2. Rakouská ekonomická škola a Rakouské university

Rakouský kabinet, v jehož tiskovém oddělení Menger pracoval na počátku sedmdesátých let, než byl v roce 1873 jmenován na Vídeňskou universitu jako odborný asistent, se sestával z příznivců liberální strany, kteří byli pro občanskou svobodu, zastupitelskou vládu, rovnost občanů před zákonem, tvrdou měnu a volný obchod. Na konci sedmdesátých let byla liberální strana odsunuta do pozadí koalicí klerikálů, aristokracie a nacionalistických stran. Tato koalice se stavěla proti všem idejím liberálů. Ovšem až do rozpadu Habsburské říše zůstala v platnosti ústava a základní zákony, které liberálové v roce 1867 přiměli císaře přijmout.

    Ve svobodném ovzduší, které tato opatření zajišťovala, se Vídeň stala centrem nových objevů a nových myšlenkových směrů. Od poloviny 16. století až do konce 18. století bylo Rakousko odcizené od intelektuálního dění v Evropě. Nikdo ve Vídni – a ještě méně v ostatních částech Rakouského mocnářství – se nezajímal o filosofii, literaturu a vědu západní Evropy. Když Leibnitz a později David Hume navštívili Vídeň, nenalezli zde žádné žáky, kteří by se zajímali o jejich díla.[1] S výjimkou Bolzana, žádný Rakušan před polovinou 19. století nepřispěl ničím pozoruhodným k filosofickým či historickým vědám.

     Ovšem poté, co liberálové odstranili pouta, která bránila jakémukoliv intelektuálnímu úsilí, když zrušili cenzuru a zkritizovali konkordát, začali se do Vídně stahovat prominentní myslitelé. Někteří přišli z Německa, jako filosof Franz Brentano a právní teoretici Lorenz von Stein a Rudolf von Jhering – většina ale přišla z různých částí Rakouské říše. Jen málo z nich bylo rodilými Vídeňany. Brentano, exdominikán, založil myšlenkový směr, který vyústil v Husserlovu fenomenologii. Mach byl představitelem filosofie, která vedla k logickému pozitivismu Schlicka, Carnapa a jejich „Vídeňského kruhu.“ Breuer, Freud a Adler interpretovali neurotický fenomén způsobem radikálně odlišným od metod Krafft-Ebingových a Wagner-Jaureggových.

    Rakouské „ministerstvo školství a náboženství“ se dívalo s nedůvěrou na veškeré toto dění. Od 80. let byli jeho ministři a personál vybíráni z těch nejspolehlivějších konzervativců a nepřátel všech moderních myšlenek a politických institucí. Tito pánové neměli nic než pohrdání pro vše, co bylo v jejich očích pouhým cizáckým módním výstřelkem. Zajisté by rádi omezili universitám přístup ke všem těmto novotám.

    Ovšem pravomoci administrativy byly velmi omezeny třemi privilegii, která university získaly pod vlivem liberálních myšlenek. Profesoři sice byli státními zaměstnanci a stejně jako ostatní státní zaměstnanci museli poslouchat příkazy nadřízených, tj. kabinetního ministra a jeho náměstků. Ovšem tito nadřízení neměli právo zasahovat do obsahu doktrín vyučovaných na přednáškách a seminářích. V tomto ohledu se profesoři těšili široké „akademické svobodě“. Navíc panoval nepsaný zvyk, že ministr navrhne císaři k jmenování vždy toho profesora, kterého mu doporučí dotyčná fakulta. A nakonec existovala instituce Privat-dozenta. Doktor, který publikoval vědeckou knihu, mohl požádat fakultu, aby ho přijala jako soukromého učitele v jeho oboru. Když fakulta rozhodla ve prospěch žadatele, byl sice nutný ještě souhlas ministra, ovšem v praxi byl tento souhlas udělován automaticky a to až do doby Schusniggova režimu. Náležitě jmenovaný Privat-Dozent nebyl státním zaměstnancem. I když mu byl někdy udělen titul mimořádného profesora, tak nedostával od vlády žádné peníze. Většina Privat-Dozentů si tak nevydělávala na živobytí vyučováním, ale měla také své běžné zaměstnání. Právo vybírat poplatky od studentů navštěvujících jejich kurzy bylo ve většině případů prakticky bezcenné.

     Efekt tohoto uspořádání byl ten, že profesorské rady požívaly takřka neomezené autonomie při řízení svých škol. Ekonomie se vyučovala na fakultách práv a státních věd (Rechts und staatswissenschaftliche Fakultäten). Téměř na všech universitách existovala dvě křesla pro profesory ekonomie. Když se jedno z těchto křesel uvolnilo, sbor právníků – přinejlepším s účastí jednoho jediného ekonoma – se měl rozhodnout, kým toto místo obsadí. Rozhodnutí tudíž spočívalo na neekonomech. Můžeme předpokládat, že profesoři práva měli ty nejlepší úmysly. Ale nebyli ekonomy. Měli si vybrat mezi zástupci dvou myšlenkových škol. „Rakouské školy“ na straně jedné a údajně „moderní“ historické školy, která ovládala university v Německé Říši, na straně druhé. I kdyby jejich úsudek nebyl ovlivněn politickými a nacionalistickými předsudky, stejně by museli být podezřívaví k myšlenkové škole, kterou profesoři z universit německé Říše označovali jako specificky Rakouskou. Nikdy před tím se v Rakousku nezrodil žádný nový myšlenkový směr. Rakouské university byly až do roku 1848 zcela sterilní a až pak byly zreorganizovány podle Německého vzoru. Pro lidi neznalé ekonomické teorie v sobě přívlastek „rakouský“ nesl nádech dnů protireformace a Metternichovského absolutismu. Pro rakouského intelektuála nemohlo být hroznější představy než návrat jeho země do doby duchovní neplodnosti starých dobrých časů.

    Carl Menger, Wieser a  Böhm- Bawerk se dostali na svá křesla ve Vídni, Praze a Innsbrucku ještě před tím, než se Methodenstreit začal jevit v očích Rakouských laiků jako konflikt mezi „moderní“ německou vědou a rakouským „zpátečnictvím“. Kolegové proti nim nemuseli mít žádné osobní předsudky. Ale kdykoliv to bylo možné, tak se snažili přivést na rakouské university zastánce historické školy z Německa. Ti, kterým svět říkal „Rakouští ekonomové“, byli na vlastních školách jen váhavě tolerovanými podivíny.

1)    Jediný současný Vídeňan, který oceňoval filosofické práce Lebnitze, byl princ Evžen Savojský, potomek francouzké rodiny, narozen a vychován ve Francii.