Byl nepochybně myslitelem, který měl kolosální vliv na intelektuální atmosféru 20. století. Chtěl postavit teorii komunismu na vědeckých základech a vytvořil myšlenkový systém, který přesáhl hranice politické ekonomie. První díl jeho životního díla „Kapitál“ spatřil světlo světa v roce 1867. Druhý a třetí díl byly vydány Bedřichem Engelsem v letech 1885 a 1894. Tedy 2 resp. 11 let po smrti autora.

Narodil se v rodině potomků významných rabínských rodů a jeho strýc byl hlavním rabínem v rodném Trevíru. Protižidovské zákony donutily Jindřicha Marxe (významného právníka a majitele vinice) přestoupit na křesťanství. Seznámil svého syna s díly I. Newtona a Johna Locka a v sousedství bydlící baron z Westphalenu zasvětil mladého Karla Marxe do děl W. Shakespeara a Homéra. Je věčnou ironií osudu, že to byl právě velmi vzdělaný aristokratický baron, kdo seznámil budoucího revolucionáře s ideou beztřídního utopického socialismu.

Tatínek nejprve synka vyslal na studia práv do Bonnu, kde se mladý pán pral nejen s paragrafy, ale také s chlastem. Metla lidstva byla evidentně silnější, a tak udělal se zákony zkušenost z druhé strany. Byl uvězněn pro opilství. Tato zkušenost mu pomohla k vítězství v jeho prvním politickém souboji – stal se předsedou „Trevírské hospodské společnosti“. Po roce radovánek toho měl pan otec dost a poslal synka na práva do Berlína v naději na zlepšení přístupu ke studiím. O naději přišel velmi záhy, a navíc přišel o dost peněz. Karel Marx přebíhal mezi právy a filosofií, byl v následujících pěti letech několikrát žalován pro neplacení dluhů a pantáta si povzdechl: „Můj pan syn je s to rozházet až 700 tolarů za jediný rok, zatímco nejbohatší synkové neutratí více než 500“ (společnou vlastností všech rodičů po staletí je, že svým dětem nepřejí žádnou zábavu a povyražení). Nakonec se filosofií protloukl vlastními silami, protože do školy moc nechodil a připojil se k žákům Georga Friedricha Hegela. Pan otec se toho již nedožil, protože zemřel v roce 1838. To se Karla Marxe velmi dotklo, neboť choval k otci hluboké city a nosil s sebou stále jeho podobiznu. Jaké city choval k matce je nejisté, protože jí nedorazil ani na pohřeb.

Po smrti otce velmi správně usoudil, že bude dobré dokončit studia a neriskovat další náklady. Protože univerzita v Berlíně byla poněkud upjatá a trvala na banalitách (třeba, aby diplomová práce měla jisté náležitosti), rozhodl se, že není hodna jeho práce. Takže bryskně poslal svoji diplomovou práci na univerzitu v Jeně, která má copyright na reklamní slogan „doktorát snadno a rychle“. Za šest týdnů bylo vše hotovo a Karel Marx se s doktorátem v kapse zařadil do pracovního procesu jako novinář.

To v té době nebyl žádný med, protože represivní pruská vláda cenzurovala velmi vášnivě, takže měl často co do činění s naprosto dementními jedinci. Ten úplně nejdementnější idiot dokonce zakázal publikovat Dantovu „Božskou komedii“, protože v Prusku se „božské“ téma nebude pojímat jako komedie.

Karel Marx byl osobou nejen s velmi odvázaným životním stylem ale také slovníkem. Proto ve světle vysoké inteligence cenzorů nikoho nepřekvapí, že mu dali na vybranou – buď půjde on nebo půjdou všichni. Přišel sice o práci, ale současně našel manželku, Jenny, baronku z Westphalenu. Příbuzní ze strany jeho choti sice remcali, že se vdala pod úroveň, jenže to vůbec netušili, kam až bude muset paní revolucionářová klesnout.

V roce 1843 se manželé Marxovi přestěhovali do Paříže, kde začal Karel Marx redigovat politickou revue (vyšla jen v jednom čísle), flirtovat s komunismem a stýkat se s mladými nespoutanými radikály. Tuto skupinu popsal Heinrich Heine jako „bandu bezbožných samozvaných bohů“ a spolumajitel jednočíselné revue Arnold Ruge prohlásil: „Aby osvobodili proletariát intelektuálně a fyzicky zpod břemena jeho bídy, sní tito pánové o organizaci, která by tuto bídu zobecnila a donutila také ostatní, aby přijali toto břímě.“

Jedním z členů skupiny byl také Bedřich Engels, syn zámožného fabrikanta z Manchesteru. Přes den vydělával prachy, v noci četl Hegela a komunistickou literaturu, věnoval se hojně šermu, usrkávání sherry a honu na lišku. Když nehonil lišku, tak se honil za ženskými: „Kdyby nebylo na světě Francouzek, nestálo by za to žít“ (sympaťák se sympatickými koníčky). Společně založili „Ligu komunistů“, napsali a v roce 1848 vydali jeden z nejznámější pamfletů v dějinách, „Komunistický manifest“.

V tomto textu vyzývali proletariát, aby se zmocnil hospodářství a osvobodil se: „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, jenom své okovy. Dobýt mohou celý svět. Proletáři všech zemí spojte se!“ A dodali také desetibodový manuál (co s tou desítkou všichni mají, to je snad nějaká mánie), jak postupovat při revolučním procesu:

1. Vyvlastnění pozemkového majetku a použití pozemkové renty na výdaje státu.
2. Silně progresivní daň.
3. Zrušení dědického práva.
4. Konfiskace majetku všech emigrantů a rebelů.
5. Soustředění úvěru v rukou státu prostřednictvím státní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem.
6. Zvýšení počtu státních továren, výrobních nástrojů, získávání nové orné půdy a meliorace podle centrálního plánu.
7. Soustředění veškeré dopravy v rukou státu.
8. Stejná pracovní povinnost pro všechny, zřízení průmyslových armád, zejména pro zemědělství.
9. Spojení zemědělské a průmyslové výroby, úsilí o postupné odstranění rozdílu mezi městem a venkovem.
10. Veřejná a bezplatná výchova všech dětí. Odstranění tovární práce dětí v její současné podobě. Spojení výchovy s materiální výrobou.

Karel Marx se však nespokojil s proklamacemi a jeho ambicí bylo svoje učení postavit na vědeckých základech. Teď už zbývala drobnost – opřít tahle jadrná prohlášení o důkladnou a pronikavou analýzu, dodat nějaké důkazy a může se to spustit. Francie však neměla sebemenší pochopení pro vědecké aktivity na poli revolučním, takže mu neprodloužila pobyt a doma v Prusku ho navíc bez odkladu prohlásili za zrádce. Tak se odebral do Belgie, ale ta se zachovala stejně proradně jako Francie a Prusko. Zkusil to tedy v Anglii a do třetice to vyšlo.

Usadil se v Londýně v roce 1849, kde se již do konce života věnoval vědecké práci a psaní. Jak poznamenal J. A. Schumpeter: „Usadil se v Londýně nadobro, což znamenalo téměř totéž, jako řekneme-li, že se usadil v knihovně Britského muzea.“ Přečetl téměř všechno, co bylo o národohospodářství vydáno, a trávil tam veškerý čas. Všechno totiž bylo lepší než sedět doma.

Jistý policejní špicl podal výjimečně živý obraz jeho domácnosti: „Jakmile vstoupíte do bytu Marxovy rodiny, oči se vám zamlží uhelným kouřem a tabákovým dýmem, že začnete tápat jako v jeskyni. Všechno je špinavé a plné prachu a posadit se je opravdu nebezpečným počínáním. Tu stojí židle jen o třech nohách, onde si hrají děti a připravují si jídlo na jiné židli, která je ještě celá“. Pokud jde o samotného Karla Marxe: „Umýt se, upravit se či vyměnit prádlo jsou u něho jevy zřídkavé. Pohotově se opije. Často celý den spí, ale když má něco udělat, pak pracuje neúnavně dnem i nocí.“

K rodinnému hospodaření přistupoval naprosto infantilně – příjmy utrácel za nákupy časopisů nebo klavírní a taneční lekce pro svoje děti. Takže místo pořádné stravy měly taneční lekce a místo pořádného bydlení klavírní lekce. Asi nikoho nepřekvapí, že se jim dobře nevedlo a během pěti let tři z nich zemřely (zápal plic, zánět průdušek, tuberkulóza). Jestliže jsou pro ekonomy charakterové vlastnosti Adama Smitha choulostivou záležitostí, tak marxisté o charakterových vlastnostech svého otce zakladatele zarytě mlčí. Těžko se jim divit.

Trvalo 17 let, než nashromáždil v Britském muzeu dostatek materiálu a dokončil výzkum, pořídil si nemanželské dítě se služebnou (kterou jim poslala rodina von Westphalenů), napsal první verzi, zredigoval ji, zotavil se z několika nemocí a našel vydavatele. Psal se rok 1867 a „Kapitál“ se vydal na oslnivou dráhu dějinami, kterými měl otočit a bezesporu se mu to povedlo. Pokoušet se hodnotit charakter „Kapitálu“ je stejně marné úsilí jako pokusy vymýtit prostituci. Protože učení Karla Marxe absolvovala ve škole většina z čtenářů tohoto textu a v životě asi úplně všichni (to snad již neplatí - pozn. red.), tak zmíním dva notoricky známé pilíře jeho učení: historický materialismus a teorii nadhodnoty.

Nejprve se vydal na intelektuální návštěvu k Ludwigu Feuerbachovi. Podle tohoto filosofa je Bůh jednoduše projekcí lidských přání, potřeb a vlastností. Bůh nestvořil člověka, ale člověk stvořil ideu Boha. To nakonec přivedlo Karla Marxe k odmítnutí náboženství jako „opia lidstva“, protože pokud lidé budou mít tendenci se těšit na posmrtný ráj, tak se smíří s nespravedlností a hmotnými podmínkami ve skutečném světě.

Z návštěvy u Georga Hegela si zase ponechal klíč jeho metody – dialektiku. Dějiny jako realita se neodvíjejí jako hladký a postupný běh a nesestávají z řady nezávislých událostí. Každá idea má svůj protějšek a dějiny jsou tvořeny bojem mezi protichůdnými silami. Ty se spolu servou a z té bitky vznikne nová síla, která se zase serve se svým protějškem. Jediná konstanta je změna a dějiny se nikdy neopakují, ačkoli někteří nadutí historici se opakovat mohou. Taková nekonečná Válka Roseových.

Karel Marx tedy vytvořil spojením L. Feuerbacha a G. Hegela historický materialismus, což v té době ještě nevěděl, protože tenhle název vymyslel později jeho kumpán Bedřich Engels.

Dějiny se odehrávají na zemi a střídání společenských řádů není nic spontánního ale výsledek stálého boje. Tento boj nevede po cestách přirozenosti ale podle kooperace ve výrobě. Ta je určující. Není vůbec nic přirozeného na otrokářství, feudalismu nebo kapitalismu. Každý ten řád je normální a progresivní, jenom pokud odpovídá dosažené úrovni výrobních metod společnosti.

A každý řád má svůj charakteristický způsob, jakým vládnoucí třída pucuje zbytek společnosti. Otrokář vlastní nástroje, půdu a otroka, kterého nutí makat a o všechno ho obere. Feudál dělá to samé se svými nevolníky, jenom s drobným rozdílem, že je vlastní částečně. Kapitalista vlastní všechno kromě proletariátu, tento vlastní jenom ruce, a tak se musí nechat od kapitalisty najímat a ten ho za odměnu vykořisťuje. A tohle všechno má jasného viníka – soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Takže přijde revoluce, která všechno smete a stvoří beztřídní společnost. V popisu vykořisťování byl velmi šťavnatý: „Se stále klesajícím počtem magnátů kapitálu, kteří si uzurpují a monopolizují všechny výhody tohoto procesu přeměny, vzrůstá masa bídy, útlaku, poroby, degenerace, vykořisťování, ale také rozhořčení stále rostoucí dělnické třídy, kterou školí, sdružuje a organizuje sám mechanismus kapitalistického výrobního procesu. Monopol kapitálu se stává okovem výrobního způsobu, který spolu s ním a za něho rozkvetl. Centralizace výrobních prostředků a zespolečenštění práce dosahují bodu, kdy se jim kapitalistická slupka stává nesnesitelnou. Slupka puká. Odbíjí poslední hodina kapitalistického soukromého vlastnictví. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni.“

Jenže dělník je svobodný a kapitalista ho najímá na základě svobodné a dobrovolné smlouvy. Karel Marx nezpochybňoval, že ti prohnilí mizerové jim za práci platí, a tak se s nimi dělí o vytvořený produkt. Dokonce výslovně uznával, že najímání dělníků je podřízeno stejným pravidlům jako ostatní transakce na trhu.

Tady mu v těžké chvíli přispěchal na pomoc římský senátor Marcus Porcius Cato svojí metodou: „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno“. Jím inspirován prohlásil vykořisťování za „organickou a neoddělitelnou“ součást kapitalistického systému, proto ho nelze odstranit „v rámci“ systému, ale „pouze jeho zničením“. Tím se problému prozatím zbavil a odeslal neviditelnou ruku trhu na smetiště dějin.

Ta na něho zvědavě koukala a čekala na podobu beztřídní společnosti, která nastane ihned potom, jakmile dělníci ruku v ruce, prapory revoluce, po celé zemi rozvinou a ztratí svoje okovy.[1] Jak bude proletariát uspokojovat svoje potřeby až si bude vládnout sám bez vykořisťování? Nebudu Vás napínat a sdělím Vám, že definici třídy a popisu beztřídní společnosti se Karel Marx vyhýbal stejně, jako Karel Marx definici třídy a popisu beztřídní společnosti (přece nemůžu napsat jako čert kříži, když je to opium lidstva, to dá rozum).

Zjevně došel k závěru, že v beztřídní společnosti budou existovat plánovači potřeb a ostatní, kteří ty plány naplňují. Je to problém podle úplně všech pravidel. Beztřídní společnost je společnost bez tříd. S tím se nedá pohnout (za předpokladu, že za akademickou půdu nepovažujete kavárnu Slávie nebo podobná zařízení. Tam lze pohnout se vším). V tu chvíli by se neviditelná ruka trhu zeptala, proč musela na smetiště dějin, když jediný rozdíl je v tom, že kapitalisty nahradili plánovači?

Ale protože to není holka pomstychtivá, tak se na nic neptala a na rozloučenou mu zazpívala s táborskou kapelou Rapmasters „kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp, zase jsem tě dostala jako pokaždé“ a vrátila se zpátky do pracovního procesu.

Navazuje na pracovní teorii hodnoty a fakticky obě splývají v jedinou. Teorie nadhodnoty je jádro jeho politické ekonomie a pracovní teorie je základnou. Na ní je celý systém založen, s ní stojí a padá. Opřel se o D. Ricarda, který potřeboval pracovní teorii, aby ukázal rozdělování mezi zisky a mzdy.

Karel Marx evidentně objevil „Ricardův efekt“, který jsem ukázal na rohlících a prostěradlech (můžete si to zopakovat v Nepravidelníku II. sami), což je zcela nepřekonatelný problém. No jo, ale zahoďte najednou tolik let výzkumu a ambici otočit koly dějin. Tak se s tím vypořádal prohlášením, že kapitál (minulá práce) je neproduktivní (dnes se tomu říká „sterilní“) a pouze současná práce tvoří hodnotu. Tady by nějaký šťoural mohl namítnout, že nástroj, který si dělník vyrobil před hodinou (minulá práce) mu zvyšuje produktivitu nyní (současná práce), jenže to by byl opět konec, a tak ho umlčím.

Protože současná práce tvoří hodnotu, tak to znamená, že „hodnota pracovní síly“ je určena pracovní dobou potřebnou k výrobě zboží, které dělník spotřebuje pro „reprodukci své pracovní síly“. Jenže tady je zase drobný problém. Kdyby „reprodukce pracovní síly“ znamenala pouze udržení fyzických a duševních sil kvůli práci, tak z čeho by živil proletariát rodiny? Takhle by mu vykořisťovaní velmi rychle vymřeli. Tak tam bleskově ještě zahrnul také manželky a děti, aby byl klid. Jenže potížisté si opět nedali pokoj a ptali se, kolik dětí mohou mít dělníci, aby se ještě jednalo o „reprodukci pracovní síly“? Byl bych opět v loji, tak se budu tvářit, že je neslyším.

Dělník vytvoří hodnotu větší, než je hodnota pracovní síly, a ten rozdíl je „nadhodnota“. A jsme konečně u toho slavného vzorce: O = c + v + m. „O“ je hodnota zboží, „c“ je hodnota budov, strojů a zařízení vytvořená minulou prací, které se při výrobě opotřebují, a tím se jejich hodnota „přenáší“ na vyráběné zboží. „Nová“ hodnota vytvářená současnou prací je „v + m“, kde „v“ je hodnota pracovní síly (mzda dělníka) a „m“ je nadhodnota (zisk kapitalisty).

Nadhodnota představuje v pojetí Karla Marxe nezaplacenou práci dělníka, kterou si ponechá kapitalista, který ho tímto vykořisťuje, protože je to „organickou a neoddělitelnou“ součástí kapitalismu. Uměl to popsat velmi sugestivně: „Ve svém bezmezně slepém pudu, ve své vlkodlačí chtivosti nadpráce strhává kapitál nejen morální, nýbrž i čistě fyzické maximální hranice pracovního dne. Uzurpuje dobu nutnou k růstu, vývoji a udržování těla ve zdravém stavu. Loupí čas potřebný k užívání čistého vzduchu a slunečního světla. Ukrádá čas z doby na jídlo a připojuje jej pokud možná k výrobnímu procesu samému, takže dělníkovi se dodává potrava jako pouhému výrobnímu prostředku, jako uhlí parnímu kotli nebo jako lůj či olej strojům. Omezuje zdravý spánek, potřebný k nabrání, obnovení a osvěžení životní síly, na tolik hodin strnulosti, kolik je nezbytně nutné k znovuoživení absolutně vyčerpaného organismu.“

Aby toho nebylo málo, tak se někteří výjimečně protivní detailisté ještě ptali, jak se teorie nadhodnoty aplikuje na vynálezy. Např. na chlápka, který šel po lese, kde se mu na ponožku chytil bodlák, a jeho napadlo vynaleznout suchý zip. Koho tím vykořistil o nadhodnotu? Pokusil se tedy vybřednout z argumentačních potíží velmi originálně – „trojjediností hodnoty“ (něco jako Svatá trojice). Hodnota „an sich“, daná množstvím dřiny, pro výrobu potřebné, hodnota užitná (zkusil se vyhnout problému s vynálezem suchého zipu díky bodláku) a hodnota směnná, jíž se vysvětluje, proč není olympijským vítězem prohlášen běžec na 5. místě zdůvodněním, že se nejvíc ze všech nadřel. Díky této „trojjedinosti“ se ovšem zapletl definitivně, neboť byl nucen tím pádem zavést ještě kategorii „nadzisku“. Dál už to raději nerozvíjel, neboť by dospěl k závěru, že přízemními individui zalidňujícími planetu je oceňována především hodnota směnná („trojjediností“ obohatil tento Nepravidelník můj ctěný a vážený kolega Foundryman, kterému tímto velmi děkuji nejen za tento příspěvek, ale také za inspirativní ovlivňování témat k jednotlivým autorům).

Poslední pokus zachránit teorii nadhodnoty učinil přes „organickou skladbu kapitálu (konstantní/variabilní)“ v různých odvětvích. Tím chtěl ukázat, že kapitalisté konstantní kapitál (na budovy, stoje a půdu) neakumulují, protože ho nepotřebují k vykořisťování (to je ta minulá práce). Akumulují jenom variabilní kapitál (prachy na mzdy), protože to je tvůrce hodnoty (současná práce), který mohou vykořisťovat. Jenže si bystře povšimnul, že ti bídáci mu to naschvál kazí akumulací konstantního kapitálu a proti zdravému rozumu vykořisťování pořizují také budovy a stroje. Tak prohlásil, že sice akumulují, ale „minimálně“. Ačkoli ho bezpochyby akumulovali ještě méně než minimálně, tak to nebylo nic platné. Opět se dopočítal tam, kde začal, tzn. k „Ricardovu efektu“.

Soukromě bych poznamenal, že výsledkem teorie nadhodnoty je bezesporu podnětné, ale poněkud krkolomné matematické vyjádření prastaré moudrosti, že bez práce nejsou koláče.

Zkrátka a dobře teorie nadhodnoty je struktura nákladů a ukazuje strukturu nákladů. Pokus vyvodit ze struktury nákladů zbytečnost soukromého vlastnictví, protože to je příčinou vykořisťování, uvrhlo Karla Marxe do takového metodologického shluku bodláků, že je s podivem, že nevymyslel suchý zip už v 19. století.

John Maynard Keynes, kterým se socialisté celé planety zaštiťují stejně jako ekologové větrníky, řekl v 30. letech 20. století při rozhovoru s Georgem Bernardem Shawem: „Moje pocity z Kapitálu jsou stejné jako moje pocity z Koránu. Chápu, že je to historicky významné dílo, a vím také, že mnoho lidí, z nichž ne všechny je nutno řadit ke hlupákům, je považují za něco jako kámen mudrců obsahující inspiraci. Když se na to dílo podívám podrobněji, tak je pro mne nepochopitelné, že to může mít takový dopad. Je nudné, zastaralé a akademické polemizování s ním mně připadá jako nevhodné pro daný účel. Jak jsem řekl, obdobné pocity ve mně vyvolává Korán. Jak mohla jedna či druhá z těchto knih kráčet a dobývat svět ohněm a mečem? To mne poráží. Snad má chápavost trpí nějakým defektem. Ať už je sociologická hodnota Kapitálu jakákoli, jsem si jist, že jeho současná hodnota je s výjimkou náhodných, nekonstruktivních a nesouvislých momentů osvícení nulová. Z obou autorů dávám přednost Engelsovi. Vypozoroval jsem, že vynalezli určitou metodu, jak postupovat kupředu, a také ohavnou metodu vyjadřování, přičemž jejich následovníci si podrželi obě tyto vlastnosti v neztenčené míře. Jestli mně ale sdělíte, že našli klíč k rozřešení záhady ekonomie, jsem opět poražen.“

Ještě v 60. letech 20. století, ve slavném sporu o socialismus von Hayek, von Mises vers. Lange, Lerner, hájil polský marxista Oskar Lange „Kapitál“. Podle něho však nestojí na teorii pracovní hodnoty ale na „pronikavé analýze kapitalistických institucí“. Je nesporným faktem, že Karel Marx velmi správně chápal kapitalistické instituce a jejich funkce. Ale nejsem si jist, jestli by ho při jeho ambicích postavit komunismus na vědeckých základech potěšily projevy takové intelektuální charity. Spíše by ho napadlo cosi o opiu lidstva.

[1] budovatelská píseň viz link