2. Sterilita Německa na poli ekonomie

Německé university vlastnila a řídila království a arcivévodství, z nichž se skládala Říše.[7] Profesoři byli státními zaměstnanci a jako takoví museli striktně poslouchat všechna nařízení a regulace vydaná jejich nadřízenými úředníky z ministerstev školství. Tato totální a bezpodmínečná podřízenost universit vládám byla otřesena – ale nikoliv odstraněna – když liberální veřejné mínění v Německu v roce 1837 reagovalo na to, že hannoverský král nechal vyhodit sedm profesorů z university v Göttingenu, kteří protestovali proti jeho porušování ústavy. Vlády se nenechaly zastrašit reakcí veřejnosti. Pokračovaly v propouštění profesorů, jejichž politické nebo náboženské doktríny se jim nezamlouvaly. Ovšem po nějakém čase se uchýlily k nenápadnějším a efektivnějším metodám. Důkladně prověřovaly všechny kandidáty před jejich jmenováním. Pouze spolehliví muži se mohli dostat na profesorská křesla. Takže otázka akademické svobody ustoupila do pozadí. Profesoři z vlastní vůle učili pouze to, co si vlády přály slyšet.

    Válka roku 1866 ukončila pruský ústavní konflikt. Konzervativní strana vedená Bismarckem triumfovala nad pruskou Progresivní stranou a nad demokratickými skupinami v jižním Německu, které byly pro parlamentní vládu. V novém politickém uspořádání, nejprve Norddeutscher Bund a po roce 1871 Deutsches Reich, nezbylo žádné místo pro „cizácké“ doktríny Manchesterismu a laissez-faire. Vítězové od Hradce Králové a Sedanu si mysleli, že se nemají čemu naučit od „národa kramářů“ – Britů – nebo od poražených Francouzů a Rakušanů.

    Na počátku války 1870, prohlásil, prominentní německý vědec Emil du Bois-Reymond, že Berlínská universita je „intelektuálním bodyguardem domu Hohenzollernů“. Pro přírodní vědy takové prohlášení neznamenalo mnoho. Ale mělo velmi jasný a přesný smysl na poli věd společenských. Profesoři práv, historie a Staatswissenschaften moc dobře chápali, co od nich jejich panovník očekává. A mohli se přetrhnout, aby mu vyhověli.

    Od roku 1882 do roku 1907 byl Friedrich Althoff z pruského ministerstva školství pověřen řízením universitních záležitostí. Vládl nad pruskými universitami prakticky jako diktátor. Jelikož Prusko nabízelo největší množství lukrativních profesorských míst, a tedy bylo místem zájmu ambiciózních učenců, tak Althoffův vliv přeneseně působil také v ostatních německy mluvících zemích a dokonce též v Rakousku a Švýcarsku. V záležitostech společenských a historických věd se Althoff zcela spoléhal na názory a rady svého přítele Gustava von Schmollera. Schmoller měl neselhávající nos na oddělování ovcí od beranů.

    V druhé a třetí čtvrtině 19. století někteří němečtí profesoři napsali hodnotné příspěvky k ekonomické teorii. Je pravdou, že nejpozoruhodnější práce tohoto období, Thünenova a Gossenova, nebyly dílem profesorů. Ovšem knihy Hermanna, Mangoldta a Kniese mají své místo v dějinách ekonomického myšlení. Muži, kteří nastupovali akademickou kariéru po roce 1866, měli pouze pohrdání pro „bezkrevné abstrakce“ britské ekonomie. Vydávali hlavně historické studie, především takové, které se zabývaly pracovními podmínkami v nedávné minulosti. Mnoho z nich bylo pevně přesvědčeno, že hlavním úkolem ekonoma je pomoci „lidu“ v jeho boji proti „vykořisťovatelům“, a že Bohem daní vůdcové lidu jsou Hohenzollernové.

7)    Říše samotná vlastnila a řídila pouze universitu ve Štrassburgu. Tři německé městské státy v té době neměly žádnou universitu.