1. Německé odmítnutí klasické ekonomie
Nepřátelství, se kterým se učení klasické ekonomie setkalo na evropském kontinentě, bylo primárně zapříčiněno politickými předsudky. Politická ekonomie, rozvinutá několika generacemi anglických myslitelů, brilantně podaná Humem a Adamem Smithem a zdokonalená Ricardem, byla tím nejznamenitějším výsledkem osvícenecké filosofie. Byla jádrem liberální doktríny, zaměřené na ustavení zastupitelských vlád a rovnost všech jednotlivců před zákonem. Nebylo překvapivé, že byla odmítnuta těmi, na jejichž privilegia útočila. Tento sklon k odmítnutí ekonomie byl v Německu výrazně zesílen rostoucím duchem nacionalismu. Prostomyslné odmítnutí západní civilizace – filosofie, vědy, politických doktrín a institucí, umění a literatury, které nakonec vyvrcholilo v nacismu, mělo svůj počátek ve vášnivých útocích na britskou politickou ekonomii.
Neměli bychom ovšem zapomínat, že tato revolta proti politické ekonomii měla také další příčiny. Tento nový vědní obor přinášel epistemologické a filosofické problémy, na které učenci nedali uspokojivé odpovědi. Nedala se integrovat do tradičního systému epistemologie a metodologie. Empiristická tendence, která dominovala britské filosofii, vedla k pojímání ekonomie jako vědy nelišící se od fyziky či biologie. Samotná představa, že by vysvětlení „praktických“ problémů jako jsou ceny a mzdy mohla přinést disciplína s jiným epistemologickým charakterem, než jaký mají ostatní vědní disciplíny zabývající se praktickými věcmi, byla mimo obzory oné doby. Ovšem na druhou stranu pouze ten nejbigotnější pozitivista si nedokáže uvědomit, že na poli, o němž se nám ekonomie snaží poskytnout znalosti, není možné provádět experimenty.
Na tomto místě se nebudeme zabývat tím, kam až vědci dospěli ve věku neopozitivismu či hyperpozitivismu 20. století. Dnes existují všude po světě, ale ze všeho nejvíce ve Spojených státech – armády statistiků v nejrůznějších institucích, kteří se věnují tomu, o čem lidé věří, že to je “ekonomický výzkum”. Sbírají čísla poskytovaná vládami a různými účetními jednotkami, míchají je, upravují, počítají průměry a kreslí grafy. Předpokládají, že tímhle „měří“ lidské „chování“, a že neexistuje žádný rozdíl mezi jejich metodami a metodami užívanými v laboratořích při fyzikálním, chemickém a biologickém výzkumu. Dívají se s lítostí a pohrdáním na ty ekonomy, kteří, jak to říkají, jako botanikové „starověku“, spoléhají na „mnoho spekulativního myšlení“ místo na „experimenty”.[5] A jsou zcela přesvědčeni o tom, že z jejich nepolevujícího úsilí jednoho dne vzejde finální a kompletní znalost, která umožní plánovacím autoritám budoucnosti učinit lidi dokonale šťastnými.
Co se ovšem týče ekonomů první části 19. století, tak nepochopení podstaty vědy o lidském jednání ještě nezašlo tak daleko. Pokusy vypořádat se s epistemologickými problémy ekonomie skončily samozřejmě neúspěchem. Přesto v retrospektivě můžeme říci, že tento neúspěch byl nezbytným krokem na cestě k uspokojivějšímu řešení problému. Bylo to nepodařené pojednání Johna Stuarta Milla o metodách morálních věd, které nechtěně odhalilo marnost argumentů předkládaných ve prospěch empiristické interpretace podstaty ekonomie.
Když začali Němci studovat díla britské klasické ekonomie, tak bez jakéhokoliv podezření akceptovali prohlášení, že ekonomické zákony v nich popisované jsou odvozeny ze zkušenosti. Ovšem toto prosté vysvětlení nemohlo uspokojit ty, kteří nesouhlasili se závěry plynoucími z klasické doktríny pro politickou praxi. Velmi brzy se začali ptát: není náhodou zkušenost, ze které britští autoři odvodili svoje teorémy, odlišná od zkušenosti, před níž stojí německý autor? Není britská ekonomie defektní z toho důvodu, že materiál, z něhož byla vydestilována, je pouze Velká Británie a pouze Velká Británie za vlády Hannoverské dynastie? Existuje vůbec nějaká ekonomická věda, která by byla platná pro všechny národy a pro všechny doby?
Je očividné, jak byly tyto otázky zodpovězeny těmi, kteří pokládali ekonomii za experimentální disciplínu. Ovšem taková odpověď nutně vedla k apodiktické negaci ekonomie jako takové. Historická škola by byla konzistentní, kdyby odmítla samotnou myšlenku, že něco takového jako ekonomická věda je možné, a kdyby se důsledně omezila jen na popis toho, co se stalo v určitém časovém okamžiku na určitém místě. Jakékoliv očekávání ohledně toho, jaký efekt bude mít určité opatření na ekonomiku do budoucnosti, znamená mít teorii, které se přikládá všeobecná platnost a nikoliv pouze platnost pro to, co se stalo někdy v minulosti v určité zemi. Historická škola vášnivě popírala, že by existovaly ekonomické teorémy s takovou obecnou platností. To jí ovšem nikterak nebránilo vydávat doporučení nebo zamítnutí – ve jménu vědy – nejrůznějších politických prostředků a opatření zaměřených na ovlivnění budoucích podmínek.
Například zde byla klasická doktrína ohledně účinku volného obchodu a protekcionismu. Její kritikové se nepouštěli do (beznadějného) úkolu nalézt nějaký chybný sylogismus v řetězci Ricardových úvah. Pouze prohlásili, že „absolutní“ řešení jsou v takových otázkách nepředstavitelná. Existují historické situace, říkali, v nichž se účinky zavedení volného obchodu nebo protekcionismu liší od těch, které popsali „abstraktními” teoriemi klasičtí autoři. Aby podpořili svůj názor, tak se odvolávali na nejrůznější historické příklady. Při tom zaslepeně nedokázali rozpoznat, že historická fakta jsou vždy společným výsledkem působení řady faktorů a sama o sobě nemohou dokázat nebo vyvrátit žádný teorém.
Takto ekonomie v německé 2. říši, jak jí představovali vládou jmenovaní universitní profesoři, zdegenerovala do nesystematické, špatně utříděné sbírky nejrůznějších útržků znalostí vypůjčených z hospodářských dějin, geografie, dějin technologií, práva a stranické politiky, okořeněných pohrdlivými poznámkami na adresu chyb v „abstrakcích“ klasické školy. Většina profesorů se více či méně horlivě ve svých pracích pouštěla do propagandy obhajující politiky Císařské vlády: autoritářský konzervatismus, Sozialpolitik, protekcionismus, zbrojení a agresivní nacionalismus. Bylo by nefér označovat toto proniknutí politiky do ekonomických pojednání za specificky německý fenomén. Toto bylo konečným důsledkem chyby v epistemologické interpretaci ekonomické teorie, což bylo selhání neomezující se pouze na Německo.
Druhým faktorem, díky němuž se německé university dívaly na britskou politickou ekonomii s pohrdáním, bylo její zaujetí bohatstvím a její vztah k filosofii utilitarismu.
Tehdy převládající definice politickou ekonomii popisovala jako vědu zabývající se produkcí a rozdělováním bohatství. Taková disciplína byla zcela opovrženíhodná v očích německých profesorů, kteří sami sebe pokládali za muže nezištně usilující o čisté poznání a, na rozdíl od armády přízemních kramářů, nezajímající se o pozemské majetky. Pouhá zmínka o takových banálních věcech jako bohatství nebo peníze byla tabu mezi lidmi zakládajícími si na svojí vysoké vzdělanosti. Profesoři ekonomie si mohli uchovat svoji pověst v kruzích svých kolegů pouze poukazem na to, že tématem jejich studia nejsou nějaké zisky nebo obchody, ale že provádí historický výzkum, tj. velebí úspěchy braniborských markrabat a pruských králů.
O nic méně závažné bylo téma utilitarismu. Filosofie utilitarianismu nebyla tolerována na německých universitách. Ze dvou výjimečných německých utilitaristů Ludwig Feuerbach nikdy nezískal žádné učitelské místo a Rudolf von Jhering byl učitelem římského práva. Veškerá nedorozumění, která byla po dvě tisíciletí uváděna proti hedonismu a eudaemonismu, byla znovu oprášena profesory Staatswissenschaften při jejich kritice britské ekonomie.[6] Kdyby nic jiného nemohlo vzbudit podezření německých profesorů, tak by odsoudili ekonomii už proto, že k ní přispěli Bentham a Millové.
5) Srov. Arthur F. Burns, The Frontiers of Economic Knowledge (Princeton Universty Press, 1954), str. 189.
6) Později byly obdobné argumenty uplatňovány proti pragmatismu. Výrok Williama Jamese, podle kterého je cílem pragmatické metody vzít si z každého světa „jeho praktickou peněžní hodnotu“ (Pragmatism, 1907, str. 53) byl citován jako charakteristika sobeckosti „dolarové filosofie“.