis zabývající se reformou státu Cordemoy naléhal na zřízení jediné daně, kterou by platil každý. Plán představil v podobě představy ideálního státu ve vzdálené zemi, zemí užívající si jedinou daň z hlavy, placenou „každým“ pro účely „státních plateb a nezbytností“. Navíc v nezvyklém obratu Cordemoy tvrdil, že taková daň z hlavy by byla „dobrovolná“, jelikož každý ví, že by se v takovém systému měl lépe, než v tom současném existujícím.

Nezměrně populární dílo napsané v té samé době bylo dílo Paula Haye, markýze du Chastelet, nazvané Traité de la politque de la France. Traité bylo napsáno v roce 1667 a jeho kopie obíhaly po dva roky celou Francií, než bylo následně vydáno. Chastelet útočil na utlačující daňovou zátěž a volal po dani z majetku rozšířené o tehdy z daňové povinnosti vyjmutou šlechtu a přetvoření tíživé solné daně na univerzální přímou daň z příjmu. Taktéž naléhal na úlevu daňové zátěže pro rolníky, kterým by mělo být umožněno platit v naturáliích, které by byly považovány za zákonný substitut drahých kovů.

Ještě radikálnější plán původně z pozdních padesátých let sedmnáctého století předložil francouzský maršál a guvernér knížectví Sedan Abraham de Fabert. Fabert zemřel v roce 1662, avšak v roce 1679 neznámý autor předložil francouzskému kancléři Fabertův plán. Fabert volal po přeměně solné daně na odstupňovanou přímou daň uvalenou na neprivilegované členy společnosti. Jeho plán nebyl navržen jako jediná daň, avšak „všechny nové daně“ měly být zrušeny a ostatní daně měly být sníženy na své původní míry. Podobně jako to navrhoval Bresson, měl i Fabertův plán rozdělit neprivilegované Francouze do třiceti příjmových skupin, přičemž daň by byla u vyšších skupin vyšší. Náklady na výběr a vynucení daně by byly sníženy na minimum a král by byl osvobozen od stovky tisíc „krev-sajících“ daňových úředníků. V roce 1684 přidalo druhé vydání fabertovského pamfletu k plánu významné množství statistik.