9.7. Fleure, Fénélon a burgundský kruh

Na začátku sedmdesátých let sedmnáctého století započal mladý teolog, moralista, muž vládnoucí písmem a zbožný otec Claude Fleury (1640-1723) vlivnou opozici vůči absolutismu a merkantilismu Ludvíka XIV. V krátkém pamfletu Pensées politiques Fleury zastával agrárnický ideál a stavěl se proti merkantilistickým snahám násilně dotovat průmysl. Navíc v přidruženém díle Úvahy nad Machiavelliho dílem zaútočil Fleury na skepticismus montaignovského typu, který vedl k podpoře neomezeného výkonu moci nad zkaženými lidmi, prakticky zbavenými rozumu. Taktéž odmítl Machiavelliho názor, že politika by měla být oddělena od etiky. Fleury spojil tato dvě témata a tvrdil, že člověk dokáže užívat rozum tak, aby se vydal cestou spravedlnosti a ctnosti, zatímco Machiavelliho vladař byl bezbožným tyranem, jenž neměl žádnou touhu vést své poddané ke štěstí. V kontrastu k Machiavelliho pohledu na lidi jako „špatné“, Fleury rozumně kontroval, že „nejsou přinejmenším ani velmi špatní, ani velmi dobří“ a že je vladařovo povinností zlepšovat jejich štěstí a vést je k ctnosti.

Výjimečným duchovním kritikem absolutismu a merkantilismu v pozdním sedmnáctém století ve Francii však nebyl Fleury, ale jeho přítel a student François de Salignac de la Mothe, arcibiskup Fénélon z Cambrai (1651-1715). Fénélon vedl mocný dvorní spolek, který byl v hluboké opozici proti absolutistickým a merkantilistickým opatřením krále a měl za cíl je reformovat směrem ke svobodnému obchodu, omezené vládě a laissez-faire. Ze svého postavení náboženského učitele královy milenky madame de Maintenon byl Fénélon jmenován v roce 1689 vychovatelem královských dětí, zejména mladého burgundského vévody, vnuka Ludvíka XIV., jenž měl být předurčen stát se jednoho dne králem. Fénélon za pomoci Fleuryho učinil z vévody svého žáka a obklopil ho horlivými odpůrci politik krále Slunce.

V roce 1693 napsal Fénélon popuzený pokračujícími válkami s Anglií a Holandskem králi plamenný a tvrdý, avšak anonymní dopis, který pravděpodobně zaslal pouze madame de Maintenon. V obvinění zlých králových rádců prohlásil:

„Sire… po třicet let vaši… rádci porušovali a překrucovali staré maximy státu, aby zvýšili vaši moc, která však byla jejich, jelikož byla do nejvyšší možné úrovně v jejich rukou. Už neslýcháme o Státu a jeho pravidlech; mluví pouze o Králi a jeho tužbách. Zvýšili vaše výnosy a vaše výdaje do nekonečna. Povýšili vás do nebes… a přivedli celou Francii do chudoby, aby jen mohli Dvoru dopřát nevyléčitelný a obludný luxus a udržet jej. Chtěli vás pozvednout nad všemi zruinovanými třídami Státu, jako kdybyste se mohl stát velikým utlačování vašich poddaných….“

Královi rádci, pokračoval Fénélon, si pouze přejí zničit kohokoliv, kdo klade odpor. Učinili, že se královo jméno lidem „hnusí“ a chtěli „pouze otroky“ a „způsobili krvavé války“. Války a s nimi spojené daně zničily obchod a rozdrtily chudé, přičemž je vedly k zoufalství „odebráním ve jménu války jejich chléb, o nějž usilovali v potu svých tváří.“ [1]

Fénélon k výuce mladého burgundského vévody, v němž on sám a jeho důvěrníci viděli jedinou naději na radikální osvobození Francie, napsal své magnum opus, politickou novelu Télémaque. Dílo bylo napsáno během let 1695 a 1696 a vydáno bez souhlasu v roce 1699. Télémaque byl mýtický mladý vladař, jenž cestoval po starodávném světě a hledal návod na nejmoudřejší formu vlády. Tak se Télémaque naučil lekcím čistého laissez-faire. Například se mladý Télémaque zeptal Mentora, moudrého fénického muže, proč byli lidé schopní tak pozoruhodně vzkvétat ve světě obchodu. Mentor odpověděl, laissez-faire:

„Nade všechno nikdy nezasahuj do obchodu tak, abys ho vylepšil k obrazu svému. Vladař se nesmí zabývat [obchodem], jinak ho zbrzdí. Musí zanechat veškeré zisky těm poddaným, kteří si je vydělali, jinak je odradí… Obchod je jak pramen; když jej odvrátíš z jeho směru, vyschne. Zisk a pohodlí dokážou samy o sobě přilákat k tvým břehům cizince; když učiníš obchod složitějším a pro ně méně užitečným, postupně odejdou a už se nevrátí… [2]

Podobně v zemi Salente „byla úplná svoboda obchodu“, čímž Fénélon výslovně myslel absenci státních zásahů do domácího i zahraničního obchodu. Všechno zboží vstupovalo do země a vystupovalo z ní s absolutní svobodnou; obchod „byl podobný odlivu a přílivu“.

V Pojednání o existenci Boha zaútočil Fénélon na merkantilistický nacionalismus zdůrazněním jednoty všech lidí roztroušených po zemi. Navíc zdůraznil, že lidský rozum je „nezávislý a nadlidský, je stejný ve všech zemích“. A stejně jako Bůh spojuje lidi skrze stejný a univerzální rozumu, tak moře a země spojují lidstvo poskytováním cest a zdrojů, které mohou být vzájemně směňovány. Fénélon výmluvně píše o tom, jak přirozená specializace a svobodný obchod spojují lidstvo:

„V důsledku moudré a nejvyšší Prozřetelnosti nevynáší žádné pole vše, co je pro lidský život užitečné. Tužby vedou lid k obchodu, kde jeden druhého zásobí nezbytným. Tužby jsou tedy přirozeným spojením společnosti napříč národy; jinak by byli všichni lidé omezeni na jeden druh jídla a oděvu a nic by je nevedlo k návštěvám druhých.“

Fénélon následoval svého učitele Fleuryho a zdůraznil důležitost produktivity v zemědělství a zaútočil na vladaře obviněním z působení chudoby venkova skrze ochromující daně a z odklánění zdrojů ze zemědělství k luxusnímu zboží.

Fénélon byl ve svém útoční na tyranii a absolutismus výmluvný. Absolutní monarchové, burácel,

„si vezmou vše a zanechají jen ruiny. Jsou jedinými nositeli celého státu a celé království chřadne. Venkov je zanedbaný a téměř pustne, města mizí každý den, obchod stagnuje… Králova absolutní moc vytváří stejně otroků, kolik má poddaných… Tato obludná moc nadmutá do své nejnásilnější podoby jejího výkonu nemůže přežít; nemá žádnou podporu v srdcích lidí… První ranou modla padne, rozbije se a rozdrtí pod nohami. Pohrdání, nenávist, pomsta, vzdor, zkrátka všechny vášně se spojí proti tak odporné vládě.“

Pro Fénélona je „válka největším zlem“ a zhoubná francouzská politika neustálých válek byla výsledkem jejich nacionalistických merkantilistických politik. Jsme prokleti těmi vládci, tvrdil Fénélon, kteří stvrzují svou moc na úkor ostatních národů a hledají „obludnou slávu“ v krvi jiných lidí.

Aby mladému burgundskému vévodovi ukázal zla války, zapojil do výuky Fénélon muže, který byl nazýván „nejchytřejším mužem století“. François Le Blanc vydal v roce 1690 masivní pojednání o penězích a mincovnictví (Historické pojednání o penězích Francie od počátků monarchie až dodnes). V něm Le Blanc zavrhnul krále kvůli zapojení do zlehčování pro peněžní zisk. Fénélon pověřil Le Blanca, aby napsal mladému vévodovi tlustopis o všech smlouvách mezi evropskými národy a o důvodech a konsekvencích všech z nich vyplývajících válek a taktéž o způsobech, jak se jim vyhnout. Naneštěstí Le Blanc zemřel dříve, než tento monumentální úkol dokončil.

Jednou z klíčových postav burgundského kruhu byl Charles de Sainte-Maure, vévoda de Montausier. Montausier byl ochráncem nejstaršího královského syna [3] a Le Blanc (než se dal do práce na knize) s otcem Fleurym byli oba zaměstnanci v Maontausierových službách. Le Blanc získal místo ve výuce vévody po Pierrovi Danielovi Huetovi, biskupovi z Avranches. Le Blancův přítel Huet v roce 1694 odmítnul francouzská merkantilistická protekcionistická opatření a volal po svobodném obchodu, jenž by přinesl Holanďanům prosperitu.

V roce 1711 zemřel Le Grand Dauphin, syn Ludívka XIV. Ludvík Francouzský a burgundský kruh propukl v radost, jelikož vévoda se nyní stal následníkem trůnu po králi Slunce. Avšak následující rok zasáhla tragédie, když vévoda, jeho žena a nejstarší syn zemřeli na spalničky. Všechny naděje a všechny plány byly krutě zničeny a Fénélon napsal v zoufalství svému příteli: „Lidé svým vzděláním pracují na upravení svého žáka do odvážné a znalostmi oplývající podoby, zatímco Bůh jde kolem a celý domeček z karet jim zbourá…“

Tragický konec burgundského kruhu osvětluje kritický strategický omyl v plánech nejen kruhu, ale taktéž fyziokratů, Turgota a dalších laissez-faire myslitelů pozdního osmnáctého století. Jejich nadějí a strategickou vyhlídkou byla totiž práce uvnitř systému monarchie a její prakticky absolutní nadvlády. Ve zkratce se chtěli dostat na dvůr, ovlivnit mocné a přesvědčit krále, aby přijal libertariánské myšlenky a zavedl laissez-faire revoluci jak se říká seshora. Pokud by se král nedal přesvědčit přímo, potom budou liberální vychovatelé a učitelé formovat od dětských let myšlenky a hodnoty nového krále.

Spoléhání se na dobrou vůli krále však trpí několika inherentními chybami. Jednou je, jak tomu bylo v případě vévody z Burgundska, spoléhání na existenci a dobré zdraví jedné jediné osoby. Druhým a mnohem systematičtějším omylem je ten, že i kdyby se podařilo krále přesvědčit, že je svoboda a laisezz-faire v zájmu jeho poddaných, standardní argument o tom, že i jeho vlastní příjmy se zvýší spolu s příjmy lidu, je argumentem křehkým. Královy příjmy totiž mohou být maximalizovány, s jistotou v krátkém, ale taktéž v dlouhém období, tyranským mučením poddaných. Spoléhání na altruismus monarchy je přinejlepším vratké. Všechny tyto důvody vedou k tomu, že naléhání na zavedení laissez-faire seshora může být pouze prohrou. Mnohem lepší strategií by bylo organizovat masovou opozici zespoda, z řad ovládaných a vykořisťovaných mas, která by dala laissez-faire mnohem pevnější základ v podobě velké části populace. V dlouhém období to byla právě masová opozice, co Francii přivedlo dokonce k revoluci, která byla přinejmenším z části inspirovaná myšlenkami laissez-faire. Vzdělaní a moudří laissez-faire myslitelé sedmnáctého a osmnáctého století by však takovou strategii odmítli jako zjevně nedůvěryhodnou a pravděpodobně bláznivou, zejména ve světle proher začínajících rolnických a jiných fronde rebélií poloviny sedmnáctého století. Nakonec hraje vždy roli i to, že vlivní a privilegovaní jsou jen zřídka nakloněni zahození všech svých privilegií kvůli zapojení do osamělé a nebezpečné práce vně vlastního politického systému.

[1] Lionel Rothkrug, Opposition to Louis XIV: The Political and Social Origins of the French Enlightenment (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1965), pozn. 1, stránky 267-269.
[2] Lionel Rothkrug, Opposition to Louis XIV: The Political and Social Origins of the French Enlightenment (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1965), pozn. 1, str. 270
[3] Prvorozeným synům náležel šlechtický titul dauphin, dauphine, někdy též Dauphin de France, pozn. překl.