XIII. Velká deprese

Velká deprese (1929 – začátek 2. světové války)

Historie zná mnoho případů, kdy se ekonomická realita změnila v krizi nebo depresi. Ale pouze jedna jediná taková událost má čest se nazývat „Velkou“. Jen „Velká“ se stala ekonomickým svatým grálem, který dominovým efektem zasáhl celý svět a změnil světové dějiny. Psal se 24. říjen 1929 a vstoupil do dějin jako „Černý čtvrtek“.

Index Dow Jones začal kolísat v pondělí 21. října, ve středu 23. října poklesly akcie o 5,9 % a během „Černého čtvrtka“ poklesl Index Dow Jones o 3,2 %. Frederic Lewis Allen popsal památný den následovně: „Obchodování začalo na stabilní úrovni, avšak v obrovském měřítku. Akcie firmy Kennecott se objevily na trhu v bloku 20 000 kusů, akcie General Motors ve zhruba stejném množství. Náhle se trend zlomil. Nápor prodejních příkazů byl znepokojivě silný. Kurzy klesaly. Než uplynula první hodina obchodování, bylo zřejmé, že kurzy šly dolů s nebývalou a ohromující silou. Zaměstnanci a klienti makléřských firem v celých Státech sledovali nejnovější kurzy a dívali se jeden na druhého s výrazem překvapení a rozpaků. Odkud proboha přicházela ta záplava prodejních příkazů? Přesná odpověď na tuto otázku nebude asi nikdy známa. Zdá se však pravděpodobné, že principiální příčinou zlomu během první hodiny 24. října nebyla panika. Příčinou problémů byly nucené prodeje. Nucený výprodej stovek tisíc akcií z účtů obchodníků, kteří se octli v problémech, protože jejich úvěrové účty byly téměř nebo úplně vyčerpané. Gigantická stavba trhu podložená spekulativními úvěry se začala hroutit pod vlastní vahou. Nebylo ani náznaku nějaké podpory. Dolů, dolů, dolů. Hluk na burzovním parketu přerostl v panický řev“.

Kumulovaný pokles ceny akcií znamenal překonání kritické hodnoty ztráty, která vedla k epidemii platební neschopnosti obchodníků s cennými papíry a bank. To pochopitelně vedlo k dalšímu poklesu kurzu akcií, což mělo za následek pokles hodnoty akciových portfolií ve vlastnictví bank, podniků a jednotlivců. Majetek se začínal rozplývat jako sníh pod paprsky jarního slunce. A tady svítilo velmi intenzivně. „Novinářský Černý pátek“ byl významný tím, že vedl k mírnému posílení kurzů akcií, aby v „Černé pondělí“ 28. října poklesl Index Dow Jones o 12,3 %! V úterý 29. října 1929 zkusily banky poslední zoufalý pokus: intervenční nákup akcií ve prospěch posílení kurzů akcií. Statečný čin. Vedl však pouze k dalšímu tlaku na hotovostní rezervy bank. Pokus selhal, ale trh již neklesal. Nyní se už přímo hroutil! Bankovní sektor Spojených států měl opravdu zatraceně vážný problém. Co se stalo, než k němu došlo?

S jednoduchou odpovědí přispěchali marxisté: příčinou „Velké deprese“ bylo naprosté selhání kapitalistického systému. S emotivní odpovědí přišel J. K. Galbraith: „Velkou depresi“ způsobili zlí a chamtiví spekulanti. S navádějící odpovědí přišel J. M. Keynes: příčinou „Velké deprese“ je nedostatečná efektivní poptávka spjatá s nízkými podněty k investicím. A realita?

Spojené státy již v minulosti absolvovaly několik burzovních panik a krachů např. v letech 1901 až 1903 (Index Dow Jones klesl o 46,1 %) nebo v letech 1906 až 1907 (Index Dow Jones klesl o 48,5 %). Tyto deprese byly s krachem v říjnu 1929 (Index Dow Jones klesl o 47,9 %) srovnatelné. V roce 1907 zkrachovala po burzovním krachu jedna z největších komerčních newyorských bank. Vypukla bankovní panika a obyvatelstvo zahájilo „runy“ (masivní výběr vkladů)  na banky. Ostatní komerční banky reagovaly na probíhající runy poněkud svérázně: na několik měsíců omezily vyplácení vkladů. Když panika opadla, bankovní runy přestaly být „in“, důvěra byla dostatečně obnovena, tak banky výplaty vkladů obnovily. Krize byla zažehnána.

Tento příběh měl však politickou dohru. Američtí zákonodárci došli k závěru, že takové historky nemohou být ponechány pouze soukromým iniciativám. Je naprosto nezbytné a žádoucí jim dát pravidla, mantinely a tak všelijak podobně. To by tak hrálo, aby se tady spontánně krachovalo nebo spontánně prosperovalo bez státního dozoru jako doposud. A tak, kde se vzal, tu se vzal, z rozhodnutí Kongresu Spojených států vznikl roku 1913 Federální rezervový systém. Tato centrální banka měla fungovat především jako věřitel poslední instance, který zabrání budoucím panikám a krachům. Úchvatný záměr.

Ve dvacátých letech Federální rezervový systém svojí autoritou nesmírně přispíval k hospodářskému růstu a ekonomické stabilitě. Měnil moudře peněžní zásobu, tu přiměřeně přidal a tu přiměřeně ubral. Vševědoucí ovčák dohlížel na stádo. Vědomí, že nyní mají v zádech věřitele poslední instance, stimulovalo banky, investory a spotřebitele k životnímu optimismu. Federální rezervový systém ho svými velmi nízkými úrokovými sazbami převelice podporoval a jeho guvernér Benjamin Strong se stal úplným apologetem „levných peněz“. Ve světle poválečné konjunktury se začala šířit víra v novou éru stabilního a trvalého růstu. Nikoli trvale udržitelného rozvoje, ale trvalého růstu. Trvale udržitelný rozvoj je vynález dnešních apologetů nové a stabilní éry. Optimistické a radostné atmosféře podlehl kdekdo a nelze všechny stoupence nové éry šmahem označit za hlupáky.

Irwing Fischer (1867 – 1947), který se celý život věnoval měnové teorii a je bez nadsázky předchůdcem monetarismu, byl naprostým nadšencem nové epochy a měl na burze celý svůj (na tehdejší dobu) neslýchaný a nevídaný majetek: 10 miliónů dolarů. Ještě několik týdnů před „Černým čtvrtkem“ očekával „trvale stabilní plató“ a že „akciový trh bude za několik týdnů znatelně výše než nyní“. Když po 2. světové válce Irwing Fischer zemřel, tak po něm z jeho 10 miliónového majetku zůstalo tři čtvrtě miliónu dolarů dluhů. Dítě štěstěny J. M. Keynes spekuloval na růst trhu také a přišel o tři čtvrtiny svého majetku (alespoň mu něco zbylo a později dobyl majetek nazpět). W. Churchill tři týdny před vypuknutím smutného příběhu napsal svojí choti: „je to dobrý pocit mít něco v rezervě“.

Doba byla taková, že se všichni radovali a kdo se neradoval, byl zastáncem dávno překonaných idejí, které neodpovídaly moderním výzvám. Nebo se dostal mimo hlavní proud. L. von Mises, který na účastníky úvěrového mejdanu fascinovaně koukal a varoval je před krizí už od první poloviny dvacátých let, měl obrovské štěstí, že inkvizice byla již zrušena a Haagský tribunál ještě nebyl ustaven. Tak na něho alespoň blahosklonně koukali a říkali, že ho stejně nikdo nebere vážně nebo si ho zvou, aby se mu po straně smáli. A protože se neraduje s ostatními, tak bude se svými názory v izolaci atd.

Federální rezervový systém navíc ve své výroční zprávě z roku 1923 uvedl: „Státní rezervní banky jsou zdroje, na něž se členské banky obracejí, kdykoli potřeby podnikatelů překročí jejich vlastní možnosti a Státní rezerva doplňuje potřebné úvěry v dobách konjunktury a brání úpadku v dobách krize“. Nádherné. Papír snese cokoli. Bez ohledu na pohádky z mechu a kapradí se v úterý 29. října 1929 po neúspěšné bankovní intervenci trh hroutil.

V téhle hrozné chvíli šlo ještě situaci zachránit. Banky spoléhaly na věřitele poslední instance, který „brání úpadku v dobách krize“ a zvesela vyplácely svoje klienty. Jenže nákaza se šířila rychlostí blesku a runy se množily. Menší banky se dostávaly s hotovostí na „mělčinu“ a později se ocitaly „úplně na suchu“. Musely prodávat akcie, tím se snižovala jejich cena a bludný kruh byl tady. Na jaře 1930, konkrétně 17. dubna, přišlo druhé kolo krachu, který trval až do června roku 1932. Bankroty vypukly příšernou silou, Index Dow Jones poklesl o 86 % a byl doprovázen skoky z oken mrakodrapů, výstřely z pistolí atd.

Co udělal věřitel poslední instance? Jak zareagoval na masivní platební neschopnost a na bankroty? Svérázně. Namísto očekávaného vypuštění obrovského množství hotovosti do oběhu, které by bankám pomohlo zachránit situaci, udělal Federální rezervový systém naprostý opak. Ukázal všem dlouhý nos a zvýšil úrokovou míru a realizoval restriktivní měnovou politiku. Proč? Kurz amerického dolaru byl fixován k trojské unci zlata (tzv. zlatý standard) a krize tento kurz ohrožovala. Federální rezervový systém šel hájit stabilní kurz dolaru. Prostřednictvím vysokých úrokových měr a prodejem obligací stahoval peníze z oběhu. Nesmyslnost tohoto postupu je zcela zřejmá, uvědomíme-li si, že úvěry již byly vyčerpány a použity, nekrytá aktiva byla již léta v oběhu a zbývalo pouze jediné – pokrýt tato aktiva emisí hotovosti a devalvací dolaru. Reálná hodnota dolaru totiž v důsledku nezřízené úvěrové expanze již dávno nominálu neodpovídala.

Zvolená cesta docílila jediného: všechny dříve poskytnuté úvěry byly jedním rázem nabyvatelům naprosto brutálně zkonfiskovány a fatálními důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Jak „trefně“ pravil ministr financí Andrew Mellone: „bylo nutné zlikvidovat zaměstnanost, zlikvidovat akcie, zlikvidovat farmáře, zlikvidovat nemovitosti, aby bylo možné zlatý standard udržet“.

Ačkoli zlikvidovali všechno výše uvedené úplně dokonale, tak Federální rezervový systém zlatý standard stejně neudržel. Byl nucen v roce 1934 provést devalvaci. Tuto proceduru naprosto zkopírovala nejmenovaná centrální banka, v nejmenované středoevropské zemi na jaře roku 1997. Postup a následky byly téměř stejné. Nepatrný rozdíl je v tom, že nejmenovaný guvernér nejmenované centrální banky byl za tento diletantský čin po jistou dobu dokonce považován za hrdinu a v nejmenované zemi povýšen na premiéra. Guvernér Federálního rezervového systému Benjamin Strong za hrdinu považován nebyl a nestal se šéfem exekutivy.

Takže v důsledku báječných opatření Federálního rezervového systému bylo v oběhu o třetinu peněz méně než před vypuknutím „Velké deprese“.

Kritický den pro bankovní systém Spojených států však měl teprve přijít a nastal 11. prosince 1930. To se dostala na sucho s hotovostí Bank of United States a zavřela spořivcům (vlastně vybíračům) brány. Byla to sice úplně obyčejná komerční banka, ale její název sváděl mnoho lidí k tomu, že ji považovali za centrální banku Spojených států. Kromě toho byla Bank of United States největší komerční bankou, která dosud zavřela brány a přestala vyplácet vklady. Její pád způsobil definitivní ztrátu důvěry v bankovní systém a lidé chtěli držet peníze v hotovosti mimo banky.

Následky byly katastrofální. Následovaly hromadné runy na banky jako z učebnice a následné bankroty jako z učebnice. Federální rezervový systém sice konečně zareagoval na konci roku snížením úrokových sazeb, ale k ničemu to nevedlo. Bylo pozdě. Soukromě bych poznamenal, že pokud někdo dlouhodobě jezdí autem a ignoruje, že jede bez oleje v motoru, tak následné jednorázové dolití oleje motor nezachrání a ten stejně musí na generální opravu.

Do roku 1933 zbankrotovalo 11 tisíc bank z celkového počtu 25 tisíc bank. Moc pěkné vysvědčení pro věřitele poslední instance. Jenom pod čarou poznamenám, že ačkoli v té době neexistoval zákon na odškodnění klientů zkrachovalých bank, tak Bank of United States vyplatila svým zákazníkům 92,5 centu z uloženého dolaru. Je naprosto evidentní, že kdyby jí Federální rezervový systém poskytl hotovost na přežití nejhoršího, tak by klienti nepřišli ani o haléř.

Hrubý domácí produkt Spojených států klesl o 30 %, nezaměstnanost vylétla na 25 %, ceny zboží se propadly o 25 % a investice se doslova a do písmene zhroutily o 90%! Takovou katastrofu historie kapitalismu ještě nezaznamenala.

Lavina se přelila do celého světa a vedla k dramatické změně myšlení. V některých končinách světa se v jejím důsledku lidé dobrovolně vzdali svobody, kterou předali do rukou diktátorům. Ti měli po ruce viditelná a rychlá nápravná opatření: byla vytvořena pracovní místa tak, že ekonomika byla podřízena tuhé státní kontrole. Zbrojení se stalo ekonomickým šlágrem a stavba silnic populárním tancem. Marxistická ideologie plánovaného hospodářství také žádnou krizí nebo nezaměstnaností netrpěla (a nestrpěla). Heslo dne bylo: pryč s trhem, pryč se soukromým podnikáním. Kultivovaná a kulturní Evropa se chystala na 2. světovou válku.

Ve Spojených státech se na scéně ekonomického dramatu objevil Franklin Delano Roosevelt, 32. prezident, který přišel americkou ekonomiku zachránit. Nejprve vyhlásil konec prohibice, aby si všichni mohli „lahví piva“ připít na ekonomickou spásu: New Deal. Tento soubor opatření obsahoval 9 zákonů (jeden už byl z doby prezidenta Herberta Hoovera), které měly umožňovat vládě např.:

- vynakládat peníze na programy veřejných prací, obnovy a pomoc zemědělskému sektoru bez souhlasu Kongresu

- pravomoc kupovat a prodávat zboží, stanovovat minimální ceny výrobcům a obchodníkům, stanovovat marže a tím tedy výši zisku, pravomoc omezovat tzv. nečestné obchodní praktiky

- pravomoc určovat rozsah produkce soukromým farmářům a podnikům a stanovovat charakter zboží, které mají vyrábět

- pravomoc likvidovat produkci a určovat výši pohotovostních zásob, brzdit produkci nebo rozvoj nových zařízení, výrobků a plodin

- zakládat vládní agentury stojící mimo státní správu, rušit vládní kontrakty bez náhrady nebo soudního přezkoumání atd.

Jako na potvoru se do procesu spásy americké ekonomiky vložil nepřátelský subjekt: Nejvyšší soud Spojených států. Ten v roce 1935 zrušil dva klíčové pilíře souboru opatření: Zákon o oživení národního průmyslu a Zákon o zemědělských náhradách. Tím progresivní plány na ekonomickou spásu zcela revanšisticky zhatil.

Nejvyšší soud konstatoval, že Franklin Delano Roosevelt ze sebe udělal v případě Zákona o oživení národního průmyslu zákonodárce. Konstatoval, že exekutiva může vydávat nařízení a vyhlášky, ale jen na základě a v mezích zákona, které příslušný zákon také musí stanovit. To v případě Zákona o oživení národního průmyslu úplně chybělo, takže ho Nejvyšší soud musel zrušit.

Zákon o zemědělských náhradách zase zrušil Nejvyšší soud jako protiústavní (kromě jiného), protože byla zdaněna jedna skupina, která uvedenou daní přímo platila jinou skupinu. Takové opatření nebylo v kompetenci Federální vlády Spojených států, ale pouze v kompetenci vlád jednotlivých členských států Unie. Franklin Delano Roosevelt označil Nejvyšší soud za instituci, „která je svým myšlením v 17. století“, ale ústavu změnit nestačil, neboť byl zaneprázdněn blížícími se prezidentskými volbami. Později změnit ústavu opět nestačil, protože byl zaneprázdněn 2. světovou válkou (na tomto místě chci velmi poděkovat váženému a ctěnému kolegovi Kocourovi za spolupráci a pomoc, bez které by pasáž New Deal nevznikla).

Z něčeho musel být New Deal a jeho megalomanské výdaje financován. Stát má k dispozici jediný zdroj příjmů na financování čehokoli: daně. Jestliže byla v roce 1929 mezní sazba daně z příjmu 24 %, tak v roce 1935 už byla mezní sazba daně ve výši 79 %! Lidumil Franklin Delano Roosevelt navrhoval, zvýšení sazby daně z příjmu nad 100 tisíc dolarů na pozoruhodných 99,5 %! Zřejmě nikoho nepřekvapí (32. prezident Spojených států je výjimka z pravidla a opravdu překvapen byl), že se po takovém návrhu dostavil naprostý útlum. Podnikatelé si odmítali nechat zkonfiskovat majetek prostřednictvím daní. Přesto v roce 1941 byla schválena mezní sazba daně z příjmu ve výši 90 %.

Aby toho na soubor opatření New Deal nebylo málo, tak se 10. března 1937 dostavil další krach. Tentokrát Index Dow Jones poklesl o 49 %. Nezaměstnanost za dobu trvání souboru opatření New Deal nikdy neklesla pod 15 %. Jenže lidé, kteří pracovali na veřejných zakázkách, preferovali 32. prezidenta v poměru 5:1, takže bylo nezbytné přerozdělovat ze soukromého sektoru do veřejného sektoru tolik prostředků, kolik jich bylo možné sehnat. Bez ohledu na cokoli. Franklin Delano Roosevelt nesporně opětovně použil úspěšnou volební metodu „peníze za hlasy“, kterou kdysi vymyslel člen prvního římského triumvirátu Marcus Licinius Crassus.

Přes obrovské sumy, které byly do ekonomiky pumpovány, nebylo vidět vůbec žádné zlepšení nebo alespoň jeho náznak. To vedlo k tomu, že 6. května 1939 ministr financí Henry Morgenthau musel uznat, že New Deal je naprostým fiaskem: „Utrácíme mnohem více prostředků než kdykoli předtím a ono to nefunguje. Po šesti letech této vlády říkám, že máme právě tak vysokou nezaměstnanost jako na počátku. A obrovský dluh k tomu“.

New Deal určitě „Velkou krizi“ neukončil. Právě naopak. Přispěl velmi výrazně k tomu, že krize byla hlubší a delší. New Deal byl nesporně dalším velkým úspěchem etatistů na poli propagandy. Dozvuky jejich propagandistického „úspěchu“ jsou bohužel v mnoha historických publikacích k vidění dodnes.

Celý smutný příběh měl ještě jazykovou dohru: výraz „krize“ se dnes ve Spojených státech téměř nepoužívá a byl nahrazen výrazem „deprese“. Slovo „krize“ stále ještě vyvolává neblahé vzpomínky na smutné příběhy konce 20. let a celá 30. léta minulého století.