V dějinách je málo osobností, které jejich následovníci označují za zakladatele nějaké vědy (dovedu si v téhle chvíli živě představit výraz lidí, kteří vystudovali přírodní vědy – co si to ten drzý chlap dovoluje pro ekonomii používat označení „věda“).

Na všechny pády Adam Smith pro ekonomy takovou osobou je. Svým „Pojednáním o podstatě a původu bohatství národů“ se jím bezpochyby stal. Založil politickou ekonomii. A to přesto, že „v Bohatství národů není jediná analytická myšlenka, princip nebo metoda, která by byla v roce 1776 zcela nová“ (J. A. Schumpeter). Nikomu před ním se totiž nepodařilo shrnout ekonomické vědění do díla tak uceleného a konzistentního.

Adam Smith se narodil roku 1723 v Kircaldy, malém přístavu v zálivu naproti Edinburghu. Vychovala ho pouze matka, otec zemřel měsíc před synovým narozením. Nikdy se neoženil (byl to vážně velmi chytrý pán, dámy prominou). Ve čtrnácti letech vstoupil na univerzitu v Glasgowě, později získal stipendium na Balliol College v Oxfordu. Jako většina studentů všech dob nadával na učitele a profesory: „v Oxfordu se většina vyučujících již po mnoho let ani nesnaží působit zdáním, že snad někoho něčemu mohou naučit.“

1751 se Adam Smith vrátil na univerzitu do Glasgowa a začal přednášet logiku. Hned následujícího roku začal šéfovat katedře filosofie morálky, ze které byl vyhozen jeho bývalý učitel Francis Hutcheson. Tento pán byl považován za notorického radikála, mimo jiné také proto, že odmítal přednášet latinsky a srdnatě hájil akademickou svobodu proti vládnoucím dogmatům. Jak uvidíte dále, tak Adam Smith nasál velmi mnoho „nebezpečných myšlenek“ svého předchůdce a bývalého učitele.

Povahové rysy Adama Smitha jsou pro ekonomy velmi choulostivou záležitostí. Ekonomičtí začátečníci budou zklamáni zjištěním, že jejich přeslavný předchůdce nebyl ani inteligentní jako Newton, vtipný jako Voltair, skandální jako sir Byron. Přes veškerou snahu o idealizaci svého otce zakladatele označují historici dějin ekonomických věd Adama Smitha tak trochu (velmi málo, malinko) – za joudu. Zkušení matadoři ekonomie jsou už znuděni příběhy o roztržitém chování Adama Smitha (např. jak vylezl z postele a vydal se na procházku, ze které ho vyrušil hlas kostelních zvonů. Takže překvapení lidé mohli vidět nejslavnějšího národohospodáře své doby, jak sprintuje domů v noční košili). Takové povídačky už dnes pobaví pouze naprosto nezasvěceného greenhorna.

V roce 1759 získal proslulost pojednáním o mravním jednání s názvem „Teorie morálního sentimentu“, ve kterém pátral po původu mravního souladu nebo nesouladu. S počtem prodaných výtisků se stával slavným jako „filosof Smith“. Rozpor mravního souladu nebo nesouladu vyřešil Adam Smith velmi důvtipně a originálně – kdykoli má člověk morální volbu (praví zatím filosof Smith), představuje si „nestranného pozorovatele“, který vše pečlivě zhodnotí a dá mu radu. Takže lidé namísto jednoduchého sledování svých vlastních sobeckých zájmů přijímají rady imaginárního rádce. Kolikrát je ekonomům vyčítáno různými mravokárci, že ve svých úvahách vycházejí pouze a výhradně ze sobeckých motivací jednotlivců. Že počítají jen výnosy a náklady ušlechtilé stránky lidí přehlížejí. Nepřehlížejí, pouze na ně pohlížejí prizmatem svého oboru – např. radost je výnosem a např. výčitky svědomí nákladem, že ano.

V roce 1764 rezignoval na profesuru a přijal místo vychovatele mladého vévody z Buccleuchu (jehož otec bohužel skonal). Vychovatelské povinnosti zahrnovaly cestování po Evropě, účast na reprezentačních plesech (no přece tam mladý vévoda nemohl chodit bez dozoru, to dá rozum), 300 liber ročního platu a úhradu nutných výdajů. Jo a ještě roční penze ve výši 300 liber (dvojnásobek jeho dosavadních příjmů). Adam Smith se poradil s „nestranným pozorovatelem“ a místo přijal. Se svým svěřencem se ocitl v Toulouse, kde strávil namísto původně plánovaného týdne rok a půl. Nudil se a začal psát o národohospodářství. Jak napsal svému příteli Davidu Humeovi: „Pustil jsem se do psaní, abych zabil čas“. Všimněte si prosím, že začal psát z nudy – je to velmi důležitá okolnost, jak uvidíte v dalších dílech Ekonomického nepravidelníku. Po pobytu v jižní Francii následovala Ženeva (zde se setkal s Voltairem) a nakonec Paříž. Tam se setkal s nevšedními osobnostmi jako např. Benjaminem Franklinem a objevil ekonomickou školu, jejíž žáci se nazývali „fyziokraté“.

Fyziokraty založil dvorní lékař Ludvíka XV. Francoise Quesnay. Tato škola proslula tím, že vydávala na veřejnost poměrně banální ekonomické postuláty naprosto nesrozumitelným jazykem, které ještě doprovázely záhadné výkresy zvané „Tableau economique“. Když zrovna nedělali výše uvedené, tak se zabývali podlézáním svému šéfovi, kterého nazývali mistrem, otcem, moderním Sokratem a ještě asi jinak. Fyziokraté obhajovali dvě stanoviska, a to velmi energicky: 1. bohatství vzniká ve výrobě a nikoli ze získávání zlata (správně). 2. bohatství pochází výhradně ze zemědělství (tzv. produktivní sektor), zatímco obchodníci a dělníci ho nevytvářejí (tzv. sterilní sektor) (špatně). Adam Smith jim naslouchal pozorně a zdvořile, ale jejich východiska o „sektorech“ nepřijal. Dobrý přítel David Hume ho navíc velmi dobromyslně a něžně vyzýval, aby fyziokraty „rozsekal, rozdupal, roztrhal na kusy nebo semlel na prášek“. Jsem si zcela jist, že „nestranný pozorovatel“ Adama Smitha byl tím, kdo zabránil jejich naprostému rozbití na atomy. S jistou dávkou blahosklonnosti o fyziokratech napsal, že „jde o systém, který nikdy neuškodil a zřejmě ani nikdy neuškodí žádné části světa“.

V roce 1766 postihlo Adama Smitha neštěstí – zemřel nemocný bratr jeho zaměstnavatele a výlet po mejdanech byl ukončen. Stále ještě filosof Smith se vrátil do rodného města a následujících 10 let pracoval na své přeměně v „ekonoma Smithe“.

Bylo nebylo, stalo se v březnu 1776, že se na pultech supermarketů objevilo „Bohatství národů“. Přítel David Hume ho hlasitě vychválil a zároveň utrousil skeptickou poznámku, že dílo bude chápáno a pochopeno velmi pomalu. Adam Smith se mohl poprvé zaradovat z přítelova omylu – dílo mělo okamžitý úspěch a první vydání bylo vyprodáno během šesti měsíců.

Proč je tedy ta kniha ekonomy a mnohými jinými vynášena až do nebes? Adam Smith ve svém díle uvádí čtenáře do světa podnikání, politiky a filosofie naprosto jasným a srozumitelný jazykem. Přitom zůstává velmi kritický a neochvějně optimistický. Ukazuje roli jednotlivých hráčů na trhu, jak jejich chování ovlivňuje trh a odhaluje příčinné zákonitosti, jak vzniká bohatství.

Samotné poznání, že člověk je nádoba velmi čitelná a hříšná, není ničím objevným. „Hříšnost“ myšlenek Adama Smithe spočívá v tom, že ze sobectví nedělá zločin a ukazuje, že samo o sobě nemusí být vůbec na škodu. V systému „neviditelné ruky trhu“, kde lidé sledují svoje zájmy a vzájemně si konkurují, vede jejich úsilí k výsledkům, které ani nezamýšleli. Vysmál se předsudkům o tom, že ziskuchtivost je věcí špatnou. Asi v nejcitovanější pasáži „Bohatství národů“ to Adam Smith vysvětluje takto: „Že se můžeme naobědvat, to není z dobré vůle řezníka, sládka nebo pekaře, nýbrž proto, že dbají svých vlastních zájmů. Nedovoláváme se jejich lidskosti, nýbrž jejich sobectví, a nikdy jim nevykládáme o svých potřebách, nýbrž o výhodách, které z toho budou mít“. Přestože někomu dělá obrovskou radost šít šaty, těžit uhlí nebo psát knihy, tak by to určitě nechtěl dělat bez odměny. Adam Smith takto pouze zdůrazňuje, že vlastní zájem je silnější než dobročinnost nebo altruismus.

Může trh fungovat bez ústřední autority, která by rozhodovala, kdo a co má vyrábět? Jasná zpráva rub, co nemá líc. Tím úplně nejlepším mechanismem řízení je totiž konkurence.

Představte si chlápka A, který se rozhodne, že bude vyrábět dřevěné sochy, protože se mu líbí a baví ho vyřezávat. Nakoupí kvalitní staré dřevo za 2 000 Kč a týden vyřezává. Rozhodne se prodat sošku za 4 000 Kč, protože tak bude mít velký zisk a bude boháč. Tak si bude moci konečně koupit všechno to haraburdí, po kterém touží. Když dílo dokončí, tak hned vyrazí na trh, kde chce sochu prodat. Proti očekáváním ji nikdo nechce koupit, protože socha je hnusná. Nakonec se někdo slituje a zaplatí mu 1 500 Kč. To je suma, kterou pokryje náklady na krám na trhu a cestu. Neviditelná ruka je velmi spokojena, protože ho parádně zpráskala. Chlápek vyráběl něco, co se líbilo jemu a kašlal na to, co chtějí ostatní. Spotřeboval omezené zdroje na něco, oč nikdo nestál.

Je z celé záležitosti tak vzteklý, že rozmlátí stůl. A najednou ho napadne, že by mohl vyrábět stoly. Poučen z předchozího nezdaru, nesestrojí elektrickou kytaru, ale vyhledá pilu, která ho bude zásobovat dřevem za 1 000 Kč na jeden stůl. Veškeré operace mu zaberou opět týden. Svoji práci odhadne na 500 Kč a ostatní náklady na jeden stůl spočítá na dalších 500 Kč, takže mu celkové náklady na jeden stůl vycházejí na 2 000 Kč. Oběhne několik obchodů a zjistí, že se podobný stůl prodává za 2 300 Kč. Bude si moci vyplatit 500 Kč mzdu a ještě mu zbývá 300 Kč zisku. Vyprodukoval něco z omezených zdrojů, co má větší hodnotu než to, s čím začínal. Protože se neřídil vlastním vkusem ale potřebami zákazníků.

Konkurence nejen vybízí nebo odrazuje od výroby, ale také reguluje ceny. Vzpomínáte si, že lidé sledují vlastní sobecké zájmy? Proč chlápek A nezvýší cenu stolu nad 2 300 Kč, aby dosáhl ještě většího zisku? Odpověď je banální – lidé by chodili kupovat stoly k jeho levnějším konkurentům. Samozřejmě, že by se výrobci stolů mohli dohodnout, utvořit kartel a žádat vysoké ceny, čímž by tvořili vysoké zisky. Jenže takový krok by bezpochyby do oboru stolů přilákal další výrobce, kteří by se začali podbízet, aby si z koláče také ukousli. Zkrátka a dobře – cena je nejlepším signálem, co se má vyrábět a kdy výroby zanechat.

Když Adam Smith vysvětlil, jak neviditelná ruka konkurence reguluje trh, vysvětluje brilantně, jak vzniká ve společnosti bohatství. Tím zdrojem je dělba práce. „Jeden člověk drát vytahuje, druhý jej narovnává, třetí jej stříhá, čtvrtý jej zaostřuje, pátý jej nahoře přibrušuje, aby se mohla nasadit hlavička. Zhotovení hlavičky pak vyžaduje dva nebo tři samostatné úkony. Nasadit ji je práce sama pro sebe, leštění špendlíků také. Dokonce i napíchat je do papíru je zvláštní řemeslo. A tak je ona důležitá operace výroby jednoho špendlíku rozdělena asi na osmnáct samostatných úkonů. V některých manufakturách provádí každý z nich jiný dělník, kdežto jinde dělá týž člověk někdy dva nebo tři samostatné úkony. Viděl jsem jednu takovou malou manufakturu, kde bylo zaměstnáno jen deset lidí, a kde proto někteří z nich vykonávali dva nebo tři samostatné úkony. Ale přesto, že byli velmi chudí, a proto nebyli nijak zvlášť vybaveni nutnými nástroji, vyrobili všichni dohromady, když se přičinili, asi dvanáct liber špendlíků denně. Na jednu libru připadá více než 4 000 špendlíků střední velikosti. A tak těch deset lidí dokázalo vyrobit za jediný den více než 48 000 špendlíků. Připadá-li tedy na každého člověka desetina ze 48 000 špendlíků, můžeme počítat, že vyrobil za den 4 800 špendlíků. Kdyby ovšem byli pracovali každý zvlášť a žádný nebyl tomuto řemeslu vyučen, jistě by žádný z nich nebyl dokázal vyrobit za den ani 20 špendlíků a snad ani jediný za den.“ Adam Smith vysvětluje neuvěřitelný nárůst produktivity práce tím, že 1. každý dělník musí rozvíjet zručnost na omezeném počtu úkonů, 2. nesmějí dělníci ztrácet čas přechodem na jiné operace, 3. kvalifikovanější dělníci vyvinou nástroje nejlépe vyhovující dané operaci. „Většinu strojů užívaných v oněch manufakturách, kde je práce rozdělena na více položek, vynalezli vlastně obyčejní dělníci, kteří vesměs prováděli jednoduchý pracovní úkon, a proto pochopitelně přemýšleli o tom, jak si práci usnadni a urychlit.“

Všimněte si prosím, že Adam Smith nechválí dělbu práce pouze pro nárůst produktivity, ale také za její přínos technickému pokroku (jo, lenost je hnacím motorem lidstva). Na tomto místě si někdo může říci, že dělba práce narazí uvnitř manufaktury na svoje hranice. A vida, je to správný postřeh.

Nyní totiž přicházejí dva historické výroky:

1. Hlavním zdrojem růstu je totiž společenská dělba práce. Tedy dělba práce mezi výrobci, které na trhu spojuje směna (jinak také byznys, handl a podobně). Dělba práce je technickým zdrojem růstu a konkurence je prostředím.

2. Hranice společenské dělby práce je pouze a výhradně ve velikosti trhu. Společenská dělba práce má větší možnosti na velkém trhu než na malém. Proto národy, které dokázaly prorazit bariéry a vytvořily velký národní trh, se mají lépe než ty, které bariéry stavějí. A vůbec nejlepší předpoklady růstu dává obchod na jednom mezinárodním trhu. Tam vydělávají prachy všechny národy, které se do téhle mezinárodní dělby práce zapojí. To je naprosto zdrcující kritika všech ochranářských politik, protože zamezují mezinárodní dělbu práce a výhody, které z mezinárodní dělby práce plynou.

Adam Smith tvrdil, že Anglie bude mít z obchodu zisk, když dokáže nakupovat v cizině za cenu levnější, než jsou výrobní náklady v Anglii. Angličané mohou nakrásně nemilovat Francouze, ale pokud je láhev francouzského bílého vína za libru a srovnatelná anglická za dvě, byli by Angličané úplnými cvoky, kdyby pěstovali víno. Tím vynalezl Adam Smith „absolutní výhodu“, která je argumentačně dobře podložená. Prosím ctěné čtenářky a čtenáře, aby si absolutní výhodu zapamatovali. V následujícím pokračování totiž bude na paškále D. Ricardo, který s absolutní výhodou předvádí naprosto brilantní kousky a dokazuje, že obchod může obohatit dokonce takové, kteří neumějí vyrábět levněji vůbec nic.

Adam Smith kritizoval veškeré restrikce, které brání obchodu velmi přesvědčivě – totiž tarify, cla, kvóty a podobně jsou tady proto, aby vlády dotovaly obchodníky, neboť spotřebitelé platí vyšší ceny, než je nutné. Aby však nebyl označován za osobu fanatickou, tak rozhodně uznával výše uvedené nástroje v případě, že se jedná o bezpečnost země. Navíc obchodníky obviňoval, že nepřetržitě intrikují, jak by napálili svoje zákazníky. A protože kartely jsou úplně nesoudržné (lidé přece hájí svoje sobecké zájmy a nikoli někoho jiného), tak hledají pomoc u vlády, aby jim ty intriky zlegalizovala pomocí zákona.

Vláda podle názoru Adama Smithe rozhodně nemá hájit vlastní průmysl, regulovat podmínky na trhu práce či rozdělovat privilegia podnikatelů (ti totiž stejně jenom intrikují proti spotřebitelům). Tak čím se má vláda vlastně zabývat? Definice je jasná: 1. národní bezpečnost, 2. soudnictví, 3. udržuje veřejné instituce a zdroje jako jsou cesty, kanály, mosty, vzdělávací systémy – a důstojnost panovníka.

Po přečtení Bohatství národů mohou být někteří zklamáni jeho jednoduchostí nebo nedostatečnou „hloubkou“. J. A. Schumpeter poznamenal, že „Kdyby šel do větší hloubky, kdyby byl odhaloval skrytější pravdu, kdyby byl používal obtížné a důmyslné metody, nebyl by býval pochopen. Ale on neměl takové ambice. Ve skutečnosti neměl rád nic, co přesahovalo rámec prostého zdravého rozumu.“

R. Holman napsal, že „Adam Smith patřil k myslitelům, kteří upoutávají zejména robustností svých myšlenek spíše než jejich analytickou přesností. Vždy zůstával takříkajíc pevnýma nohama na zemi a neodpoutával se od životní reality k výšinám logicky čistých, ale realitě vzdálených modelů. Když dnes studujeme analyticky přesné a matematicky elegantní modely soudobých ekonomů, stojí vždy za to si položit otázku, nakolik jsou prodchnuty moudrostí Bohatství národů.“

Na závěr si nemohu odpustit soukromou poznámku: kdekdo napadá laissez faire a vyjmenovává více nebo méně „specifické“ důvody, proč se nějaký obor tímto principem nemůže řídit. Adam Smith tvrdil, že práce je motor hospodářského růstu, který se zrychluje, když: 1. se zvýší nabídka pracovní síly, 2. dojde k dělbě práce, 3. kvalita práce vzrůstá při nasazení strojů, 4. pokud nikdo nebude bránit přílivu nápadů na výnosné investice a volné směně zboží, bude hospodářský růst pokračovat bez omezení. Nejslavnější keynesiánec Paul Samuelson (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1970), jehož filipiky proti Miltonu Friedmanovi by zaplnily celé knihovny, přezkoumal růstové teorie Adama Smitha za pomoci moderních matematických výpočtů. Zjistil, že „pokud nevyschne pramen nových vynálezů, pak míra zisku a míra růstu mezd převyšuje průměr, který je nutný pro prosté udržování života!“

Tímto oznámil celému světu radostnou zvěst, že Adam Smith cválá naší moderní dobou s rozvinutými korouhvemi.