3. Methodenstreit

    V knize Untersuchungen über die Methode Menger odmítnul epistemologické ideje, na kterých byly založeny práce Historické školy. Schmoller publikoval opovržlivou recenzi na tuto knihu. Menger zareagoval v roce 1884 pamfletem Die Irrtümer des Historismus in der Deutschen Nationalökonomie. Řada publikací, které vzešly z této kontroverze, je známa pod názvem Methodenstreit, spor o metodu.

    Methodenstreit přispěl jen málo k vyjasnění základního problému. Menger byl příliš pod vlivem empirismu Johna Stuarta Milla, aby mohl svůj úhel pohledu dovést do logického vyústění. Schmoller a jeho učedníci, kteří byli odhodláni setrvat na neobhajitelné pozici, si nikdy neuvědomili, v čem je vlastně podstata sporu.

    Termín Methodenstreit je samozřejmě zavádějící. Tématem sporu totiž nebylo, jaká je ta nejvhodnější procedura při řešení problémů, jež jsou obvykle považovány za ekonomické problémy. Tématem v zásadě bylo to, jestli vůbec může existovat nějaká jiná věda než historie, která by se zabývala těmito aspekty lidského jednání.

    Za prvé zde existoval radikální materialistický determinismus, což byla filosofie v té době téměř univerzálně zastávaná německými fyziky, chemiky a biology, ačkoliv nikde nebyla explicitně formulována. Podle názoru těchto mužů jsou lidské myšlenky, lidské rozhodování a lidské jednání produktem fyzikálních a chemických jevů, které budou jednoho dne přírodní vědy schopny popsat stejným způsobem, jako jsou dnes schopny popsat vznik chemické sloučeniny při smíchání několika ingrediencí. A jedinou cestou k tomuto konečnému vědeckému poznání jsou experimenty v biologických a fysiologických laboratořích.

    Schmoller a jeho učedníci vášnivě odmítali tuto filosofii, nikoliv proto, že by si byli vědomi jejích nedostatků, ale protože byla nekompatibilní s náboženskými zásadami pruské vlády. Oproti tomu preferovali doktrínu, která se jen málo lišila od Comtova pozitivismu (který samozřejmě veřejně odsuzovali kvůli jeho atheismu a francouzskému původu). Ve skutečnosti smysluplně interpretovaný pozitivismus musí vést až k materialistickému determinismu. Ovšem většina Comtových následovníků nebyla v tomto ohledu moc konzistentní. Jejich pojednání často docházela k závěru, že zákony sociální fyziky, jejichž objevení podle jejich názoru bylo nejvyšším úkolem vědy, mohou být zjištěny průzkumem materiálů nahromaděných tradičními postupy historiků. Taková byla též pozice, kterou Schmoller zaujímal k ekonomii. Znovu a znovu obviňoval ekonomy z předčasného vyvozování závěrů z kvantitativně nedostatečných materiálů. Co podle jeho názoru bylo zapotřebí, namísto unáhlených generalizací britských ekonomů, bylo více statistik, více historie a obsáhlejší kolekce „materiálů“. Z výsledků tohoto výzkumu, jak se domníval, jednou v budoucnosti ekonomové odvodí nové porozumění „indukcí“.

    Schmoller byl tak zmatený, že ani nerozpoznal nekompatibilitu své vlastní epistemologické doktríny a odmítnutí útoku pozitivismu na historii. Neuvědomil si, jaká propast existuje mezi jeho názory a pohledem německých filosofů, kteří rozvrátili pozitivistické ideje o využití historie – nejprve Dilthey a později Windelband, Rickert a Max Weber. Ve stejném článku, ve kterém zkritizoval Mengerovy Grundsätze, zrecenzoval také první důležitou knihu Diltheyho, Einleitung in die Geisteswissenschaften. Nepochopil ovšem, že smyslem Diltheyho doktríny byla anihilace základní teze jeho vlastní epistemologie, tj. že nějaké zákony společenského vývoje lze vydestilovat z historické zkušenosti.