4. Politické aspekty Methodenstreit
Britská filosofie laissez-faire triumfovala v polovině 19. století v zemích západní a střední Evropy. Rozvrátila chatrnou ideologii autoritářského intervencionistického státu (landesfürstlicher Wohlfahrisstaat), kterou se řídila politika německých knížectví v 18. století. Dokonce také Prusko se dočasně obrátilo k liberalismu. Kulminačním bodem období volného obchodu byl celní tarif Zollvereinu z roku 1865 a obchodní zákoník z roku 1869 (Gewerbeordnung) pro teritorium Norddeutscher Bund. Ovšem velmi brzy začala Bismarckova vláda se zaváděním Sozialpolitik, systému intervencionistických opatření jako je pracovní legislativa, sociální pojištění, pro-odborářský přístup, progresivní zdanění, protekcionistická cla, kartelizace a dumping.[8]
Pokud se člověk snaží odmítnout zničující kritiku vznesenou ekonomií proti vhodnosti všech těchto intervencionistických programů, tak je nucen popřít samotnou existenci ekonomické vědy a praxeologie. A to je přesně to, co všichni zastánci autoritářství, vládní všemocnosti a „sociálních“ politik vždycky dělali. Obviňují ekonomii z „abstraktnosti“ a tvrdí, že tyto otázky jsou příliš komplikované na to, aby mohly být popsány několika teorémy. Různé národy a rasy se prý od sebe liší natolik, že jejich jednání nelze pojmout jednou univerzální teorií. Je zapotřebí mít tolik ekonomických teorií, kolik je národů a ras. Další dodávají, že ani u jednoho a téhož národa není fungování ekonomiky stejné v různých historických epochách. Tyto a obdobné námitky jsou často vznášeny, aby zdiskreditovaly ekonomii jako takovou.
Ve skutečnosti ekonomie zcela zmizela z universit v Německé říši. Byl zde Heinrich Dietzel, osamělý epigon klasické ekonomie, kterého nechávali dožít na universitě v Bonnu, a který bohužel nikdy neporozuměl významu teorie mezního užitku. Na všech ostatních universitách učitelé dychtivě zesměšňovali ekonomii a ekonomy. Dnes již nemá valný význam zabývat se tím, co bylo na říšských universitách předkládáno jako náhrada za ekonomii. Nikdo se dnes již nezajímá o vše, co psali Gustav von Schmoller, Adolf Wagner, Lujo Brentano a jejich nespočetní žáci ve svých knihách a časopisech.
Politický význam historické školy spočíval v tom, že zpopularizovala u německého národa všechny ty politiky, které nakonec vedly k velkým katastrofám. Agresivní imperialismus, který dvakrát skončil válkou a porážkou, hyperinflace dvacátých let, Zwangswirtschaft a hrůzy nacistického režimu, to byly výsledky politiků, kteří jednali tak, jak je to naučili profesoři historické školy.
Schmoller a jeho přátelé a žáci propagovali to, co bychom mohli nazvat státním socialismem; tj. systém, ve kterém by bylo vedení pevně v rukou Junkerské aristokracie. Tohle byl druh socialismu, ke kterému Bismarck a jeho následovníci mířili. Slabá opozice, se kterou se setkávali v některých obchodnických kruzích, byla zanedbatelná. A to nikoliv díky faktu, že by těchto lidí bylo málo, ale protože postrádali jakoukoliv ideologickou základnu. V Německu již nebyli žádní liberální myslitelé. Jediným závažným protivníkem strany státního socialismu tak byla marxistická strana Sociálních demokratů. Stejně jako Schmollerovi katedroví socialisté (Kathedersozialisten), také marxisté chtěli socialismus. Jediným rozdílem mezi těmito skupinami byl názor na to, kdo má vést nejvyšší plánovací komisi: Junkeři, profesoři a byrokraté hohenzollernovského Pruska nebo vedoucí činovníci sociálně-demokratické strany a jejich spřízněné odborové svazy?
Jedinou vážnou výzvou pro Schmollerovu školu v Německu tedy byli marxisté. V této kontroverzi měli marxisté velmi brzy navrch, protože měli alespoň nějakou doktrínu (jakkoliv mylnou a rozporuplnou), zatímco učením historické školy bylo pouhé popření teorie. Schmollerova škola si tak krok za krokem začala půjčovat teze z duchovního fondu marxistů. Nakonec Schmoller sám přijal z větší části marxistickou doktrínu třídního konfliktu a podmíněnosti „ideologického“ přesvědčení třídním původem. Jeden z jeho přátel, profesor Wilhelm Lexis, přišel s teorií úroku, kterou Engels charakterizoval jako parafrázi marxistické teorie vykořisťování.[9] Byl to právě vliv zastánců Sozialpolitik, díky kterému získal přídomek „buržoazní“ v německy mluvících zemích hanlivou konotaci.
Porážka v 1. světové válce otřásla prestiží německé aristokracie a byrokracie. Adepti historické školy přenesli svou loajalitu na nejrůznější roztříštěné skupiny, z nichž nakonec vítězně povstala Nacionálně-socialistická německá dělnická strana.
Většina protagonistů historické školy z doby sporu o metodu ukončila svou životní pouť ještě před porážkou roku 1918 a nástupem Hitlera. Ovšem život jednoho výjimečného muže z druhé generace této školy může být názornou ilustrací vývoje, kterým prošla německá universitní ekonomie v době od Bismarcka k Hitlerovi.
Werner Sombart byl daleko nejnadanějším ze všech Schmollerových studentů. Bylo mu pouhých dvacet pět let, když mu jeho učitel na vrcholu Methodenstreitu svěřil úkol recenzovat a rozdrtit Wieserovu knihu Der natürliche Wert. Věrný žák se s vervou zhostil svého úkolu a odsoudil knihu jako „zcela nesmyslnou“.[10] O dvacet let později se Sombart chválil za to, že věnoval větší část svého života šíření Marxových idejí.[11] Po vypuknutí Světové války vydal knihu Händler und Helden (Kramáři a hrdinové). [12] V ní nevybíravými slovy odsoudil všechno britské a anglo-saské, ze všeho nejvíce však britskou filosofii a ekonomii, jako projev kupecké mentality. Po válce Sombart revidoval svou knihu o socialismu. Ta před válkou vyšla v devíti vydáních.[13] Zatímco v předválečných vydáních marxismus chválí, v desátém na něj fanaticky útočí kvůli jeho „proletářskému“ charakteru a nedostatku nacionalismu. O několik let později se Sombart pokusil obnovit Methodenstreit knihou plnou urážek vůči ekonomům, jejichž myšlenky nebyl schopen pochopit.[14] Pak, když se k moci dostali nacisté, završil svou pětačtyřicetiletou literární kariéru knihou o německém socialismu. Hlavní myšlenkou této knihy je, že Führer dostal své poslání od Boha, nejvyššího Führera vesmíru.[15]
Takový byl vývoj německé akademické ekonomie, od Schmollerovi glorifikace Hohenzollernů až po Sombartovu kanonizaci Adolfa Hitlera.
8) Srov. Mises, Omnipotent Government (Yale University Press, 1944), str. 149.
9) Srov. detailnější analýzu v Mises, Kritik des interventionismus, (Jena, 1929), str. 92.
10) Srov. Schmoller Jahrbuch, díl 13 (1889), str. 1488-1490.
11) Srov. Sombart, Das Lebenswerk von Karl Marx (Jena, 1909), str. 3.
12) Srov. Sombart, Händler und Helden (Mnichov, 1915).
13) Srov. Sombart, Der proletarische Sozialismus, 10. vydání (Jena, 1924), 2 díl.
14) Srov. Sombart, Die drei Nationalökonomien (Mnichov, 1930).
15) Srov. Sombart, Deutscher Sozialismus (Charlottenburg, 1934), str. 213. (V Americkém vydání: A New Social Philosophy, překlad K. F. Geisera, Princeton, 1937, str. 149.) Sombart měl úspěchy i v zahraničí a v roce 1929 byl zvolen čestným členem Americké ekonomické asociace.